Federální shromáždění ČSSR, 1981 – 1986 Sněmovna lidu

Zanedbateľný nie je ani prideľovaný sortiment. Pohon prednej nápravy rady Zetor 80 a Zetor 120 preukázateľne umožňuje úsporu motorovej nafty o 6 až 8 % a pri orbe až 10 %. Úspora motorovej nafty je v súčasnej dobe zvlášť dôležitá. Preto je nutné najmä úspore nafty venovať zvýšenú pozornosť. Pre československé poľnohospodárstvo bolo však vybilancované iba 2,5 % traktorov z celkového počtu vyrábaných traktorov s prednou hnacou nápravou.

Celkové prídely a dodávky traktorov sú malé, o čom svedčí niekoľko príkladov z okresov, kde bol uskutočnený skupinový poslanecký prieskum.

Súčasné prídely nových traktorov v okrese České Budějovice tvoria 4 %, to znamená jednoduchú obmenu traktorového parku až za 25 rokov. V mojom volebnom obvode v okrese Spišská Nová Ves až za 28 rokov. V mojom podniku, kde pracujem v Štátnom majetku, až za 29 rokov.

Poľnohospodárske podniky sa snažia udržiavať traktory v pojazdnom stave čo najdlhšie. Tak napr. v okrese Kladno pracuje plných 54 % odpísaných traktorov (s nulovou hodnotou). Podobné sťažnosti na vysoké opotrebovanie traktorov, ktoré pre nedostatok nových musia byť v prevádzke, sú aj z iných okresov, kde sa robili poslanecké prieskumy. Opotrebovaný traktorový park sa prejavuje predovšetkým nižšou spoľahlivosťou, má relatívne vysokú spotrebu pohonných hmôt, vyvoláva neúmerne vysoké nároky na ich udržiavanie v prevádzke schopnom stave, rastú náklady na opravy a náhradné dielce. Náklady na opravy a náhradné dielce prekračujú hodnotu investícií, vkladanú do nových obstarávaných traktorov. Na prvý pohľad sa zdá, že poľnohospodári aj s menším počtom traktorov a mechanizácie poľné práce zabezpečia. Áno, práce sa urobia, ale nie v najoptimálnejšom období, čím pri zbere dochádza k stratám na množstve i kvalite, a dokonca aj v agrotechnike.

Vedecká základňa dokazuje, že u ozimnej pšenice pri oneskorenom oseve o 10 dní po agrotechnickej lehote, dochádza podľa odrôd a ďalšieho priebehu vegetácie v jeseni k zníženiu hektárových výnosov o 0,5 až 1,1 tony z hektára.

V dôsledku oneskorenia rozhodujúcich prác v poslednom čase vychádza 20-30 % ozimých pšeníc oneskorene, prípadne až v priebehu zimných mesiacov. Takéto porasty často vymŕzajú a musia byť na jar nahradené novým osevom (spotrebuje sa ďalšie osivo, pohonné hmoty a iné). Pokiaľ sa porasty nezaorávajú, spravidla na jar vytvoria sa neproduktívne odnože a dávajú nízke úrody. Podobne je to tak aj na jar, kedy nezriedka sa stáva, že poľné práce výdatnými dažďami sú prerušené a v oseve sa môže pokračovať za 2-3 týždne. Kto nemá dostatok techniky, aby mohol zasiať včas, má pochopiteľne nižšie hektárové výnosy. Sám som sa o tom presvedčil, že výnos obilnín klesol na takto oneskorene zasiatych plochách až na 2,8 ton na hektár.

Vzhľadom na nutnosť zabezpečiť poľnohospodárske práce v agrotechnických lehotách, základnou podmienkou je dostatočný sortiment poľnohospodárskych strojov a náradia vyrábaných k dodávaným traktorom. Napríklad dodávky výkonných kolesových traktorov musia byť zladené s výrobou pluhov a ďalších strojov na spracovanie a prípravu pôdy.

U ostatných strojov agregátovaných s traktormi ZETOR unifikovanej rady I, sú výrazné disproporcie medzi skutočnosťou a potrebou, najmä u sejačiek, zhrňovačov a obracačov krmovín a pod. Ďalšie nedostatky, ktoré sa v poľnohospodárskej praxi vyskytujú, vyplývajú často z toho, že pridelené limity nedostačujú k tomu, aby sa mohol nakúpiť celý komplex strojov a náradia, aby sa tak mohlo dôjsť k optimálnemu využitiu ťažnej sily.

