U krajského a okresního soudu v Berehově
jest takový nedostatek soudců a personálu,
že vyhotovení rozsudku v nových případech
nemůže býti vůbec provedeno a pakli
se tak stane, děje se tak i za rok anebo i delší
dobu po vynesení rozsudku. Přes to, že agenda
u berehovských soudů je větší
než u jiných soudů, bylo těmto soudům
přiděleno daleko méně personálu.
Celkem u těchto soudů působí 15 soudců,
zahrnujíc v to i soudce bez funkce a presidenta. Počet
sporných záležitostí, jejž musí
tyto soudy ročně zdolati, je veliký. U krajského
soudu na příklad projednává se 500
- 600 civilních sporných věcí, 1000
trestných případů, 4 - 500 prohlášení
za mrtva, 900 trestních a 500 civilních odvolání,
600 rekursních věcí, mimo menší
počet směnečných záležitostí,
nucené vyrovnání konkursů a presidiálních
věcí. U okresního soudu projedná se
ročně asi 3600 civil. sporů, 2000 trestních
sporů, 7000 jednání týkajících
se pozemkových knih vedle velkého počtu poručenských
věcí, bytových směnečných
platebních příkazů a pod. - Ohromný
počet nevyřízených záležitostí
ležících u tohoto soudu svědčí
o tom, že ani soudcové ani personál nejsou
v stavu podané záležitosti zpracovati, čímž
přečasto stranám působeny jsou nenahraditelné
škody. Vedle výše uvedených čísel,
jež osvětlují velikou agendu, jsou tu ještě
některé okolnosti, jichž justiční
správa při obsazování těchto
soudů naprosto nedbala.
Prvou takovou okolností je, a sice jedinečnou na
celém území republiky, že projednávání
sporných záležitostí děje se
ve třech jazycích a sice: česky, rusky a
maďarsky, přes to, že největší
část tamějšího obyvatelstva mluví
t. zv. jazykem maloruským. K chaosu ve věcech jazykových
přichází ještě nevzdělanost
občanstva a mimořádnost právních
případů vyvolaná právě
nedostatkem vzdělání sporných stran.
Kromě těchto svízelů zatěžuje
berehovské soudy veliké množství případů
urbariálních, které jsou na Slovensku velice
řídké a v historických zemích
vůbec neexistují. Jest všeobecně známo,
že urbariální záležitosti pro svou
zvláštní povahu vyžadují mnoho
duševní fysické práce po soudcích.
Vedle toho přichází i velký počet
případů composesoriálních a
jakou práci tyto vyžadují, je nejlepším
důkazem to, že upoměrnění bileckého
panského composesorátu po celý rok zaneprázdnilo
nejzdatnější pracovní sílu berehovského
krajského soudu. Dále je nutno si uvědomiti,
že u těchto soudů dosud nejsou uspořádány
pozemkové knihy, jež v důsledku toho dávají
mnoho příčin ke sporům, ale i rozřešení
těchto sporů před soudem velice stěžují.
To způsobuje další svízel, že zakládáním
nových vložek do neuspořádaných
pozemkových knih zaneprazdňuje zvláštní
pracovní síly, takže na vyřazování
řádné soudní agendy u výše
uvedených soudů zůstává nepatrný
počet soudních a pomocných sil, které
často musí jedenu záležitost vyřizovati
třemi jazyky. K tomu přistupuje neuvěřitelná
skutečnost, že u berehovských soudů
po celou řadu let nejsou obsazována systemisovaná
místa a v této době čekají
4 systemisovaná místa na své obsazení.
