28. říjen 1945: Zahájení činnosti Prozatímního Národního shromáždění
27. 10. 2015Přesně před 70 lety byl po protektorátních letech nesvobody obnoven československý parlament. První dvě schůze Prozatímního Národního shromáždění se uskutečnily v neděli 28. října 1945 v Rudolfinu.
Poslanecká sněmovna si 70 let od zahájení činnosti Prozatímního Národního shromáždění připomíná výstavou v kuloárech před jednacím sálem. Výstava představuje prostřednictvím materiálů z Archivu Poslanecké sněmovny činnost Prozatímního Národního shromáždění: slavnostní chvíle i každodenní parlamentní práci jako schvalování zákonů nebo interpelace, ale také významné osobnosti tehdejšího parlamentního života. V takovém rozsahu jsou tyto parlamentní archiválie představeny veřejnosti vůbec poprvé. Fotogalerie viz zde
Složení Prozatímního Národního shromáždění bylo velmi pestré. Zasedli v něm budoucí komunističtí prezidenti i lidé, kteří se pozdějšímu komunistickému režimu postavili. V lavicích PNS se bylo možné setkat s významnými postavami někdejších československých legií i protinacistického odboje, ať už domácího nebo zahraničního. Když psal šéfredaktor Svobodného slova Ivan Herben (později jeden ze zakladatelů rozhlasové stanice Svobodná Evropa) během prvního dne parlamentního zasedání před sedmdesáti lety úvodní sloupek svého listu - rozhlédl se po jednací síni a uviděl: "…zde slovenští partyzáni, vítězní i poražení ze slavného slovenského povstání. Dnes jejich vyznamenání na hrdých, právem hrdých prsou, mluví jen o chvílích šťastných, ale kolik se za nimi skrývá utrpení tělesného v mrazivých slovenských horách a kolik muk duševních nad prohraným bojem. Parašutista Bartoš a parašutista Harus, každý z jiné světové strany, ze západu a východu, snesli se jako povětroň nad touto zemí a vykonali své mužné dílo. Až tu promluví v této sněmovně, nebudou o něm mluvit, nebudou se nám svěřovat s myšlenkami, s nimiž se vydali na vzdušnou pouť do náruče smrti, která byla ne-li jistá, tedy naprosto pravděpodobná. A dnes sedí mezi námi nehrdinsky, prostě a skromně, ale jejich srdce jsou zaplavována štěstím z vědomí této slavné chvíle.."
I když na činnosti parlamentu v roce 1945 byla vidět snaha navázat na pozitiva prvorepublikového systému, Prozatímní Národní shromáždění se navzdory mnohým snahám nestalo hlavním místem, kde by se určovala československá politika: řada rozhodnutí byla učiněna ještě před jeho svoláním, klíčová jednání se v duchu textu košického vládního programu vedla v Národní frontě a kontrolní funkce parlamentu byla do jisté míry limitována faktickou neexistencí opozice. Politickému systému dalo nešťastné mantinely výrazné omezení politické soutěže. Málokdo si pak po volbách v roce 1946 dovedl představit, co čeká Československo za pouhé dva roky.
Prozatímní Národní shromáždění zahajuje
Poslanci Prozatímního Národního shromáždění byli zvoleni pomocí nepřímé volby, tedy delegáty národních výborů a správních komisí na zemských sjezdech. Schvalována byla společná kandidátka Národní fronty. V českých zemích ji tvořili zástupci čtyř povolených stran a dále zástupci zájmových organizací, o nichž ovšem rozhodovaly zase politické strany. Osm míst připadlo pro jednotlivce, mezi nimi byli např. F. Peroutka, Z. Nejedlý či F. Halas. Obdobně tomu bylo na Slovensku, kde tehdy fungovaly dvě politické strany. Pět mandátů připadlo ukrajinské menšině. Historik Michal Pehr v knize Parlament v čase změny k tomu podotýká: „Delegáti zemských sjezdů, kteří volili poslance, neměli možnost se k navrženým kandidátům vyjadřovat. Očekávalo se od nich prosté a manifestační schválení. Sami delegáti byli přitom voleni rovněž nepřímo.“ S ohledem na neobnovení řady prvorepublikových stran byly výsledky posledních parlamentních voleb v podstatě irelevantní. V roce 1935 navíc v parlamentu působili i politici z německých nebo maďarských stran. Nepřímou volbu členů parlamentu ostře kritizoval ve svých pamětech například politik neobnovené agrární strany Ladislav Feierabend: „Strany prostě do Prozatímního národního shromáždění najmenovaly členy, o nichž byly jisty, že jim všechno schválí a tak zajistí, aby Národní fronta mohla dále totalitně vládnout.“ Ostatně i předseda ČSL Jan Šrámek celkem výstižně na adresu Prozatímního Národního shromáždění uvedl: „Prozatímní Národní shromáždění není ani svým vznikem, ani svou organizací Národním shromážděním dle naší ústavy.“ Na rozdíl od první republiky šlo totiž nyní o jednokomorový parlament složený z 300 poslanců. Přestože bylo dohodnuto paritní zastoupení podle stran, nakonec k němu nedošlo úplně.