Podľa predpokladov Výskumného ústavu poľnohospodárskej techniky prepravujeme ročne v poľnohospodárstve asi 400 mil. ton najrôznejších materiálov. To nás ročne stojí asi 5 miliárd Kčs. Keď pripočítame k tomu celú manipuláciu s materiálom, vrátane uskladňovania a vyskladňovania, tak nás celá táto činnosť stojí ročne už 18 miliárd Kčs. Z hľadiska energie táto oblasť spotrebuje 35-40 % všetkej motorovej nafty pre poľnohospodárstvo. Tieto hrubé čísla rozhodne stoja za zamyslenie. .

Optimálne riešenie je prechod od traktorovej dopravy na dopravu vhodnými nákladnými autami. Zámerne uvádzam slovo "vhodnými" aby som zdôraznil, že pre špecifický charakter prác v poľnohospodárstve nemôžeme výhodne používať akýkoľvek automobil. V tomto smere z hľadiska potrieb bol v rokoch 1971-1975 riešený poľnohospodársky automobil s výmennými účelovými nadstavbami na báze voza TATRA 815 AGRO. V poľnohospodárstve pracuje niekoľko vyrobených prototypov a v porovnaní s ostatnými ide o vozidlo veľmi vhodné. Veľmi dlho sa diskutuje o sériovej výrobe, uvádzajú sa stále nové a nové termíny, posledný je rok 1984.

To všetko ma vedie k záveru, že celá oblasť výroby a dodávok nákladných áut v ČSSR, nielen pre poľnohospodárstvo, nie je dosť progresívna a ekonomicky zabezpečovaná. Ďalšou otázkou je cena. Každá generácia poľnohospodárskej techniky a samozrejme aj automobilovej, je na vyššej technickej úrovni, ale nárast cien je neúmerný. Prihováral som sa za urýchlenú sériovú výrobu vozidla TATRA 815 AGRO, keď návrh ceny podvozku a sklápača vozidla v roku 1975 bol 220 tis. Kčs, dnes sa hovorí o sume 450 až 500 tis. Kčs. Je otázkou, či úžitková hodnota tohto výrobku je v súlade s touto cenou a či pri do terajších investičných limitoch, ktoré poľnohospodárske závody dostávajú, bude zabezpečený odbyt tohto výrobku.

Dnes ešte prevažuje traktorová doprava a jej podiel ešte aj v budúcnosti zostane. I tu vidíme možnosti racionalizácie, a to spájaním dvoch prívesov za sebou, tak ako je to v iných okolitých štátoch. Žiaľ, u nás to pre administratívne, ako aj technické dôvody nie je možné. A tak keď potrebujeme dostať prázdne prívesy na pole alebo voziť ľahkú slamu, musíme pre každý príves zabezpečovať traktor, ktorý spotrebuje naftu a potrebuje traktoristu. Tu by Správa pre dopravu ministerstva vnútra spolu s výrobcami mala urobiť nápravu.

Vo svojom diskusnom príspevku dotkol som sa niekoľkých závažných problémov, na ktoré sa pri posledných prieskumoch najčastejšie poukazovalo. Verím, že sa spoločnými silami podarí značnú časť týchto problémov odstrániť a pomôcť poľnohospodárskej výrobe postupne dosiahnuť sebestačnosť vo výrobe zrnín a dosiahnuť predstih rastlinnej výroby pred živočíšnou a tým znížiť na minimum dovoz krmív zo zahraničia. Ďakujem za pozornosť.

Předsedající místopředseda SL R. Nejezchleb: Ďakujem poslancovi Miňďašovi. Hovorí poslanec Požár, pripraví sa poslanec Džupina.

Poslanec N. Požár: Vážený soudruhu předsedo, vážené soudružky a soudruzi, dnešní druhá schůze Sněmovny lidu projednává mimořádně důležité otázky, související s vyváženým rozvojem našeho národního hospodářství. Je nesporné, že zajištění potřebných energetických zdrojů představuje spolu se zabezpečením dostatku potravin jeden z nejpalčivějších světových problémů. Nemalé těžkosti, s nimiž se dnes ve světě setkáváme při obstarávání nezbytného množství potravin a energií, se v budoucnosti ještě znásobí. Vždyť počet obyvatel na naší planetě v roce 2000 přesáhne 7 miliard. Podle údajů zveřejněných Organizací spojených národů vzrostla od roku 1900 spotřeba energií více než dvacetinásobně a podle stejných pramenů se může do konce století ještě dvakrát až třikrát zvýšit.

