Projev předsedy Sněmovny Radka Vondráčka k výročí Pražského jara 1968
19. 5. 2018Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Radek Vondráček v sobotu 19. 5. zaslal do Vídně na vzpomínkové setkání k 50. výročí Pražského jara 1968 zdravici:
Je pro mne velkou ctí ve Vídni společně s rakouskými přáteli naší země, s krajanskými spolky Čechů a Slováků a s pamětníky připomenout 50. výročí Pražského jara 1968, které se stalo nadějí pro generaci našich rodičů a prarodičů na lepší život i za železnou oponou. Stalo se také velkou nadějí a impulsem pro československo-rakouské vztahy, které právě v tomto období zažily od 2. světové války nebývalý rozmach na všech úrovních včetně té nejdůležitější - mezilidské.
Mnozí z pamětníků událostí si nesou svůj příběh v srdci, který je tím „jejich největším“, a protože jsem v tu dobu ještě nebyl na světě, dovolte mi, abych připomenul za všechny alespoň některé z nich:
Vážený pane starosto, vídeňský starosta Helmut Zilk ještě než se stal Vaším předchůdcem ve funkci, pracoval jako programový ředitel rakouské televize ORF. Tehdy vymyslel a prosadil se svými protějšky v Československé televizi pořad Telemosty, což byl u nás vůbec první necenzurovaný televizní pořad. Pozice rakouského ORF v roce 1968 v Československu byla z hlediska mediálního pokrytí exkluzivní. Měla v Československu hustou síť spolupracovníků, a právě jejím prostřednictvím získával západní svět informace o událostech Pražského jara a především o jeho násilném potlačení v srpnu 1968.
Helmut Zilk před deseti lety řekl: “V zásadě bylo Pražské jaro něco fascinujícího pro každého politicky smýšlejícího člověka. Bylo vidět, že lid dokáže o svých problémech diskutovat, i když má těžkosti. Viděli jsme tenkrát naši úlohu v upevňování česko-rakouských vztahů. Od té doby jsem říkával v rádiu a v televizi, že musíme dělat všechno pro to, aby lidé na té druhé straně železné opony měli pocit, že jsou při tom a že k nám patří… Dělal jsem pořady, které byly natáčeny v ulicích Prahy, Brna a Bratislavy, o tom, co se tam děje. Všichni lidé byli velice otevření a velice se o vše zajímali.“
A tak se ze sousedů přes dvacet let oddělených válkou a železnou oponou stávali znovu lidé, kteří si rozumí, kteří společně plánují projekty, jako ten televizní, a kteří dostali šanci stát se díky svým projektům a plánům také přáteli.
Vpád sovětských vojsk v srpnu 1968 rázem všechny naděje na rozvoj vztahů ukončil. Brežněvova doktrína takzvané omezené suverenity Československu nekompromisně připomněla, kam podle Moskvy naše země patří. Po událostech roku 1956 v Maďarsku bylo více než jasné, že Varšavská smlouva je nejen vojenským paktem východního bloku, ale že se stala ve 20. století jedinou organizací, která dokázala napadat vojensky a politicky svoje vlastní členy, aby jim bránila ve svébytném vývoji.
Přes celou tragédii 21. srpna 1968 se stalo v těchto dnech něco velkolepého, na co bychom měli být hrdí a na co bychom neměli nikdy zapomenout: hranice pro naše uprchlíky zůstala otevřená, diplomacie Rakouska v Praze a jeho vyslanec, pozdější spolkový prezident Rakouské republiky Rudolf Kirchschläger, umožnili desetitisícům našich občanů odejít ze země a dál žít svůj sen o svobodě a demokracii z období Pražského jara. Naše země za to pana Kirschschlägera ocenila v roce 1996 řádem Tomáše Garrigua Masaryka a společně jsme si připomněli i jeho nedávné 100. výročí narození.
Bez pomoci Rakouska by se mnoho našich osobností a občanů, kteří pak ze svobodného světa pomáhali myšlence svobodného Československa, nedostalo k možnosti vykonávat tuto činnost či rozumné zaměstnání. Za všechny bych zde jako připomínku na tato výrazně „pootevřená vrátka“ ke svobodě v Rakousku zmínil Karla Kryla, Pavla Landovského, Pavla Tigrida, Josefa Škvoreckého nebo Pavla Kohouta.
V tradici solidarity a humanity navázali na odkaz československých demokratů, kteří po roce 1934 v období austrofašismu pomáhali rakouským demokratům a Židům v útěku z Rakouska. Na Moravu přišli i vedoucí představitelé sociální demokracie Bauer a Deutsch, Otto Bauer dokonce za přímé pomoci československého velvyslanectví ve Vídni, v Brně vycházely noviny a vydávaly se rakouské knihy. Mnozí z nich se pak s československým pasem po přepadení naší země Hitlerem zachránili ve svobodných částech světa.
Těší mě, že jsme po roce 1989 dokázali v mnohém na tyto slavné tradice česko-rakouských vztahů navázat. Nebývalý rozvoj našich spolků a jejich Menšinové rady. Komenského škola, kde od školky po maturitu vytváříte základ češství a moravanství a česko-rakouské vzájemnosti nejen díky dvojjazyčnosti. Sokol se svými volejbalovými úspěchy. Noviny s historicky příznačným názvem Vídeňské svobodné listy a česká duchovní služba…
Chtěl bych proto velmi ocenit vztah Rakouské republiky a Vídně s českou menšinou jako příkladný. Rád společně s prezidentem Národní rady a s dalšími poslanci přispěji k jejich rozvoji. Za měsíc společně s mým protějškem panem Wolfgangem Sobotkou navštívíme Znojmo a Retz, připomeneme si jejich partnerství, které trvá již dvacet let, a na podzim vzpomeneme společně v Kroměříži 170 let od konání říšského sněmu a pokusu vytvořit první ústavu s dělbou moci.
Chceme také podpořit rakouské předsednictví v Radě Evropské unie.
Tak nějak dnes žijeme v realitě snů generace Pražského jara 1968 a jsou vzácné chvíle jako dnes, kdy si sílu dobrého sousedství, svobody a demokracie uvědomujeme. Přeji vám všem mnoho zdraví do dalších let a budu se těšit, že nás v České republice budete často navštěvovat.