(pokračuje Jiří Barták)

11.
Návrh poslanců Andreje Babiše, Taťány Malé, Radka Vondráčka, Heleny Válkové, Borise Šťastného a Radima Fialy na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 115/ – prvé čtení dle § 90 odst. 2

Upozorňuji, že je navrženo, abychom s návrhem zákona tedy vyslovili souhlas již v prvním čtení. Stanovisko vlády bylo doručeno jako sněmovní tisk 115/1. Prosím, aby předložený návrh uvedla za navrhovatele paní poslankyně Helena Válková.

 

Poslankyně Helena Válková: Já vám děkuji, pane místopředsedo. Milé kolegyně, milí kolegové, je to celkem řeknu odvážně snadný úkol, je to velmi malá novela, takže na první pohled by se mohla zdát, že nevyvolá žádné emoce, ale nebude tomu tak. Tuším, že ty emoce budou a i z pochopitelných důvodů. Nejdříve představím, v čem ta novela je nebo o čem je. Je o tom, že... (V sále je hluk.)

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Promiňte, paní poslankyně, prosím, prosím o klid v jednacím sále. Přesně se dostáváme do situace, kdy jsem říkal, že někteří mají ten hlas slabší a nemusí křičet a já bych byl rád, kdybychom opravdu všichni slyšeli o čem, ti, kteří jsou u mikrofonu, mluví. Máte slovo.

 

Poslankyně Helena Válková: Děkuji. Je to o tom, že od 1. ledna 2026 novelou č. 270/2025 nabyl účinnosti zákon a novela trestního zákoníku, který dekriminalizoval úmyslnou formu i nedbalostní formu neplnění vyživovací povinnosti.

To, co zůstalo, je pouze úmyslné neplnění vyživovací povinnosti, které má za následek, že oprávněná osoba se dostane do stavu nouze, což se musí dost komplikovaně prokazovat. Můžete se podívat na to znění, které vyšlo i v úzetkách. Ten paragraf se smrsknul na jedno ustanovení § 196. Já jsem patřila také mezi ty, kteří si mysleli, že takové, řekněme, značné, výrazné dekriminalizační úsilí je spojeno s otazníkem, ale protože jsem životní optimistka, tak jsem pro to zvedla ruku.

Myslím, že je dobré otevřeně přiznat, že člověk se někdy může zmýlit a nyní navrhujeme... Dokonce to navrhujeme – a je to v souladu s jednacím řádem – podle § 90 odst. 2 – zdůvodněno v důvodové zprávě – v devadesátce, to znamená, aby Sněmovna mohla již v rámci prvního čtení s tím vyslovit souhlas. Samozřejmě, pokud to nezavetují dva kluby. My navrhujeme opět částečně kriminalizovat toto jednání, neplnění vyživovací povinnosti.

Mám k dispozici čísla a myslím si, že určitě se zde najde někdo, kdo nám je bude rád připomínat. Zhruba šlo k 1. lednu o asi 300 lidí z výkonu trestu odnětí svobody. U dalších asi 300, 330, nedošlo vůbec k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Řekněme, že kolem 630 osob se to bezprostředně dotklo, že nemusely být ve výkonu trestu odnětí svobody po 1. 1. 2006.

Proč tedy vůbec takovouto změnu, tak brzo a v devadesátce chceme dělat? Odpověď je celkem snadná, protože jsme zjistili, že jsme podcenili generálně preventivní účinek trestání. K mému nepříjemnému překvapení a hlavně k nepříjemnému překvapení těch, kteří na tento optimismus doplácí nejvíce, to znamená třeba samoživitelky nebo osoby, které nedosáhnou tedy na dobrovolné plnění vyživovací povinnosti, zjistili, že si to pachatelé, ať již ti skuteční nebo ti potenciální, vyložili tak, že se v České republice stává neplnění vyživovací povinnosti v podstatě beztrestné.

My si nebudeme určitě namlouvat, nikdo z nás, že máme skvělou vykonavatelnost práva. Bohužel to, co je v oblasti civilního práva, (?) se opravdu vykoná, to znamená, ať už exekučně nebo jiným způsobem splní povinnost, která je uložená prostředky civilního práva, tak je nedostatečná a ve svém výsledku často je to jenom gesto, soudní řízení trvá hrozně dlouho, je to velmi náročné nejenom psychicky, ale i finančně, a někteří to vzdávají. Přesně tohle se stává a přesně tohle se už stalo a v podstatě ten proces probíhá u těch, kteří nedostávají výživné s tím, že už to není trestné, takže proč bychom plnili tuto povinnost. Ti otrlejší z nich ani nemají problém to veřejně prohlásit.

My jsme zaznamenali tento trend, který mě velmi netěší, který odporuje tomu optimistickému očekávání, a rychle jsme na to zareagovali, Víte, že je to jedna z věcí, která v té obecnější rovině je i v programovém prohlášení hnutí ANO, že bude těm potřebným pomáhat. V tomto ohledu si myslím, že plníme své programové prohlášení, alespoň teď třeba tímto tiskem, že se snažíme co nejrychleji – to je zase otázka právní stability – když už tedy jsme ten systém rozpohybovali takto a očividně jsme neudělali správný krok tím, že jsme tu novelu přijali, tak chceme nápravu co nejdříve, čili už k 1. 7. 2027. To lze takhle rychle skutečně pouze – protože máme konec dubna – v devadesátce, podle § 90 odst. 2 jednacího řádu.

Konkrétně chceme velmi jednoduchou věc. V tomhle je to opravdu jednoduché. Chceme znovu kriminalizovat úmyslnou formu neplnění vyživovací povinnosti. Samozřejmě tam necháme i tu formu kvalifikovanou, to znamená, když je ta osoba přivedena do stavu nouze, kdy v podstatě nemůžou její základní potřeby být naplněny, tak ta tam také zůstane. Čili, jak úmyslné prosté neplnění vyživovací povinnosti, tak to kvalifikované.

Co zatím – předpokládám, že to zůstane – je dekriminalizováno, kde pořád máme naději, že nedbalost není dobré kriminalizovat a postihovat právě proto, že jde jenom o nedbalost. Navíc je tam ustanovení § 55, které úplně jasným způsobem říká, že, když budu citovat: Za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, to znamená jenom za prosté úmyslné neplnění, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen... Jsou tam dvě alternativy. Buď opravdu není žádná naděje, že by byla jiná ochrana oprávněné osoby, anebo pachatel už v minulosti prokázal a není ho možné jiným trestem napravit.

S ohledem na to, že je to ohrožené pouze sazbou do jednoho roku odnětí svobody, čili je to přečin, a je tam ještě tohle ustanovení, které jsem vám přečetla, tak si myslím, že opravdu v kvalifikované podstatě skutkové, v odst. 2, možná někdo skončí ve výkonu trestu, ale v tom odst. 1, pokud jde o prosté úmyslné neplnění vyživovací povinnosti, tak se tak nestane a nemusíme se bát plnění věznic pachateli, kteří jsou odsouzeni k nepodmíněnému trestu pouze za prosté úmyslné neplnění. Nicméně ta možnost tady je a hlavně – to si myslím, že je důležité – je tady opět generálně preventivní funkce trestu. Je to v trestním zákoníku. Pozor, potenciální či skutečný pachateli, můžeš být za to trestním soudem odsouzen. To byl ten smysl a záměr.

Jinak, protože chci mluvit velmi otevřeně – máte to koneckonců také v důvodové zprávě – tak jsme si velice dobře vědomi toho, že to bude jistá zátěž pro orgány činné v trestním řízení a je i vyčíslený předpokládaný hospodářský a finanční dopad. Není to nic strašného, nicméně právě s ohledem na to, že největší náklady jsou vždycky spojené s výkonem trestu odnětí svobody, který nepředpokládáme, a kterým se dokonce výslovně legislativně zase vracíme k tomu původnímu, za neplnění vyživovací povinnosti nepodmíněný trest jenom v krajním případě. Ještě je tam navíc možnost uložit podle trestního zákoníku i přiměřené omezení právě v podobě zákazu činnosti, třeba řízení motorových vozidel.

Čili, máme jiné nástroje, ale ten ukazováček zvednutý zůstává a velmi jasně, trestní represe. Takže připomínky toho typu, že tady chceme kriminalizovat něco, co jsme předtím dekriminalizovali, ano, ovšem netušili jsme, že dopady budou takové. Můžu ujistit všechny, kdo mě poslouchají a přečetli si společný návrh všech tří koaličních stran, že nechceme věznit, když to nebude nutné, naprosto nutné a nezbytné, pachatele trestného činu neplnění vyživovací povinnosti, pokud ji splní do vyhlášení rozsudku nebo do okamžiku, než se odebere samozřejmě Senát k poradě.

Také případně tedy musí být ještě jedna podmínka splněna i nadále, že takové úmyslné neplnění nebo úmyslné vyhýbání se – tam je nepřímý úmysl – je možné trestně postihovat, pokud se neplní ta povinnost po dobu delší čtyř měsíců.

Já nevím, já si myslím, že všichni jsme rádi, že můžeme projednávat zákony konkrétní a nemluvit a neposlouchat ryze vzájemné politické osočování, a proto nebudu už delší a budu odkazovat na důvodovou zprávu, která je poměrně, myslím, podrobně zpracovaná a obsahuje řadu statistik, které si můžete přečíst a možná že vás s nimi i někdo tady další bude chtít seznámit. Já to považuju za zbytečné.

Velmi malá novela, dopady nebudou v té konkrétní podobě hned vidět, ale ten generální preventivní účinek trestní represe doufám, že přivede řadu potenciálních pachatelů tohoto trestného činu k rozumu a budou svoji vyživovací povinnost plnit lépe, než je tomu dosud.

Děkuji za vaši pozornost a samozřejmě na případné dotazy za navrhovatele budu ráda reagovat.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, paní poslankyně. Nyní prosím, aby se slova ujala zpravodajka pro prvé čtení poslankyně Barbora Urbanová.

 

Poslankyně Barbora Urbanová: Dobré odpoledne, kolegyně, kolegové. Já si vezmu příklad z našich stručných kolegů z minulého volebního období a vůbec nás nebudu zdržovat. Jako zpravodajka se jenom vyjádřím k tomu, že skutečně jedná se o sněmovní tisk číslo 115, novela trestního zákoníku, navržen poslanci, skupinou poslanců, která jej předložila podle takzvaného § 90, to znamená, my jako Sněmovna, suverén se můžeme vyjádřit k tomuto tisku už v rámci prvního čtení. Jedná se o poměrně stručný tisk.

Všem doporučuji projít si tu skutkovou podstatu toho trestného činu, tak jak byl navržen nově teďka, protože není pravda to, co občas padá v našich mediálních vyjádřeních, že se vracíme do stavu, který byl před 31. prosincem minulého roku. Ta skutková podstata bude vypadat trošičku jinak. A já se těším na následnou diskusi, do které je přihlášeno poměrně hodně poslanců. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Máme tady... A teď jenom – paní předsedkyně Malá se hlásí s přednostním právem jako předsedkyně klubu nebo jako stanovisko klubu? (Poslankyně Malá: Jako předsedkyně.) Jako předsedkyně klubu máte přednost. (Poslankyně Malá požaduje, aby první mluvila Eva Decroix, která pak musí odejít.) Ano, ale ona se hlásí paní poslankyně se stanoviskem klubu. (Poslankyně Malá chce přednostní právo až po projevu poslankyně Decroix.) To se budete hlásit tím pádem tedy před paní poslankyní (Němcovou z SPD), která je taky stanovisko klubu? (Poslankyně Malá se tedy přihlásí až po stanoviscích klubů.) Dobře, tak jsme se domluvili s těmi přednostními právy. Ono to není úplně jednoduché, ale je to tak. To znamená s přednostním právem stanovisko klubu paní poslankyně Eva Decroix.

 

Poslankyně Eva Decroix: Předně poděkuji všem kolegyním za možnost to časově zorganizovat. A já si dovolím opravdu být krátká. Já mám totiž pocit, že my jsme tuhletu diskusi už vedli v minulém volebním období, takže my si ji tady zopakujeme. Já předně hned na úvod jak jménem našeho poslaneckého klubu, tak jménem všech opozičních poslaneckých klubů vznáším veto na projednání v devadesátce.

Ačkoliv jsme to projednali a diskutovali opakovaně, tak já si opravdu nemyslím, že by trestní legislativě, žádné trestní legislativě slušelo to, abychom to projednávali a přijímali v prvním čtení. Co mě k tomuto vede? A možná to i dokládá, že se opravdu snažím pochopit a více porozumět to, proč tak spěcháme, tak je i odpověď, kterou mi poslal zde přítomný pan ministr spravedlnosti, kde jsem se dotazovala, jaké podklady, analýzy, studie vedly k přijetí tohoto zákona, anebo jednoduše: jakým způsobem máme zanalyzovány dopady té údajně nevhodné trestní legislativy, která platí od 1. 1. 2026. A je opravdu smutné, že ta odpověď zní, že takové dopady nemáme zanalyzovány vůbec.

My v zásadě přijímáme nebo máme přijímat do konce v prvním čtení legislativu nějaké tři – dobře s účinností po sedmi měsících po přijetí původní legislativy, aniž bychom věděli, proč tak činíme. Rozumím, jsme v Poslanecké sněmovně. Rozumím, že to má aktuální vládní koalice ve svém programovém prohlášení. A dokonce rozumím i principu většiny. Takže rozumím, že zřejmě některé naše argumenty nebudou vyslyšeny.

Ale i přesto si myslím, pokud se zde všichni chceme zaštiťovat nějakou ochranou dětí, pojďme vést v rámci standardního legislativního procesu tu diskusi a hledat opravdu ty instrumenty, které k tomu pomohou. Mě k tomu vede mnoho, mnoho otázek, na které nemám odpověď.

