Federální shromáždění ČSFR, 1992 – 1992 Společné schůze SL a SN

Stát se nám rozestupuje pod nohama, jako bychom stáli v Kalifornii na vráse svatého Ondřeje. Nezvolení Havla je marginální symptom tektonického procesu, jenž není pod ničí kontrolou, takže podle mého názoru je dětinské redukovat rozpad federálních struktur na osobní odpovědnost jednotlivců, ať je to Havel nebo Mečiar.

Státní krize je výrazem ekonomických nesnází, nikoliv osobních antipatií politiků, a proto si myslím, že kdo postaví svůj dům na vráse, bez základů, ten hledá viníka, jímž je sám.

Tradice někdejšího Divokého Západu: "Napřed střílej a pak klaď otázky!" se vloudila do Střední Evropy jako sebevražedná alternativa, která zní: Federace nebo rozpad. Ale jediná pravá alternativa zní naopak: Konfederace nebo balkanizace.

A jakmile my začneme přemýšlet o budoucnosti v tomto kontextu, ve snaze zachránit společný stát, pak nebude možné omezit národní zájem na ekonomickou prosperitu, na krátkodeché obchodní výhody, což se ovšem dnes denně děje. Žádoucí blahobyt se objeví jako druhotný zřetel vůči životním zájmům, bez nichž nemůžeme přežít. Obhajoba krátkodobých zájmů je záruka našeho dlouhodobého bankrotu. Ohrožení národní existence nelze kompenzovat žádným ekonomickým prospěchem.

Vládní návrh je podle mého názoru založen právě na nedbání těchto historických a nesmírně závažných aspektů a je založen na mylných předpokladech. Především vláda vychází z rozpadu státu, což je a priori protiústavní postup, k němuž nemá žádné zmocnění ani od Federálního shromáždění ani od voličů. Druhým zabudovaným předpokladem je tříměsíční provizórium, jež je svévolně určeno jako terminus ad quem nebo-li je to termín, k němuž se má ten rozpad uskutečnit. Tím se anticipuje zatím neexistující skutečnost rozpadu státu, k němuž výsledky voleb nedaly nikomu zmocnění.

Konečně vláda vychází ze třetího mylného předpokladu svého časově omezeného mandátu a odporuje tak de facto časově neomezené existenci federálního státu. Vláda nebere v úvahu referendum o alternativách, v rozporu s právním řádem.

Logicky vzato - nebo myšlenkově vzato - jsou tyto předpoklady chybné, protože anticipují to, co má být teprve dokázáno, totiž že rozklad je žádoucí nebo výhodný. Právně vzato je vládní prohlášení opatřením in eventum, čili pro případ skutečností, jež zatím nenastaly. Tak se protiprávně a protiústavně pohřbívá živý stát, k jehož vraždě nedostal nikdo mandát.

Historicky vzato Masarykův stát potřebuje modernizaci, ale nikoliv pohřeb. Je-li pravdou, že státy se udržují myšlenkami, z nichž vznikly, je také pravdou, že zanikají vraždou myšlenek, z nichž se zrodily. Federální shromáždění není oprávněno k demontáži Masarykova státu.

Prohlášení dále obsahuje formulaci, že vláda bude usilovat o prohloubení a rozvíjení styků s NATO. Takový záměr odporuje pražské výzvě chartistů z roku 1985, kterou levice podporuje dodnes - já ji podporuji dodnes - zatímco chartisté od ní dezertovali. Bývalý ministr zahraničí Jiří Dienstbier ve svém Snění o Evropě předpokládal zánik vojenských paktů, nikoliv naši účast v nich. Orientace na NATO odporuje zájmům o neutralizaci Střední Evropy, kterou hájili Olof Palme, Bruno Kreiski, Willi Brandt a rozchází se s názory Andrease von Büllowa, Zbygniewa Brzezinského a Michala Gorbačova o takzvané Nichtagressionsfähigkeit čili znemožnění agrese. Učinit z ČSFR pásmo operací NATO je v rozporu s našimi národními zájmy.

