Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

U krajského a okresního soudu v Berehově jest takový nedostatek soudců a personálu, že vyhotovení rozsudku v nových případech nemůže býti vůbec provedeno a pakli se tak stane, děje se tak i za rok anebo i delší dobu po vynesení rozsudku. Přes to, že agenda u berehovských soudů je větší než u jiných soudů, bylo těmto soudům přiděleno daleko méně personálu. Celkem u těchto soudů působí 15 soudců, zahrnujíc v to i soudce bez funkce a presidenta. Počet sporných záležitostí, jejž musí tyto soudy ročně zdolati, je veliký. U krajského soudu na příklad projednává se 500 - 600 civilních sporných věcí, 1000 trestných případů, 4 - 500 prohlášení za mrtva, 900 trestních a 500 civilních odvolání, 600 rekursních věcí, mimo menší počet směnečných záležitostí, nucené vyrovnání konkursů a presidiálních věcí. U okresního soudu projedná se ročně asi 3600 civil. sporů, 2000 trestních sporů, 7000 jednání týkajících se pozemkových knih vedle velkého počtu poručenských věcí, bytových směnečných platebních příkazů a pod. - Ohromný počet nevyřízených záležitostí ležících u tohoto soudu svědčí o tom, že ani soudcové ani personál nejsou v stavu podané záležitosti zpracovati, čímž přečasto stranám působeny jsou nenahraditelné škody. Vedle výše uvedených čísel, jež osvětlují velikou agendu, jsou tu ještě některé okolnosti, jichž justiční správa při obsazování těchto soudů naprosto nedbala.

Prvou takovou okolností je, a sice jedinečnou na celém území republiky, že projednávání sporných záležitostí děje se ve třech jazycích a sice: česky, rusky a maďarsky, přes to, že největší část tamějšího obyvatelstva mluví t. zv. jazykem maloruským. K chaosu ve věcech jazykových přichází ještě nevzdělanost občanstva a mimořádnost právních případů vyvolaná právě nedostatkem vzdělání sporných stran.

Kromě těchto svízelů zatěžuje berehovské soudy veliké množství případů urbariálních, které jsou na Slovensku velice řídké a v historických zemích vůbec neexistují. Jest všeobecně známo, že urbariální záležitosti pro svou zvláštní povahu vyžadují mnoho duševní fysické práce po soudcích. Vedle toho přichází i velký počet případů composesoriálních a jakou práci tyto vyžadují, je nejlepším důkazem to, že upoměrnění bileckého panského composesorátu po celý rok zaneprázdnilo nejzdatnější pracovní sílu berehovského krajského soudu. Dále je nutno si uvědomiti, že u těchto soudů dosud nejsou uspořádány pozemkové knihy, jež v důsledku toho dávají mnoho příčin ke sporům, ale i rozřešení těchto sporů před soudem velice stěžují. To způsobuje další svízel, že zakládáním nových vložek do neuspořádaných pozemkových knih zaneprazdňuje zvláštní pracovní síly, takže na vyřazování řádné soudní agendy u výše uvedených soudů zůstává nepatrný počet soudních a pomocných sil, které často musí jedenu záležitost vyřizovati třemi jazyky. K tomu přistupuje neuvěřitelná skutečnost, že u berehovských soudů po celou řadu let nejsou obsazována systemisovaná místa a v této době čekají 4 systemisovaná místa na své obsazení.

Nelze se pak diviti, že za tohoto stavu převážná část soudních záležitostí vůbec se nevyřizuje a že rozsudky ve sporných věcech civilních vyřizují se mnohdy více než po jednom roce po jich vynesení. Poručenské věci u těchto soudů téměř vůbec nejsou vyřizovány, poněvadž jimi může se pouze několik hodin v týdnu zabývati již beztak přetížený soudce. Jaké katastrofální následky tento stav přivádí vysvítá z toho, že největší část poručenských záležitostí u těchto soudů leží nevyřízena již více než 5 roků. Je sice pravda, že soudní personál téměř s nadlidským úsilím pracuje, aby zdolal ohromnou spoustu soudních případů, jeho snaha je však naprosto marnou. To má potom za následek, že soudcové i ostatní personál snaží se od těchto soudů odejíti a že nově ustanovené síly brání se k těmto soudům nastoupiti. Tuto svízel zvyšují i hmotné poměry soudců. Tak na př. plat starého dobrého soudce nepřesahuje plat začátečníka kandidáta advokacie a plat pomocného personálu je opravdovou ostudou. Kancelisté na př. u těchto soudů pracují za 600 Kč měsíčně a je skutečnou záhadou, jak jejich rodiny mohou uhajovati své živobytí.