Já si dovolím drobně poupravit, prostřednictvím pana předsedajícího, svoji ctihodnou kolegyni ohledně toho úmyslu a neúmyslu. Nyní platná, to znamená ta platná právní úprava od 1. 1. 2026, počítá s nedbalostním neplacením. To znamená nově má být zaváděno a trestáno pouze úmyslné neplacení. Já jsem nikdy neříkala, že jsem trestař, jak říkáme my právníci, ale dovolím si říci, že z logiky věci vyplývá, že nemusím-li prokazovat úmysl, tak je to mnohem jednodušší. Vy zavádíte zpřísnění těch podmínek. Tak je to takové trošičku překvapivé pro mě.

Nicméně já vlastně nerozumím mnoha těm ohledům, k čemu toto má vést. Chceme-li se bavit o tom, že to má vést k větší ochraně dětí nebo k větší ochraně těch rodičů, těch, kteří zůstávají venku a nedostali zaplaceno výživné, ano, to je určitě společenský problém, který trápí nás všechny. Ale prosím to, co vy přijímáte, je jakási kosmetická a spíše politická úprava, která nezmění zásadním způsobem žádnou ochranu. Ano, nebude tam ta kvalifikovaná skutková podstata, že děti vystavujete nebezpečí nouze.

Ale prosím, jakým způsobem má být dítě ochráněno a jakým způsobem má být zlepšena pozice toho rodiče samoživitele, je-li neplatič výživného ve vězení? Asi bych předpokládala, že začne hradit své dluhy. Ale prosím, opravdu předpokládáme, a já jsem se na toto výslovně dotazovala i v té interpelaci, že někdo je schopen hradit své dluhy z vězení? Pan ministr mi argumentuje tím, že v průběhu výkonu trestu dochází ke srážkám ze mzdy.

Tak opětovně, asi všichni tušíme, a pokud netušíme, tak ne všichni vězni pracují. A my nemáme žádnou možnost lidově řečeno donutit vězně, aby pracovali. Pokud pracují, tak jejich příjmy jsou omezeny nařízením vlády a rozhodně nejsou vysoké. A i kdybychom přijali, že někteří z nich pracují za ty nízké částky, tak zase prosím nezapomeňme, jaké náklady následně vězeň musí ještě hradit právě třeba Vězeňské službě. Co tam zůstává na to výživné?

Chceme opravdu argumentovat tím, že lidi uvězňujeme pro to, aby začali pracovat a hradit výživné? Není toto, lidově řečeno, příliš drahá legrace? Když víme, že denně nás vězeň, a děkuju panu ministrovi za upřesnění těch aktuálních údajů, stojí 1 873 korun, to znamená, že stát stojí neplatič, neplatič výživného měsíčně, prosím podržme se, 58 000 korun. Opravdu je ten stát tak hloupý, že místo toho, aby toho neplatiče uvěznil, tak nechce dát ty peníze přímo těm dětem? Nebylo by to mnohem efektivnější? Nemáme se třeba tedy bavit o tom, že zde máme nějaký institut, ne zcela domyšlený, ne zcela dopracovaný, zálohovaného výživného? Takže my máme venku toho rodiče, který nedostává výživné, jemu se strhává, když má hodně štěstí, nějaká minimální částka, stát platí 58 000 korun měsíčně. A říkáme, že pomáháme dětem?

Mě velmi překvapila, když ještě hovoříme o tom, a to je celá ta alfa omega, jak je nyní tento návrh předkládán, že chceme pomáhat dětem, tak ale my prosím zcela zapomínáme o tom, že dětství není jenom o výživném. Ano, samozřejmě, bez výživného se špatně hradí škola, bez výživného se špatně hradí kroužky. Ale dětství je taktéž o nějakém pocitu bezpečí a o vytváření nějakých rodinných vazeb.

A prosím, mnoho z vás, i mé ctěné kolegyně zde byly v minulém volebním období, když se zde konal seminář s asociací, která podporuje rodiče a především děti vězněných rodičů. A my víme, jak negativní dopady má rozdělení rodin. My víme, jak negativní dopady má to, že tomu dítěti ze dne na den někdo zmizí z života. My víme, jak složité je udržovat každý měsíc... (Poslankyně Malá nesouhlasně vrtí hlavou.) Paní kolegyně, vím, že se to špatně poslouchá, ale to je jenom realita a pan ministr to potvrdí, protože Vězeňská služba se tímto zaobírá denně, aby byla schopná udržet kontakt mezi dítětem, které je venku, a mezi rodičem, který je takzvaně za mřížemi.

Tam dochází k přerušení nějakého rodičovského pouta a samozřejmě to má negativní efekt nejenom finanční, ale v rámci té celé rodiny. Já kdokoliv z vás prosím kdykoliv potkal nějakého otce a většinou je to stále ten případ, který byl opravdu uvězněn za neplacení, a ví, jak složité bylo následně vracet se do té rodiny, tak opravdu bude vážně pochybovat, zda je dost cesta správným směrem.

Já zde jenom krátce odcituji, protože jsem to slíbila a nechci tady působit jako paní kolegyně, která vždycky říká: Lidé mi píší. Ale tento e-mail přišel dnes a pan Jiří mě požádal, abych ho odcitovala a musím říct, že to bolí, bolí, protože pan Jiří tady popisuje, že v okamžiku, kdy se rozváděl, tak to pro něj mělo opravdu závažné psychické následky, složil se z toho, nebyl schopen reagovat. Následně to vedlo k tomu, že se pokusil o sebevraždu. A nyní cituji: Detence se stala důvodem, aby bylo s odepřením obhájce zahájeno další trestní stíhání a paradoxně pokus o sebevraždu soud využil k tomu, aby mě poprvé pro neplacení výživného odsoudil.

Opravdu si myslíme, že tahle rodinná situace se vyřešila tím, že byl neplatič ve vězení? Nikomu z nás se tady nikdy nestalo, že by čtyři měsíce byl ve složité životní situaci? Upřímně, sáhněme si do svědomí. Já mám stále pocit, že bychom se mnohem více měli věnovat tomu, jakým způsobem prevenčně, a zde souhlasím s paní kolegyní, prevenčně předcházet těmto situacím. Ad jedna. A pokud opravdu nastane ta situace, že někdo neplatí ať už nedbalostně nebo úmyslně, tak ale následně musíme být schopni systémově taktéž přijmout taková opatření, abychom byli schopni ty pachatele resocializovat. A tady jsem jako opravdu smutná z toho, že mi Ministerstvo spravedlnosti odpoví, že vlastně není schopno vyčíslit, jaké by byly takové resocializační náklady. Vždyť jste sami škrtali některé některé dotace, které vést k tomuto.

Prosím jestli budeme pojímat celý systém trestní justice a nebudeme vůbec zohledňovat, že trestní justice nekončí okamžikem otevření té brány věznice, tak se opravdu neposuneme nikam dál a rozhodně to není systémový přístup. A už jsem to komentovala na tiskovce, co mně přijde poté ještě horší, pokud mně ministerstvo odpovídá, že některým dětem se dokonce uleví, že jejich rodič bude za neplacení výživného uvězněn. Prosím, to potom ale řešíme zcela jiné sociální aspekty než neplacení výživného a opětovně je otázka, jestli toto je systémový přístup.

Mně obecně, když to shrnu, je to návrh zákona, který je uspěchaně a nevím jak se zde cítí pan ministr, když to připravuje jeho ministerstvo a předkládají to poslanci, asi se pod to pan ministr nechce podepsat, protože léta pracoval ve vězeňství, musí mu být zřejmé, že část z toho, co tady říkám a jsme právníci, tak určitě nebude souhlasit se vším, má své ratio. Že přistupujeme k něčemu, co se více tváří jako politická úlitba, ale rozhodně ničemu nepomáhá. Nemáme data paní kolegyně nemáme data o tom, jakým způsobem tato legislativa dopadla a zda zvýšila počet neplatičů či snížila.

A tady si vás opravdu dovolím znovu odkázat i na odpověď ministerstva, které samo říká, že toto není nyní možné zhodnotit. Že jediné, z čeho ministerstvo vychází v oblasti hodnocení toho takzvaného prevenčního efektu, že se ti lidé budou bát, tak já vám to odcituji. Ministerstvo vychází, že to bude, že lidé budou více platit výživné a ten podklad k tomuto je reflexe konkrétních životních zkušeností osob. Jako nezlobte se na mě, ale opravdu tady máme instituty kriminologie, opravdu zde máme možnost spolupráce s Vězeňskou službou, opravdu zde máme aktivní neziskový a občanský sektor, abychom byli schopni a ano, nejde to v rámci tří měsíců, tomu rozumím, zhodnotit, zda je tam nějaký negativní efekt. Jestli se nám aktuálně dočasně zvýšil nějaký počet neplatičů, tak je to poměrně logické právě v důsledku toho, co jsem říkala před chvilkou. Pokud jsme k 1. 1. propustili 300 osob, takhle jsme otevřeli dveře věznice a nespolupracovala s nimi ani probační, ani mediační, těm lidem jsme nepomohli najít práci, nepomohli jsme jim vrátit se do těch rodin, tak je pochopitelné, že neplatí výživné. Protože velmi často nemají kde bydlet, velmi často je ty rodiny ani nepřijaly nazpátek. Tak potom je velmi logické, že za další tři měsíce by se tam dostali ať už na základě našeho návrhu nebo vašeho návrhu. A abychom si to upřesnili a já vím, že politika se vždycky dělá na základě symbolů, ale náš návrh nebyl dekriminalizace, náš návrh byla pouze změna kriminalizace výživného. Ale rozumím, že z tohoto se novinové titulky neudělají.

A když se paní kolegyně tady – a já jsem za to ráda – zmínila o instrumentech občanského práva, prosím, pojďme se věnovat v rámci celé té legislativní debaty tomu, abychom hledali právě ty instrumenty v oblasti civilního práva. Jak pracovat s těmi, kteří buď nemají práci nebo jsou ve složité sociální situaci nebo z důvodu složitého rozvodu nebo z důvodu toho, že prostě to výživné platit nechtějí, tak ho neplatí.

Pojďme jim zkusit nabízet taková řešení, která zvýší civilní vykonatelnost práva a která s nimi budou pracovat tak aby opravdu ty peníze se dětem dostávaly. Ale pak v tom prosím respektujme. Že trestní právo má být vždycky až to poslední. Až ultima ratio. A toto tento návrh ne úplně respektuje. A možná ani ne tak ten návrh, ale jako ta obecná diskuse okolo něj.

Já v zásadě a zase pokud říkáme, že celé to má být k tomu, protože když zavřeme toho neplatiče, tak z vězení bude platit, vy ale současně sami přiznáváte, že vězení má být použito až jako poslední. Že mezitím mají být využívány domácí tresty. Ale k tomu nepotřebujete změnu legislativy. To je možné již nyní. Anebo je možné přijmout pouze tento paragraf a není potřeba měnit ty sazby. Ale zase, pokud, já jsem pro, pojďme se věnovat více domácímu vězení, ale je zřejmé, že pokud nebude fungovat probační a mediační, pokud nebudou fungovat všechna navazující opatření, tak to samo o sobě nestačí. Protože ten, kdo bude v domácím vězení, tak celé domácí vězení prosedí doma. A my potřebujeme opravdu velmi aktivní, spolupracující justici, která se tomuto bude věnovat.

A poslední, v oblasti toho civilního práva, jestli se něco povedlo a já jsem za to opravdu moc ráda, pojďme si udělat ty dopadové studie. Pojďme si udělat ty analýzy, jestli instrumenty, které jsme přijali, to jest zvýšení úroků z neplaceného výživného, to jest postoupení pohledávky na výživném, jestli to není ta cesta, kterou máme jít. Protože ad jedna stát nestojí nic a ad druhé opravdu může rovnou pomoci těm dětem, aby dostávaly ty peníze v čase a místě, kdy je potřebují a ne až někdo vyleze z vězení a ne až se někdo dostane do exekuce.

Já vám za to děkuji. Dopředu avizuji a prosím, omlouvám se za to dopředu, že za chvilinku se budu muset na chvilinku vzdálit. Říkám to jenom proto, že nechci aby to bylo vnímáno tak, že tady nebudu až na mě budou paní kolegyně reagovat. Ráda si to s nimi následně vyříkám, a nemyslím to ve zlém, v dalších výborech v rámci dalšího legislativního čtení. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. Vaše vystoupení vzbudilo dvě faktické poznámky S první vystoupí paní poslankyně Válková a následně paní poslankyně Vesecká. Tak paní poslankyně, vaše dvě minuty, prosím.

 

Poslankyně Helena Válková: Děkuju. Já jsem chtěla jenom, dokud tady je ctěná kolegyně, bývalá ministryně spravedlnosti, paní Eva Decroix, tak jenom upozornit na to, že to domácí vězení, o kterém hovořila, a i další opatření, o kterých hovořila, tak lze uložit jenom v případě, kdy ten pachatel je trestně postižitelný. Čili v případě, kdy máme skutkovou podstatu v tom trestním zákoníku, tak jak ji zavádíme, to teď není možné.

A pokud jde o tu nedbalost, tak to je právě ta chyba, kterou jsme udělali, protože v té platné právní úpravě máme doslova a do písmene, a to dopadá na ten případ toho Jiřího, kdo neplní, byť i z nedbalosti svou zákonnou povinnost vyživovat a vydá tak oprávněnou osobu nebezpečí nouze, což je svým způsobem blbost, protože tam se musí zjišťovat, jestli ta oprávněná osoba byla v nebezpečí nouze a ten dotyčný, který to neplní, tak velmi dobře už to ví a tím pádem ta nedbalost je jenom teoretická, protože nikdy nepřichází v úvahu. Takže jenom jsem chtěla říci, že v tomto směru to musíme napravit. Legislativně vypustit tu nedbalost, protože tady nedává žádný smysl.

