Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno !

(Schůze zahájena ve 14.00 hodin. Těsně před vlastním zahájením do Vladislavského sálu přicházejí předsedové obou komor Parlamentu, předseda vlády s manželkou, bývalý prezident Václav Klaus s chotí Livií, Dagmar Havlová a předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Poté jsou přinášeny historické prapory a zástavy, státní vlajka a prezidentská standarta a následně Ústava z roku 1920 a 1923. Do sálu vchází prezident Miloš Zeman s první dámou Ivanou a dcerou Kateřinou, kterou doprovází kancléř Vratislav Mynář. Všichni usedají na čestná místa vpředu.)

Předseda PSP Radek Vondráček: Vážené paní senátorky, vážené paní poslankyně, vážení páni senátoři, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, zahajuji první společnou schůzi obou komor Parlamentu České republiky v 8. volebním období, zde ve Vladislavském sále Pražského hradu, a všechny vás tu vítám.

Dovolte mi, abych mezi námi uvítal nově zvoleného prezidenta České republiky pana Miloše Zemana. Dovolte mi také, abych přivítal všechny vzácné hosty, kteří přijali naše pozvání. Zejména vítám paní Ivanu Zemanovou a slečnu Kateřinu Zemanovou, pana prezidenta Václava Klause a paní Livii Klausovou, paní Dagmar Havlovou a předsedu Ústavního soudu ČR pana Pavla Rychetského.

Vážení přítomní, v přímé volbě prezidenta České republiky byl zvolen prezidentem republiky pan Miloš Zeman. Na dnešní společné schůzi obou našich komor složí prezident republiky Ústavou předepsaný slib. Slib prezidenta republiky je jediným bodem pořadu této schůze.

Podle čl. 59 Ústavy a § 81 jednacího řádu Poslanecké sněmovny složí prezident republiky slib do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor. V souladu s čl. 55 Ústavy se tímto ústavním aktem prezident republiky ujímá úřadu a zároveň začíná jeho pětileté volební období.

Vážený pane prezidente, dnes složíte do rukou předsedy Senátu pana Milana Štěcha Ústavou předepsaný slib. Prosím proto, abyste spolu s předsedou Senátu přistoupili ke stolku, na němž leží Ústava České republiky, a všechny přítomné žádám, aby povstali. (Všichni přítomní povstali, prezident republiky a předseda senátu přistupují k Masarykovu stolu, na němž leží historický výtisk Ústavy. Podávají si ruce.)

Pane prezidente, prosím, abyste nyní položil ruku na Ústavu České republiky, přečetl slib prezidenta republiky, a poté podáním ruky a následným podpisem tento slib potvrdil.

Prezident České republiky Miloš Zeman (Prezident republiky stojí u stolu s Ústavou a pronáší text slibu:) Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Tak ještě jednou. (Svůj slib stvrzuje podáním ruky předsedovi Senátu.) A podpis. (Usedá ke stolu a podepisuje písemnou verzi slibu.)

Předseda PSP Radek Vondráček: Vážené dámy a pánové, a nyní zazní státní hymna. (Zní státní hymna, zvenčí je slyšet 21 dělových salv odpalovaných z Petřína.)

Děkuji. A prosím pana předsedu Senátu pana Milana Štěcha, aby zaujal své místo. (Usedá na své čestné místo, ostatní přítomní též usedají.) A nyní předávám slovo prezidentu republiky.

Prezident České republiky Miloš Zeman Děkuji.

Moje milá ženo Ivanko, moje milá dcero Kačenko, vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová, vážená paní Havlová, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, vážení členové zákonodárného sboru, Excelence, dámy a pánové, předstupuji před vás podruhé s inauguračním projevem a považuji za správné, abych v první části svého dnešního vystoupení se pokusil zhodnotit, co se v uplynulých pěti letech podařilo, ale také, co se nepodařilo, a teprve poté ve druhé části bych vás rád seznámil se svojí představou výkonu prezidentské funkce v dalším pětiletí.