Kromě těchto všech vylíčených skutečností má okresní soud v Berehově soudce Dra. Josefa Zachara, který je svým jednáním v stavu zdiskreditovati jméno soudcovské vůbec. Tento soudce předvolává strany na 8 hodin ráno, do kanceláře ho však soudní sluha musí volati v 10 hodin a tu dostaví se ještě v takovém stavu, že soudní sluhové musí ho od přelíčení odvésti domů. Tento soudce nepovažuje za porušení svémoci to, že ze spisů soudních vytrhne a zničí důležité zápisky, že po vyhlášení rozsudku a po odchodu stran rozsudek zničí a napíše do protokolu, že strany uzavřely smír. Stalo se, že v důsledku vynesení rozsudku podala strana odvolání odvolacímu.soudu, kde k velikému překvapení vyšlo na jevo, že naříkaný rozsudek zmizel, že soudce sám po jeho vynesení ho škrtnul a napsal do protokolu, že strany uzavřely smír. Proti tomuto soudci po mnohých stížnostech bylo zavedeno disciplinární řízení, v němž uznán byl vinným a je neuvěřitelno, že takovýto soudce může nadále kompromitovati soudnictví. Jeho jednání jde tak daleko, že když předloží vyššímu soudu vlastní své rozhodnutí, žádá současně tento soud, aby jeho rozhodnutí změnil, jelikož po projednání sporné záležitosti přišel na to, že špatně soudní při rozhodl. Jindy opětně mění druhý den svůj rozsudek dříve učiněný a tak je přirozeno, že nadlidská práce ostatních sil, aby zachránili v lidu vírou ve spravedlnost a vážnost soudnictví, byla nadarmo.

Tážeme se pana ministra spravedlností:

1. Zdali po vyšetřená námi uvedených závad jest ochoten zaříditi, aby berehovské soudy byly vybaveny náležitým počtem soudců a pracovních sil?

2. Zdali je ochoten nepřístojnosti v interpelací uvedené odstraniti?

V Praze dne 24. června 1929.

Již déle než dva roky usilují státní a veřejní zaměstnanci, pokud jsou přikázáni konati službu ve Šluknově, t. j. finanční stráž, železniční a ostatní zaměstnanci, aby pro ně postaven byl obytný dům, ve kterém by mohli nalézti - třeba skromný, ale, přece jen zdravý byt.

Otázka postavení těchto domů byla předmětem jednání ústřední Národní Jednoty Severočeské, Národní rady a Československé obce legionářské, byla předmětem jednání poslaneckých klubů všech politických stran, avšak přes všechno toto úsilí ku stavbě těchto domů doposud přikročeno nebylo.

Ve věci stavby domu pro finanční stráž sděluje již 4. ledna t. r. poslanecký klub strany lidové, že ministerstvo financí dalo svůj souhlas se stavbou kasárenské budovy a že k tomu účelu povolen je obnos Kč 300.000.-.

Připomínám, že plány a návrhy jsou již ³/₄ roku hotové, velmi výhodný pozemek nabízí se ke koupi již přes rok, doposud však není vykoupen a menšina šluknovská má obavu, že majitel pozemku dále s odprodejem čekati nebude.

Poněvadž písemné i osobní urgence všech korporací pokud tvoří menšinu - doposud se ukázaly býti marnými, je nutno v zájmu těchto rodin, v zájmu bezpečnosti státní, předejíti rodinným tragediím - jež nastávají z každého rozlučování manželství následkem nedostatku bytů a proto táží se podepsaní:

Jsou panu ministerskému předsedovi známy desolátní poměry bytové ve Šluknově?

Co hodlá pan ministerský předseda učiniti, aby přísliby nejenom korporací a klubů poslaneckých nalézajících se v občanské vládní koalici byly splněny a povolené částky státním rozpočtem k tomu účelu - k výplatě poukázány a tím v nejkratší době ku stavbě nutných těchto budov pro všechny státní zaměstnance ve Šluknově došlo?

