Předseda PS vystoupil na konferenci ke 100. výročí 1. světové války
16. 9. 2014Vystoupení na zahájení konference o 100. výročí 1. světové války
Vážení hosté, milí účastníci konference z Česka i ze zahraničí,
vážím si toho, že se mi dostalo možnosti vystoupit na zahájení konference, jež je součástí řady akcí pořádaných ke 100. výročí vypuknutí světové války. Nabídl jsem prostory Sněmovny k využití pro tento účel, protože velmi oceňuji iniciativu a aktivitu Vojenského historického ústavu, jež k této konferenci – a dalším akcím tohoto typu – vedly. Společné, tedy se zahraničními účastníky konference, posouzení tohoto rozsáhlého tématu je velmi důležité. Zvláště u nás. Nevím, na jakém stupni povědomí ve veřejnosti je Velká válka na Slovensku, v Polsku či v Maďarsku. Tuším, jak to je asi v Rakousku. A velmi závidím Francii a Británii, jak obsáhle a trvale se výzkumu tohoto tématu věnují. A jaký společenský dopad a zakotvení pak logicky má tato tragédie ve francouzském a anglickém historickém vědomí.
100. výročí vypuknutí Velké války si přímo žádá pár slov i proto, že o této válce toho moje generace, tím spíše pak generace mladší, mnoho neví. Vlastně neví nic. Skoro bych se vsadil, že česká mladá generace málo tuší, co to je ta „Velká válka“.
Měl-li bych zvolit nějaký titulek pro své dnešní vystoupení, nazval bych jej Velká válka a čeští mrtví. Jistě, na takový společenský otřes jakým byla 1. světová válka, se dá dívat z mnoha různých úhlů. A vystoupení na toto téma proto mohou mít nejrůznější zaměření a tedy názvy. Proč jsem si vybral právě české mrtvé?
Protože u nás se spíš někdy ví, že žena následníka trůnu zabitého v Sarajevu, Žofie Chotková, byla Češka. Že rodina Ferdinanda d´Este ráda pobývala u nás, na Konopišti. Že automobil, v němž byl manželský pár zastřelen, řídil Čech Leopold Sojka (někdy uváděný i jako Lojka). Že Gavrilo Princip strávil poslední léta svého života v Čechách, v terezínské věznici, v nelidských podmínkách. A že díky Čechům z personálu terezínské věznice se podařilo tajně zaevidovat místo kde byl v dubnu 1918 pohřben a po válce přenést jeho ostatky zpět do Jugoslávie.
Naopak o počtu českých mrtvých se toho u nás ve veřejnosti, neřku-li u mladých, mnoho neví. Přitom smrt člověka je v každé válce tou největší tragédií. Přesto je počet českých obětí Velké války obecně znám ještě méně než ostatní údaje o tomto ozbrojeném konfliktu. A pokud se nějaké údaje objevují, tak spíše o legionářích. Já chci podtrhnout, že pokud mluvím o českých mrtvých za Velké války, mám na mysli zejména ty, kteří zemřeli v rakouských uniformách.
Za 1. republiky se o nich moc nemluvilo. Prakticky údajně vůbec ne. Převládalo ticho – o těch živých i o těch mrtvých. Přitom i syn Prezidenta – osvoboditele, Jan, pozdější legendární ministr zahraničí, v rakouské uniformě sloužil celou válku. A vysloužil si údajně i rakouská vyznamenání. Komunisté po 40 let o této válce mluvili jen jako o úvodu k ruské revoluci. O českých mrtvých, pokud nepadli v řadách Rudé armády, tedy skoro už po válce, ani slovo. A současný, tedy polistopadový, režim o mrtvých Češích v rakouských uniformách začíná rozsáhleji mluvit vlastně až ted´, při 100. výročí vypuknutí války. 25 let po pádu totality. Nepochybuji o tom, že by se našly na toto téma odborné statě publikované i dříve. Ty ale zřejmě převážně zůstaly v historické a vědecké obci, nenašly cestu k běžnému čtenáři či občanovi. Mým záměrem proto je pokusit se vyvolat o toto téma trvalejší zájem. Dostat všechny tyhle mrtvé zpět do českých dějin. Nejsem přitom historik, ani nemám ambice jím být. Mohu se proto dopustit nepřesností.
Takže po pořádku – tedy od začátku. Je podle mého soudu žádoucí seznámit českou veřejnost, především mladou generaci, s českými obětmi války už v samotném jejím počátku – tedy na Balkáně.
Zdá se mi, že o českých obětech na srbské frontě, ví naše veřejnost ještě méně než o dalších etapách války. Plastický obraz pekla na Drině v srpnu 1914 přitom vytvořil přímý a bezprostřední účastník těchto masakrů – Egon Ervín Kisch. Jeho publikace „Vojákem pražského sboru„ je možná až dodnes jedním z důležitých zdrojů o českých osudech v úvodní části války v tomto prostoru. A mimochodem – včetně masivních a systematických, dnes bychom řekli válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, páchaných rakouskými vojsky na srbském území.
Sám jsem nenarazil v tomto směru na žádné početní údaje. Padly na Drině desítky Čechů? Nebo stovky? A jak to bylo s přechodem několika desítek českých vojáků na srbskou stranu? V západosrbské Loznici jim koncem 20. letech minulého století postavili pomník.
Asi vůbec první malý pomníček se českým mrtvým v prudkém toku Driny pokusila nedávno postavit Česká televize seriálem Naše velká válka. Svým čtvrtým dílem pod prostým názvem „Na srbskou frontu“. Za těch stručných 25 minut, co trvá každý díl tohohle seriálu, se však divák nedozvěděl, že Velká válka začala porážkou Vojsk Trojspolku právě tady, v pohoří Cer. Tedy vojsk rakouských. Podobné seriály mají vždy svá úskalí, nevyhnul se jim, jak vidno, ani tenhle. Ale díky aspoň za - byť stručný - začátek. Začátek po 100 letech. Pokud to tedy bude začátek.
Přitom Čechy i Morava byly a jsou dodnes posety množstvím skromných pomníčků těmto lidem. Je jen málo českých a moravských vesnic, kde takový pomník nestojí. To ukazuje, jak hluboce Velká válka do osudu Čechů zasáhla. Řádné a trvalé vzpomínky a úcty se však tito vojáci dodnes nedočkali. Poděkujme přitom aspoň všem těm, kdo se starají o jiné české válečné hroby z této doby, hroby Legionářů, v zahraničí - třeba ve Slovinsku, Itálii, Rusku i jinde.
Navrhuji proto, abychom vrátili tyto české oběti Velké války do našich dějin. Abychom rovněž vzpomněli ztrát na našem civilním obyvatelstvu. Na oběti hladu, podvýživy, epidemií a nemocí.
Připomínejme si také téměř dvě stovky v převážné většině civilních obětí katastrofy v bolevecké muničce u Plzně v r. 1917. Tehdy největší muničky mocnářství, jejíž exploze se stala námětem fenomenálního románu Karla Čapka Krakatit.
Zamysleme se proto nad tím, zda by od nás, od českých účastníků této konference, neměla vzejít stručná, ale srozumitelná výzva k vybudování důstojného památníku všem Čechům, kteří ztratili své životy v 1. světové válce. Všem - tedy vojákům i civilům. A ve všech uniformách, v nichž v průběhu Velké války bojovali.
