Předseda Sněmovny vystoupil na slavnostním shromáždění k výročí listopadových událostí
14. 11. 2014Nová budova Národního muzea, 14. listopad 2014
Čtvrtstoletí je doba, za kterou vyroste celá jedna generace. V politice se dokonce vystřídá několik generací. Není proto vůbec snadné během pěti minut reflektovat dobu, která uběhla a události, které se staly od 17. listopadu 1989. Přesto se o to ve zkratce a bez nároku na úplnost pokusím.
Za zásadní za prvé považuji, že za těch 25 let se nic nezměnilo na základních hodnotách 17. listopadu. Svoboda, demokracie, návrat do Evropy, to vše stále platí, to vše je realitou. To vše je samozřejmostí, kterou už ani nevnímáme. Což je nejlepším důkazem, že v onom základním poslání Sametová revoluce uspěla.
Ano, je třeba připomenout, že tyto ideály se dnes realizují ve dvou samostatných státech. Podstatné ale je, že Češi a Slováci se sice rozešli z pohledu mezinárodního práva. Ale nerozešli jsme se z hlediska hodnot, nerozešli jsme se lidsky a když se navštívíme, máme pocit, že jsme vlastně pořád doma.
Toto rovněž považuji za velice důležité. Nově nabytá svoboda v některých evropských zemích vypustila z lahve do té doby potlačovaného džina nacionalismu, což vedlo k násilí a krutostem. Opravdu si můžeme blahopřát, že naše rozdělení proběhlo v klidu, míru a přátelsky.
Pro rozdělení Československa se vžil termín „sametový rozchod“. A i když to může působit jako klišé, tak ve srovnání s tím, co se dělo a děje jinde, ho pokládám za velice pravdivý a přesný.
I díky tomu, že jsme takto civilizovaně zvládli uspořádat české a slovenské záležitosti, mohli jsme být poměrně rychle přijati do euroatlantických struktur, do NATO a do EU. Což je třetí zásadní informace.
Konečně, ale ne v poslední řadě, za čtvrtou zásadní věc považuji naši účast v zahraničních misích a naši starost o obranu svobody a lidských práv ve světě. Toto je náš závazek, který jsme na sebe vzali v průběhu Sametové revoluce. Takto nás vnímají v zahraničí. A díky důrazu na lidská práva se Václav Havel stal ikonickou postavou demokratických revolucí ve střední a východní Evropě.
Tyto čtyři věci: svobodu, uspořádání vztahů a přátelství se Slováky, návrat do rodiny hrdých demokratických národů a pověst země, která důsledně brání lidská práva, můžeme právem považovat za velké úspěchy naší transformace.
Řekl bych, že tyto úspěchy jsou tak jasné, že by neměly být zpochybňovány. Samozřejmě, vedle nich je zde mnoho jiných věcí, které se udály za ono čtvrt století a na které panují a budou panovat různé názory.
Ale já tu samozřejmě v tento slavnostní okamžik nechci vyvolávat rozmíšky. Naopak bych zde chtěl poněkud neskromně vyzvat k tomu, abychom alespoň v čase, kdy si připomínáme 25. výročí Sametové revoluce zůstali jednotní a hledali hodnoty, které nás spojují. Protestovat a dohadovat se můžeme celý zbytek roku.
Jistěže politické spory nikdy neustanou. Ostatně už T.G. Masaryk mnohokrát – a marně – vyzýval strany k větší svornosti. Ale přesto, nad těmito často velice ostrými hádkami, nad osobními útoky, nad častými změnami koalic stálo něco vyššího: národní zájem. To je také důvod, proč 1. republika byla nejen úspěšná a prosperující, ale také po ní zůstal silný étos, ačkoli existovala kratší dobu, než již trvá naše demokracie.
Myslím, že právě hledání národního zájmu a ochota se před ním sklonit a pozapomenout na spory, je největším deficitem polistopadové demokracie. Přál bych si, aby si to změnilo. A aby k oněm čtyřem úspěchům naší transformace přibyl pátý: vědomí národní sounáležitosti.
Přál bych si, aby nová generace, která nepoznala totalitu, nejen považovala za samozřejmé, že se může těšit ze svobody a demokracie. Ale aby se také svobodně a demokraticky rozhodla, že chce žít v České republice, protože ji považuje za svou a pro sebe za nejlepší možné místo na Zemi.