V Praze dne 24. června 1929.

Na den 23. června t. r. byla do hostince u Zábranských v Karlíně svolána konference komunálních pracovníků I. kraje KSČ. Dávno před tím, než schůze měla být zahájena, dostavili se do sálu 2 policejní komisaři a vyzvali tam přítomné lidi, kteří volně besedovali a vůbec byli do té doby pouze jako hosté v hostinci, aby ihned opustili místnost, jinak že ji prý dají vykliditi policií. Na dotaz, jakým právem si takový briskní postup dovolují, prohlásil jeden z nich, že schůze nebyla ohlášena na policii a proto jest prý nezákonná. Byv upozorněn na zákonné ustanovení § 2, zák. shrom. odpověděl, že tento zákon na předmětnou schůzi se nevztahuje a když přítomní právníci, příslušníci komunistické strany Československa projevili svůj opačný právní a to úplně správný názor, prohlásil tento komisař velmi arogantně, že o zákonech a právech nebude debatovati, že jest to jeho věcí a basta. Na to byl požádán, aby sepsal buď v místnosti nebo na policii protokol s udáním důvodů, proč hosty vyzval, aby místnost opustili, proč jim vyhrožoval vyklizením sálu, ale na to dal se do ironického smíchu, že prý on žádných protokolů nedává a že to prý na něj neplatí i když se to dělalo už dříve za Rakouska i za války vůči Omladině a jiným tehdejším nepřátelům státu a kdyby to bylo zákonem podmíněno. Ani svého vlastního jména nechtěl udati s tím, že ho prý v presidiu policejního ředitelství znají. I jinak choval se velmi zpupně a arogantně a bylo třeba jen krajního sebeovládání účastníků, aby nebyl namístě potrestán. Mezitím dohodli se ovšem přítomní komunální pracovníci komunistické strany čsl. na jiném místě, kde by se znovu sešli, nerušeni dotěrnými policajty, a proto opustili místnost. To však podařenému komisaři nestačilo; zavolal si hostinského a dal mu příkrý rozkaz, že musí ihned uzamknouti hostinskou místnost, aby tam během celého dne nikdo nemohl přijíti. Na námitku, že tento jeho postup je znovu naprosto nezákonný, svévolný a drzý, poněvadž poškozuje neoprávněně hostinského na výdělku, odvětil briskně, že prý má ještě jinou práci (neřekl ovšem, zda veřejnou, nebo pověstnou soukromou), že prý místnost nemůže hlídati a že on prý smí všechno.

Účastníci odebrali se ovšem, jak ujednáno, ihned do jiné místnosti a tam teprve byla schůze zahájena, předneseny referáty o výsledcích VI. kongresu K. I. V. sjezdu KSČ a nových komunálních směrnicích strany. Referáty ty byly sledovány s ohromnou pozorností a v debatě, jíž se súčastnilo mnoho komunálních pracovníků, byly pak takové směrnice, proti kterým měšťácký a reformistický tisk tolik štval a na které policie a ostatní měšťácké úřady zahájily ohromnou razii (zejména při prohlídce Lidového domu v Karlíně, provedené dne 22. června t. r.), uvítány jednomyslně s velkým nadšením a přijata tato resoluce:

"Komunální pracovníci I. kraje KSČ, shromáždění na konferenci, konané dne 23. června 1929 vítají jednomyslně nové směrnice v komunální politice a zavazují se je plně prováděti bez ohledu na osobní oběti, kterých si fašisační postup buržoasie a jejího státu jistě bude vyžadovati. Ostrý obrat do leva odpovídá úplně zostřeným rozporům v dnešní situaci, všeobecné fašisaci a válečným přípravám, současně však revolučnějšímu rázu dnešní doby, radikalisaci mas, jejich protiútoku proti buržoasii a přípravám k provedení sociální revoluce, jako jedinému prostředku, jak možno zabrániti imperialistické válce. Štvanice celého měšťáckého tábora kapitalistů, reformistů, likvidátorů a jejich státu naší důvěrou a obětavostí naprosto neotřásly, nýbrž nás naopak utvrdily v přesvědčení, že nové levé vedení strany provádí správnou politiku v každém oboru naší stranické činnosti a zejména na poli komunálním. Pryč s oportunismem v komunální politice, nejostřejší boj buržoasii, reformistům a likvidátorům, vše v zájmu pracujícího lidu a masy nás zajisté pochopí a půjdou za námi. Ať žije KSČ, očištěná od oportunismu každého druhu, ať žije Komunistická Internacionála, jediná to vůdkyně revolučního proletariátu celého světa."