Role prezidenta je dvojí. Chce-li mít prezident poměrně klidný život, stačí mu, aby plnil některé ústavní povinnosti, například jmenoval soudce Ústavního soudu nebo jmenoval členy Bankovní rady apod. V první části svého funkčního období jsem takto jmenoval předsedu Ústavního soudu a doplnil Ústavní soud na 15 osob. V druhé části jsem jmenoval guvernéra České národní banky a doplnil Bankovní radu na sedm osob. Ale i když formálních povinností tohoto typu jsou desítky, zastávám názor, že prezident by si měl zvolit ještě další téma, které by ho provázelo celou dobu výkonu jeho funkce. Takovým tématem v mém případě bylo setkávání se s občany a jsem rád, a musím za to poděkovat občanům, že účast na našich setkáních byla hojná a že naše diskuze byla velmi, velmi zajímavá.

Ano, 28. října každého roku vyznamenám 30 až 40 výrazných osobností, ať už z vědy, umění, sportu, podnikání, veteránů 2. světové války, nebo například zahraničních osobností, z nichž bych rád připomenul alespoň jednu - Güntera Verheugena, protože tento člověk se výrazně zasloužil o vstup České republiky do Evropské unie. Zatímco v případě Ústavního soudu i Bankovní rady nebyly zásadní námitky vůči odborné erudici členů těchto institucí, v případě vyznamenaných se takové námitky objevily, ale to už je český folklór, a kritiky jsou většinou ti, kdo by žádné vyznamenání sami nedostali, protože by pro něj nebyl žádný důvod.

Nicméně, co je to 30 nebo 40 lidí ročně, když v České republice je množství lidí, kteří si zaslouží obdobné vyznamenání rovněž. A právě proto jsem byl velmi rád, že celých pět let jsem mohl navštěvovat kraje České republiky a s těmito lidmi se setkávat. Vážím si těch hejtmanů, kteří vyhlásili soutěž o osobnost kraje v nejrůznějších oblastech lidské činnosti, a rád jsem se s těmito osobnostmi setkával, stejně tak jako jsem se setkával s podnikateli nebo s představiteli příspěvkových a dalších organizací na krajské úrovni, s krajskými a komunálními zastupiteli a samozřejmě především s občany.

Když jsem se připravoval na své dnešní vystoupení, prošel jsem si měsíční programy za posledních pět let a s překvapením jsem zjistil, že jsem absolvoval více než čtyři tisíce setkání. A tak je to dobře, protože prezidentský úřad je místem setkávání se. Prezident by neměl být uzavřen za hradbami Pražského hradu nebo za zdmi lánského zámku. A v těchto setkáváních jsem se mnohé naučil, a protože nejsem mlčící sfinga, také jsem občas něco sám říkal. Snažil jsem se poznatky, které jsem získal, přenést mimo jiné na vládní úroveň, protože, jak dobře víte, podle Ústavy má prezident právo povolávat si členy vlády a konzultovat s nimi jejich činnost. A protože ve většině případů jsem měl s členy vlády korektní až přátelské vztahy, jsem rád, že tato setkání byla oboustranně užitečná. Samozřejmě, že vedle těchto jednorázových konzultací jsme pravidelně v Lánech s mým expertním týmem realizovali setkání s ministry, která se týkala dlouhodobé koncepce jejich práce.

Nu a dalším takovým tématem byla ekonomická diplomacie. Možná, že řeknete, že je to činnost šedivá a nudná, a snad i z hlediska publicistiky budete mít pravdu, ale jsem rád, že na mých cestách do zahraničí mě celkem doprovázelo 18 podnikatelských misí, kterých se zúčastnilo více než 700 podnikatelů. Tyto cesty mají samozřejmě velký význam zejména tam, kde partnerská strana má tzv. prezidentský režim, protože prezident prezidentovi nejlépe rozumí. Nu a v tomto úsilí chci nyní pokračovat, protože bez kontaktu s občany, chcete-li dolních 10 milionů, není prezident plnohodnotný. A prezident, který se považuje za součást jakési vyvolené elity, je jenom ornamentem na státní budově a ničím víc.

Vedle pozitivních věcí, které jsem ve své prezidentské funkci zažil a za které děkuji, byly i problémy a nebylo by poctivé se o nich nezmínit. Před pěti lety jsem upozornil na tři takové problémy. Prvním z nich byla hrozba neonacistických bojůvek v české společnosti. Konkretizoval jsem tuto hrozbu ve svém projevu v Lidicích, kde jsem za neonacistickou stranu označil Dělnickou stranu sociální spravedlnosti.