Nelze se pak diviti, že za tohoto stavu převážná
část soudních záležitostí
vůbec se nevyřizuje a že rozsudky ve sporných
věcech civilních vyřizují se mnohdy
více než po jednom roce po jich vynesení. Poručenské
věci u těchto soudů téměř
vůbec nejsou vyřizovány, poněvadž
jimi může se pouze několik hodin v týdnu
zabývati již beztak přetížený
soudce. Jaké katastrofální následky
tento stav přivádí vysvítá
z toho, že největší část
poručenských záležitostí u těchto
soudů leží nevyřízena již
více než 5 roků. Je sice pravda, že soudní
personál téměř s nadlidským
úsilím pracuje, aby zdolal ohromnou spoustu soudních
případů, jeho snaha je však naprosto
marnou. To má potom za následek, že soudcové
i ostatní personál snaží se od těchto
soudů odejíti a že nově ustanovené
síly brání se k těmto soudům
nastoupiti. Tuto svízel zvyšují i hmotné
poměry soudců. Tak na př. plat starého
dobrého soudce nepřesahuje plat začátečníka
kandidáta advokacie a plat pomocného personálu
je opravdovou ostudou. Kancelisté na př. u těchto
soudů pracují za 600 Kč měsíčně
a je skutečnou záhadou, jak jejich rodiny mohou
uhajovati své živobytí.
Kromě těchto všech vylíčených
skutečností má okresní soud v Berehově
soudce Dra. Josefa Zachara, který je svým jednáním
v stavu zdiskreditovati jméno soudcovské vůbec.
Tento soudce předvolává strany na 8 hodin
ráno, do kanceláře ho však soudní
sluha musí volati v 10 hodin a tu dostaví se ještě
v takovém stavu, že soudní sluhové musí
ho od přelíčení odvésti domů.
Tento soudce nepovažuje za porušení svémoci
to, že ze spisů soudních vytrhne a zničí
důležité zápisky, že po vyhlášení
rozsudku a po odchodu stran rozsudek zničí a napíše
do protokolu, že strany uzavřely smír. Stalo
se, že v důsledku vynesení rozsudku podala
strana odvolání odvolacímu.soudu, kde k velikému
překvapení vyšlo na jevo, že naříkaný
rozsudek zmizel, že soudce sám po jeho vynesení
ho škrtnul a napsal do protokolu, že strany uzavřely
smír. Proti tomuto soudci po mnohých stížnostech
bylo zavedeno disciplinární řízení,
v němž uznán byl vinným a je neuvěřitelno,
že takovýto soudce může nadále
kompromitovati soudnictví. Jeho jednání jde
tak daleko, že když předloží vyššímu
soudu vlastní své rozhodnutí, žádá
současně tento soud, aby jeho rozhodnutí
změnil, jelikož po projednání sporné
záležitosti přišel na to, že špatně
soudní při rozhodl. Jindy opětně mění
druhý den svůj rozsudek dříve učiněný
a tak je přirozeno, že nadlidská práce
ostatních sil, aby zachránili v lidu vírou
ve spravedlnost a vážnost soudnictví, byla
nadarmo.
Tážeme se pana ministra spravedlností:
1. Zdali po vyšetřená námi uvedených
závad jest ochoten zaříditi, aby berehovské
soudy byly vybaveny náležitým počtem
soudců a pracovních sil?
2. Zdali je ochoten nepřístojnosti v interpelací
uvedené odstraniti?
V Praze dne 24. června 1929.
Již déle než dva roky usilují státní
a veřejní zaměstnanci, pokud jsou přikázáni
konati službu ve Šluknově, t. j. finanční
stráž, železniční a ostatní
zaměstnanci, aby pro ně postaven byl obytný
dům, ve kterém by mohli nalézti - třeba
skromný, ale, přece jen zdravý byt.
Otázka postavení těchto domů byla
předmětem jednání ústřední
Národní Jednoty Severočeské, Národní
rady a Československé obce legionářské,
byla předmětem jednání poslaneckých
klubů všech politických stran, avšak přes
všechno toto úsilí ku stavbě těchto
domů doposud přikročeno nebylo.
Ve věci stavby domu pro finanční stráž
sděluje již 4. ledna t. r. poslanecký klub
strany lidové, že ministerstvo financí dalo
svůj souhlas se stavbou kasárenské budovy
a že k tomu účelu povolen je obnos Kč
300.000.-.