V porovnání se svoláním Revolučního Národního shromáždění po první světové válce a vzniku Československa v roce 1918, které se sešlo již 14. listopadu, se Prozatímní Národní shromáždění ustavilo teprve 28. října 1945, tedy dlouhé měsíce po skončení druhé světové války v Evropě. V tomto čase byla navíc vydána řada zásadních dekretů – ještě například v předvečer ustavující schůze Prozatímního Národního shromáždění byl vydán tzv. malý retribuční dekret „o trestání některých provinění proti národní cti“ (č. 138/1945 Sb.). Prodleva se svoláním Prozatímního Národního shromáždění jistě také přispěla k umenšení role parlamentu ve třetí republice. Podle ústavního dekretu mělo Prozatímní Národní shromáždění působit do doby, než se sejde Národní shromáždění, které vzejde z voleb. Prozatímní Národní shromáždění bylo chápáno jako provizorní a dočasné. Demokratičtí politici se upínali k volbám a doufali, že lidové hlasování přeskupí poměr sil v jejich prospěch.
Ještě před samotnou schůzí se začátkem října na poradě generálních tajemníků politických stran řešily praktické záležitosti: například vznik obligatorních výborů NS, otázka poslaneckých diet nebo zajištění ubytování poslanců v hotelu Astoria-Wilson. Po prohlídce prostor Rudolfina bylo rozhodnuto i o zasedacím pořádku. Noviny viděly v návratu Národního shromáždění do Rudolfina známku kontinuity s první republikou, symbol svobody i symbol důstojnosti lidu. „Ne nadarmo spěchali Němci po okupaci zrušit v budově všechno, co připomínalo její republikánské poslání, tedy parlament. Jako jinde, tak ani zde se jim to nepodařilo. … Zaměstnanci sněmovny zachránili například obě prezidentské vlajky, které v budově byly pro případy, kdy ji navštívil prezident republiky. Obě vlajky se dochovaly do dneška a v neděli jsme je viděli vlát nad Rudolfinem,“ napsal deník Práce 29. října 1945. List také popsal přípravy na ustavující schůzi: „Koncem minulého týdne už budova velmi ožila. Jakýsi ruch s opravami tu byl sice už dříve, ale v oněch dnech vyvrcholil. Také zde bylo málo lidí na tolik práce. A tak se vytvořila najednou ´pracovní brigáda´ z manželek všech zaměstnanců sněmovny, počínajíc tajemníkem sněmovny a končíc zřízenci. Tato četa zde několik dní doslova řádila s utěráky a jinými zbraněmi. Div ji tu nezastihli páni poslanci. Ti už našli budovu vyleštěnou a půvabnou jak bývala.“
První dvě schůze Prozatímního Národního shromáždění se uskutečnily v neděli 28. října 1945 v Rudolfinu. Slavnostní atmosféru v tehdejším sídle parlamentu líčí publikace Národní shromáždění zahajuje: „Zasedací síň Národního shromáždění je proslulá svou vznosnou krásou v celé Evropě. Již od rána tohoto slunečného dne je plna ruchu a příprav k prvé ustavující schůzi Prozatímního Národního shromáždění. Přicházejí poslanci z českých zemí i ze Slovenska, muži z koncentračních táborů, kteří se po léta dívali smrti do očí, a jejichž tvář je ještě dnes poznamenána její blízkostí, vojáci v uniformách, zahraniční pracovníci, parašutisti a účastníci povstání ze Slovenska s čestnými vyznamenáními na civilním obleku, ženy a zástupci z řad mládeže, kteří sem přicházejí po prvé ve svém životě. Mnohá shledání, mnohé stisky rukou, ale i mnohé vzpomínky na dlouhou, dlouhou řadu těch, kteří padli v nerovném boji jako političtí vojáci první linie. Jména těchto padlých, členů bývalé poslanecké sněmovny a senátu, se nesou kuloáry již jen jako vzpomínka… V devět hodin ráno je zasedací síň již naplněna, stejně jako galerie pro zahraniční i domácí novináře, jichž přijelo z ciziny tentokrát více než čtyřicet, i galerie pro obecenstvo. V čele sálu zasedají členové vlády.“ Nic nebylo ponecháno náhodě, poslanci dostali od tajemníka NS Josefa Madara i doporučení, aby se „dostavili do zahajovací schůze, pokud je jim to možno, v tmavém úboru“.