Dovolte mi krátkou terminologickou vsuvku. Občas se setkáváme s terminologií fašismus a fašistický. Rád bych připomněl, že fašismus je specifický italský fenomén, který se lišil od německého nacismu například tím, že nebyl vyhraněně antisemitský, čímž ho vůbec neomlouvám. Ale víte, proč se u nás v minulosti téměř nepoužíval termín nacismus? Protože když si tento termín dešifrujete, tak je to nacionální socialismus. A protože minulý režim měl jako erbovní slovo slovo socialismus, bylo obtížně přijatelné, aby se vedle tohoto erbovního slova vyskytovalo i slovo nacionální socialismus.

Myslím si, že prezident by neměl příliš zasahovat do politické struktury, neměl by známkovat politické strany, protože nejsou strany první a druhé kategorie, stejně tak jako nejsou jejich voliči první a druhé kategorie. Ale zde jsem učinil jednu výjimku a jsem povinen ji zdůvodnit. Tímto zdůvodněním je skutečnost, že Dělnická strana sociální spravedlnosti aktivně spolupracovala s Kotlebovou neonacistickou stranou na Slovensku, to znamená stranou, která výslovně schvalovala vyvraždění 60 tisíc slovenských občanů a která schvalovala i vyslání Rychlé divize na východní frontu nebo potlačení Slovenského národního povstání. Kdo podporuje neonacisty, je sám neonacista. A Němci mají docela hezké přísloví: spolu chyceni, spolu pověšeni. V každém případě platí, že s touto jedinou výjimkou jsem neznámkoval naši politickou strukturu, i když mohu vyjádřit radost, že Dělnická strana sociální spravedlnosti nezískala žádný mandát jak v krajských, tak v parlamentních volbách.

Druhým problémem, na který jsem před pěti lety upozorňoval, byl problém ekonomické kriminality. Jsem sice rád, že mezitím došlo k určitému pokroku a že vliv ekonomických mafií zeslábl, nikoliv však vymizel. Podpořil jsem v Poslanecké sněmovně zákon o prokázání původu příjmů a majetku, pouze lituji, že není aplikován ve větším rozsahu. Podpořil jsem i další kroky proti daňovým podvodům, jako je kontrolní hlášení nebo elektronická evidence tržeb. Ale bohužel u nás je stále ještě jedna velká skvrna a ta skvrna se jmenuje Zdeněk Bakala. Chci upozornit, že se nejedná pouze o dnes před soudem stojící kauzu podivné privatizace OKD, ale že se jedná o daleko rozměrnější akci, protože podle odborných odhadů z OKD bylo dohromady vytunelováno sto miliard korun! Mimochodem, akcie OKD uvedené na burzu měly nominální hodnotu 400 korun a na konci klesly na hodnotu 20 haléřů za akcii. Jak velký to podnikatelský úspěch, že? Ale na druhé straně ještě těsně před krachem podniku, který zaměstnává 10 tisíc osob, Zdeněk Bakala inkasoval posledních 16 mld. korun na dividendách a přitom jen tak mimochodem stačil okrást i nájemníky OKD o jejich byty.

Dokud tento problém nebude vyřešen - vyšetřen, pak nemůžeme tvrdit, že v České republice velká ekonomická kriminalita je minulostí a že Viktor Kožený skrývající se na Bahamách nemá svého velkého nástupce právě v osobě Zdeňka Bakaly. Když jsem se ptal jak ministra spravedlnosti, tak před časem i nejvyššího státního zástupce, zda v této věci proběhne nějaké vyšetřování padni komu padni, setkal jsem se s velmi rozpačitou odezvou. Mrzí mě to a budu na to upozorňovat i nadále.