Skutečnost, že komunální konference se přece konala, ať se to již policii líbilo nebo ne, a že byla zmíněná resoluce přijata s takovým nadšením jest nejlepším důkazem o tom, že si revoluční dělníci žádnými šikanami nedají brániti ve své činnosti ve prospěch proletariátu a pracujícího lidu vůbec a že nejlepší zbraní proti kapitalistické svévoli jest práce ilegální. Těchto zbraní neznají však tak dobře jako KSČ, široké masy, která trpí rovněž ohromným útiskem se strany buržoasie a jejího státu, zejména v bojích hospodářských, a proto musí se ve vlastním zájmu brániti proti této neslýchané persekuci, bojovati hromadně za svá legální práva a vyvolati u buržoasie takový panický strach, jak tomu bylo po převratě, kdy se všichni tito pánové i komisaři a j. zbaběle schovávali. Arogantní postup uvedeného komisaře, který se při tom zbaběle zdráhal udati své jméno, resp. své číslo, není zjevem ojedinělým, nýbrž článkem v celém soustavném tažení proti proletariátu a jeho předvoji, KSČ, jak o tom svědčí současné rozehnání veřejných i plenárních schůzí a kursů naší strany, a jest přímo diktován z ministerstva vnitra. Proto jsme si vědomi toho, že zpupný komisař nebude potrestán, nýbrž patrně naopak právě pro svou drzost povýšen, ale chceme masám to dokázati a proto

tážeme se pana ministra vnitra:

1. Jakým právem dal příkaz nižším úřadům, aby protizákonně a svévolně rozehnaly dělnické schůze?

2. Co hodlá proti uvedenému nejmenovanému komisaři podniknouti?

3. Myslí-li si, že si proletariát dá nadále tento provokační způsob kapitalistických úřadů líbiti a je si vědom toho, že brzy nastane doba, kdy buržoasie a její policajti a četníci budou se před hněvem revolučního dělnictva skrývati a žebroniti o smilování stejně jak tomu bylo bezprostředně po skončení války?

V Praze dne 24. června 1929.

Tohoto roku v marci onemocnela dcéra strojníka Kozarka na týfus a musela byť dopravená do štátnej nemocnici v Košiciach, kde konštatovali ťažký prípad tohoto onemocnenie a len po 2. mesačnom liečení vyviazla s životom. Už vtedy padlo podozrenie, že príčinou je studňa, z ktorej pije vodu 68 osôb obývajúcich dom a ktorá je vzdialená len 1 meter od záchodového kanálu. Zanedlho na to onemocnely dve deti robotníka Ledla. Tento pospiechal k lekárovi nemoc. poisťovne a v rozčúlení nad tým, že mu dve deti ťažko onemocnely a že sa nič nerobí so studňou a na ochranu ostatných zdravých, žiadal kategoricky prezkúmanie studni. Správa závodu o všetkom vedela, avšak nielen, že nič neurobia, ale správce Pollak pohrozil Ledlovi, že keď bude bolševicky vystupovať, ukážu mu cestu do Ruska. Ledl však vôbec organizovanie v komunistickej strane nikdy nebol. Môžeme si predstaviť - jak sa zachádza s organisovanými komunisti! Na to ochorela Ledlovi manželka, ďalej ochoreli dve deti Antonovi Pelclovi, jedno dieťa Švandovi, druhá dcéra Kozarka, inštalatér Malát a ďalší tak že ochorelo spolu 16 osôb. Z onemocnených traja umreli. Keď už týfusová nákaza začalo takto riadiť, rozhúpala sa správa cukrovaru, dala studňu vyčistiť a takto z vyčistenej studni poslala vodu k prezkúmaniu udajne do laboratoria v Košiciach. Či sa tak stalo a aký bol výsledok nie je nikomu známo. Po vyčistení studňa však bola zakrytá a voda sa z nej viac nepije, čím je dokázané, že voda je nákazlivá. Správa cukrovaru však nepostarala sa o novú studňu a robotníci musia chodiť za vodou ma veľkú vzdialenosť do súsednich domov. V štátnej nemocnici v Košiciach, kam boly všetky obete dopravené na liečenie, bolo konštatované, u všetkých že ochorely na brušný týfus. Avšak to je nie dosť. Všetci postihnutí dostávajú teraz radom účty zo štátnej nemocnice na zaplatenie trov za liečenie, čo obnáša veľké čiastky na príklad u Ledla na Kč 4,000.-. Nešťastným robotníkom, ktorí pretrpeli muky bolesti týždne a mesiace, správa cukrovaru ide tieto peniaze sťahovať zo mzdy, ktorá u nekvalifikovaných neobnáša mesačne ani Kč 400 - 500. Týmto postupom sťahovania zo mzdy žene úbohé obete priamo do zúfalstva. Správa závodu nesie na tom vinu, že nechala piť vodu robotníkom zo studne, o ktorej sa už dávno v celom Trebišove hovorí, že studňa táto vzdialená 1 meter od záchodového kanálu je šíriteľom týfusu. Napriek tomu však, že o tomto o všetkom riaditeľ Svoboda dobre vedel nie len že nič na ochranu robotníkov neurobil, ba čo viac, keď sa títo opovážili zo žalobou, hrozí s prepustením a vyhodením z práce. I sám lekár okresnej nemocenskej pokladny pripustil možnosť, že cez kanál vtiekaly pravdepodobne ľudské výkaly do studni, lebo metrová vzdialenosť kanálu od studni to pripúšťa, menovite keď sa môže stať, že v tuhej zime tento kanál praskne.