A úplně na závěr jenom; já chápu, také jsem na straně často těch, kteří říkají, i pachatelé jsou lidi, určitý soucit je nutný. Ale tady já upřednostňuju zájem dítěte a zájem dítěte je mít co jíst, chodit do školy, na zájmové kroužky, nebát se že nebudu v podstatě moci s těmi vrstevníky se ve volném čase rozvíjet dál, protože tatínek neplatí. A takový tatínek, nezlobte se, opakovaně, když tohle neplní, tak patří spíš opravdu do toho výkonu trestu nebo alespoň nějak jinak by měl být trestně postižitelný. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji za dodržení času. Nyní vystoupí paní poslankyně Renata Vesecká, připraví se pan poslanec Rajchl. Prosím, paní poslankyně.

 

Poslankyně Renata Vesecká: Děkuji. Já bych chtěla jenom říci, že v trestním právu platí věta, že někdy méně je více. Rozšiřování kriminalizace jevů ve společnosti je vždycky určitým zásahem do osobnostních svobod a je to také, už to tady bylo zmiňováno, porušení do určité míry zásady ultima ratio, tedy to, že stát má zasahovat opravdu jenom tehdy, jestliže nelze věci napravovat jinak.

Minulý rok došlo v podstatě, v uvozovkách řečeno, tedy k dekriminalizaci neplacení výživného, ale já se domnívám, že to nebyl správný krok. Domnívám se, že naopak současná právní úprava, která je navrhována, přesně odráží to, co je potřeba v rámci toho jednání postihovat. Motoristé ve svém programu mají ochranu zranitelných subjektů a jednoznačně zranitelným subjektem je dítě. A v tomto případě je právní úprava, která vypouští v podstatě nutnou podmínku naplnění trestnosti vyvolání stavu nouze, výsostnou ochranou, povýšenou ochranou dětí a v tomto směru tedy považuji zamýšlené jednání za zcela správné a odpovídající.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji za dodržení času a nyní pan poslanec Rajchl s faktickou poznámkou. Prosím.

 

Poslanec Jindřich Rajchl: Děkuji mockrát za slovo, pane předsedající. Já jenom navážu na své dvě ctěné kolegyně, protože v podstatě jsem chtěl říct něco podobného. Naopak ten úmysl je naprosto zásadní v této situaci a to vypuštění podmínky nouze je zcela správné, protože v tuto chvíli jde o to, aby opravdu tou hlavní funkcí tohoto nového ustanovení byla ta funkce preventivní. Na to nepotřebujeme žádné studie. Asi když vytáhneme z trestního zákoníku trestný čin krádeže, tak zřejmě se bude krást víc. To znamená, logicky odstrašovací funkce tohoto ustanovení je tady naprosto zásadní. Nejde o to, abychom někoho posílali do vězení. Jde o to, aby prostě ti lidé, kteří úmyslně nechtějí platit výživné, přestože ho platit mohou, tak aby prostě nad sebou měli ten Damoklův meč v podobě trestního stíhání. To je myslím naprosto logické, naprosto správné.

A když tady paní kolegyně Decroix zmiňovala pana Jiřího, věřím, že to není pan Václav N., kterého měla na svých plakátech, tak právě v tomto případě on je dokonalým příkladem toho, že v dané situaci by prostě nedošlo k jeho potrestání, protože by tam absentoval ten úmysl. To je naprosto jednoznačný fakt.

A v neposlední řadě to, co tady bylo řečeno o ultima racio, tak tenhleten materiální korektiv, který je zakotven v ustanovení § 12 odst. 2, ten je dán vždy a ve všech případech. To znamená, soud musí v každém případě posuzovat, zda byla naplněna míra společenské škodlivosti, aby se jednalo o trestný čin. To znamená, přestože formálně právně to jednání může naplňovat ty znaky trestného činu, tak pokud soud nedospěje k závěru, že došlo k určitému naplnění míry společenské škodlivosti, tak musí konstatovat, že se o trestný čin nejedná. Takže ten materiální korektiv ultima ratio je zde přítomen vždy a za všech podmínek. Děkuji mockrát.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. Tím jsme vyčerpali faktické poznámky a nyní budeme pokračovat s přednostními právy. Další by měla vystoupit paní předsedkyně Malá.

Než dorazí k pultíku, načtu omluvy. Paní poslankyně Kašparová Zdena se omlouvá od 18.10 hodin ze zdravotních důvodů, pan poslanec Lipavský Jan se omlouvá od 18 hodin do 20.30 hodin z osobních důvodů, paní poslankyně Sedmihradská Lucie od 17.30 do 18.15 z pracovních důvodů a z členů vlády se omlouvá pan ministr Zůna od 17.30 z pracovních důvodů.

Tak, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Taťána Malá: Děkuji za slovo, pane předsedající. Úplně se přiznám, že nevím, kde začít, ale začnu snad tím, že celá ta změna, ta novela není o tom, že chceme zavírat rodiče do vězení. Je to o tom, že je potřeba prostě společnosti vyslat jasnou zprávu o tom, že je naprosto normální se o svoje děti starat, pečovat o ně, a pakliže to z nějakého důvodu nechci nebo nemohu dělat, tak je naprosto v pořádku a je v rozporu se zákonem, pokud na ně nebudu platit, pokud je nebudu finančně podporovat a nebudu platit výživné. To si myslím, že je to zásadní.

Já rozumím rétorice paní poslankyně Decroix o tom zavírání rodičů. To je totiž to jediné, čím se dá ta jejich dekriminalizace neplacení výživného obhájit, kterou v minulém volebním období Fialova vláda schválila, ale pojďme si na rovinu říct, jaká jsou ta čísla. Ta čísla hovoří o tom, že nepodmíněně bylo potrestáno v roce 2024 kolem 340, možná 380 pachatelů. Podmínek padlo kolem 2 000 a, podržte se, trestů domácího vězení bylo kolik? Šest! Šest. Řekněte mi, kdo z vás má problém s tím, aby rodič, který neplatí výživné na svoje dítě, dostal trest domácího vězení? Půjde do práce, z práce, domů, žádný fotbal, žádná hospoda, žádný koncert, žádná diskotéka. Prostě má možnost vydělávat peníze, aby se postaral o to své dítě a případně o něj fyzicky pečoval.

Takže já myslím, že tohleto snad nemůže vadit vůbec nikomu. Neumím si představit, komu by tohleto vadilo. Takže prosím, opusťme už tu rétoriku, že chceme zavírat rodiče za neplacení výživného do vězení. Samozřejmě budou takoví, kteří v tom vězení skončí, protože jsou nenapravitelní, ale tady si troufnu zpochybnit tezi paní poslankyně Decroix v tom smyslu, že to budou jinak úplně vzorní rodiče, protože já si myslím, že každý rodič, kterému skutečně záleží na dobru svého dítěte, tak ho nikdy nevystaví ani nouzi, a nevystaví ho ani tomu, že by neplatil soudem stanovené výživné. V tomhletom si skutečně dovolím s paní poslankyní Decroix velmi intenzivně polemizovat. Takže to si myslím, že je věc, která by tady měla zaznít.

A současně jsem tady slyšela od řady některých opozičních kolegů neformálně takové debaty o tom, že je to problém té ženy, případně toho muže samoživitele, který je na tu úhradu nákladů a na péči o to dítě sám, že to je jeho problém, že si takovýmto způsobem vybral partnera. Asi proti tomu vcelku nic nemám, proti této tezi, jenom naprosto nesouhlasím s tím, aby ten druhý rodič, který nikdy nebude chtít vystavit to dítě nouzi a nějakému materiálnímu nedostatku, na úkor toho druhého chodil do dvou tří prací a na základě toho neměl čas fyzicky trávit čas s tím dítětem a pečovat o něj. To si myslím, že skutečně je věc, nad kterou bychom asi mávnout rukou neměli.

Co se týká toho domácího vězení, chci moc poděkovat panu ministru spravedlnosti Tejcovi, že apeluje na soudy, aby skutečně ukládaly alternativní tresty. Myslím si, že je to skutečně na místě, protože ty statistiky, tak jak je mám k dispozici, opravdu nehovoří pro ukládání alternativních trestů moc dobře. Když už jsem tady hovořila o těch šesti uložených trestech domácího vězení, řeknu, že obecně prospěšných prací bylo uloženo kolem 560, peněžité tresty 2, což asi dává poměrně logiku, ale podmíněných odsouzení bylo přes 2 300, což já považuju za naprosto neefektivní trest v tomto případě.

A pakliže se tady máme bavit o nějakých číslech, tak Asociace neúplných rodin už konstatovala, že za poslední tři měsíce, respektive za první tři měsíce tohoto roku vzrostl počet žádostí o pomoc s vymáháním výživného o 20 procent. Data Exekutorské komory říkají, že počet exekucí na výživném oproti loňským zhruba 800 stoupl za ty první tři měsíce letošního roku (na) 1111, takže ta data hovoří jasně.

No a pokud bychom si měli číst ty zprávy z toho Messengeru, tak bychom tady skutečně byli dlouho a skutečně prostě ta právní úprava, kterou Fialova vláda přijala, je voda na mlýn rodičům, kteří se o ty děti starat nechtějí a myslí si, že snad to výživné je na nákup oblečení, případně kosmetických přípravků pro jejich maminky, případně pokud se to týká tatínků, tak na nějakou jejich zábavu a myslím si, že je fajn, aby tady zaznělo, že to tak není. Ty peníze na výživném jsou prostě na péči o děti a my bychom k tomu měli tímto způsobem i přistupovat.

Takže já věřím, že ten návrh, ačkoliv už tedy tady bylo vzneseno veto na projednání podle § 90, bude projednán pokud možno velmi konstruktivně a rychle, protože já skutečně považuji posílení práv dětí a pečujících rodičů v tomto smyslu za velmi důležité, ač jsem si vědoma, že to rozhodně není všelék.

Je potřeba se také zamyslet nad způsobem a výší stanovení výživného případně nějakou jeho valorizací, je potřeba otevřít také debatu o zálohovém výživném, protože zálohové výživné ve výši 3 000 korun taky není, co si budeme vyprávět, žádná hitparáda a můžeme si říct na rovinu, že spousta rodičů samoživitelů, než by právě žádali o to zálohové výživné, tak napnou síly a mají dvě nebo tři práce a o to méně se pak starají o ty děti fyzicky, mají méně času se jim věnovat, a to s sebou samozřejmě nese potom další potíže, které se projevují u těch dětí prostě třeba v oblasti chování, prospěchu a tak dále. Může se to stát.

Takže tolik v tuto chvíli ode mě. Já se také omlouvám, že musím odběhnout, ale určitě tu debatu budu sledovat a jsem připravená na debatu potom ve výborech. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. A přistoupíme k dalšímu přednostnímu právu. Nyní by měl vystoupit pan ministr spravedlnosti Tejc. Prosím, máte slovo.

 

Ministr spravedlnosti ČR Jeroným Tejc: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych reagoval částečně na tu debatu, která už tady probíhá. Nejsem předkladatelem, ale jak bylo řečeno mou předchůdkyní, že bych snad se nechtěl pod ten návrh podepsat, tak určitě chtěl. Chtěl bych se podepsat pod tento návrh. Ten důvod, proč Ministerstvo spravedlnosti připravilo ve spolupráci s poslanci poslanecký návrh, je jednoznačně jasný, a to je to, že chceme, aby platila ta úprava co nejdříve, protože ta situace některých rodin, některých dětí, je dlouhodobě neudržitelná a nechceme ztrácet čas předložením do dlouhého připomínkového řízení a legislativního procesu, který by minimálně o tři až šest měsíců tu dobu přijetí této normy prodloužil.

Bylo zde řečeno paní exministryní, že neexistuje žádná komplexní analýza, která by prokazovala nutnost znovuzavedení kriminalizace v té formě, jak jsme to navrhli. To je určitě pravda, ale taky neexistuje žádná a komplexní analýza, která by v minulosti řekla, že má být tato věc dekriminalizována. To znamená, v tuhle chvíli skutečně pracujeme s daty, která máme, ale není to tak, že v minulosti by tady byly nějaké hluboké úvahy, podložené daty, které by vedly k tomu, že se Sněmovna tehdy na návrh tehdejší vlády rozhodla dekriminalizovat a teď bychom to dělali od čistého stolu bez toho, aniž bychom nějaká data měli. Ta situace je v zásadě obdobná.

Jeden z těch hlavních argumentů, který zazníval v minulosti při snaze dekriminalizovat částečně neplacení výživného, byl, že jsou přeplněné věznice. Ano, určitě to může být jeden z argumentů, ale myslím si, že nemůže obstát, protože pokud si dám na jednu misku vah to, že jsou přeplněné věznice a na druhou to, že děti nedostávají výživné, tak si prostě vyberu ten zájem, který chci chránit více a v tomto případě je to tedy to, že dítě, kterému neplatí jeho rodič, ať už je to matka nebo otec, má větší šanci získat výživné, pokud hrozí tomu danému rodiči trestný čin, teoreticky i trest odnětí svobody.

Abych zmínil nějaká data, která jsme byli schopni za ty tři měsíce tohoto roku získat, tak podle evidence exekucí za první kvartál loňského roku bylo návrhů v této oblasti, tedy těch exekucí opatrovnických, 829 a za kvartál tohoto roku je to 1111. Jestli je to trend nebo je to nějaký výkyv, nevím, ale rozhodně je to nárůst o téměř 34 procent podání návrhu na exekuce na výživné, a to si myslím, že je za tři měsíce poměrně hodně.

Úmysl a nedbalost. To, že chceme, aby bylo trestné pouze úmyslné a ne nedbalostní jednání, to si myslím, že už tady bylo řečeno proč. A chtěl bych také říct, že ta nová úprava rozhodně nic nezmění na způsobu prokazování, protože i v té úpravě předchozí, kdy tam byly dvě varianty nebo dvě možnosti, úmysl i nedbalost, vždy ten úmysl nebo ta nedbalost musela být prokázána orgány činnými v trestním řízení, takže z hlediska praxe to nepřinese žádnou komplikaci.