Připomínám, že plány a návrhy
jsou již 3/4 roku hotové, velmi
výhodný pozemek nabízí se ke koupi
již přes rok, doposud však není vykoupen
a menšina šluknovská má obavu, že
majitel pozemku dále s odprodejem čekati nebude.
Poněvadž písemné i osobní urgence
všech korporací pokud tvoří menšinu
- doposud se ukázaly býti marnými, je nutno
v zájmu těchto rodin, v zájmu bezpečnosti
státní, předejíti rodinným
tragediím - jež nastávají z každého
rozlučování manželství následkem
nedostatku bytů a proto táží se podepsaní:
Jsou panu ministerskému předsedovi známy
desolátní poměry bytové ve Šluknově?
Co hodlá pan ministerský předseda učiniti,
aby přísliby nejenom korporací a klubů
poslaneckých nalézajících se v občanské
vládní koalici byly splněny a povolené
částky státním rozpočtem k
tomu účelu - k výplatě poukázány
a tím v nejkratší době ku stavbě
nutných těchto budov pro všechny státní
zaměstnance ve Šluknově došlo?
V Praze dne 24. června 1929.
Na den 23. června t. r. byla do hostince u Zábranských
v Karlíně svolána konference komunálních
pracovníků I. kraje KSČ. Dávno před
tím, než schůze měla být zahájena,
dostavili se do sálu 2 policejní komisaři
a vyzvali tam přítomné lidi, kteří
volně besedovali a vůbec byli do té doby
pouze jako hosté v hostinci, aby ihned opustili místnost,
jinak že ji prý dají vykliditi policií.
Na dotaz, jakým právem si takový briskní
postup dovolují, prohlásil jeden z nich, že
schůze nebyla ohlášena na policii a proto jest
prý nezákonná. Byv upozorněn na zákonné
ustanovení § 2, zák. shrom. odpověděl,
že tento zákon na předmětnou schůzi
se nevztahuje a když přítomní právníci,
příslušníci komunistické strany
Československa projevili svůj opačný
právní a to úplně správný
názor, prohlásil tento komisař velmi arogantně,
že o zákonech a právech nebude debatovati,
že jest to jeho věcí a basta. Na to byl požádán,
aby sepsal buď v místnosti nebo na policii protokol
s udáním důvodů, proč hosty
vyzval, aby místnost opustili, proč jim vyhrožoval
vyklizením sálu, ale na to dal se do ironického
smíchu, že prý on žádných
protokolů nedává a že to prý
na něj neplatí i když se to dělalo už
dříve za Rakouska i za války vůči
Omladině a jiným tehdejším nepřátelům
státu a kdyby to bylo zákonem podmíněno.
Ani svého vlastního jména nechtěl
udati s tím, že ho prý v presidiu policejního
ředitelství znají. I jinak choval se velmi
zpupně a arogantně a bylo třeba jen krajního
sebeovládání účastníků,
aby nebyl namístě potrestán. Mezitím
dohodli se ovšem přítomní komunální
pracovníci komunistické strany čsl. na jiném
místě, kde by se znovu sešli, nerušeni
dotěrnými policajty, a proto opustili místnost.
To však podařenému komisaři nestačilo;
zavolal si hostinského a dal mu příkrý
rozkaz, že musí ihned uzamknouti hostinskou místnost,
aby tam během celého dne nikdo nemohl přijíti.
Na námitku, že tento jeho postup je znovu naprosto
nezákonný, svévolný a drzý,
poněvadž poškozuje neoprávněně
hostinského na výdělku, odvětil briskně,
že prý má ještě jinou práci
(neřekl ovšem, zda veřejnou, nebo pověstnou
soukromou), že prý místnost nemůže
hlídati a že on prý smí všechno.