Pýtame sa preto pánov ministrov:

1. Či majú vedomosť o tomto škandálnom a poburujúcom prípade, kde správa cukrovaru neodpovedne hazarduje s robotníckymi životy?

2. Či sú ochotní páni ministri prísne potrestať správu závodu a dať príkaz, aby všetky útraty za léčenie a dopravenie do nemocnice hradené boly správou cukrovaru?

3. Či sú ochotní páni ministri dať príkaz, aby hneď bola vykopaná nová studňa so zdravou pitnou vodou?

V Prahe, dňa 25. júna 1929.

Podle rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně ze dne 29. dubna 1929 čís.Rv III. 1721/2-28 byl zamítnut nárok žalujícího zaměstnance státních drah na slovenskou úpravu po převodu do nových platů podle vládního nařízení čís. 15 Sb. z. a n. ze dne 5. března 1927.

Soudně potvrzeným výkladem §u 86, zmíněného vládního nařízení jsou značně poškozeni nejstarší a na Slovensku a Podkarpatské Rusi nejzasloužilejší zaměstnanci, kteří dosáhnuvše poslední platové stupnice již jsou zařazeni, mají po převodu do nových platů požitky takové, jako kdyby službu na Slovensku nikdy nekonali a slovenský přídavek neměli vůbec přiznaný. Neboť v § 96 nařízení, jednajícím o vlivu nové úpravy na dosavadní požitky, bylo v odstavci 1. vysloveno, že služební příjmy, nově stanovené tímto nařízením, nastupují na místo všech dosavadních stálých požitků jiných na podkladě zákona, vládního nařízení nebo usnesení vlády povolených, jakož i všech individuálně zaměstnanci udělených osobních požitků.

Tím byla vyslovena i zpětná účinnost vládního nařízení na dříve nabytá práva, jelikož výnos ministerstva železnic ze dne 26. ledna 1921 čís. 5418/20 byl vydán, jak vyplývá z jeho úvodu a z bodu 12. zásad pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců, na Slovensku schválených, usnesením ministerské rady ze dne 20. července 1920 na podkladě toho usnesení vlády, patří slovenský přídavek mezi ony dosavadní stálé požitky, které dnem účinnosti platového nařízení přestaly.

Opatření toto jest v rozporu s duchem platového zákona a dříve či později postihne, také i ostatní zaměstnance, třebaže slovenské a podkarpatské úpravy právoplatně nabyli a vyhovujíc všem předpokladům, které byly podmínkou pro přiznání tohoto přídavku, jemuž ani jiné obdobné zákony nemají býti na újmu.