Krátce po půl desáté dopoledne schůzi v Rudolfinu slavnostně zahájil předseda vlády Zdeněk Fierlinger a mj. pronesl: „Budujeme nový svět. Aby to byl svět šťastný a radostný, v němž by naše svoboda a nezávislost byly trvale zajištěny, aby naše budovatelské úsilí probíhalo v klidu a v tvořivé práci, třeba se oprostiti, pokud je to vůbec lidsky možné, od starého úzce stranického smýšlení. O to jsme od počátku usilovali a tento velký odkaz předáváme našemu Prozatímnímu Národnímu shromáždění.“
Po krátkém projevu předsedy vlády složili poslanci slib: „Slibuji, že budu věren republice Československé, že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ K bouřlivější situaci došlo jen ve chvíli, kdy byl ke složení slibu vyzván nepřítomný Peter Zaťko. Stenoprotokol dění v Prozatímním Národním shromáždění zachytil: „Výkřiky poslanců čsl. strany národně-socialistické: Pryč s drem Zaťko! Fuj, Zaťko nesmí slibovat! - Hlasy: Není přítomen!“ P. Zaťko byl za slovenského státu členem Slovenského sněmu, nicméně se účastnil přípravy Slovenského národního povstání i povstání samotného, po jeho potlačení odletěl do SSSR. Vrátil se začátkem roku 1945 jako člen SNR. Kvůli Zaťkově činnosti v době slovenského státu požádal Národní soud v Bratislavě Prozatímní Národní shromáždění o jeho vydání k trestnímu stíhání. Za činnost v době slovenského státu ho ovšem Národní soud nakonec zprostil všech obvinění. Peter Zaťko ale nakonec poslanecký slib nikdy nesložil a mandát nevykonával. Tato kauza se ovšem odrazila v postoji poslanců za Demokratickou stranu při volbě předsedy PNS.
Z 293 odevzdaných hlasovacích lístků získal národně socialistický politik Josef David 255 hlasů, jméno Jozefa Lettricha z Demokratické strany se objevilo 1x, prázdných hlasovacích lístků bylo odevzdáno 37.