Konečně v minulosti silný stát zabezpečoval naši národní existenci a slabý stát ji vždycky ochromoval. Češi si uchovali svou identitu tím, že odporovali, historicky vzato, cizím řádům. Naše dobrovolná ekonomická germanizace bude mít stejně negativní důsledky jako naše dobrovolná sovětizace. Společný stát je hrází proti destabilizaci nebo balkanizaci a každý společný stát nebo příhodná forma soužití je lepší než spořádaný rozvod. I sametový rozvodový scénář bude mít katastrofální důsledky - polarizaci vnitřního života, jakousi polonizaci naší scény, pak mexikanizaci našeho hospodářství a macdonaldizaci naší národní identity a kultury. To je neodvratné.

Závěr: Federální shromáždění nezmocňuje vládu k likvidačnímu řízení ohledně společného soužití. Prohlášení svědčí o tom, že dnešní vláda si nezasluhuje naši důvěru a domnívám se, že nová osoba - jiná než Václav Klaus - by měla být pověřena dalším jednáním o nové federální vládě, která by měla zachránit Masarykovu republiku, a nikoliv ji pohřbít.

Podle indického zvyku po smrti mahárádži se dává zaživa pohřbít také jeho celý harém. Pokud nejsme my harém a nechceme se jako poslanci Federálního shromáždění přizpůsobit tomuto orientálnímu zvyku, pak nedáme důvěru této vládě.

Pohřeb Masarykovy republiky se bude konat bez nás, bez Levého bloku. Děkuji vám.

Předsedající první místopředseda FS F. Šedivý: Nyní je přihlášen poslanec Jičínský. S technickou poznámkou se hlásí poslanec Mihalik.

Poslanec SN M. Mihalik: Len v krátkosti na okraj pohrebu masarykovskej republiky by som pánovi Svitákovi a Levému bloku rád pripomenul cítenie Slovákov, pretože jeho prejav bol plný emocionality. Je to výrok slovenského klasika Šudovíta Štúra: "Keď má národ čo svätého mať, potom je to nezávislosť národná."

Předsedající první místopředseda FS F. Šedivý: Děkuji, s faktickou poznámkou se hlásí ještě poslanec Suchánek.

Poslanec SL J. Suchánek: Také bych rád řekl faktickou poznámku na konto pohřbu Masarykovy republiky. Chtěl bych doplnit, že Masarykova republika zde už dávno neexistuje a že právě předchůdci Levého bloku jí zakroutili krkem už před padesáti lety.

Předsedající první místopředseda FS F. Šedivý: Děkuji. Slovo má nyní poslanec Jičínský.

Poslanec SN Z. Jičínský: Pane předsedo, pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, nejprve jednu poznámku k vystoupení kolegy za Slovenskou národní stranu, který předtím mluvil v rámci faktické poznámky o referendu - že si ho Slovenská národní rada stanoví sama.

Chtěl bych říci, že Slovenská národní strana se v minulém parlamentním období chovala jako ústavní strana, hájila ústavní principy, respektive hlásila se k ústavnímu principu. Hlásila se k němu i tím, že kandidovala ve volbách do FS.

Ústavní úprava referenda dává Slovenské národní radě možnost, aby referendem rozhodla o tom, přeje-li si být samostatná. V tomto směru jeho požadavek není nikterak v rozporu s danou právní úpravou. Příklady, které uváděl o referendech, jimiž se konstituovaly nové státy na území bývalého Sovětského svazu nebo bývalé Jugoslávie, svědčí, myslím, proti tomu, co říkal. Po těchto referendech docházelo většinou k velmi obtížným situacím spojeným často i s krvavými boji. Myslím, že hlásíme-li se k principu ústavnosti, nemáme vůbec na mysli bránit slovenskému národu, pokud si to bude přát, aby rozhodl o vlastní národní existenci, o vlastním státě. Tuto ústavní možnost má, ale myslím, že si všichni přejeme, aby řešení těchto obtížných situací prošlo způsobem, který má pravidla. A to je to, co spojujeme s ústavním principem.