Neplatič neplatí, jde do vězení a tam stejně neplatí. To je opravdu věc, která neplatí. Ti neplatiči se dostávají do vězení právě proto, že těm dětem to výživné neplatí. Oni se tam nedostávají přestože platí, ale protože neplatí. Takže v tom vězení se to může jen zlepšit. Buď nastane situace, že ta daná osoba ani ve vězení nepracuje, pak tedy samozřejmě se nezmění nic a to dítě výživné od toho rodiče nezíská. Anebo nastane to, co nastává ve většině případů, protože 65 procent práceschopných vězňů pracuje ve vězení a pracují za odměnu, která je poloviční než minimální mzda v té nejnižší kategorii. A já dám příklad toho, jaká jsou ta čísla. Ta hrubá pracovní odměna v roce 2026 s výživným je 11 200 korun, po odvodech je to 9 900 korun čistého, a z toho výživné tvoří 33 procent, tedy 3 267 korun. Rozhodně tedy to neznamená automaticky, že pokud někdo skončí ve vězení za neplacení výživného, že by situaci dítěte zhoršil, ale ve většině případů práci má. Většinou dokonce pracovat chce a stát má nástroje, jak přimět danou osobu pracovat, samozřejmě pouze pro stát a samosprávné celky. Nemáme možnost mu přikázat pracovat pro soukromého podnikatele. Takže rozhodně neplatí ta teze, že odsouzená osoba, která tedy je ve výkonu trestu, ztrácí jakoukoliv možnost na dítě platit, ale myslím si, že skutečně ta čísla prokazují spíše opak.

Nejsem spokojen s tím, jak jsou dnes ukládané tresty, nejen tedy v oblasti neplacení výživného, ale obecně z hlediska alternativních trestů. A dám příklad, jak to fungovalo v roce 2025, kdy ještě bylo trestné neplacení výživného, a uvedu přesná čísla, kolik osob bylo k jakým hlavním trestům za zanedbání povinné výživy podle § 196 odsouzeno. Tak nepodmíněné odnětí svobody bylo 370 případech, to je určitě hodně, podmíněné odnětí svobody, tedy podmínka, to bylo 2092 případů, obecně prospěšné práce nařízeny v 534 případech, jiný trest ve dvou případech, upuštění od potrestání 56 případů.

To, co už tady zmínila paní předsedkyně Malá, je, že domácí vězení, které si myslím, že nejvíce je přiléhavé tomu neplacení výživného, bylo uloženo pouze v sedmi případech. To považuji skutečně za fatální selhání naší justice. Myslím si, že když jsme tady v minulosti prosazovali domácí vězení, když to prosazoval tehdy pan ministr Pospíšil, tuším, tak jsme určitě počítali s tím, že to bude masivně využívaný alternativní trest, který má svůj smysl, který má smysl v tom, že ta daná osoba nepřijde o kontakt s rodinou, chodí do práce a následně večer se zdržuje doma. To je pro ni ten trest, který ji vede k tomu, aby například právě platila výživné. Takže v této souvislosti jsem požádal jak Nejvyšší soud, tak Nejvyšší státní zastupitelství, aby změnili svou praxi, aby změnili metodiku, jak státní zástupci v daných věcech, jaké tresty navrhují, kdy se odvolávají proti uloženému trestu a aby aplikovali daleko více právě trest domácího vězení, zejména v těch případech, kde to tedy smysl dává. Já jsem názoru, že to smysl dává u neplacení výživného. Myslím, že to je metoda, která může být úspěšná, protože už se to v minulosti stalo a byli jsme podobně úspěšní ve snaze více posílit vymáhání peněžitého trestu a to se stalo.

To, co je třeba samozřejmě doplnit, že ten trest odnětí svobody je tou nejzazší možností, kdo jste kdy zastupovali své klienty jako advokáti, kteří neplatili výživné, tak jste se určitě, stejně jako já, setkali s tím, že řada z nich, bohužel, neplatí z principu. Má pocit nějaké křivdy a rozhodne se, že ten druhý partner si nezaslouží, aby získával od něj peníze a neuvědomují si, že jsou to prostředky pro to dítě. A přesně na tyhle tento trestný čin platí, a platí velmi preventivně, a to jsou lidé, kteří pod hrozbou toho, že by nakonec mohlo dojít k jejich odsouzení, tak se rozhodnou tu vyživovací povinnost – danou zákonem – plnit.

Myslím, že skutečně nejde poměřovat ta čísla jenom těmi, kteří jsou odsouzeni, ale právě těmi tisíci, kteří platí výživné a neplatili by ho, kdyby to neplacení nebylo trestným činem.

A na závěr k té debatě, která tady zazněla a asi ještě zazní, zda máme jiné nástroje, jak pomoci placení výživného. Určitě máme. Já jsem záměrně zatím nepřistoupil k tomu, že bych navrhl novelizaci ustanovení, které jste schválili v minulém období, to znamená postoupení pohledávky a úroky z prodlení. Nejsem úplně názoru, že by to byly dobré mechanismy, myslím si, že mají svá docela velká rizika. Ale souhlasím s tím, že má smysl je nechat chvíli, když už tedy byly schváleny. Já bych pro ně nehlasoval, ale když už byly schváleny, má smysl je nechat alespoň rok, rok a půl fungovat a uvidíme jestli s nimi bude dobrá nebo špatná zkušenost. Je to otázka opravdu toho, jak budou využity a zda nebudou zneužity a hledáme samozřejmě další cesty, které by byly úspěšné – v minulosti se velmi osvědčilo, a osvědčuje se dodnes, zabavování řidičských průkazů, jako věc, která možná je nejefektivnější při vymáhání výživného, takže samozřejmě se nabízí i možnosti zabavování pilotních průkazů, možnosti zabavování kapitánských průkazů. Nebo možná: i třeba v minulosti byla debata o loveckých lístcích. Ale to je věc, která vyžaduje hlubší debatu. Já jsem proto oslovil rezorty dopravy i zemědělství, aby se vyjádřily k těmto možnostem, aby samy řekli, jak by to oni vnímali, kdyby vymáháním výživného se začalo zabývat i těmito kategoriemi, a na základě té debaty, kterou můžeme vést i v ústavně-právním výboru – a to nabízím – předtím, než bychom se do této legislativy pustili. Můžeme si říct, jestli by to byla nebo nebyla správná cesta, jak zvýšit vymáhání výživného jinou než tou trestněprávní sankcí. Děkuju za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji a nyní by se stanoviskem klubu SPD měla vystoupit s přednostním právem paní poslankyně Irena Němcová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Irena Němcová: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi vás seznámit se stanoviskem klubu SPD. Tento návrh jsme jako koalice předložili a není jen technickou novelou. Je to jasný signál, že stát konečně přestane tolerovat neodpovědnost vůči vlastním dětem. Připomeňme si, co se stalo. Poslední novela trestního zákoníku omezila trestnost zanedbání povinné výživy i na případy, kdy je dítě nebo oprávněná osoba vystavena nebezpečí nouze. To byl krok špatným směrem. Praxe to znamenalo, že tisíce rodičů, převážně otců, mohly měsíce, ba roky, neplatit alimenty. Pokud druhý rodič, babička nebo stát nějak tu díru zalepili. A trest? Žádný. To není spravedlnost, to je amnestie pro neplatiče. SPD říká: rodina je základ státu a dítě má právo na oba rodiče, nejen na jméno v matrice, ale i na jejich odpovědnost a peníze na jídlo, školní pomůcky a střechu nad hlavou. Není přijatelné, aby slušní občané, často samoživitelky, tahaly za všechno samy, zatímco neplatič si klidně žije, pracuje načerno nebo převádí majetek na novou partnerku. Trestní právo tu musí být ultima ratio, ale musí být funkční. Už před minulou změnou jsme říkali, že toto není o vězení pro každého kdo se jednou opozdil. Je o tom, aby rodič, který úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, neplní zákonnou povinnost déle než čtyři měsíce, věděl, že stát nebude přehlížet. Náš návrh vrací zdravý rozum, rozšiřuje trestní odpovědnost tam, kde civilní exekuce selhávají a selhávají. A selhávají často. Dlužník změní zaměstnání, žije na ubytovně, majetek je na třetí osoby a dítě – to má smůlu.

Podívejme se na fakta. Stát ročně vyplácí miliardy na dávky v hmotné nouzi a příspěvky na bydlení, právě kvůli naplacenému výživnému. To nejsou peníze daňových poplatníků. To jsou peníze, které mají jít na naše děti, na školy, na zdravotnictví. My v SPD říkáme: každý, kdo zplodí dítě, za něj nese zodpovědnost. Ne stát, ne daňoví poplatníci, ale rodič. A pokud ji nese, musí nést i důsledky když neplatí. Tento návrh není o tvrdosti a symbolech bez reálného dopadu. Je o spravedlnosti, o tom, že dítě nesmí být rukojmím rozchodu rodičů. O tom, že trestní právo má chránit slabšího. A slabší je v tomto případě dítě.

Asociace neúplných rodin, která pomáhá samoživitelkám vymáhat dlužné alimenty, hlásí od letošního ledna do března roku 2026 od 20 % nárůst žádostí o pomoc.

V prosinci 2025 stoupl meziročně počet příjemců náhradního výživného o pět procent. I to je důsledek zmírnění podmínek pro neplatící, neplatiče výživného. Podpořme tento tisk. Naše děti si zaslouží víc než jen slova o rodině. Zaslouží si reálnou ochranu zákonem. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Tak to bylo, jestli se nemýlím, poslední přednostní právo. Nyní bychom měli přistoupit ke standardně přihlášeným a já tedy prvního pozvu pana poslance Pláteníka. Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Václav Pláteník: Děkuju za slovo, vážený pane předsedající. Pánové ministři, dámy a pánové, dovolte mi prosím vystoupit k tomuto nesmírně citlivému tématu, které beru stejně jako vláda nesmírně vážně, a vyjádřit tady některá svá znepokojení zejména nad tím, že tuto citlivou a komplexní problematiku pojímáte tak přímočaře. Volíte emočně nabitou jednodušší cestu na efekt, ale ten hlavní cíl se podle mě spíše míjí v tuhle chvíli.

Ale na začátek chci konstatovat jednu zásadní věc a bez obalu. Úmyslné neplacení výživného je hanebnost. V tom se s předkladateli shoduji. Je to selhání vůči vlastním dětem, porušení základních povinností, nejde o právní formalitu nebo nějaký dobrovolný závazek, ale elementární projev odpovědnosti. A já souhlasím s tím, že stát má povinnost tuto odpovědnost vymáhat a je dle mého názoru rolí státu v tomto spravedlnost sjednávat. Ale právě proto, že jde o tak závažnou věc, musíme být také poctiví v hodnocení nástrojů, které používáme. A domnívám se tady, že je třeba kriticky přiznat, že zcela poctiví nejsme. Vězení samo o sobě ve většině případů řešením není. Nikoliv proto, že bychom chtěli neplatiče omlouvat, ale protože tento nástroj nejčastěji nevede k tomu, co je naším skutečným cílem. Cílem není samo o sobě trestat, naším cílem přece má být, že výživné bude zaplaceno. Co znamená výživné? To jsou kroužky, obědy, tramvajenky. Realita je taková, že člověk ve výkonu trestu zpravidla nevytváří dostatečný příjem. Byla tady o tom diskuse, tak já znovu se vrátím k té formulaci. Zpravidla nevytváří dostatečný příjem, jeho dluh spíše narůstá a po návratu čelí zásadním překážkám na trhu práce, dochází k těm všem dalším aspektům věznění a výsledkem je, že dítě z této situace zpravidla neprofituje. Připomínám, že jste mi nepodpořili moje pozměňovací návrhy k podpoře probační služby v rozpočtu.

Dámy a pánové, pokud chceme být efektivní, musíme si klást otázku jinak. A to jak nastavit ten systém, aby k neplacení docházelo co nejméně a aby stát reagoval efektivně. A zde je na místě podívat se na zahraniční zkušenosti. V řadě evropských států vidíme posun od čistě represivního přístupu, skrze to, co děláme my, drahé soudy, exekuce, kdy náš stát reaguje pozdě a tím nejdražším a zpravidla nejméně efektivním způsobem, k tomu, co v odborné literatuře označují jako behaviour enforcement, způsob změny chování, tedy přístup, který nestojí primárně na sankcích, ale na systematickém nebo spíš systémovém ovlivňování chování toho dlužníka. Stát nevstupuje do situace až ve chvíli, kdy je dluh vysoký a problém eskalovaný, stát reaguje průběžně. Vytváří prostředí, ve kterém se neplacení jednoduše nevyplácí, typicky prostřednictvím různých mechanismů tohoto takzvaného compliance, nástrojů, které působí na každodenní fungování povinného. Tady už o tom bylo částečně hovořeno. Už u nás máme známé omezení řidičského oprávnění, zásahy do některých dalších práv a licencí, pas, lovecký, rybářský lístek, zbrojní průkaz a podobně.

Ale můžeme jít ještě dál. Zkušenosti ze zahraničí hovoří třeba o práci s registry a reputačním tlakem, například zavedení do registru dlužníků v případě dluhu na výživném. A především jde o systém postupné eskalace těchto nástrojů, který je předvídatelný a automatický, spíše správní, než že by reagoval až v té poslední instanci. V Estonsku funguje jasná struktura kroků od výzvy přes lhůtu, lhůtu k nápravě až po automatické omezení práv při neplnění povinností. Ve Spojeném království kombinace více nástrojů najednou, které vytvářejí kontinuální tlak, compliance pressure. Tlak, který není jednorázový, ale systematický, tlak, který vede k tomu, že dlužník velmi rychle vyhodnotí, že je racionální začít plnit. A to je zásadní rozdíl proti tomu, co máme u nás. V těch zemích, kde se nad tím zamýšleli komplexně a ne takto přímočaře jako u nás v tuhle chvíli, jde spíše o nějaké automatizované správní úkony, něco jako když s vámi jedná takzvaná sociálka nebo tak někdo. Ne dlouhá soudní řízení či exekuce, která přicházejí až v poslední fázi.