Nově zvolený předseda Prozatímního Národního shromáždění Josef David (1884 Kylešovice – 1968 Praha) byl významným legionářem, odbojářem a představitelem národně socialistické strany, ve které se angažoval již od r. 1900. Po vypuknutí 1. světové války narukoval do rakousko-uherské armády, v květnu 1915 ovšem přeběhl na ruskou stranu, nějaký čas strávil v zajateckých táborech a patřil k organizátorům československých legií. V červnu 1921 byl coby legionář kooptován do Národního shromáždění, v němž zůstal až do roku 1939. V roce 1938 kritizoval oficiální politiku ústupků Sudetoněmecké straně, intervenoval také u prezidenta E. Beneše proti přijetí mnichovského diktátu. Na počátku okupace se angažoval ve vytváření domácího odboje, brzy ale odešel do zahraničí. Od konce r. 1941 působil v Londýně, mj. jako člen exilové Státní rady československé. V březnu 1945 se zúčastnil moskevských jednání, v první Fierlingerově vládě zastával funkci náměstka předsedy vlády. Stal se také předsedou Československé obce legionářské. Po svém zvolení předsedou Prozatímního Národního shromáždění v této funkci upřednostňoval zájmy národní a státní před úzce stranickými. Napříč politickým spektrem se těšil velkému respektu. Poslanecký mandát obhájil také ve volbách v r. 1946. A v červenci 1946 stanul znovu v čele parlamentu – Ústavodárného Národního shromáždění, ovšem po krátké pauze, kdy v této funkci několik týdnů působil A. Zápotocký. Byl zastáncem politické linie prezidenta E. Beneše. Jak podotýká historik J. Tomeš v knize Tváře našich parlamentů, „během únorových událostí 1948 byl ve funkci předsedy parlamentu izolován komunistickými místopředsedy a dalšími činiteli, kteří zákulisními manévry s využitím procedurálních kliček znemožnili svolání parlamentu a jeho aktivní roli při řešení únorové krize“. V r. 1948 již odmítl ve volbách kandidovat a stáhl se z politického života.
Zatímco předseda Prozatímního Národního shromáždění byl volen pomocí hlasovacích lístků, o místopředsedech už se hlasovalo zdvižením ruky, a to dokonce o všech najednou. Pro celou kandidátní listinu se vyslovilo 285 poslanců, proti byl jeden hlas. Místopředsedy PNS se tak stali Robert Albert Gottier z KSS, sociální demokrat František Tymeš, Alois Petr z ČSL, vůbec první žena ve vedení československého parlamentu Anežka Hodinová-Spurná z KSČ a Andrej Cvinček z Demokratické strany.
Edvard Beneš potvrzen ve funkci prezidenta
Necelou hodinu po skončení první schůze Prozatímního Národního shromáždění (netrvala ani dvě hodiny) se poslanci sešli znovu, tentokrát kvůli potvrzení Edvarda Beneše ve funkci prezidenta republiky. „Prozatímní Národní shromáždění potvrzuje podle článku 2 ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., o Prozatímním Národním shromáždění, že prezident republiky dr Edvard Beneš, řádně zvolený Národním shromážděním dne 18. prosince 1935, zůstává podle §u 58, odst. 5 ústavní listiny ve své funkci až do nové volby prezidenta republiky,“ zněl text usnesení, pro které hlasovali všichni přítomní poslanci. Situace byla naprosto jasná, překvapení se nepředpokládala, žádná rozprava se nevedla, hlasovalo se jednoduše povstáním. „Sotvaže předseda Prozatímního Národního shromáždění David přečetl tento návrh, povstávají poslanci se svých míst a hlučný, neutuchající potlesk nese se pod klenbou zasedací síně,“ popisuje slavnostní atmosféru publikace Národní shromáždění zahajuje.
Předseda vlády Z. Fierlinger o tom hned prezidenta informoval a požádal ho, aby se probíhající schůze parlamentu zúčastnil. Potvrzením Edvarda Beneše ve funkci prezidenta splnilo Prozatímní Národní shromáždění jeden ze svých základních úkolů.