V tomto smyslu mám také kritické stanovisko k vládnímu prohlášení. Myslím, že strany, které zvítězily ve volbách, ale nezískaly nadpoloviční většinu, získaly oprávněně mandát k tomu, aby vytvořily vládu, ale nezískaly mandát, aby rozhodovaly o osudu státu. Zdá se mi, že došlo v průběhu jednání mezi těmito stranami k tomu, že se vytvořilo příliš hektické ovzduší, které nesvědčí normálnímu projednávání těchto věcí a které i naše první jednání v parlamentě, které má jednat o programovém prohlášení federální vlády, zachytilo ve stavu, kdy určité procesy už jsou rozjety velmi nebezpečným způsobem. V tomto směru tyto strany vzaly na sebe příliš velkou odpovědnost - nechci teď posuzovat, jak to budou hodnotit dějiny.

Vláda se nemůže odvolávat jenom na jednání národních rad. O tom již hovořili další kolegové, kteří se k této věci vyjadřovali. Připomínám zde některým poslancům, kteří byli v minulém parlamentě členy tohoto sboru, že teď se opakuje situace, o které Havlův sládek Vaněk v Audienci říká: "To jsou ty paradoxy." Připomeňme si tu situaci, kdy to byli zejména zástupci ODS, kteří kritizovali postup, kdy Federální shromáždění nechávalo jistou iniciativu národním radám a očekávalo jejich dohodu jako podklad pro jednání o federální ústavě, která se v rámci tohoto parlamentu připravovala. Teď se situace obrací, jako by se již parlament ústavními otázkami zabývat neměl, jako by vše záleželo na jednání národních rad.

Chceme-li ale zachovat ústavnost, a těm kritikům ústavy kteří nejednou vytýkali, že to je ústava komunistická a v té souvislosti vzpomínali i mé jméno, bych chtěl říci, že některé problémy ústavnosti, kterými bychom se měli zabývat, jsou už problémy, které jsme vytvořili my sami, to znamená poslanecké sbory vytvořené po volbách v roce 1990. Mám na mysli situaci, že ústavním zmocněním byly národní rady oprávněny přijmout vlastní ústavy. Ale toto ústavní oprávnění předpokládalo to, což v ústavním článku není takto vyjádřeno, ale byl to tehdy politický předpoklad, z kterého se vycházelo, že budou probíhat synchronně práce na národních ústavách, na republikových ústavách i na ústavě federální. Teď se mluví jenom o republikových ústavách, které mají být urychleně přijaty jako ústavy čisté, to znamená s plnou působností republik. V uvedeném ústavním článku, který je i v článku o ústavním soudě se konstatuje, že ústavní soud není oprávněn zkoumat shodu těchto nových ústav republik s platnou ústavou. Měli bychom dbát jako Federální shromáždění, které podle mého soudu má odpovědnost za to, aby ústavní rámec procesů, které v naší zemi probíhají, byl zachován.

Jsem přesvědčen o tom, že o osudu státu nemohou rozhodnout jenom zákonodárné sbory, ale že to je věcí všech občanů, tedy referenda. Musíme tedy posoudit, jak tohoto ústavního prostředku, který se stal součástí naší ústavní úpravy, vhodně použít.

Vláda ČSFR musí být podle mého soudu v těchto otázkách ve styku s vládami republik, které se zabývají ústavami republik, protože to má celou řadu důsledků a když by se tyto věci neměly dít komplexně, potom je zbytečné, podle mého soudu, abychom přijímali jako dílčí nekoncepční opatření ústavní úpravu kompetencí, která se týká zrušení několika ministerstev bez složitých vazeb k celkovému koncepčnímu řešení, které předpokládáme. Myslím, že všichni dobře víme, že pouhá ústavní úprava kompetencí sama ještě mnoho neřeší, že to je složitá otázka, která se musí promítnout změnou dalších zákonů. Pokud bychom neměli počítat s další existencí nějakého společného státního útvaru - záměrně užívám tohoto neutrálního slova - potom bychom si mohli ušetřit, i současní členové federální vlády, úsilí, které by bylo brzy shledáno zbytečným.