Jistě ne náhodou se setkáváme s dotazy, jakým způsobem budou kryty požadavky na energetické zdroje koncem tohoto století a později, když se má reálně předpokládat, že spotřeba měrného paliva stoupne z dnešních 8,5 mld tun na 25-35 mld tun.

Fakta dokazují, že uhlí se podílí na celkových světových zásobách organických paliv 80 % a ropa a plyn 20 %. V celkové spotřebě je však poměr obrácený. Ze 60 % ropa a zemní plyn, asi z 20 % uhlí, zbytek tvoří vodní elektrárny a jaderná energie.

Zeměpisné rozmístění zásob organických paliv a nároky na jejich užití jsou nerovnoměrné. V zásobování budou nejvíce postiženy státy západní Evropy a Japonsko, zatímco země Středního východu, Sovětský svaz, Kanada, Austrálie a částečně Jižní Amerika jsou z energetického hlediska soběstačné nebo mohou přebytečnou energii, resp. suroviny k její výrobě dokonce vyvážet.

Je zřejmé, že poskytnout lidem v dlouhodobém výhledu potřebné objemy energií bude i při efektivním zhodnocování dosavadních možností nesmírně obtížné. Teorie i praxe cílevědomě postupuje na cestě rozsáhlejšího zužitkování energie sluneční, geotermální i energie větrů. Zkušenosti ovšem vedou k jednoznačnému poznání, že za mimořádně mohutnou pro blízkou i vzdálenou budoucnost je nutno považovat především jadernou energii.

Pro nás tato světová tendence vystupuje do popředí se zvláštní naléhavostí. Jsme státem, jehož zásoby tradičních surovin stačí krýt potřeby rozvoje našeho národního hospodářství pouze na období příštích 40-50 let. Čs. ekonomika je navíc negativně ovlivňována omezenými možnostmi dovozu energetických surovin, překotným růstem jejich cen a v neposlední řadě i výrazným zhoršením mezinárodní situace, v níž se opatřování nutných zdrojů stává na kapitalistických trzích nástrojem politického i ekonomického nátlaku i vydírání.

Nejschůdnější cestou pokrytí rostoucích potřeb je proto výstavba jaderných elektráren. Je to velmi složitý a ekonomicky náročný soubor úkolů, který může v celém komplexu uskutečnit jen taková integrace, jako jsou země RVHP. Díky Sovětskému svazu máme zabezpečeno vědeckotechnické vedení i nezbytnou technickou pomoc při budování výrobní i surovinové základny. Informace, které získala skupina poslanců Sněmovny lidu na Čs. komisi pro atomovou energii, prokazují, že v naší zemi jsou pro další rozvoj jaderné energetiky všechny potřebné podmínky.

Vlastníme zásoby uranu. Jak zdůraznil soudruh Gerle, patříme mezi 10 zemí světa, které zvládly projekci, výrobu i výstavbu jaderných zařízení a jak ukazuje příklad jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích, zvládli jsme i provoz těchto elektráren. I přes příznivé výsledky je však dosahovaný podíl jaderné energie na celkovém objemu výroby elektrické energie poměrně nízký.

Podle mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni, v porovnání nejen s vybranými 12 nejvyspělejšími kapitalistickými státy, ale i státy RVHP, byli jsme v roce 1980 celkovými 800 MW výkonu z jaderných elektráren na posledním místě za NDR a Bulharskem. Naše situace je o to obtížnější, že nemáme dostatek potřebných zásob jiných druhotných energetických zdrojů. Proto byla výstavba jaderných elektráren posouzena stranickými sjezdy a rozpracována konkrétními usneseními federální vlády a upřesněna v programu spolupráce mezi ČSSR a SSSR. Byl jasně stanoven cíl dosáhnout v roce 1990 celkového výkonu ve výši minimálně 6280 MW.