Slavnostní příjezd prezidenta Beneše do Rudolfina zaznamenala Lidová demokracie: „Zatím venku před sněmovní budovou seřadila se čestná rota a schodiště ovroubil barevný lem dívek v krojích, zatím co husté řady občanstva obsadily protilehlé chodníky a nábřeží. /…/ V lóži prezidentské usedla pí Hana Benešová a v sousedství lóže vynikající představitelé našeho života veřejného i kulturního a vzácní cizí hosté. Ve ¾ 1 zazněla fanfárová ´Zdravice´ Jeremiášova a špalírem krojovaných dívek a sněmovního zaměstnanectva vstoupil do sněmovní budovy prezident republiky.“
Edvarda Beneše při jeho příchodu do jednacího sálu vítal bouřlivý potlesk spolu s hlasitými výkřiky „Ať žije prezident Beneš!“. „Prezident republiky stojí u řečnické tribuny tváří k členům vlády a Národního shromáždění. Lehce pokyne hlavou a pevným a klidným zrakem obhlédne celý sál. Po letech nejtěžšího zápasu opět tu stojí mezi námi, před zástupci svého lidu, obklopený díkem, uznáním a nezměrnou láskou celého národa,“ zachycují chvíle, kdy prezident předstoupil před parlament, autoři knihy Národní shromáždění zahajuje. Podle předsedy PNS J. Davida sedmileté odloučení Edvarda Beneše s národem ještě více spojilo. „Okupantům se nepodařilo ani na chvíli odciziti Vás československému lidu, duši našeho národa. Zůstal jste jeho vůdcem, Vaše rozhlasové projevy ze zahraničí, tak dychtivě, s nasazením života poslouchané skoro celým národem, zesílily pouto, jímž jste s ním spojen, a zvýšily jeho oddanost k Vám,“ pronesl J. David k prezidentovi.
Edvard Beneš pak před Prozatímním Národním shromážděním vystoupil se zprávou prezidenta republiky. Prezident přivítal ustavení Prozatímního Národního shromáždění jako přechod od vládnutí prezidentskými dekrety ke „skutečné kontrole parlamentní, k vytvoření demokratického veřejného mínění a k brzkému zvolení ústavodárného Národního shromáždění naší demokratické republiky“. Prezident Beneš se pak pustil do reflexe nedávné minulosti: vrátil se k mnichovské krizi a jejím důsledkům, k fungování londýnské vlády a Státní rady a k okolnostem, díky nimž je prezidentem republiky. Téma Mnichova se v Benešově projevu pochopitelně několikrát opakovalo: „Československý lid byl mnichovským diktátem vydán v ruce nejhoršího evropského diktátora přes to, že byl připraven se zbraní v ruce svobodu svou bránit a že dvakráte v rozhodujících chvílích jsem nařídil ve své funkci prezidentské mobilisaci našich branných sil. Po provedení diktátu mnichovského začal však brzo v Československu důsledný a rozhodný odpor a boj.“ Beneš ovšem na parlamentní půdě poněkud opomněl reflektovat svůj díl odpovědnosti za mnichovskou krizi.
Edvard Beneš se dále dotknul např. moskevských jednání, dohody o vzniku nové vlády a vyhlášení košického vládního programu.
Podle národněsocialistického poslance a budoucího ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny bylo toto vystoupení pro prezidenta Beneše jednou z největších chvil jeho politické kariéry: „Dokonalým zadostiučiněním za všechno martyrium mnichovského neštěstí, za všechnu nadlidskou námahu i přemíru úzkostí, jež mu během těch dlouhých šesti let emigrace připravilo vrtkavé štěstí válečné i politické, než dospěl k tomuto cíli, k tomuto velikému i osobnímu triumfu.“ Velkolepého přijetí se Benešovi mezi poslanci opravdu dostalo. Předseda PNS Josef David shrnul Benešovy zásluhy z doby druhé světové války a za hlučného potlesku svých kolegů mu poděkoval za vykonané dílo: „Nechť žije republika Československá a její prezident dr. Edvard Beneš!“ Poslanci pak dlouho bouřlivě tleskali a volali: „Ať žije prezident Beneš!“ Potom zazpívali státní hymnu a Edvard Beneš jednací sál opustil. O prezidentově projevu se v parlamentu nediskutovalo. „Prezident, provázen předsedou sněmovny J. Davidem, předsedou vlády Zd. Fierlingerem a sněmovním tajemníkem dr. Madarem odešel pak před budovu sněmovny a vykonal přehlídku čestné roty. Za bouřlivého jásotu a nadšených pozdravů davů odjel pak na Hrad,“ popsala atmosféru prezidentova odjezdu z Rudolfina Lidová demokracie.
Odpoledne se předsednictvo Prozatímního Národního shromáždění setkalo s prezidentem Benešem ještě jednou, tentokrát na Hradě, kde předseda PNS J. David poděkoval Edvardu Benešovi za jeho poselství a požádal ho o podporu při parlamentní práci. Prezident přítomným slíbil, že bude za parlamentem a jeho prací vždy stát.