Účastníci odebrali se ovšem, jak ujednáno,
ihned do jiné místnosti a tam teprve byla schůze
zahájena, předneseny referáty o výsledcích
VI. kongresu K. I. V. sjezdu KSČ a nových komunálních
směrnicích strany. Referáty ty byly sledovány
s ohromnou pozorností a v debatě, jíž
se súčastnilo mnoho komunálních pracovníků,
byly pak takové směrnice, proti kterým měšťácký
a reformistický tisk tolik štval a na které
policie a ostatní měšťácké
úřady zahájily ohromnou razii (zejména
při prohlídce Lidového domu v Karlíně,
provedené dne 22. června t. r.), uvítány
jednomyslně s velkým nadšením a přijata
tato resoluce:
"Komunální pracovníci I. kraje KSČ,
shromáždění na konferenci, konané
dne 23. června 1929 vítají jednomyslně
nové směrnice v komunální politice
a zavazují se je plně prováděti bez
ohledu na osobní oběti, kterých si fašisační
postup buržoasie a jejího státu jistě
bude vyžadovati. Ostrý obrat do leva odpovídá
úplně zostřeným rozporům v
dnešní situaci, všeobecné fašisaci
a válečným přípravám,
současně však revolučnějšímu
rázu dnešní doby, radikalisaci mas, jejich
protiútoku proti buržoasii a přípravám
k provedení sociální revoluce, jako jedinému
prostředku, jak možno zabrániti imperialistické
válce. Štvanice celého měšťáckého
tábora kapitalistů, reformistů, likvidátorů
a jejich státu naší důvěrou a
obětavostí naprosto neotřásly, nýbrž
nás naopak utvrdily v přesvědčení,
že nové levé vedení strany provádí
správnou politiku v každém oboru naší
stranické činnosti a zejména na poli komunálním.
Pryč s oportunismem v komunální politice,
nejostřejší boj buržoasii, reformistům
a likvidátorům, vše v zájmu pracujícího
lidu a masy nás zajisté pochopí a půjdou
za námi. Ať žije KSČ, očištěná
od oportunismu každého druhu, ať žije Komunistická
Internacionála, jediná to vůdkyně
revolučního proletariátu celého světa."
Skutečnost, že komunální konference
se přece konala, ať se to již policii líbilo
nebo ne, a že byla zmíněná resoluce
přijata s takovým nadšením jest nejlepším
důkazem o tom, že si revoluční dělníci
žádnými šikanami nedají brániti
ve své činnosti ve prospěch proletariátu
a pracujícího lidu vůbec a že nejlepší
zbraní proti kapitalistické svévoli jest
práce ilegální. Těchto zbraní
neznají však tak dobře jako KSČ, široké
masy, která trpí rovněž ohromným
útiskem se strany buržoasie a jejího státu,
zejména v bojích hospodářských,
a proto musí se ve vlastním zájmu brániti
proti této neslýchané persekuci, bojovati
hromadně za svá legální práva
a vyvolati u buržoasie takový panický strach,
jak tomu bylo po převratě, kdy se všichni tito
pánové i komisaři a j. zbaběle schovávali.
Arogantní postup uvedeného komisaře, který
se při tom zbaběle zdráhal udati své
jméno, resp. své číslo, není
zjevem ojedinělým, nýbrž článkem
v celém soustavném tažení proti proletariátu
a jeho předvoji, KSČ, jak o tom svědčí
současné rozehnání veřejných
i plenárních schůzí a kursů
naší strany, a jest přímo diktován
z ministerstva vnitra. Proto jsme si vědomi toho, že
zpupný komisař nebude potrestán, nýbrž
patrně naopak právě pro svou drzost povýšen,
ale chceme masám to dokázati a proto
tážeme se pana ministra vnitra:
1. Jakým právem dal příkaz nižším
úřadům, aby protizákonně a
svévolně rozehnaly dělnické schůze?
2. Co hodlá proti uvedenému nejmenovanému
komisaři podniknouti?