Pan ministr Tejc na tiskové konferenci řekl, budu ho citovat: že nejde o to, aby každý neplatič šel do vězení, ale aby všichni neplatiči věděli, že tam mohou skončit. To je dobré. Jenže když někdo dluží 100 000 na výživném, tak je to darebák. Bezesporu. Ale znamená to, že nejspíš déle než rok kašlal na své povinnosti. Opět opakuji: kroužky, tramvajenky, stravenky. K čemu té rodině pomůže, že jde po roce a půl neplatič k soudu, když celou tu dobu té rodině ty peníze chybí.

V České republice doposavad máme některé jednotlivé nástroje efektivního vymáhání, ale chybí nám tady ten propracovaný systém, k jehož zavedení jsme doposavad neměli vůli, čas, kapacity, odvahu. Chybí nám eskalační logika od těch jednoduchých úkonů, upozornění a tak, širší spektrum těch nepřímých nástrojů a především aktivnější role státu. Náš systém je stále značně reaktivní. Často vstupuje do situace pozdě a následně sahá po nástrojích, které mají omezenou efektivitu, ale zato jsou velmi drahé.

Dámy a pánové, tahle debata by neměla být vedena jako spor o to, zda být přísnější či mírnější. Já tady znovu opakuju, že se plně ztotožňuju s názorem předkladatelů, že úmyslné neplacení výživného je hanebnost. Ale máme se bavit o tom, jak ten systém dělat účinnější. Zkušenosti ze zahraničí v tomto ohledu jsou spíše jednoznačné. Efektivní systémy nejsou ty, které nejvíce trestají, ale ty, které nejlépe vymáhají. Proto se domnívám, že bychom měli posílit roli státu ve vymáhání, rozšířit spektrum nástrojů nepřímého donucování a vytvořit systém, který bude reagovat včas, předvídatelně a důsledně, protože na konci dne nejde o to, jaký trest bude uložen. Na konci dne jde o to, jestli dítě dostalo to, co dostat mělo; kroužky, stravenky, tramvajenky.

Na závěr historické okénko. V České republice platí některé jednotlivé nástroje efektivního vymáhání výživného, a to konkrétně zmíním dva: odebrání řidičského oprávnění skrze exekuční příkaz a zákaz účasti na hazardních hrách, takzvané zařazení do toho seznamu vyloučených osob. Oba tyto instrumenty historicky prosazovali sociální demokraté. Odebrání řidičáku dlouhodobě prosazovala poslankyně ČSSD Lenka Mazuchová, budiž jí to ke cti, která se tehdy inspirovala polským modelem, kde už to v té době dlouho platilo. Platí to u nás od roku 2013. Prosadila to do novely exekučního řádu, kterou předkládal ve vládě Petra Nečase ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Možná mě případně opraví. A shodou okolností byl v té době předsedou poslaneckého klubu ČSSD jakýsi mladý nadějný sociální demokrat Jeroným Tejc. Zákaz hazardních her prosadila, pokud jsem to dobře našel, od roku 2021 Jana Maláčová, další perspektivní sociální demokratka.

Pane ministře Tejci, já vás tady vyzývám, zvu vás k tomu, vzpomeňte na dobu, kdy jste byl mladou puškou v klubu sociální demokracie. Nedělejme pouze tuhle přímočarou, emočně nabitou cestu k vězení, ale inspirujme se ve státech, kde to funguje, kde mají efektivní způsob vymáhání, který skutečně pomáhá těm rodinám, které to potřebují a efektivně systematicky pracují s povinným(?). Na takovouto debatu já jsem připraven a rád se do ní zapojím. Z toho důvodu pochopitelně KDU-ČSL nemůže podpořit tu devadesátku, ačkoliv si nemyslíme nebo já osobně si nemyslím, že to vězení je nejefektivnější cesta. Respektujeme, že je to váš pohled, sdílíme ten názor, že neplacení výživného je hanebnost a že stát zde má sjednávat spravedlnost. Nicméně myslíme si, že na místě je mít lepší, efektivnější a propracovaný systém, který vaše ministerstvo může připravit během tohoto volebního období a já jsem na tu diskusi připraven. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuju. Nyní vystoupí pan poslanec Pospíšil a připraví se paní poslankyně Stojanová. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte i mně jako kmetovi trestního práva tady říct několik poznámek k návrhu zákona, který zde projednáváme a který jsme i mnohokrát debatovali (Gestikuluje ke stolku zpravodajů.) s paní profesorkou na různých odborných odborných plénech.

Já nejprve řeknu předem, že jsem nebyl příznivcem té novely, která v minulém volebním období výrazně zúžila kriminalizaci neplnění vyživovací povinnosti. Média jsou mi svědky, že když se to projednávalo, já jsem to kritizoval v médiích, byť to předkládala vláda, které jsem fandil a podporoval jsem ji, tak na toto téma jsem měl jiný odborný názor. Já si myslím, že ochrana dítěte nebo podle zákona obecně osoby, které svědčí vyživovací povinnost, má být podrobena trestnímu právu, protože ostatní prostředky ne vždy jsou dostačující. A platí to, co tady říkal i pan ministr, že zkrátka v tomto případě, v případě tohoto trestného činu ta odrazující, preventivní funkce trestního práva je mnohem důležitější než potom samotný výkon trestní represe. 300 osob bylo od účinnosti novely od 1. ledna propuštěno z vězení a je samozřejmě otázkou, když tedy 300 osob bylo propuštěno a bylo výrazně zúženo to, co je trestným činem neplnění vyživovací povinnosti vázáno na takzvané uvedení v nebezpečí nouze, tak by bylo zajímavé sledovat, jak se situace bude vyvíjet.

Já na jedné straně tedy mám tento odborný názor, na druhé straně tedy jasně říkám, že výrazně nesouhlasím s postupem, který byl zvolen. Jako – dovolím si říci – autor trestního zákoníku – možná je ta poznámka ode mě trošku ješitná – když někdo chce novelizovat trestní zákoník, který jsme na půdě Parlamentu projednávali před 20 lety za účasti tehdy (Ukazuje do vládních lavic.), jak bylo řečeno, perspektivního mladého sociálního demokrata pana ministra Tejce – pamatuju si ty debaty, které jsme tu před dvaceti lety spolu vedli – ke (ve?) vší úctě (Ukazuje opět do vládních lavic.) a vážnosti k panu ministrovi a k mému respektu vůči němu, jeho osobě, tak mě trošku mrzí, že teď zkrátka je kodex, trestní zákoník projednáván poslaneckou iniciativou, ještě ve zrychleném řízení.

Dámy a pánové, to už se fakt posouváme do roviny – promiňte mi to – naprosté neúcty k trestnímu právu, ke kodexu obecně a tak dále, jo? Pro mě tím pádem samotný obsah se trošku dostává na druhotnou kolej. Já fakt nechci se dostat do situace, kdy klíčové, základní zákony země, jako je občanský zákoník, trestní zákoník, občanský soudní řád, trestní řád, budeme projednávat i bez debaty v ústavně-právním výboru. Já se velmi omlouvám, možná jsem formalista, (Otáčí se ke stolku zpravodajů.), ale, paní profesorko, působili jsme spolu na stejné fakultě a tak dále, přece tohle nelze obhajovat – a teď pomíjím ty věcné argumenty pro tu novelu – ale přece novelizovat skutkovou podstatu, která se dotýká tisíců potenciálních pachatelů, 300 bylo ve vězení, bez toho to probereme aspoň v ústavně-právním výboru, bez toho, že máme analýzy ministerstva a tak dále, já fakt považuju za neúctu před tím samotným zákoníkem, ale i vůči těm, kterých se to dotýká. Zkrátka a dobře, trestní právo má tak fatální dopad do života našich spoluobčanů – a jsou to tisíce potenciálních pachatelů v případě neplnění vyživovací povinnosti – že zákonodárce se má obtěžovat aspoň s tím, že to řádně projedná v ústavně-právním výboru. Já se omlouvám, já na tom trvám a ten proces je pro mě důležitější, u trestního práva dvojnásob, než u řekněme nějakých technických nebo jiných zákonů. A fakt mě to strašně mrzí, paní profesorko, skrze pana předsedajícího, jak si vás vážím a máme spolu korektní profesní vztahy, myslím, že tedy máme devadesátku u poslanecké novely trestního zákoníku.

Zkrátka a dobře, neplnění vyživovací povinnosti patřilo mezi nejčastěji ukládané trestné činy, týkalo se to tisíců pachatelů a je otázka, kolik to trestní právo potenciálních pachatelů odradilo. To není nějaká velmi úzká skutková podstata pro fajnšmekry, která se několikrát za rok soudila, a v zásadě by to byla jaksi vedlejší, vedlejší věc.

A já bych fakt strašně rád, aby ta debata byla komplexní – pan ministr to trošku naznačil – protože ač sám jsem příznivcem trestní restrikce, tak je faktem – a říkal to můj předřečník (Ukazuje do pléna.) pan kolega Pláteník – že v moderní Evropě mnoho evropských států jde směrem omezování trestněprávní restrikce a posílání (posílení?) efektivity, občanskoprávní efektivity vymáhání výživného. A my bychom o tomto měli hovořit, to jsou propojené nádoby, proto ta debata na ústavně-právním výboru a proto by pan ministr vedle čísel a faktů měl říci, jestli tedy a proč případně ministerstvo nechce jít cestou posílení efektivity exekučního řízení, kdy se vymáhá výživné skrze občanskoprávní procesní instrumenty, jo? Tak jsou země, které mají trestní restrikci, a jsou země, které mají rozpracovanou civilní cestu, jak výživné vymáhat. A dneska v Evropě se posiluje ta druhá linie.

Pan ministr to zmínil, bral jsem to jako pochvalu od něj, vzpomněl můj návrh – kdysi jako ministra – zabavování řidičských průkazů, ať to někdo vyhodnotí. Ale já jsem přesvědčený, že to, co vedlo v posledních 30 letech k zvýšení vymáhání neplacení výživného, tak byl právě tento návrh – zabavování řidičských průkazů. Inspirovali jsme se tedy na Slovensku – ať se jsem upřímný, nebyl to přímo můj nápad – a jasně se ukazuje, že pro některé neplatiče výživného je tak citlivá věc nemít řidičský průkaz, že radši platí, než aby neměli řidičák. Pro někoho nemít řidičák je možná ještě horší než dostat podmínku nebo nějakou jinou trestní sankci, která nemá přímo podobu výkonu trestu odnětí svobody. Tak to zkrátka je. A ta debata o tom by měla být – ne to přetahování, které tu proběhlo mezi dámami, které musely odejít na počátku debaty a nejsou tady bohužel – typu, jestli tam je úmysl, nedbalost a tak dále, ale i v těchto věcech, protože výživné se prolíná občanským právem, procesním občanským právem, exekučním řízením a trestní restrikcí. A my to musíme vnímat jako nádoby, které jsou propojené, bavit se o tom komplexně. (Nesrozumitelné) trestní právo, mělo se zefektivnit více exekuční vymáhání. To jsem vytýkal předchozímu panu ministrovi. Dobře, šel modelem, (s?) kterým já nesouhlasím, ale v Evropě je možný – omezíme trestněprávní postih neplacení výživného, ale měli jsme přidat tím pádem na té civilní cestě – (Otáčí se do vládních lavic.) pan ministr to říkal – typu zabavování... já nevím... zbrojních pasů nebo další varianty, které tady jsou jakoby jo, to, co pro toho neplatiče je újmou, aniž by to byla trestní represe, o co může přijít... typu řidičský průkaz, (nesrozumitelné) další výsady, a proto nakonec to zaplatí dobrovolně.

Takže to jsou všechno otázky, které tady padají – já tu debatu celou pozorně poslouchal a budu poslouchat dál – a už jen proto bychom na ústavně-právním výboru toto měli prodiskutovat. (Otáčí se a ukazuje ke stolku zpravodajů.) Vždyť paní profesorka jako vážená, významná česká akademička přinesla na poslední ústavně-právní výbor debatu o věkové hranici. A bylo skvělé, že tam vystoupili odborníci ústavu spadajícího pod Ministerstvo spravedlnosti a popsali nám, jak se vyvíjí kriminalita, dětská kriminalita v posledních letech.

To jsou přesně věci, které mají proběhnout, protože furt si myslím, že trestní právo je něco, co by nemělo úplně politicky rozdělovat středopravicové, levostředové a jiné vlády, ale mělo by nás to spojovat, protože je tam nějaká míra senzitivnosti, ostatně ten trestní zákoník – (Otáčí se do vládních lavic.) pan ministr tu je – myslím, že tehdy podpořil nakonec – teď nevím, nemohu klást panu ministrovi otázky – ale, že byl přijat v širším politickém kontextu než pouze Topolánkovou vládou.

V každém případě se tehdy velmi aktivně sociální demokrati podíleli na té debatě a já po téměř 20 letech – (Otáčí se do vládních lavic.) – za to panu ministrovi děkuji, že to tady byla velmi věcná a zajímavá debata. Takže budu doufat, že ta debata bude pokračovat a že to další kolo proběhne. Prosím, nevnímejte to veto jako nějaký naschvál, ale fakt si myslím, že to bude ku prospěchu věci. Když si vyříkáme, jak debatu o těch liniích zavinění – tady padal: úmysl, potom někdo o nedbalosti a tak dále – ale i vyříkáme si další nástroje, které mají posílit právo dítěte – byť to není vždycky dítě, je to osoba, které svědčí vyživovací povinnost, ale v praxi jsou to děti – právo dítěte a možnost dítěte domoci se výživného. Já nepatřím mezi ty, kteří tvrdí – taky to padlo tady v debatě: vězeň nás stojí 35 000 měsíčně, no, tak radši to dětem plaťme, jo.

To je potom jako rezignace na fungování státu. My nemůžeme platit všechny dluhy za někoho, kdo je má podle zákona platit, protože vězení je dražší, jo. Tak tahle logika by vedla k tomu, že se nám rozpadne systém povinnosti, systém plateb a tak dále. Z mého subjektivního pohledu, je to můj názor, jo, do té debaty, která tu zazněla. Ale měli bychom fakt zvážit, jak ty prostředky jsou. Takže to je nějaká moje... K tomu moje postřehy, nějaké moje přihlášení í se k tomu tématu.