Prosím, abychom brali tyto věci v úvahu, a abychom z tohoto hlediska posuzovali i lhůty pro řešení těchto otázek. Nevím, proč byla zvolena lhůta 30. 9. Možná, že to má důvody, spojené s přípravou rozpočtu, ale někomu to může připomínat, že už jsme tu jednou v našich dějinách zažili jistý konec září, kdy se stalo něco, co rozhodlo pro tehdejší dobu o osudu Československa. Tehdy to bylo rozhodnutí vnějších sil a nebylo by dobře, kdybychom připravili druhý Mnichov, ve kterém by Československo zaniklo a přitom by zaniklo způsobem, kdy některé strany nepočítají s tím, že by občan do toho měl co mluvit.

Chci tedy říci jedno - padl zde návrh, který podporuji: Federální shromáždění by mělo velmi rychle - může to udělat předsednictvo po jednání politického grémia - ustavit ústavní komisi, která by měla - a doporučuji, aby to bylo jak v kontaktu s federální vládou tak s národními radami - připravovat nezbytná ústavní řešení. Záměrně neříkám pracovat na nové federální ústavě, protože bude záležet na tom, jaká bude politická vůle. Prakticky ale ze všech vystoupení se ozývá vůle po tom, aby ústavnost byla respektována. A chceme-li ústavní princip respektovat, musíme tedy udělat to, co je na nás, abychom tento úkol splnili.

V tomto směru doporučuji podpořit doplňující návrhy, které přednesl poslanec Kučera a nakonec bych chtěl ještě říci jednu věc. Dnes se ozývají často, zejména mezi mladšími novináři i představiteli politických stran, hlasy o tom, že Československo je umělý útvar, že jeho doba je sečtena a vyslovují se velmi radikální soudy bez znalosti potřebných historických i jiných souvislostí. Pokud chceme o těchto věcech vážně jednat, potom - a zde podporuji návrh, který byl rovněž vznesen - je třeba, aby federální vláda připravila podklady - a jisté podklady lze objektivizovat - co bude znamenat, kdyby Česká a Slovenská Federativní Republika se rozdělila, jaké to bude mít právní, ekonomické i jiné důsledky.

Zejména je třeba předložit výsledky jednání s nejvýznamnějšími mezinárodními institucemi jako je Evropské společenství, Rada Evropy, Mezinárodní měnový fond, Světová banka o tom, jaké důsledky z toho plynou pro závazky, které Československo až dosud ve vztahu k těmto institucím má. Chceme-li se chovat odpovědně, musíme vědět, o čem budeme mluvit a o čem budeme rozhodovat.

Měli bychom si zároveň uvědomit, že řešení těchto otázek je komplikované a spěch tu není žádným dobrým rádcem. Když slyším některé mladé žurnalisty, mám pocit, že se inspirovali možná nevědomky slovy velkého kormidelníka Maa, který říkal na začátku "kulturní revoluce", že z chaosu se zrodí nový pořádek. Neměli bychom spekulovat s tím, že se nám toto podaří. Měli bychom učinit maximum pro to, aby všechny změny, které u nás budou probíhat, ať už budou jakékoliv, probíhaly uspořádaně. Ale nedělejme si iluze, že pokud dojde k rozdělení, že to bude hladký proces. Takové hladké procesy historie nezná a není důvod, abychom se domnívali, že v našem případě se tak stane.

A na konec mi dovolte ještě jednu poznámku, která souvisí s odpovědností Federálního shromáždění volit prezidenta. Myslím, že politické strany, které utvořily federální vládu, se prohřešily proti státnické odpovědnosti vůči voličům, vůči společnosti, protože tuto otázku nechaly otevřenou, neřešily ji, aniž přijaly alespoň nezbytná opatření, jestliže se v této věci nemohly dohodnout, aby navrhly např. prodloužení volebního období stávajícího prezidenta. Tím se vytvořila situace, kdy dezintegrační procesy v naší zemi se značně zesílily. Myslím, že to je politická neodpovědnost. (Potlesk.)