Rozsudek nejvyššího soudu v Brně potvrdil, že jest plně oprávněn požadavek, který zaměstnanci prostřednictvím svých odborových organisací vládě republiky Československé předložili, aby bylo novelisováno citované vládní nařízení, a zejména ustanovení §u 86, které slovenskou úpravu vyřešilo způsobem zcela nedostatečným.

Ačkoliv slovenská a podkarpatská úprava železničních zaměstnanců byla zaručena smlouvou, nebylo toho dbáno při zpracování vládního nařízení čís. 15, a tato do nové platové soustavy zahrnuta tak, že výhody z ní plynoucí byly značně obmezeny a u jedné části zaměstnanců zcela zrušeny.

Poněvadž oba výnosy ministerstva železnic o slovenské a podkarpatské úpravě, které orgány ministerstva železnic zpracovány byly za spoluúčasti zástupců rámcových odborových organisací, byly známou judikaturou považovány za soukromoprávní smlouvu, nemohla tato býti jednostranně měněna ani rušena, a bylo nutno posuzovati ji výhradně podle zásad práva soukromého. Ve spořádaných právních poměrech rozumí se tím, že při eventuelní změně takové smlouvy jest nutná dohoda obou kontrahentů. Když snad konstrukce smluvních zásad nemohla býti použita pro nové platové stupnice, jest samozřejmo, že měla býti nahrazena jinou formou,neboť nabyté a smluvně zabezpečené právo nemůže býti ani zákonem rušeno bez náhrady, zejména nemůže se tak státi ve státě, jehož základní zákony prohlašují soukromé vlastnictví a majetek za nedotknutelné.

Poněvadž způsob, jak byla slovenská a podkarpatská úprava železničních zaměstnanců vyřešena novým požitkovým systémem, respektive po převodu do nových platů zcela zrušena, porušil slavnostní závazek vlády, zaručující určité hmotné výhody za služby na Slovensku a Podkarpatské Rusi, jak to tehdy politické poměry vyžadovaly a jejich zrušení nebylo vůbec úmyslem zákonodárných činitelů, táží se proto podepsaní:

1. Jest vláda ochotna podle zmocnění §§ 148 a 196 odst. 7. platového zákona vyrovnati přiměřeným způsobem a vhodným platovým opatřením tyto nesrovnalosti?

2. Jest vláda ochotna vyrovnati toho poškození nejstarších na Slovensku a nejzasloužilejších zaměstnanců osobním přídavkem k čemuž jest zmocněna i příslušným ustanovením vládního nařízení č. 15. z 5. března 1927?

3. Jsou páni ministři železnic a financí ochotni pozvati k tomu cíli zástupce oněch rámcových odborových organisací, kteří tehdy byli účastni na spolupráci při zpracování výnosů, jimiž se slovenská a podkarpatoruská úprava vypracovala a kteří jsou pamětníky všech pohnutek a příčin, pro které tyto výnosy musily býti vydány.

4. Jsou páni ministři železnic a financí ochotni učiniti v tomto směru souhlasný návrh na vyrovnání poškození, která postiženým zaměstnancům na Slovensku a Podkarpatské Rusi vzešla tak neslýchaným porušením soukromoprávní smlouvy a slavnostního příslibu vlády?

5. Jest vláda ochotna oznámiti podepsaným co v této věci učinila, neb učiniti hodlá?

V Praze dne 25. června 1929.