Je fajn, že tu debatu otevíráme, byť já budu vždycky tvrdit, a snad mě tady paní profesorka nenařkne, že to je ješitnost tehdejšího předkladatele trestního zákoníku, že já bych byl rád, aby trestní zákoník byl novelizován, opravdu je to zákoník, návrhy Ministerstva spravedlnosti, holt to trošku bude o pár měsíců případně delší, a aby fakt proběhla debata na ústavně-právním výboru, protože já neumím posoudit ta fakta, a omlouvám se, teď to myslím fakt věcně, od kolegů, kteří to navrhují a zastávají tu novelu, jestli po těch třech měsících, ale fakt tak jasná fakta (?), jestli máme jít vrácením té restrikce. Ono kdyby to bylo třeba s půlročním odkladem, připravilo to ministerstvo, byla už nějaká fakta z justice, od exekuční komory a tak dále, tak bychom třeba tu věc mohli posoudit ještě komplexněji v návaznosti na další instrumenty.

A moc prosím, pane ministře, mohu-li si to dovolit jako řadový, nevýznamný opoziční poslanec, koukněme se na tu exekuční rovinu, kterou jsem tu zmiňoval, ten náš příběh zabavování řidičských průkazů, a pokud uvažujete s variantou posílit to ještě o další takovéto možné restrikce vůči dlužníkům, já to vítám a velmi rád se do té debaty na ústavně-právním výboru zapojím.

Takže děkuji, že jste mě takto vyslechli. Debata je zajímavá a rád se do ní na tom výboru zapojím. Děkuji pěkně.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Tak, nyní vstoupí pan poslanec Dvořák, připraví se paní poslankyně Decroix, a ta už, mám pocit, vystupovala s přednostním právem. Tak, prosím.

 

Poslanec Karel Dvořák: Děkuji, pane předsedající. Dobrý večer, dámy a pánové. Ta debata zjevně si zaslouží hodně prostoru. Myslím si, že jsme slyšeli mnoho zajímavých pohledů na celou tuto věc z mnoha různých perspektiv a rád bych na začátek zdůraznil, že všechny ty perspektivy považuji za legitimní. Trestní právo je určitým vyjádřením hodnot naší společnosti, ale já bych si přál, aby mnohem více tyto hodnoty byly vpisovány do trestního kodexu nikoliv na základě pocitů, ale dat. A tomu bych se rád ve svém příspěvku k tomuto tématu věnoval.

Je to prostě totiž tak, že v České republice každý měsíc čekají tisíce dětí na zaplacení peněz, které jim dle zákona náleží. Tyto děti nechtějí nic mimořádného, chtějí prostě výživné, které jim soud přiznal. A já bych byl moc rád, kdybychom se dnes věnovali otázce, ne jak přísněji trestat, ale jak tyto peníze skutečně dostat k těm dětem, které je potřebují.

Na našich stolech máme návrh, a opět poslanecký, byť se jedná o možná počtem písmen relativně malou změnu, ale věc významnou. Jedná se o konstrukci skutkové podstaty a velice mě mrzí, a hněvám se na předkladatele, že zvolili tuto cestu a nenechali tento návrh projít standardním způsobem. Tento návrh tedy do určité míry chce zvrátit reformu, nebo sadu změn, chcete-li, která je účinná od 1. ledna tohoto roku, a zpřísnit trestnost zanedbání povinné výživy podle toho již několikrát zmiňovaného § 196 trestního zákoníku.

K těm datům malý komentář. Nalejme si, dámy a pánové, čistého vína. To, o čem tady mluvíme, o té generální prevenci, tak k tomu žádná data prostě neexistují. Není možné stanovit, dokázat, změřit, jaké množství lidí odradí od nějakého nezákonného jednání to, že je něco takového zakázáno. Jistě, nějaký účinek to má, ale myslím si, že exaktně ho změřit nemůžeme. Máme ale jiná data, a těm bych se rád věnoval.

Co tedy bylo platné, účinné do konce roku 2025? Trestné bylo pouhé nedbalostní neplacení výživného po dobu delší než čtyř měsíců bez ohledu na to, zda dítě reálně strádalo. Výsledek byl ten, že sedm procent všech trestných činů v zemi se týkalo právě tohoto § 196. Dalším následkem tím pádem bylo také to, že každoročně za to byly odsuzovány tisíce osob. Slyšeli jsme tady už ten přesný rozpad toho, jak ty tresty dopadly, jaké tresty byly uloženy.

Jaká ale byla reálná efektivita? Institut pro kriminologii a sociální prevenci ve svém výzkumu zjistil, že trestní stíhání vedlo ke skutečnému splacení dluhu na výživném u pouhých sedmi procent pachatelů. U zbývajících 93 procent to přineslo jen náklady pro stát, pro soudní soustavu a samozřejmě i pro samotné rodiny.

Zastánci kriminalizace často argumentují institutem účinné lítosti, tedy možností zániku trestní odpovědnosti, pokud dlužník nakonec zaplatí. Ale podívejme se, co to v praxi pro samoživitelku nebo samoživitele znamená. Nejprve musí čekat minimálně čtyři měsíce, pak podat trestní oznámení, pak čekat další měsíce na soudní řízení. A výsledek? I ten úzký okruh případů, kde účinná lítost vůbec přichází v úvahu, tvoří podle dat Nejvyššího státního zastupitelství jen přibližně 10 procent trestních věcí. A jen u části z nich nakonec dojde ke skutečnému zaplacení. Pro drtivou většinu rodin jde tedy jen o dlouhé období ekonomické nejistoty a psychické zátěže s krajně nejistým výsledkem.

Existuje ještě jeden ekonomický paradox, který musíme pojmenovat. Průměrný čistý měsíční příjem vězně se pohybuje kolem 7 000 korun, mám-li správná data, je možné, že se jedná o starší číslo. Ale pro tu ilustraci si myslím, že to je zcela dostačující. Z toho je na výživné určena jedna třetina, tedy přibližně 2 300 korun. Přitom průměrná mzda téhož člověka na svobodě je trojnásobná, tedy přibližně 22 000 korun. Uvěznění tak reálně snižuje schopnost dluh splácet, Nemluvě o tom, že ne všichni uvěznění pracují. Zaměstnanost vězňů je cirka 60 procent práceschopných osob a o to méně pracují ti, kteří jsou uvězněni na kratší dobu, tedy typicky za ty společensky méně nebezpečné trestné činy, mezi které neplacení výživného patří.

Další zajímavé číslo, kterým bych rád argumentoval pro to, abychom nepřijali ten návrh, který teď projednáváme, je to, že tomu odpovídá i padesátiprocentní míra recidivy u tohoto trestného činu, což si myslím, že rozhodně není výzva k přísnějšímu trestání, ale je to exaktní důkaz toho, že trestní represe chování dlužníků nemění. Naopak cirka podmíněných trestů se přeměnila v nepodmíněné, čím vznikla procesní spirála neplnění, trest, ztráta zaměstnání, ještě větší dluh, další stíhání. A i tam, kde k nepodmíněnému trestu nedojde, zanechá odsouzení záznam v Rejstříku trestů. Fikce bezúhonnosti, tedy to, že na pachatele se hledí, jako by nebyl odsouzen, se při trestu odnětí svobody nebo podmíněném trestu neuplatní automaticky a je vázána na splnění zákonných podmínek. Záznam v rejstříku tak může dlužníkovi zásadně ztížit nalezení zaměstnání a tím i schopnost výživné do budoucna vůbec platit. Trestní postih tak paradoxně oslabuje přesně tu schopnost, jejíž posílení má být jeho cílem. Nemluvě o tom, jak v uvozovkách dorazí už tak často katastrofické vztahy k rodině

Novela číslo 270 z minulého roku přinesla do našeho právního řádu přesně to, co trestní právo vyžaduje, princip ultima ratio, tedy využití trestního práva jako nejzazšího prostředku, který nastupuje až tehdy, kdy jiné nástroje selhaly. A tady, kolegyně a kolegové, si neodpustím malou poznámku. Nikdy jsem neslyšel tolikrát to sousloví ultima ratio, jako v tomto sále, když jsme projednávali vydání, respektive nevydání předsedy vlády a předsedy této Sněmovny. Mnozí z vás tímto principem trestního práva opakovaně argumentovali. Tak já bych byl rád, kdybyste si na tuto trestněprávní zásadu vzpomněli i při vaší legislativní práci.

V čem tedy spočívá ta změna, která byla minulý rok prosazena? Od letošního roku je trestné pouze takové neplnění, které trvá déle než čtyři měsíce a současně vystaví dítě nebezpečí nouze. Trestní odpovědnost je správně navázána na skutečný vznik závažného sociálního ohrožení, nikoliv pouze na formální evidenci dluhu. Tento model přitom není žádným českým experimentem. Odpovídá standardu, který uplatňují naši nejbližší západní nebo chcete-li jižní sousedé. Německo i Rakousko využívají trestní represi za neplacení výživného skutečně jen jako krajní prostředek vázaný na prokázané ohrožení dítěte. Oni už totiž naši milí kolegové v Rakousku a v Německu už dávno pochopili, že primárním cílem státu nemá být plnit věznice dlužníky, ale zajistit dětem finanční prostředky k životu. Chceme-li se od nich učit, myslím, že bychom měli tu změnu zákona, která byla přijata v tom minulém roce, nerušit, měli bychom ji nechat běžet a ukázat, zda je schopná života a přináší ty kýžené plody. Je myslím na tomto místě potřeba také zmínit, že existují i další evropské země, ve kterých neplacení výživného vůbec trestné není, a proto třeba ani s ohledem na zásadu vzájemnosti nespolupracují v takových trestních věcech s českou justicí. No ale ten svůj příspěvek jsem uvedl tím, že podstatné je hledat ty způsoby, jak dostat ty peníze k dětem, protože to si myslím, že je společným cílem nás všech, jak vás, kteří s tím návrhem přicházíte, tak i třeba mě, nechci mluvit za někoho jiného, kteří s tím návrhem úplně nesouhlasí.

No a za mě tím skutečným řešením, které bych očekával od zodpovědné nebo chcete-li lepší vlády, je nalézání takových nástrojů, které fungují, a to jsou civilní nástroje a sociální záchranná síť. Těžiště vymáhání totiž musí spočívat právě v civilní a správní sféře. A k tomu máme konkrétní nástroje, které fungují už dnes a které je určitě namístě zlepšovat.

Prvním je to tolikrát zmíněné pozastavení řidičského oprávnění, myslím si, že se jedná o velice účinný způsob. Ústavní soud navíc potvrdil, že toto opatření trvá až do splacení posledního dluhu. Myslím si, že ta praxe ukazuje, že se jedná o efektivní řešení a jestli se nemýlím, tak zrovna v minulém roce bylo vydáno 1 400 takových příkazů. To znamená, je to něco, co je v praxi velice využíváno.

Druhým zásadním pilířem, který řeší situaci těch dětí, k nimž se výživné nedostává, je institut náhradního výživného zavedený v roce 2020. Stát vyplatí dítěti zálohu, dluh pak vymáhá po neplatiči sám (stát?). To všechno víme. Od spuštění v roce 2021 do poloviny roku 2024 stát takto vyplatil 549,5 milionu korun a pomohl přibližně 12 100 dětem měsíčně.

Průměrný kumulovaný dluh meziročně klesl o 20 procent. Systém funguje, a právě proto si zaslouží být rozvíjen ne zastíněn návratem k trestní represi, která už dle mého soudu v minulosti selhala. Řešme prosím tedy do budoucna smysluplné reformy, které systém posilují. Prodlužme maximální podpůrnou dobu, po kterou je poskytováno náhradní výživné. Zvyšme strop dávky, aby lépe odpovídal reálným potřebám dětí. Dnes totiž část rodin podpůrnou dobu vyčerpá dříve, než se situace stabilizuje.

Za mě dalším krokem, který navrhuji, protože nechci tady být pouze proti, ale chci navrhovat i něco, co považuji za skutečné řešení, tak je zavést absolutní prioritu řádného výživného v exekucích, aby výživné nestálo v řadě za ostatními věřiteli. Drobnost, která ale se ukazuje, že funguje v jiných právních systémech, zavést automatické SMS upomínky před vznikem exekuce. Toto jednoduché opatření zvyšuje platební kázeň o 10 až 15 procentních bodů a jedním z mých dalších návrhů je také to, abychom integrovali systém s Finanční správou pro srážky z daňových přeplatků. To vše jsou nástroje, které přinášejí reálné peníze reálným dětem bez jediného výkonu trestu odnětí svobody. Jde tedy o čistý příjem těch, kteří to potřebují, zatímco každá vězněná osoba stojí veřejné rozpočty přibližně 60 000 korun měsíčně, nemluvě o dalších přímých i nepřímých nákladech, které s sebou přináší trestní stíhání a samotné věznění. Už tady o tom mluvili mí předřečníci ve vztahu k rodinám, k resocializaci a dalším fenoménům, které jsou spojeny s tím, že někoho zavřeme do vězení.

Já vás tedy prosím, abychom odmítli tento návrh, který nás dle mého hlubokého přesvědčení vrací do slepé uličky. Trestní právo samo o sobě prostě dětem nepomůže. Pomohou jim jen reálné peníze včas doručené těm, kteří je potřebují. Proto navrhuji neschvalujme tuto novelu a uložme výborům, aby ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti a dalšími odborníky připravili komplexní návrh posílení civilního vymáhání výživného. A bez ohledu na dnešní výsledek hlasování hodlám na půdě spolu s mými kolegy a kolegyněmi uspořádat odborný seminář k tomuto tématu.