Přecházím ke třetí a poslední části hodnocení minulosti a to je pokus manipulovat českou veřejností. A svým způsobem mohu velmi snadno navázat na předchozí téma, protože noviny, jako jsou Hospodářské noviny nebo týdeník Respekt nebo server Aktuálně.cz, jsou ve vlastnictví Zdeňka Bakaly. A tyto noviny nás každodenně poučují o tom, jak se máme chovat. Podle mého názoru novinář, který bere peníze získané tímto způsobem, by neměl mít naši úctu a neměli bychom ho brát vážně.

Samozřejmě, že kritika, která se týká mediální sféry, se nedá redukovat pouze na Bakalovo mediální impérium. A není to ani kritika pouze papírových médií, je to například i kritika veřejnoprávní České televize. Rád bych vám připomněl nedávnou studii Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, která uvádí, že zpravodajství naší veřejnoprávní vyvážené objektivní České televize bylo v minulosti výrazně ovlivněno její příchylností ke straně, která se jmenuje TOP 09. Budu předpokládat, že vzhledem k nedávným volebním výsledkům této strany se Česká televize napříště stane poněkud vyváženější. (Někteří politici, zejména z TOP 09 a ODS, opouštějí jednací sál.)

Nu a snažme se tedy, abychom dokázali rozlišit novináře, kteří hledají pravdu, od novinářů, kteří hledají senzace. A domnívám se, že patří úcta těm prvním a neúcta těm druhým.

Rád bych uvedl alespoň dva naprosto konkrétní příklady. Nejde o to, že občas slyším od skupin lidí, kteří zastávají svůj názor, že ti, kdo jejich názor nezastávají, jsou lůza. V tom případě si vždy připomínám Bedřicha Smetanu a jeho operu Braniboři v Čechách, kde je krásná věta: My nejsme lůza, my jsme lid.

Ale myslím si, že mohu demonstrovat i dvěma dalšími konkrétními příklady, proč různé nátlakové skupiny považuji za nehodné úcty nikoliv kvůli jejich názorům, ale kvůli tomu, že jsou zapouzdřeny ve vzájemném sebeutvrzování se, aniž by byly ochotny podrobit se argumentované diskuzi.

Tak tedy prvním takovým příkladem je výrok jednoho komentátora, který rozdělil českou populaci na občany a obyvatele. Občané jsou ti, kdo mají správné názory a uvědoměle hlasují. Obyvatelé jsou ti ostatní. Nu a jako druhý příklad bych rád uvedl jednoho dalšího komentátora, který už po skončení prezidentské volby vyjádřil naději, že v nejbližších pěti letech zemře půl milionu mých stoupenců a že díky tomu bude voličská mapa za pět let poněkud jiná. Nu, mně už to může být jedno, ale obludnost tohoto výroku je podle mého mínění dostatečným argumentem, proč nemám rád některé novináře. A ostatně oni nemají rádi mě, takže je to vzájemně naprosto vyrovnané.

Tolik, pokud jde o hodnocení minulosti. A nyní k budoucnosti.

Dámy a pánové, hodlám samozřejmě pokračovat v tom, co jsem dělal v minulosti, protože to pokládám za užitečné. Nicméně rád bych to doplnil dalším tématem, kterým jsem se částečně už v minulosti zabýval, a tímto tématem je občanská angažovanost, nebo chcete-li jinak aktivní občanství. Nemám tím rozhodně na mysli občanské aktivisty, kteří si někdy léčí svůj komplex méněcennosti tímto způsobem. Mám tím na mysli participaci občanů našeho státu na věcech veřejných. Vidím zde tři základní dimenze. Dimenzi ekonomickou, sociální a politickou.

Pokud jde o ekonomickou dimenzi, možná, že víte, že jsem vždy obdivoval Tomáše a Jana Baťovy a jejich přístup k zaměstnancům. Oni jim mimochodem neříkali zaměstnanci, ale spolupracovníci, a Baťa zaváděl osobní účty, na které připisoval zaměstnancům podíl na zisku, ale pozor, také podíl na ztrátě, bylo-li to nutné. Něco jako je dnešní profit sharing.