Předsedající první místopředseda FS F. Šedivý: Nyní je přihlášen poslanec Ransdorf. Technickou poznámku má poslanec Filip.

Poslanec SL V. Filip: Nerad zdržuji, skutečně technicky. Rád bych připomněl poslanci Suchánkovi a těm, kteří mu tleskali, aby si vzpomněli, pokud nechyběli na hodinách dějepisu, že první tzv. Masarykovské republice nezakroutili krkem předchůdci Levého bloku, ale že ji skončil Mnichov, k čemuž přispěla česká fašizující pravice té doby. (Potlesk.)

Poslanec SL P. Švec: Rád by som vyjadril pripomienku k obsahu príspevku. Už sme teraz nedávno počuli o prezidentovi. Pokiaľ viem, prezidenské voľby dnes skončili. Každú chvíľu počujeme o referende a štátoprávnom usporiadaní. Pokiaľ viem, tento bod sme demokratickým hlasovaním zamietli. Nech sa rečníci držia Rokovacieho poriadku, ktorý hovorí, že treba hovoriť k veci. V prípade, že sa toho nebudú držať, je povinnosťou predsedajúceho, aby im odobral slovo.

Mám ešte druhú poznámku. Rokujeme o programovom vyhlásení vlády, ktorá má - pokiaľ vychádzame z obsahu - mandát na 76 dní. Bol by som nerád, keby rozprava o tom trvala tak dlho, že vytvoríme svetový rekord v pomere medzi dĺžkou rozpravy a dĺžkou výkonu tej vlády. (Potlesk.)

Předsedající první místopředseda FS F. Šedivý: Nyní je připraven poslanec Ransdorf, připraví se poslanec Čejka. Prosím, pan Ransdorf.

Poslanec SN M. Ransdorf: Pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, myslím si, že tady byli právem zmíněni oba zakladatelé našeho státu, Tomáš Masaryk a Milan Rastislav Štefánik, a jméno třetího zakladatele - Edwarda Beneše - zde z jakýchsi záhadných důvodů zatím zmíněno nebylo. Ale přesto jeho téměř 80 let stará kniha o psychologii politického stranictví je velmi aktuální právě v těchto dnech. Myslím, že jednání minulých týdnů jsou plným dokladem toho, co tehdy o chování politických stran Edward Beneš napsal.

Polistopadové garnitury slíbily našim občanům, že budou budovat moderní společnost. Přijde na to, jak se modernost definuje. Možná by právě vývoj posledních dvou a půl roku a zejména těch posledních týdnů nasvědčoval definici modernosti, kterou podal Charles Baudelaire, francouzský básník, když říkal, že "modernost je přechodnost, prchavost, nepředvídavost". Tak vypadá bohužel dnešní stav.

Myslím, že by také bylo možné v této souvislosti zmínit Čapkův aforismus o moderní době, která nahradila cíl rychlostí. Rychlost, ta tu je, ale bohužel cíl v programovém prohlášení ještě postrádám.

Jestliže si vezmeme obsah programového prohlášení, musíme žasnout nad nízkou úrovní zpracovaného textu, úrovní, která je hluboko pod texty, které byly předloženy tomuto zákonodárnému sboru v roce 1989 a v roce 1990. Abych neužil horšího výrazu, prostě řeknu, že ten text je ad usum delphini.

Vezměme si třeba tezi o kontinuitě všech procesů. Myslím, že by měla být zachována kontinuita jen těch procesů, které se osvědčily, které této zemi prospívají. Vedle toho byly ale založeny určité procesy - a někteří předřečníci o nich mluvili - které by bylo třeba zastavit.

Myslím, že není možné předjímat rozpad státu, že v programovém prohlášení by měla také existovat analýza současného stavu. Víme, že například ze špatného odhadu výchozího stavu v roce 1989 a v roce 1990 podle mínění většiny renomovaných ekonomů ve světě byla odvozena chybná reformní strategie. Odtud a od odhadů a analýzy současného stavu se také odvíjejí potřebné kroky, které by měly být kvantifikovány. Myslím si, že nebyla vůbec využita šance, která byla spojena s programovým prohlášením vlády, totiž to, aby tento program byl natolik atraktivní a přesvědčivý, že by se stal argumentem pro zachování našeho společného státu. Spíš toto programové prohlášení směřuje k pravému opaku.