3. Myslí-li si, že si proletariát dá
nadále tento provokační způsob kapitalistických
úřadů líbiti a je si vědom
toho, že brzy nastane doba, kdy buržoasie a její
policajti a četníci budou se před hněvem
revolučního dělnictva skrývati a žebroniti
o smilování stejně jak tomu bylo bezprostředně
po skončení války?
V Praze dne 24. června 1929.
Tohoto roku v marci onemocnela dcéra strojníka Kozarka
na týfus a musela byť dopravená do štátnej
nemocnici v Košiciach, kde konštatovali ťažký
prípad tohoto onemocnenie a len po 2. mesačnom liečení
vyviazla s životom. Už vtedy padlo podozrenie, že
príčinou je studňa, z ktorej pije vodu 68
osôb obývajúcich dom a ktorá je vzdialená
len 1 meter od záchodového kanálu. Zanedlho
na to onemocnely dve deti robotníka Ledla. Tento pospiechal
k lekárovi nemoc. poisťovne a v rozčúlení
nad tým, že mu dve deti ťažko onemocnely
a že sa nič nerobí so studňou a na ochranu
ostatných zdravých, žiadal kategoricky prezkúmanie
studni. Správa závodu o všetkom vedela, avšak
nielen, že nič neurobia, ale správce Pollak
pohrozil Ledlovi, že keď bude bolševicky vystupovať,
ukážu mu cestu do Ruska. Ledl však vôbec
organizovanie v komunistickej strane nikdy nebol. Môžeme
si predstaviť - jak sa zachádza s organisovanými
komunisti! Na to ochorela Ledlovi manželka, ďalej ochoreli
dve deti Antonovi Pelclovi, jedno dieťa Švandovi, druhá
dcéra Kozarka, inštalatér Malát a ďalší
tak že ochorelo spolu 16 osôb. Z onemocnených
traja umreli. Keď už týfusová nákaza
začalo takto riadiť, rozhúpala sa správa
cukrovaru, dala studňu vyčistiť a takto z vyčistenej
studni poslala vodu k prezkúmaniu udajne do laboratoria
v Košiciach. Či sa tak stalo a aký bol výsledok
nie je nikomu známo. Po vyčistení studňa
však bola zakrytá a voda sa z nej viac nepije, čím
je dokázané, že voda je nákazlivá.
Správa cukrovaru však nepostarala sa o novú
studňu a robotníci musia chodiť za vodou ma
veľkú vzdialenosť do súsednich domov.
V štátnej nemocnici v Košiciach, kam boly všetky
obete dopravené na liečenie, bolo konštatované,
u všetkých že ochorely na brušný
týfus. Avšak to je nie dosť. Všetci postihnutí
dostávajú teraz radom účty zo štátnej
nemocnice na zaplatenie trov za liečenie, čo obnáša
veľké čiastky na príklad u Ledla na
Kč 4,000.-. Nešťastným robotníkom,
ktorí pretrpeli muky bolesti týždne a mesiace,
správa cukrovaru ide tieto peniaze sťahovať zo
mzdy, ktorá u nekvalifikovaných neobnáša
mesačne ani Kč 400 - 500. Týmto postupom
sťahovania zo mzdy žene úbohé obete priamo
do zúfalstva. Správa závodu nesie na tom
vinu, že nechala piť vodu robotníkom zo studne,
o ktorej sa už dávno v celom Trebišove hovorí,
že studňa táto vzdialená 1 meter od
záchodového kanálu je šíriteľom
týfusu. Napriek tomu však, že o tomto o všetkom
riaditeľ Svoboda dobre vedel nie len že nič na
ochranu robotníkov neurobil, ba čo viac, keď
sa títo opovážili zo žalobou, hrozí
s prepustením a vyhodením z práce. I sám
lekár okresnej nemocenskej pokladny pripustil možnosť,
že cez kanál vtiekaly pravdepodobne ľudské
výkaly do studni, lebo metrová vzdialenosť
kanálu od studni to pripúšťa, menovite
keď sa môže stať, že v tuhej zime tento
kanál praskne.