Samozřejmě, že jsou možné i jiné varianty. Mluvil jsem kdysi o americké metodě ESOP - Employee Stock Ownership Plan, mluvil jsem o německém zákonu Mitbestimmungsgesetz, který umožňuje participaci zaměstnancům, a chci věřit, že naše odbory se v budoucnosti této tematice budou věnovat více než dosud. Bylo by samozřejmě výhodné, aby to byla tematika, která by byla prospěšná pro obě strany. Zvýšení podílu na zisku by mělo být doprovázeno přinášením nových inovací, zvyšováním produktivity práce a přidané hodnoty. Nicméně onen baťovský model, ať už v jakékoliv formě, by podle mého názoru měl v naší ekonomice mít silnější místo, než má dosud.

Pokud jde o sociální dimenzi, myslím si, že tady bych připomenul svoje mládí. Když jsem byl mlád, byl americkým prezidentem John Kennedy a jeden z jeho počinů byly tzv. Mírové sbory. Američané je většinou posílali do rozvojových zemí a já se domnívám, že Mírové sbory bychom potřebovali i na našem vlastním území, aby podaly pomocnou ruku zejména v těch regionech, které to více než jiné potřebují. A byl jsem rád, když jsem byl informován, že už se připravuje zákon o dobrovolnictví, který bych považoval za účinnější, než je činnost některých, zdůrazňuji některých, neziskových organizací.

Nu a konečně třetí a poslední dimenze je dimenze politická. O ní již mluvím velice dlouho. Myslím si, že je poněkud bizarní, jestliže politici se vlichocují občanům, když se ucházejí ve volbách o jejich přízeň, a pokud tuto přízeň dostanou, tak na občany zapomenou. A přitom jsou-li občané dostatečně kompetentní, aby rozhodli, kdo má vyhrát volby, proč by neměli být dostatečně kompetentní i k tomu, aby rozhodovali o dalších otázkách? Existuje několik témat v této souvislosti a já doufám, že během mého mandátu se podaří prosadit alespoň jedno, a sice přímou volbu starostů, hejtmanů a samozřejmě i primátorů.

Mimochodem existuje několik variant přímé volby a já jsem vždy doporučoval variantu, která bude respektovat dvojí úctu - úctu k vítězi voleb jako politické straně nebo hnutí a úctu k osobnosti uvnitř tohoto hnutí nebo strany. To první je vyjádřeno volebními výsledky, to druhé je vyjádřeno preferenčními hlasy. Jinými slovy, hejtmanem, primátorem nebo starostou se podle mého návrhu stává ten, kdo dostal nejvíce preferenčních hlasů na kandidátce nejúspěšnějšího kandidujícího subjektu. Tím odpadá často uváděný argument, podle něhož takový starosta by byl pouze solitér, který by byl ve válce se svým zastupitelstvem.

Byl jsem vystaven kritice, že preferuji švýcarský model referend se zdůvodněním, že nejsme Švýcarsko. Já bych to obrátil. Chceme-li se stát Švýcarskem, musíme převzít některé jeho zákony a některá jeho pravidla. A myslím si, že ve Sněmovně už leží dlouhou dobu návrh zákona o referendu, který jsem rovněž podpořil, a je mi líto, že se tento návrh zákona neprojednává.

Jsem si vědom toho, že se bohužel asi nepodaří prosadit myšlenku tzv. panašování, to znamená toho, aby si občané mohli sami sestavit kandidátku z nabídky kandidujících subjektů, tak jak je tomu v komunálních volbách. Podle mého názoru hlavní příčinou tohoto odmítání je strach. Strach některých politiků a politických stran z toho, že by tento model, pokud nemají na kandidátkách dostatek výrazných osobností, je přivedl k neúspěchu, zatímco takto musíte volit stranu nebo hnutí jako celek a nemůžete kombinovat jednotlivé kandidátky.

Nu a poslední věc, kterou bych rád podrobil diskuzi, je povinná volební účast. Připomínám, že u nás byla za Masarykovy první republiky, připomínám, že je v Belgii, v Lucembursku nebo v Austrálii, že to není nic nového a nic originálního. Ale opět platí onen strach. A chceme-li, aby tady bylo skutečně aktivní občanství, pak i povinná volební účast je jeho součástí.

