Předseda Poslanecké sněmovny přednesl projev ke Dni vítězství
11. 5. 2015Překlad vystoupení Jana Hamáčka na velvyslanectví Ruské federace ke Dni vítězství, 11. května 2015
Je pro mne velkou poctou být dnes s vámi všemi na ruském velvyslanectví při příležitosti Dne vítězství.
Nemohu začít jinak než poděkováním veteránům. Našim i ruským. Věřím, že aspoň někteří jsou tady byť jich je mezi námi stále méně. To je o důvod víc , abychom si veteránů vážili stále více. Protože právě oni nám přinesli svobodu. Oni jsou ti jejichž odvaha, statečnost a vytrvalost stály o kořenů obnovy československé státnosti.
Bylo by proti základním zájmům českého národa zapomenout na těch více než 150 000 vojáků Rudé armády, kteří zahynuli při osvobozování Československa . Jejich oběťi přinesly porážku hitlerovského Německa v československém prostoru.
Vklad národů Sovětského svazu do boje s fašismem byl nezměrný. Hrdinství Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a dalších i krutá cena zaplacená za vítězství ve Velké vlastenecké válce, byly základem triumfu anti-hitlerovské koalice. Jsme zavázáni všem dalším spojencům z této koalice – zvláště těm, jejichž jednotky se spolupodílely na osvobozování naší země – USA a Rumunsku .
Naše uznání a vděčnost vojákům Rudé armády přesahují čas. Rozumná a slušná společnost si všech obětí v zájmu osvobození Československa musí trvale vážit, respektovat a ctít. Je třeba odmítnout všechny hloupé snahy o přepisování dějin a bourání pomníků.
70. výročí epochálního vítězství ve 2 . světové válce si bohužel připomínáme v napjaté mezinárodní situaci. Zvláště mne mrzí, že vítězství nad fašismem slavíme v době kdy česko – ruské politické vztahy nejsou nejlepší. S vědomím potřeby tento stav podle možnosti co nejdříve ukončit, si ovšem nemyslím, že za vzniklou situaci neseme odpovědnost my – Češi.
Na situaci na Ukrajině mají Praha a Moskva často odlišné názory. Problém přitom samozřejmě není jen mezi našimi hlavními městy. Obávám se, že geneze ukrajinské krize zanechá na evropské geopolitické ose Východ – Západ hlubší jizvy než si možná dnes umíme představit. Ani nevíte jak rád bych se právě v tomto odhadu mýlil.
Od února t.r. nás však přece jen cosi spojuje - víra v potenciál dohod z Minsku II. Jejich naplňování je předpokladem k postupnému a trvalému přechodu ukrajinské krize z vojenské sféry za negociační stůl. Ke stabilizaci a – což je zvláště důležité – demokratizaci poměrů na Ukrajině. K vyslyšení požadavků Majdanu odmítajících oligarchizaci této velké země. A především k ústavní reformě, k nalezení adekvátního statutu pro Donbas.
Odpovědnost za implementaci Minských dohod mají všichni čtyři jejich signatáři – Ukrajina, Rusko, Německo i Francie. Nepochybuji tom, že jsou si této své odpovědnosti plně vědomi.
Konečně věřím, že vrcholná schůzka Východního partnerství EU koncem května v Lotyšsku odrazí všechny, pozitivní i negativní, zkušenosti z tohoto pokusu EU vytvořit na svých východních hranicích prostor demokracie a prosperity. Cíl zůstává stejný, cestu k němu je ale žádoucí přizpůsobit získaným zkušenostem.