Pýtame sa preto pánov ministrov:
1. Či majú vedomosť o tomto škandálnom
a poburujúcom prípade, kde správa cukrovaru
neodpovedne hazarduje s robotníckymi životy?
2. Či sú ochotní páni ministri prísne
potrestať správu závodu a dať príkaz,
aby všetky útraty za léčenie a dopravenie
do nemocnice hradené boly správou cukrovaru?
3. Či sú ochotní páni ministri dať
príkaz, aby hneď bola vykopaná nová
studňa so zdravou pitnou vodou?
V Prahe, dňa 25. júna 1929.
Podle rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně
ze dne 29. dubna 1929 čís.Rv III. 1721/2-28 byl
zamítnut nárok žalujícího zaměstnance
státních drah na slovenskou úpravu po převodu
do nových platů podle vládního nařízení
čís. 15 Sb. z. a n. ze dne 5. března 1927.
Soudně potvrzeným výkladem §u 86, zmíněného
vládního nařízení jsou značně
poškozeni nejstarší a na Slovensku a Podkarpatské
Rusi nejzasloužilejší zaměstnanci, kteří
dosáhnuvše poslední platové stupnice
již jsou zařazeni, mají po převodu do
nových platů požitky takové, jako kdyby
službu na Slovensku nikdy nekonali a slovenský přídavek
neměli vůbec přiznaný. Neboť
v § 96 nařízení, jednajícím
o vlivu nové úpravy na dosavadní požitky,
bylo v odstavci 1. vysloveno, že služební příjmy,
nově stanovené tímto nařízením,
nastupují na místo všech dosavadních
stálých požitků jiných na podkladě
zákona, vládního nařízení
nebo usnesení vlády povolených, jakož
i všech individuálně zaměstnanci udělených
osobních požitků.
Tím byla vyslovena i zpětná účinnost
vládního nařízení na dříve
nabytá práva, jelikož výnos ministerstva
železnic ze dne 26. ledna 1921 čís. 5418/20
byl vydán, jak vyplývá z jeho úvodu
a z bodu 12. zásad pro úpravu osobních poměrů
státních zaměstnanců, na Slovensku
schválených, usnesením ministerské
rady ze dne 20. července 1920 na podkladě toho usnesení
vlády, patří slovenský přídavek
mezi ony dosavadní stálé požitky, které
dnem účinnosti platového nařízení
přestaly.
Opatření toto jest v rozporu s duchem platového
zákona a dříve či později postihne,
také i ostatní zaměstnance, třebaže
slovenské a podkarpatské úpravy právoplatně
nabyli a vyhovujíc všem předpokladům,
které byly podmínkou pro přiznání
tohoto přídavku, jemuž ani jiné obdobné
zákony nemají býti na újmu.
Rozsudek nejvyššího soudu v Brně potvrdil,
že jest plně oprávněn požadavek,
který zaměstnanci prostřednictvím
svých odborových organisací vládě
republiky Československé předložili,
aby bylo novelisováno citované vládní
nařízení, a zejména ustanovení
§u 86, které slovenskou úpravu vyřešilo
způsobem zcela nedostatečným.
Ačkoliv slovenská a podkarpatská úprava
železničních zaměstnanců byla
zaručena smlouvou, nebylo toho dbáno při
zpracování vládního nařízení
čís. 15, a tato do nové platové soustavy
zahrnuta tak, že výhody z ní plynoucí
byly značně obmezeny a u jedné části
zaměstnanců zcela zrušeny.
