Projev předsedy PS Jana Hamáčka při příležitosti Dne památky Jana Palacha
16. 1. 2014Projev předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka při příležitosti Dne památky Jana Palacha
Mělník, 16. ledna 2014
Vážené dámy, vážení pánové,
dnes řada Palachových vrstevníků vypráví svým vnoučatům, jak v roce 1968 hrozili armádám Varšavské smlouvy pěstí. Pak si ale raději hleděli studia, aby jej v klidu dokončili a neměli problémy při státnicích z marxizmu leninizmu. Na umístěnku získali své první zaměstnání, upsali se do ROH, pánové si odkroutili vojnu v Československé lidové armádě. Poté uzavřeli manželství, získali novomanželskou půjčku, pořídili si byt v paneláku a také první ojeté embéčko. Pak přišly děti a také postup v zaměstnáni, pokud se ovšem dotyčný nebo dotyčná souhlasně vyjádřili ke vstupu vojsk v srpnu 1968. Někteří vstoupili i do komunistické strany, aby se jim i jejich dětem pohodlněji žilo. Volný čas trávili na chatě nebo na zahrádce a po letech mohli konečně vyjet na dovolenou do Jugoslávie. O politiku se nikdy nezajímali i když je ti komunisté pořádně štvali. Tak jim to v roce 1989 na náměstích spočítali. Prý že se budeme mít dobře jako na Západě. Dnes mnoho z nich musí vystačit s důchodem pár tisíc korun.
Tak se mohl dnes možná ohlížet i magistr či snad doktor filozofie Jan Palach. Jenže on už 45 let není mezi živými. V lednu 1969 se dobrovolně stal živou pochodní na protest proti okupaci a omezování svobody slova. Snad se inspiroval sebeupalujícími protesty vietnamských budhistů, které proběhly několik let předtím, snad tíživé pocity z jeho předchozích studentských návštěv v Sovětském svazu v něm vyvolávaly předtuchu neblahých zítřků pod sovětskou kuratelou. Palach viděl, že mezi lidmi se na začátku roku 1969 začala šířit letargie a bezmocnost. Nechtěl se s tím smířit a rozhodl se proto pro takovou formu politického protestu, kdy přinesl oběť největší - vlastní život. Doufal, ze nezůstane osamocen, vzburcuje národ a další akce budou následovat. Až na výjimky se bohužel naivně mýlil.
Teprve po dvaceti letech od jeho smrti se v průběhu takzvaného Palachova týdne objevily masovější protesty, jež předznamenaly rozklad totalitního normalizačního režimu. Palachův čin nesmí být zapomenut. Jsem proto rád za aktivity, jež mají směřovat ke zřízení jeho muzea a i za všechny další projekty, jejichž cílem je připomínat si Palachův odkaz. A jaký je jeho odkaz dalším generacím? Pochopit, že člověk se může dostat do situací, kdy musí umět jednat a neměl by zůstat pasivní. A to bez ohledu na vlastní prospěch, tedy nepragmaticky. I Palachova individuální vzpoura měla svůj smysl, byť za cenu vlastního sebeobětování. A proto si zaslouží úctu nejen svých současníků, ale i všech dalších generací našeho národa.
Čest jeho odkazu a památce!