Ke dvěma blokům v Jaslovských Bohunicích by do roku 1990 mělo, přibýt dalších minimálně deset. Pokud využijeme všech předpokladů, které vytváří naše ekonomika, můžeme v roce 2000 dosáhnout v jaderných elektrárnách 15 280 MW instalovaného výkonu. Jestliže má v současné době naše energetická soustava 17 700 MW instalovaného výkonu, pak v příštím desetiletí se téměř celá hodnota našeho energetického výrobního potenciálu zajistí na bázi jaderných elektráren. Značně by to pomohlo i řešení vážného ekologického problému spojeného se spalováním hnědého uhlí v Severočeském kraji.

Koncem tohoto desetiletí dosáhneme v podílu elektřiny vyráběné v jaderných elektrárnách srovnatelné úrovně s vyspělými státy a v rámci RVHP zaujmeme místo hned za SSSR, jehož jaderné elektrárny budou vyrábět téměř 50 000 MW.

To nás však nesmí, soudružky a soudruzi, svádět k uspokojení. Abychom dospěli k takto vytčeným cílům, musíme bezpodmínečně dodržet termíny uvádění jednotlivých elektráren do provozu. Je pochopitelné, že při tak technicky náročné výrobě energetických zařízení i složité výstavbě, jak jsme se mohli přesvědčit i při osobních návštěvách, může dojít i k odchylkám od vytyčených termínů. Nedodržování harmonogramu však nelze tolerovat jako trvalý průvodní jev jejich výstavby. Dnes o těchto otázkách obšírně hovořil i soudruh poslanec Belko a nechci tuto problematiku dále rozvádět.

Rozvoj jaderné energetiky je, soudružky a soudruzi, velmi složitý a náročný proces, ovlivňovaný v jednotlivých zemích a v různých obdobích celou řadou faktorů nejen technického, ale také ekonomického, ekologického a zejména politického rázu.

Největší důležitost přikládáme skutečnosti, že jaderné energie může být zneužito k vojenským účelům. Toto nebezpečí v posledním období znovu vzrostlo. Způsobily to nejreakčnější kruhy, zejména ve Spojených státech, které rozpoutaly nové kolo horečného zbrojení.

Československá socialistická republika jako členská země mezinárodní agentury pro atomovou energii ratifikovala v roce 1972 dohodu, podle níž stejně jako všechny státy, které ji podepsaly, se zavázala, že veškerý jaderný materiál, který používá nebo skladuje na svém území, dá pod mezinárodní kontrolu. Zmíněná agentura ověřuje prostřednictvím svých inspekcí celé naše hospodaření s radioaktivními materiály.

Dosavadní spolupráci v oblasti jaderné energie ve výzkumu obohacování uranu i ve výstavbě jaderných elektráren, jak mez zeměmi RVHP, tak mezi socialistickými i kapitalistickými zeměmi je třeba plně podporovat. Příkladem mohou být dvoustranné dohody, uzavřené Sovětským svazem kupř. se Spojeným státy, Velkou Británií, Francií, Kanadou, Německou spolkovou republikou a Itálií Plně proto podporujeme i návrh předložený Sovětským svazem na 37. Valném shromáždění Organizace spojených národů k zajištěn ochrany zařízení pro využívání jaderné energie k mírovým účelům. V současném období napjaté mezinárodní situace se projevují v kapitalistických státech snahy tuto spolupráci brzdit. V pozadí jsou mezinárodní naftové monopoly, které počítají s tím, že se jim podaří zastavit pokrok spočívající v mírovém využívání jaderné energie až do doby, dokud nevyužijí všechny výhody plynoucí ze současné energetické krize. To však nemůže nic změnit na mezinárodní spolupráci v oblasti mírového využití jaderné energie, které bude i nadále v popředí pozornosti všech států RVHP. Významné místo řešení problematiky rozvoje jaderné energetiky pochopitelně zaujímají i otázky ochrany životního prostředí a bezpečnosti provozu jaderných elektráren. Zmiňuji se o tom, soudružky a soudruzi, záměrně, protože propaganda některých zemí západní Evropy se tzv. protijaderným hnutím soustřeďuje i na naše obyvatelstvo a vnucuje zkreslená stanoviska a falešné informace. Domnívám se, že by naše sdělovací prostředky, tisk, rozhlas i televize měly daleko výrazněji, srozumitelným způsobem objasňovat naše zásadové přístupy.