Myslím, že pro zachování našeho společného domova, našeho státu, který se osvědčil v těch nejdramatičtějších dobách 20. století je třeba se spojit i s čertem a je třeba skutečně udělat všechno pro to, aby byl zachován.

Nejsme vázáni jen odpovědností vůči sobě samým, jsme vázáni také odpovědností v širším měřítku za stabilitu střední Evropy, protože střední Evropa zatím nebyla objektem nějakých výraznějších zmatků, které začínají sužovat náš kontinent, ale také odpovědností vůči všem Evropanům, kteří žijí na východě tohoto kontinentu, protože bez stabilizované střední Evropy není možný transfer technologií a kapitálu na Východ. Myslím, že i této odpovědnosti bychom si měli být vědomi a měli bychom si být vědomi i toho, že ve světě se vzedmula velká vlna iracionalismu a je třeba této vlně iracionalismu, která je v rozporu s tradicemi evropské civilizace, všemi prostředky bránit.

Naše země by měla být určitým ostrovem rozumu a nepodléhat vlně náhražkových ideologií, které sice jsou pochopitelné, protože se objevuje naléhavá potřeba určitých integračních prvků v těch společnostech, které dříve patřily - dá se říci - k táboru byrokratického socialismu, ale tyto integrační prvky by rozhodně měly vypadat jinak než ony zmíněné náhražkové ideologie.

Myslím, že má plnou pravdu Ralf Dahrendorf, že nejvíce je třeba se obávat v prostředí bývalých socialistických států vlny tribalismu, jakési snahy po výlučnosti a po neuznávání jinakosti. Soudím, že má pravdu Ralf Dahrendorf ve svém nedávném interview, když tvrdí, že pro země střední Evropy je momentálně důležitější nezávislost než spoluúčast v rodících se evropských strukturách, kterým je podřizováno v různé oficiální propagandě všechno ostatní.

Myslím, že Československo je skutečně zárukou národní nezávislosti obou národních společenství, českého i slovenského, je rámcem, ve kterém se může dospět k vyšší kvalitě národního života Čechů, Slováků i všech národností, které obývají tento stát. Bohužel ale v programovém prohlášení postrádáme cesty k této vyšší kvalitě národního života. Nevidíme snahu specifikovat cesty k oživení ekonomiky, o které se tam náznakově mluví. Nevidíme tam konkretizaci onoho názoru, se kterým se pracuje, že totiž privatizace je jakýmsi prostředkem oživení československé ekonomiky. Vždyť víme, že v době největší vlny privatizačních procesů ve světě, v letech 1980 až 1987 se privatizovalo na celé zeměkouli jen 400 podniků, z toho polovina v pěti zemích, Španělsku, Itálii, Velké Británii, v Chile a Brazílii. Přitom v Chile například privatizace měla za následek, že řada privatizovaných podniků se neosvědčila a bylo nutné je znovu zestátňovat. Privatizace tedy není žádným všelékem a k tomu, aby mohla zvýšit výkonnost ekonomiky, je pro ni třeba vytvářet určité předpoklady.

Myslím, že stejně tak naráží na sebe jistá vágnost některých pasáží s určitou ambiciózností jiných částí textu programového prohlášení, když se například uvažuje o tom, že se budou dále specifikovat kroky k možnému rozdělení státu a na druhé straně se tam hovoří o tom, že vláda podnikne všechna opatření k zavedení plné konvertibility národní měny. Jak se tyto dvě věci slučují, to ví jen Pán Bůh.