Poněvadž oba výnosy ministerstva železnic
o slovenské a podkarpatské úpravě,
které orgány ministerstva železnic zpracovány
byly za spoluúčasti zástupců rámcových
odborových organisací, byly známou judikaturou
považovány za soukromoprávní smlouvu,
nemohla tato býti jednostranně měněna
ani rušena, a bylo nutno posuzovati ji výhradně
podle zásad práva soukromého. Ve spořádaných
právních poměrech rozumí se tím,
že při eventuelní změně takové
smlouvy jest nutná dohoda obou kontrahentů. Když
snad konstrukce smluvních zásad nemohla býti
použita pro nové platové stupnice, jest samozřejmo,
že měla býti nahrazena jinou formou,neboť
nabyté a smluvně zabezpečené právo
nemůže býti ani zákonem rušeno
bez náhrady, zejména nemůže se tak státi
ve státě, jehož základní zákony
prohlašují soukromé vlastnictví a majetek
za nedotknutelné.
Poněvadž způsob, jak byla slovenská
a podkarpatská úprava železničních
zaměstnanců vyřešena novým požitkovým
systémem, respektive po převodu do nových
platů zcela zrušena, porušil slavnostní
závazek vlády, zaručující určité
hmotné výhody za služby na Slovensku a Podkarpatské
Rusi, jak to tehdy politické poměry vyžadovaly
a jejich zrušení nebylo vůbec úmyslem
zákonodárných činitelů, táží
se proto podepsaní:
1. Jest vláda ochotna podle zmocnění §§
148 a 196 odst. 7. platového zákona vyrovnati přiměřeným
způsobem a vhodným platovým opatřením
tyto nesrovnalosti?
2. Jest vláda ochotna vyrovnati toho poškození
nejstarších na Slovensku a nejzasloužilejších
zaměstnanců osobním přídavkem
k čemuž jest zmocněna i příslušným
ustanovením vládního nařízení
č. 15. z 5. března 1927?
3. Jsou páni ministři železnic a financí
ochotni pozvati k tomu cíli zástupce oněch
rámcových odborových organisací, kteří
tehdy byli účastni na spolupráci při
zpracování výnosů, jimiž se slovenská
a podkarpatoruská úprava vypracovala a kteří
jsou pamětníky všech pohnutek a příčin,
pro které tyto výnosy musily býti vydány.
4. Jsou páni ministři železnic a financí
ochotni učiniti v tomto směru souhlasný návrh
na vyrovnání poškození, která
postiženým zaměstnancům na Slovensku
a Podkarpatské Rusi vzešla tak neslýchaným
porušením soukromoprávní smlouvy a slavnostního
příslibu vlády?
5. Jest vláda ochotna oznámiti podepsaným
co v této věci učinila, neb učiniti
hodlá?
V Praze dne 25. června 1929.
Der deutsche Turnverein in St. Joachimsthal
hat am 3. Mai l. J. um die Bewilligung zur Abhaltung des Bezirksturnfestes
bei der politischen Bezirksverwaltung angesucht. Die politische
Bezirksverwaltung, an deren Spitze Oberrat Dr. Loser steht, hat
sich bemüssigt gefühlt, unter Berufung auf den Artikel
2 d. G. vom 14. Juni 1927 die Veranstaltung dieses Bezirksturnfestes
in dem vorgeschlagenen Rahmen zu verbieten. Wer die Verhältnisse
kennt, weiß, daß es sich hier nur um Jene kleinliche
und unsinnige Nadelstichpolitik handelt, die der Herr Staatspräsident
vor nicht allzu langer Zeit sehn treffend mit dem Ausdrucke "dumm"
bezeichnet hat. Das vom Herrn Bezirkshauptmann ausgesprochene
Verbot, bezw. die einem solchem gleichkommenden Einschränkungen,
und so unsinnig und unbegründet, daß man erkennen kann,
daß hier nur starre Paragraphen mutwillig benützt werden,
um der Entwicklung des deutschen Turnwesens einen Riegel vorzuschieben.