Dámy a pánové, myslím, že jsem vás už dostatečně unavil, a proto mně dovolte, abych vám zcela na závěr, vlastně asi jako třetí ilustraci české žurnalistiky, uvedl server ihlas.cz, který nedávno vypsal anketu, kdy umřu. Bylo tam jenom několik set diskutujících a většina z nich se shodla na roku 2020. Chtěl bych vám proto sdělit, že jsem se rozhodl žít minimálně do 90 let, a pokud mě sem do Vladislavského sálu pozvete, bude mi potěšením se nejméně třikrát zúčastnit inaugurací svých nástupců. (Pobavení.)

Děkuji vám za vaši pozornost. (Potlesk. Prezident republiky usedá na své místo v první řadě.)

Předseda PSP Radek Vondráček: Děkuji panu prezidentovi za jeho inaugurační projev.

Jednací řád a protokolární uspořádání této slavnostní schůze obou komor českého Parlamentu i mně nyní umožňuje, abych na závěr pronesl několik slov. Já bych skutečně rád tuto příležitost využil, neodolám svému vnitřnímu nutkání, ačkoliv rozhodně nikdy není jednoduché mluvit po panu prezidentovi, ale něco na srdci bych měl.

Takže vážený pane prezidente, dámy a pánové, inaugurace prezidenta republiky je vždy příležitostí, kdy si můžeme připomínat základní hodnoty české státnosti a společné hodnoty, které sdílíme. Já považuji za příznivé znamení, že právě tato inaugurace přichází v roce, kdy si připomínáme 100 let od založení našeho moderního státu. Včera jsme si připomněli a oslavili narozeniny Tomáše Garrigua Masaryka a slib složil prezident, který už podruhé zvítězil ve volbách, ve kterých byl volen přímo občany České republiky.

Jaké jsou základy české státnosti, jaké jsou ty společné hodnoty, o tom bychom samozřejmě mohli dlouze diskutovat, ale já myslím, že alespoň na jednom se shodneme, že tou přidanou hodnotou pro každého občana České republiky je demokracie. A nenapadají mě lepší slova, než která použil právě první prezident České republiky Tomáš Garrigue Masaryk, který řekl: Demokracie nepanuje, ale opravuje. Jak prostě a zároveň silně to zní: Demokracie nepanuje, ale opravuje. Tím je stručně řečeno vše. Máme různé názory, máme různé zájmy, máme různé politické preference, ale máme jednu republiku, jednu Ústavu a jeden společný národní zájem. Když se budeme držet Masarykových slov, budeme umět nacházet ten nejlepší kompromis mezi vlastními názory a společnými hodnotami. Budeme umět opravovat a nikoliv ničit. Budeme schopni nevynucovat falešnou jednotu tam, kde má být svoboda názoru, a zbytečně se nerozdělovat tam, kde potřebujeme táhnout za jeden provaz.

Masaryk také řekl: Jen ať jsou spory, ale ať se bojuje s rozumem a poctivě. Já bych vás všechny chtěl požádat, nejenom přítomné, všechny občany České republiky, možná hlavně i ty, kteří tak před chvílí někam pospíchali, držme se toho. Až skončí tato slavnostní událost, až opustíme tento sál, tak zase začnou všední dny, každodenní spory a já říkám, prosím, pojďme do nich s rozumem a poctivě. Ať je v České republice každý slyšen a ať jsme schopni přijímat společná rozhodnutí v zájmu všech, protože demokracie nepanuje, ale opravuje.

Vám, vážený pane prezidente, ze srdce přeji mnoho zdraví a sil, které budete potřebovat při plnění všech úkolů, které jsou spojeny s výkonem nejvýznamnější a nejvyšší ústavní funkce této země.

Já vám děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Vážené paní senátorky, vážené paní poslankyně, vážení páni senátoři, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, vážení hosté, program první společné schůze obou komor Parlamentu České republiky se naplnil. Já vám všem děkuji za účast a tuto schůzi končím.

(Za zvuku fanfár odcházejí vlajkonoši s historickými prapory, vlajkou České republiky a prezidentskou standartou. Za fanfár z Libuše poté odchází z Vladislavského sálu prezident republiky s chotí a dcerou Kateřinou doprovázenou kancléřem Vratislavem Mynářem, předseda vlády, ministři a ostatní účastníci slavnostní schůze.)

(Schůze skončila ve 14.55 hodin.)