Na závěr bych chtěl říci, že programové prohlášení ve mně vzbuzuje velmi skličující pocity. Není to konsistentní text, je to - jak o tom hovořili mí předřečníci - text, který byl lepen z více vrstev. Já osobně bych z autora tohoto textu učinil nezaměstnaného být na místě federální vlády. Myslím si, že tento text je dokladem názoru Pavla Šafaříka, který, když přišel v roce 1832 do Prahy (tedy před 160 lety), řekl, že mu Praha připadá jako Kocourkov. Posuďte sami, co se od té doby změnilo. (Potlesk.)

Předsedající první místopředseda FS F. Šedivý: Děkuji. Slovo má poslanec Čejka. Dalším přihlášeným je poslanec Radim Valenčík.

Poslanec SL J. Čejka: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, vážení páni poslanci, vážené paní poslankyně, milí hosté, jsem si plně vědom politické reality a podmínek, za kterých bylo toto programové prohlášení vlády České a Slovenské Federativní Republiky sestavováno. Vím také, že vnitropolitická situace našeho státu změnila pořadí společenských zájmů a hodnot. Nicméně bych se chtěl zaměřit na tu pasáž programového prohlášení, která se dotýká problematiky aktivní tvorby a též ochrany životního prostředí.

Hovoří-li se o zachování kontinuity makroekonomického rámce a zůstává-li zachován společný ekonomický prostor, zůstává společný - obrazně řečeno - i prostor ekologický. Tento společný ekologický prostor je charakterizován minimálně ovzduším, potravinovým řetězcem, mezinárodními závazky a již započatými projekty v oblasti tvorby a ochrany životního prostředí České a Slovenské Federativní Republiky.

A tak zatímco v ostatních státech existuje jedna ústřední vládní instituce, ministerstvo nebo alespoň agentura, koordinující otázky tvorby a ochrany životního prostředí, je překvapením, že předložené programové prohlášení počítá s rozbitím Federálního výboru pro životní prostředí bez náhrady a s rozdělením jeho zbývajících kompetencí na ostatní federální ministerstva.

Vím, že struktura federální vlády je výsledkem dohody dosažitelné mezi vítěznými stranami, ale o to důrazněji bych si dovolil připomenout to, že zde existují ještě jiné hodnoty než politické ideje a politická rozhodnutí. Jsou to hodnoty zachování života a trvale udržitelného rozvoje pro všechny občany na území Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Souhlasím s tím, že v této oblasti je nutné mít instituce funkční a fungující, ale nemohu souhlasit s takovým navrhovaným řešením, které je krokem zpět, nabízí řešení, která se nikde neosvědčila a fakticky opět nedoceňuje vážnost situace v oblasti tvorby a ochrany životního prostředí.

Na závěr si proto dovolím obrátit se s apelem na zástupce vítězných stran. Při svých dalších jednáních mějte na paměti, že není rozdílu v bolesti a žalu občana z Čech, Moravy nebo Slovenska, jehož bližní trpí nebo byl postižen následky prostředí, ve kterém je nebo byl nucen žít. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající první místopředseda FS F. Šedivý: Děkuji. Slovo má poslanec Valenčík, připraví se pan poslanec Peřich.

Poslanec SL R. Valenčík: Vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, předpokládám, že nikdo z nás nemá tak krátkou paměť, alespoň ne tak krátkou, aby si nepamatoval, co proběhlo v tomto sálu přesně před třemi týdny. Tehdy pan prezident Václav Havel, když předstoupil před nově zvolený parlament, uvedl: "Budu tuto vládu jmenovat jako normální a plnohodnotnou vládu federace, která je sice připravena na možnost rozdělení státu, která však toto rozhodnutí nepředjímá tím, že sama sebe definuje jako vládu likvidační." Mám připravenou řadu výpisků z programového prohlášení, ale myslím, že jsou zbytečné. Dalo by se dokázat, že tato vláda není plnohodnotná, o čemž svědčí to, že si sama stanovila mandát na necelé dva a půl měsíce (ani ne na tři měsíce, jak se uvádí), že je ledabylá.

Nebudu ani dokumentovat to, že toto programové prohlášení ani nepřipravuje případnou variantu rozdělení státu. Není v něm to nejdůležitější - anticipace toho, co by to všechno znamenalo a předložení možného výběru alternativ.