Es ist bezeichnend, daß auf dem selben Platze und im selben
Zeitpunkte vor 2 Jahren ein Turnfest des Sokolvereines abgehalten
wurde und ebenfalls innerhalb der Hauptsaison 1928, unter dem
Vorsitz des Herrn Bezirkshauptmannes Dr. Loser das Feuerwehrbezirksverbandsfest
stattfand, ohne daß es zu einer Störung der öffentlichen,
Ruhe oder Ordnung, bezw. zu einer Störung des Kurbetriebes
gekommen wäre. Es sei aber auch darauf hingewiesen, daß
im Vorjahre in der Hauptsaison, in Karlsbad, in einem Zeitpunkte,
wo gegen 14.000 Kurgäste in Karlsbad weilten, das Arbeiterturnverbandsfest
bewilligt wurde, mit einem öffentlichen Umzug durch die Straßen,
an welchem sich mindestens 7000 Personen beteiligten. Von einer
Störung des Kurbetriebes war selbstverständlich auch
hier keine Rede.
Diese Feststellungen allein beweisen, daß
die politische Bezirksverwaltung in St. Joachimsthal vollständig
unberechtigt dem deutscher Turnverein Schwierigkeiten zu bereiten
sucht, wogegen sie auf Grund der gesetzlicher Bestimmungen verpflichtet
wäre, alle Bestrebungen die der körperlichen Ertüchtigung
unseres jugendlichen Nachwuchses dienen, zu fördern.
Die Unterzeichneten fragen daher an:
1. Ist der Herr Minister bereit die politische
Bezirksverwaltung dahingehend zu belehren, daß sie in Zukunft
solche unberechtigte, mit Recht die Empörung der einheimischen
Bevölkerung wachrufende Verbote zu unterlassen hat, und
2. ob der Herr Minister bereit wäre, auf
das Landesamt dahingehend Einfluß zunehmen, daß dem
eingebrachten Rekurs in vollem Umfange stattgegeben wird?
Prag, am 27.
Mai 1929.
Die Regierungsverordnung vom 14. September
1928, Nr. 163 S. d. G. u. V. verfügte die Einreihung einiger
Gemeinden in eine höhere Ortzulagenklasse für die Bemessung
der Aktivitätszulagengebühr unter andern auch im Reichenberger
Bezirke, indem die Gemeinden Franzendorf, Johannestal, Oberrosenthal,
Röchlitz, Rosenthal I. und Ruppersdorf umgereiht wurden.
Eigentümlicher Weise fand die Gemeinde
Maffersdorf bei dieser Aktion keine Berücksichtigung, obwohl
alle Vorarbeiten für die Umreihungsaktion darauf schließen
ließen, daß das geschehen würde. Die Gemeinde
Maffersdorf wurde aufgefordert, die Preistabellen für die
nötigen Lebens- und Bedarfsartikel vorzulegen und sie kam
auch dieser Aufforderung rechtzeitig nach. Wie gerade das von
ihr an die entscheidenden Amtsstellen überwiesene diesbezügliche
Material sprechend beweist, ist die Umreihung von Maffersdorf
in eine höhere Ortzulagenklasse als die dritte Klasse, in
der sich der Ort heute befindet, notwendigste Maßnahme.
Die beigebrachten Tabellen wiesen deutlich nach, daß die
preise der Lebens und Bedarfsartikel in Maffersdorf 5 bis 10%
höher notieren als in Refchenberg selbst, daß such
die Existenzverhältnisse der Staatsangestellten und Lehrer
durchaus in gleicher Weise gestaltet halten als in den obenaufgezeigten
Orten und daß auch die grundsätzliche Seite einer Umreihung
von Maffersdorf insofern gegeben ist, als der Ort mit seinen 7000
Einwohnern in den großen Reichenberger Siedlungskomplex
eingeordnet ist.
Es erweist deshalb als notwendig, daß
die Umreihung von Maffersdorf in eine höhere Ortszulagenklasse
erfolgt. Die Interpellanten fragen des halb den Herrn Minister,
ob er geneigt ist, diese Umreihung zu verfügen.
Prag, am 6.
Juni 1929.