Mám za to, že v té naší dnešní debatě k tomuto návrhu vyplynulo, že je potřeba to řádně projednat, přinést další, třeba i neotřelá nebo relativně drobná řešení, která mají šanci zvýšit vymahatelnost práva a především vymáhání výživného v Česku. Prostě nerezignujme na snahu zajistit efektivní vymáhání pohledávek na výživném. Takové řešení si zaslouží děti. Zaslouží si je i rodiče, nejčastěji matky, které se o ně každý den starají a pro které je výživné prostředkem k zajištění potřeb jejich dětí. Trestní represe totiž nesmí být náhražkou za funkční sociální politiku a efektivní vymáhání práva. Kdo na to přistoupí, rezignuje na skutečné řešení problému. Děkuji Vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Tak nyní by měla vystoupit paní poslankyně Decroix, ta už vystoupila, tak by měla na řadu přijít paní poslankyně Richterová Olga. Prosím.

 

Poslankyně Olga Richterová: Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážení členové vlády, pane ministře, já zde vystupuji, abych vysvětlila, proč jsme jako Piráti přesvědčeni, že na tu opětovnou kriminalizaci tento návrh nemá být projednáván ve zkráceném čtení, nemá být projednáván ve zkráceném režimu podle § 90 a jsme si jisti, že to je tak velká věc, že by prostě trestní zákoník takhle standardně zkrátka projednáván být neměl.

Současně chci hnedka na úvod předeslat a že jde o argumenty, že jde o odbornost, které se věnuje naše expertka na justici, kolegyně poslankyně Kateřina Stojanová a ta dnes ze zdravotních důvodů nemůže být přítomna. Takže já zde vystupuji za ni a zároveň za náš klub, protože my jsme samozřejmě jakožto pirátský poslanecký klub. Ti, kdo říkají, problém neplacení výživného je reálný, je to věc, kterou my jsme vždycky byli připraveni řešit. Třeba jsme nesouhlasili s tím, když náhradní výživné bylo zbytečně omezeno na době trvání. Říkali jsme ten problém se většinou nevyřeší v průběhu jednoho nebo dvou let, ale tak jako chceme řešit v rámci sociálního systému, aby se pro děti vyrovnávaly často velice nerovné startovací podmínky, aby děti měly alespoň trošku rovnou šanci na budoucnost a šanci, aby ta jejich startovací čára v životě nebyla tak špatná, tak úplně stejně jako si uvědomujeme toto všechno a to, že neplacení výživného dopadá především na matky samoživitelky anebo otce samoživitele, kteří prostě potom nesou nejenom tu často veškerou odpovědnost péče o děti, tíhu, starosti o ně, tak ale zároveň nesou i tu finanční nejistotu.

Ale tak jako moji předřečníci, jako řada lidí, co tady dnes vystupovali, a jedna věc je povinnost státu zajišťovat vymáhání oprávněných nároků a druhá věc je zajistit i právě ten výsledek, aby ty děti zkrátka dostaly to, co je potřeba. Ale druhá věc je prostě ta rovina trestněprávní. A právě proto tady stojím, abych zdůraznila, máme být obzvlášť opatrní v tom, jaká řešení se zvolí i v tom, jakým způsobem jsou přijímaná, protože to zkrácené projednání takzvaně v devadesátce podle § 90, to je samozřejmě možné, když je široká shoda, když jsou to návrhy, které nejenom, že jsou bezproblémové, ale ani třeba nemají zas tak zásadní dopad, a je prostě třeba, aby je parlament přijal.

Často se devadesátka používá u věcí nekonfliktních, ale velice zřídka u takto významných. Takže i vzhledem k tomu, že velice nedávno, co nabyla účinnosti dekriminalizace tohoto trestného činu, to, co bylo přijato v minulém volebním období, i vzhledem k tomu, že stále nemáme samozřejmě vzhledem k tomu krátkému času vyhodnocení dopadů, a vzhledem k tomu, že nejde o nějakou technickou změnu, ale jde prostě o zásah do trestního práva, tak jsme stejně jako ostatní opoziční kluby proti tomu nejrychlejšímu projednání. Proč? Protože trestní právo je vlastně jeden z nejtvrdších nástrojů, které stát má. Druhá věc, protože neexistuje jednoznačná odborná shoda na tom, že kriminalizace je tou nejúčinnější cestou.

My chceme, aby fungovalo placení výživného v co největším počtu případů. Chceme, aby fungovala podpora státu u těch případů a u těch rodin, kde druhý rodič neplatí, protože chceme, aby děti měly v životě šanci, aby příliš netrpěly touto situací, ale současně, když se přežene represivní přístup, tak to v některých případech může situaci i zhoršit. Na to upozorňují odborníci, na to upozorňují praktické zkušenosti. Zase – už to tady dneska zaznívalo – když dlužníky odříznete od legálního příjmu, čemu tím pomůžete? Rozhodně tím nezvýšíte možnost výživné skutečně platit.

Druhá věc, naprosto legitimní očekávání rodičů, kteří výživné nedostávají, aby jejich situaci stát efektivně řešil, aby vymáhal. To je naprosto jasné a s tím samozřejmě zase jsem si jista, že tady úplně všichni souhlasí. Otázka jsou ty nástroje. Co to znamená efektivně vymáhat, efektivně řešit. Už tady zaznívala řada konkrétních principů kontinuálního tlaku, toho, aby prostě ten rodič, ten druhý rodič, který neplatí, nezapomínal, aby věděl, že na něj stát také myslí, a že to není jenom o jeho vztahu k jeho rodině, o jeho zodpovědnosti vůči jeho rodině, ale že to bude i o konkrétních důsledcích v rámci jeho života.

Ale otázka nástrojů, kombinace konkrétních opatření typu odebírání řidičských oprávnění, typu odebírání třeba nějakých loveckých lístků a podobně, čili volnočasových aktivit, až po vyloženě využívání například náramků, tohle jsou přesně věci, o kterých my si myslíme, že bychom se tady dnes měli bavit. Je to přesně věc, která potřebuje podrobnou debatu a konkrétní představení i od pana ministra spravedlnosti, který tady sice vystoupil, ale teď tady už není. I to je něco, co nás trápí a co nás štve. Zkrácené projednání, z kterého navíc se potichu vytratil pan ministr spravedlnosti, podle mě není přípustné.

Takže, ten návrh má přímé dopady na dlužníky, na děti, a my nevíme, jestli bude mít kýžený efekt na zájem dětí, jestli skutečně přinese víc peněz dětem v těch rodinách, kde je dneska výživné placené sporadicky nebo vůbec. Chceme, aby tady byla jistota, že ta zvolená úprava, že ta zvolená řešení, opravdu povedou k výrazně většímu placení výživného. To má být ten cíl. Cílem nemá být jenom vyšší počet trestů. Standardní legislativní proces je právě příležitost se o tomhle bavit, vyslechnout odborníky, uspořádat expertní debatu, která je v tomhle potřeba.

Samozřejmě existují i spolky zastupující samoživitelky a samoživitele. Ti také k tomu mají co říct. Prostě je potřeba vyhodnotit, opravdu jasně, fakticky, podloženě představit zástupcům jednotlivých stran a jednotlivých spolků, odborné veřejnosti, důsledky nedávno zavedené dekriminalizace. To je něco, co požadujeme za náš poslanecký klub. Když budou představena čísla a fakta, pojďme se bavit o konkrétních návrzích řešení. Ale když se přeskočí tento prostor a tato příležitost, jak má legislativní proces fungovat, tak ve skutečnosti ochudíme tuto zemi o možnost přijmout co nejkvalitnější řešení.

Nakonec principiální rovina. Kdyby se tady začaly zásadní změny trestního práva přijímat ve zkráceném režimu, v tom zrychleném jednání, oslabí to roli nás jako volených zástupců lidí, v konkrétním případě Pirátů jakožto zástupců více než půl milionu voličů. Role parlamentní debaty je role kontrolní, role diskusní a role také formování veřejného mínění. I tím, že se tohle téma zvedne a bude šířeji projednávat, se opět připomene, jak strašně špatně je, když někdo výživné neplatí, a jak důležité je, aby lidé brali tuto svou odpovědnost velmi vážně.

Takže shrnuji. Nejde o to problém zlehčovat nebo odkládat. Ne, jde o to řešit ho tak, aby skutečně bylo pomoženo těm, kterým pomoci chceme. Zejména dětem, zejména těm druhým rodičům, kteří se o ně starají a mohou být ve finanční tísni kvůli neplacení výživného. Ale k tomu je potřeba standardní důkladné projednání, včetně expertní debaty a včetně faktického, číselného, podloženého vyhodnocení nedávných změn. Proto navrhujeme neprojednávat ve zkráceném čtení, ale úplně běžný standardní legislativní proces.

Jenom připomenu. Když to bude priorita této vládní koalice, když nebude tady zbytečně navrhované nějaké volení skandálních kandidátů, například do Rady České televize, tak taková funkční diskuse na plénu Sněmovny bude mnohem snadnější, bude na ni mnohem větší prostor. Ale působí to často tak, že takto zásadní změny, takto důležité zákony, tady vládní koalice chce tlačit na sílu ve zrychleném jednání, aby měla mnohem víc prostoru na změny skandální, nepřípustné a protidemokratické. Proto tedy zdůrazňuji, standardní expertní debata je něco, co má provázet každou změnu trestního práva a devadesátka, to jednorázové projednání, určitě není na místě.

Děkuji za pozornost. Pokud bude ještě příležitost debatovat o konkrétních návrzích, jakožto využívání právě například náramků a takzvaného domácího vězení nebo o odebírání licencí, omezování zkrátka volnočasových aktivit, vytváření kontinuálního tlaku tam, kde to může pomoci, aby ten dlužník výživné uhradil, pojďme se o tomhle bavit, ale pojďme, prosím, zachovat standardní proces tak, jak se to má u trestního zákoníku vždy dělat. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Mám tedy poznačeno, že klub Pirátů vznáší námitku. Jak jsme se měnili, tak úplně jsem...

 

Poslankyně Olga Richterová: Veto na devadesátku již vznesla i paní poslankyně Decroix. Už by to tam mělo být zaneseno ve vašich poznámkách u předchozího řídícího.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Dobře. Takže další, kdo je přihlášený do rozpravy, je paní poslankyně Vendula Svobodová.

 

Poslankyně Vendula Svobodová: Děkuji za slovo. Vážené poslankyně, vážení poslanci, já bych se tady taky krátce vyjádřila právě k tomuto bodu, kdy trestnost neplacení výživného se vlastně na první pohled může zdát jako otázka nějaké binární spravedlnosti. Platíš, neplatíš, když neplatíš, tak zaplatíš tím, že jdeš do vězení. Ano, můžeme tohle téma překrýt emocemi, výraznými emocemi, protože skutečně jde o velký problém. Jde o děti a jde o rodiny, ale právě v těch tématech, kde jde o ohrožené děti, tak já jako máma nezůstávám chladná, nezůstávám k tomu netečná. Ale o to víc mi záleží, když se jde po té podstatě, kam to míří.

Neplacení a především neobdržení výživného je tolik zásadní pro rodinný rozpočet samoživitelů, že bychom se měli spíš než na to trestání soustředit právě na to, a to je ta podstata, a to jsou ty chybějící finance v rodinném rozpočtu. Předně je potřeba říct, že neplacení výživného není nic, co by stálo, co by nestálo, tak pozor, aby bylo jasno, takže to není, co by nestálo za veřejné odsouzení. To je samozřejmě špatně. To se tady všichni na tom shodneme, že skutečně rodiče mají ty svoje děti vyživovat. Tu povinnost mají. Ale vlastně my se musíme ptát na to, co ty děti? Jako dostanou to, na co mají nárok? Pokud ten rodič je skutečně ve vězení, tam se ta situace stěžuje i pro toho rodiče i pro zbytek té rodiny.

Dnes v Česku držíme ve věznicích přibližně 18 až 20 000 osob, což jsou data Vězeňské služby, trošku jsem to zaokrouhlila. A teď se pojďme podívat, kolik stojí vlastně ten jeden vězeň. Ten jeden vězeň stojí stát zhruba něco mezi dvanácti sty až osmnácti sty korunami denně. Takže v průměru počítám 1 500 korun denně, což je 45 000 za měsíc. A to nezapočítávám žádné další náklady započítávám pouze a jenom tu vězeňskou soustavu už do toho nejsou započítané soudy, není do toho započítaná policie, nejsou do toho započítané třeba OSPODy a třeba i náklady na nějaké další programy.

A teď si vlastně položíme jednoduchou otázku, kolik činí to maximální státem hrazené výživné? A to jsou 3 000 měsíčně. Měsíčně. Takže tady máme 45 000 měsíčně náklady na jednoho vězně a 3 000, které to dítě, pokud se nepovede vymoct nic, tak dostane od státu. A mně přijde, že ten model je vysoce ekonomicky neefektivní, ale ve výsledku je i kontraproduktivní. Ta osoba ve výkonu trestu buď nepracuje, nebo pracuje velmi omezeně a dostává jenom část toho svého výdělku. Ten člověk nevytváří žádné hodnoty, nemá vliv na tu svoji rodinu. Má taky z toho výkonu trestu velmi malou možnost uzdravit ty svoje zpřetrhané vztahy, spíš jako naopak, a především tedy nepřispívá na tu výživu svého dítěte, což je ta podstata.

Trestem tady tedy nevymáháme výživné. A trestem to jeho placení fakticky znemožňujeme. A po návratu ten trestaný člověk má ještě nižší šanci najít si nějakou slušnou práci, která by ho uživila. A pak tu ještě máme ten pocit toho vzdoru, který v něm určitě ve věznici nějakým způsobem narostl nebo se vytvořil nebo pracoval.

Tak a taky tady nesmíme přehlížet otázku recidivy, kdy podle těch dostupných dat máme dvě třetiny, že se nám dvě třetiny odsouzených osob po propuštění do věznice vrací. To znamená, že to vězení jednoduše nám nevede k té nápravě, ale k reprodukci problému. Vytváříme tím prostředí, které spíše upevňuje sociální vyloučení než nějakou odpovědnost. A to vlastně pořád se pohybuju v nějaké datové rovině.