Der deutsche Turnverein in St. Joachimsthal hat am 3. Mai l. J. um die Bewilligung zur Abhaltung des Bezirksturnfestes bei der politischen Bezirksverwaltung angesucht. Die politische Bezirksverwaltung, an deren Spitze Oberrat Dr. Loser steht, hat sich bemüssigt gefühlt, unter Berufung auf den Artikel 2 d. G. vom 14. Juni 1927 die Veranstaltung dieses Bezirksturnfestes in dem vorgeschlagenen Rahmen zu verbieten. Wer die Verhältnisse kennt, weiß, daß es sich hier nur um Jene kleinliche und unsinnige Nadelstichpolitik handelt, die der Herr Staatspräsident vor nicht allzu langer Zeit sehn treffend mit dem Ausdrucke "dumm" bezeichnet hat. Das vom Herrn Bezirkshauptmann ausgesprochene Verbot, bezw. die einem solchem gleichkommenden Einschränkungen, und so unsinnig und unbegründet, daß man erkennen kann, daß hier nur starre Paragraphen mutwillig benützt werden, um der Entwicklung des deutschen Turnwesens einen Riegel vorzuschieben. Es ist bezeichnend, daß auf dem selben Platze und im selben Zeitpunkte vor 2 Jahren ein Turnfest des Sokolvereines abgehalten wurde und ebenfalls innerhalb der Hauptsaison 1928, unter dem Vorsitz des Herrn Bezirkshauptmannes Dr. Loser das Feuerwehrbezirksverbandsfest stattfand, ohne daß es zu einer Störung der öffentlichen, Ruhe oder Ordnung, bezw. zu einer Störung des Kurbetriebes gekommen wäre. Es sei aber auch darauf hingewiesen, daß im Vorjahre in der Hauptsaison, in Karlsbad, in einem Zeitpunkte, wo gegen 14.000 Kurgäste in Karlsbad weilten, das Arbeiterturnverbandsfest bewilligt wurde, mit einem öffentlichen Umzug durch die Straßen, an welchem sich mindestens 7000 Personen beteiligten. Von einer Störung des Kurbetriebes war selbstverständlich auch hier keine Rede.

Diese Feststellungen allein beweisen, daß die politische Bezirksverwaltung in St. Joachimsthal vollständig unberechtigt dem deutscher Turnverein Schwierigkeiten zu bereiten sucht, wogegen sie auf Grund der gesetzlicher Bestimmungen verpflichtet wäre, alle Bestrebungen die der körperlichen Ertüchtigung unseres jugendlichen Nachwuchses dienen, zu fördern.

Die Unterzeichneten fragen daher an:

1. Ist der Herr Minister bereit die politische Bezirksverwaltung dahingehend zu belehren, daß sie in Zukunft solche unberechtigte, mit Recht die Empörung der einheimischen Bevölkerung wachrufende Verbote zu unterlassen hat, und

2. ob der Herr Minister bereit wäre, auf das Landesamt dahingehend Einfluß zunehmen, daß dem eingebrachten Rekurs in vollem Umfange stattgegeben wird?

Prag, am 27. Mai 1929.

Die Regierungsverordnung vom 14. September 1928, Nr. 163 S. d. G. u. V. verfügte die Einreihung einiger Gemeinden in eine höhere Ortzulagenklasse für die Bemessung der Aktivitätszulagengebühr unter andern auch im Reichenberger Bezirke, indem die Gemeinden Franzendorf, Johannestal, Oberrosenthal, Röchlitz, Rosenthal I. und Ruppersdorf umgereiht wurden.

Eigentümlicher Weise fand die Gemeinde Maffersdorf bei dieser Aktion keine Berücksichtigung, obwohl alle Vorarbeiten für die Umreihungsaktion darauf schließen ließen, daß das geschehen würde. Die Gemeinde Maffersdorf wurde aufgefordert, die Preistabellen für die nötigen Lebens- und Bedarfsartikel vorzulegen und sie kam auch dieser Aufforderung rechtzeitig nach. Wie gerade das von ihr an die entscheidenden Amtsstellen überwiesene diesbezügliche Material sprechend beweist, ist die Umreihung von Maffersdorf in eine höhere Ortzulagenklasse als die dritte Klasse, in der sich der Ort heute befindet, notwendigste Maßnahme. Die beigebrachten Tabellen wiesen deutlich nach, daß die preise der Lebens und Bedarfsartikel in Maffersdorf 5 bis 10% höher notieren als in Refchenberg selbst, daß such die Existenzverhältnisse der Staatsangestellten und Lehrer durchaus in gleicher Weise gestaltet halten als in den obenaufgezeigten Orten und daß auch die grundsätzliche Seite einer Umreihung von Maffersdorf insofern gegeben ist, als der Ort mit seinen 7000 Einwohnern in den großen Reichenberger Siedlungskomplex eingeordnet ist.

Es erweist deshalb als notwendig, daß die Umreihung von Maffersdorf in eine höhere Ortszulagenklasse erfolgt. Die Interpellanten fragen des halb den Herrn Minister, ob er geneigt ist, diese Umreihung zu verfügen.

Prag, am 6. Juni 1929.