Už to tady zaznělo od kolegů a kolegyň, kolegů, já jsem ty kolegyně vlastně tak dobře neslyšela, přišla jsem později, takže od kolegů tady zaznělo, že existují i vhodnější nástroje. A já s tím souhlasím. Můžeme vymáhat to výživné u člověka, který je na svobodě, dá se mu zabavit majetek, dá se mu pozastavit to řidičské oprávnění, což se ukázalo jako velice efektivní, že těm lidem to skutečně vadí, když ten řidičák nemají, je to svým způsobem i nějaká statusová záležitost, ale je to i pro ně jako svoboda. Oni když nemají ten řidičák, tak jsou prostě místa, kde ten autobus nezajíždí tak často, jsou místa, kde zajíždí třeba i jenom třikrát denně. A věřte tomu, i já pocházím z takhle malé vesničky, kde jsme měli tři spoje denně. A tam si prostě bez řidičáku úplně neškrtnete. Zároveň můžete seškrtat některé ty požitky. Určitě tady už padlo, že se dají omezit vstupy třeba na fotbal. Někoho to skutečně může bolet. A pak samozřejmě tu máme to náhradní výživné vyplácené státem.

Takže cílem je více ty dlužníky motivovat k placení a zároveň tím pádem zajistit reálnou podporu pro děti. A to je to podstatné. O to tady jde. Takže pojďme se bavit o tom, jak dát jistotu těm ohroženým rodinám. Ne o tom, že budeme ve vězeňském systému zabetonovávat další lidi, kteří i když se vrátí, tak jich dvě třetiny v nedlouhé době po propuštění v té věznici opět skončí.

A pokud tady není problém platit v průměru 45 000 měsíčně za náklady za odsouzenou osobu, nemusel by být tedy problém navýšit i to maximální možné výživné placené státem, u kterého víme, že reálně té rodině pomůže, že skutečně ty peníze potřebují, že je dobře využijí. Jinými slovy, místo toho, abychom směřovali peníze na provoz věznic, pojďme je posunout k dětem, k rodinám, o které skutečně jde.

A já jsem si vědoma toho, že tady výrazně zjednodušuji. Ale víte co, já si to můžu dovolit, protože vy vlastně taky zjednodušujete. Posílat poslaneckou novelu sem v devadesátce bez nějaké chuti o tom jakoby výrazně diskutovat mně ukazuje, že vlastně o tu diskusi úplně nestojíte. A proto jsem se tady mohla uchýlit k řadě zjednodušení a jít jenom po té podstatě, protože to je asi to maximum, co by právě případné projednání v té devadesátce připouštělo.

To je asi tak všechno, co jsem k tomu chtěla říct. Podstata je opravdu taková. Pojďme ty peníze přesunout k těm rodinám. Není potřeba lidi uzavírat ve vězeňském systému, když víme, že jim k nápravě nepomáhá. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji paní poslankyni. A máme před sebou vlastně dvě poslední vystoupení v rámci obecné rozpravy, nyní tedy pan poslanec Jan Bureš a potom pan poslanec Marian Jurečka. Máte slovo.

 

Poslanec Jan Bureš: Dobrý den, pane ministře. Dobrý den, pane místopředsedo. Dobrý den, páni ministři. Oni mě zdravili persenlich (osobně), tak já jim takto odpovídám.

Vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, dovolte mi, abych se ujal slova k tomuto neuvěřitelnému a nebojím se říci možná i historicky odborně zcela pomýlenému návrhu, který se k nám dostal pod označením sněmovní tisk číslo 115. Předstupuji před vás pocitem naprostého zmaru, protože jsem věřil, že určité civilizační a legislativní debaty už máme v České republice za sebou, že jsme se posunuli.

Když jsme v této Sněmovně nedávno schvalovali novelu trestního zákoníku, kterou jsme konečně zrušili tu automatickou nesmyslnou hrozbu vězení za neplacení výživného, oslavovali jsme to. Oslavovali jsme to společně s předními odborníky na trestní právo, s kriminology, s probačními úředníky a s řediteli našich přeplněných věznic. Udělali jsme krok k moderní Evropě 21. století. Rozloučili jsme se s konceptem dlužnických vězení, která do moderního státu prostě nepatří.

A co se děje dnes? Současná vládní koalice zjevně ve snaze nahnat laciné politické body u té části veřejnosti, která volá po co nejpřísnějších trestech pro všechny a za všechno, nám tu předkládá návrh, kterým chce toto kolo dějin otočit zpět. Chcete to celé zvrátit.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, cítím povinnost tu stát a hájit ten obrovský kus dobré práce, který jsme tu odvedli. A budu to hájit velmi podrobně, argument po argumentu, číslo po číslu, tak dlouho, dokud si předkladatelé z vládní koalice neuvědomí, jakou destrukci by schválení tohoto tisku způsobilo.

Začněme úplně od základu, od samotné filozofie práva. Musíme si položit jednu zcela fundamentální otázku. Proč vůbec stát neplacení výživného trestá? Co je naším cílem? Odpovězme si na to sami. Je vaším cílem ukojit jakousi prvoplánovou touhu po krevní mstě? Je cílem zničit toho dlužníka tak, aby se už nikdy nezvedl ze dna? Nebo je hlavním cílem, jediným a skutečným cílem, zajistit, aby to dítě dostalo své peníze? Já pevně doufám, že se všichni shodneme na tom druhém. Jde nám o dítě.

A teď se podívejme na to, jak do tohoto vznešeného cíle zapadá váš návrh na znovuzavedení vězení. Osoba ve výkonu trestu se ocitá za mřížemi, cvakne zámek a v ten moment ten člověk ztrácí jakoukoliv možnost pracovat ve svém běžném zaměstnání. Stát mu to zakáže. Možnost práce ve věznicích jsou u nás stále velmi, velmi omezené.

A když už ten vězeň práci dostane, jaká je realita? Pojďme si to rozebrat. Zaměstnanost vězňů sice roste, ale odměny jsou absurdně minimální. Vězeň pobírá takzvanou pracovní odměnu, ze které se mu okamžitě strhávají poplatky. Celých 32 procent jde na úhradu nákladů samotného výkonu trestu, tedy platí státu za to, že ho vůbec vězní. Dále se mu strhává na další poplatky. Co reálně zbude na to výživné? Zůstane mu několik stokorun, v tom nejlepším naprosto ideálním případě nízké jednotky tisíc měsíčně. A to mluvím o těch šťastnějších, kteří práci ve vězení dostanou. Z takové částky nikdy nesplatí ani ten základní dluh, natož nabíhající úroky, penále a náklady exekutorů. Výsledkem je dokonalý paradox. Vy chcete trestat člověka za to, že neplní povinnost a jako trest zvolíte to, že mu tu povinnost objektivně a fyzicky znemožníte plnit. Vězení neřeší výživu dítěte, vězení řeší jen politické PR předkladatelů.

Pojďme se nyní podívat na situaci z pohledu toho nejzranitelnějšího – z pohledu toho dítěte. Vládní koalice se tu často zaštiťuje zájmem dětí. To je ale, s prominutím, jen zástěrka. Co potřebuje dítě samoživitelky nebo samoživitelé? Dítě nemá bytostný zájem na tom, aby otec nebo matka seděli v cele v teplákách s pruhem v jedné z našich nápravných institucí. Dítě zajímá, jestli pojede si třídou na lyžařský výcvik. Dítě zajímá, jestli má zaplacené teplé obědy ve školní jídelně. Dítě potřebuje nové zimní boty. Potřebuje zaopatření.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Pardon, prosím, abychom snížili hladinu hluku v sále. Děkuji.

 

Poslanec Jan Bureš: Co se stane v momentě, kdy schválíte tento návrh a soudce pošle rodiče do vězení? Za prvé výživné se fakticky a okamžitě zastaví. Úplně. Za druhé dojde k naprostému zpřetrhání zbytků rodinných vazeb. Představte si to stigma pro to dítě. Spolužáci se zeptají: Kde máš tátu? (Vlevo hovoří poslanci mezi sebou.) Pane místopředsedo, prosím, zjednal byste klid v sále?

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Tak prosím opět...

 

Poslanec Jan Bureš: Třeba pan poslanec Brázdil tady na mě pokřikuje.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: ... bych požádal, abychom snížili hladinu hluku v sále. Děkuji.

 

Poslanec Jan Bureš: A dítě musí říct nebo raději tajit, že je táta ve vězení. To je to, co pro děti chcete? Za třetí, z dlouhodobého hlediska ten rodič ztrácí pracovní návyky. Až se po roce nebo dvou letech vrátí z věznice s cejchem trestance, s dírou v životopise, s výpisem z Rejstříku trestů, myslíte si, že ho někdo zaměstná? No nezaměstná. Ten dluh, který mezitím narostl do astronomických výšin, se stává prakticky a definitivně nevymahatelným. Pokud je cílem trestu zajistit prostředky pro dítě, váš návrh dělá přesný, absolutní a měřitelný opak.

A teď se pojďme bavit o něčem, na co by vládní koalice měla slyšet. O penězích státního rozpočtu. Vy se tu dennodenně zaklínáte konsolidaci veřejných financí, škrtáte lidem, kde se dá, a přitom tu navrhujete černou díru na peníze daňových poplatníků. Pojďme si to spočítat, vážení kolegové. Víte vůbec, kolik nás, daňové poplatníky, stojí jeden jediný vězeň v českém vězeňském systému? Podle aktuálních dat Vězeňské služby stojí jeden vězeň stát zhruba 1 500 až 1 800 korun denně. Vycházím z veřejných zdrojů. Vezměme si teda tu nižší částku, těch 1 500 korun krát 30 dní, to je 45 000 korun měsíčně. Za rok nás takový neplatič výživného ve vězení stojí víc než půl milionu korun. Půl milionu! A pokud ho soud pošle do vězení na dva roky, jak váš zákon umožňuje, stát za něj zaplatí rovný milion korun.

A teď ten hlavní (nesrozumitelné). Průměrný dluh na výživném, kvůli kterému se u nás před naší úspěšnou novelou zavírali lidé, se pohybuje kolem 50 až 100 000 korun. Rozumíte té absurditě? Vy tu navrhujete, aby stát, tedy my všichni ze svých daní, zaplatili jeden milion korun za to, že exemplárně potrestá člověka, který dluží 50 000 korun. A víte, co je na tom nejhorší? Z toho jednoho milionu, co vyletí komínem Vězeňské služby, to dítě neuvidí ani jednu jedinou korunu. Stát neinkasuje výživné. Stát platí statisíce za vězení a navíc, a to je další náklad, matka bez prostředků spadne do sociální sítě a stát jí začne vyplácet sociální dávky.

Dostáváme se k bodu číslo 4, k otázce spravedlnosti samotného procesu. Neplacení výživného má v reálném životě stovky různých podob a příčin. Ano, nebudu vám lhát a nikdy jsem to netvrdil – část těchto dlužníků jsou sprostí podvodníci. Jsou to lidé, kteří peníze mají, jezdí třeba v drahých autech napsaných na někoho jiného a matce svých dětí nepošlou ani stovku. Ale dámy a pánové, obrovská, drtivá většina těch, kteří skončili kvůli výživnému ve vězení, jsou lidé, kteří se do problémů dostali objektivně. Ztráta práce v těžce zkoušeném regionu, vážná nemoc, neplatnost a pád do spirály vícečetných exekucí, ze kterých už prostě není úniku.

Trestní právo je ale neuvěřitelně tupý nástroj. Je to sekera, nikoliv skalpel. Často nedokážeme jemně rozlišit, zda jde o úmyslné vyhýbání se povinnosti nebo o holou objektivní sociální neschopnost platit. Riziko znovu zavedení vězení tkví v tom, že budeme opět kriminalizovat a zavírat lidi, kteří by rádi platili, ale momentálně prostě nemají z čeho. Kriminalizujeme chudobu. A to by se v moderním sociálně orientovaném státě dít nemělo.

Pojďme k bodu číslo 5. Jaký je reálný psychologický dopad hrozby vězení na chování dlužníka v ekonomice? Představte si dlužníka, který ví, že mu nad hlavou visí Damoklův meč kriminálu. Má na krku podmínku. Pokud si takový člověk najde legální práci, co se stane? Okamžitě mu na účet a na mzdu skočí exekutor a zabaví mu téměř vše. Dlužník si spočítá, že i když pracuje legálně osm hodin denně, nezbyde mu ani životní minimum a přesto mu hrozí, že ho zavřou, protože ty srážky nemusí pokrýt celý dluh a běžné výživné. Co tedy udělá? Hrozba vězení ho doslova zažene do kouta šedé ekonomiky. Začne své příjmy dokonale skrývat bude pracovat nelegálně, na stavbě třeba, bez papírů. Peníze bude brát takzvaně na ruku v obálce. Bude se vyhýbat jakémukoliv kontaktu s oficiálními institucemi.

A víte, čeho tím návrhem docílíte? No, za prvé, výživné se bude vymáhat ještě mnohem hůř, protože na papíře ten člověk nebude mít žádný příjem. Za druhé stát navíc přijde o stovky tisíc na daních a sociálním a zdravotním pojištění, které by jinak odváděl. Za třetí dítě opět nic nedostane.

Dostáváme se k jádru problému. Zastánci tohoto návrhu, autoři tisku 115, se nám tu snaží vnutit falešné dilema. Snaží se veřejnosti namluvit, že buď budeme dlužníky zavírat, nebo projdou bez trestu a matky zůstanou bez pomoci. To je ale kolosální lež. Mnoho států Evropské unie již dávno upřednostnilo civilní a správní nástroje vymáhání před trestní represí. A ty nástroje, vážení předkladatelé, my už dávno máme k dispozici v našem právním řádu. Máme srážky ze mzdy a účtů, máme povinnou pracovní aktivaci, úřady práce, máme obecně prospěšné práce, kde dlužník odpracovává svůj dluh vůči společnosti, ale u toho dál spí doma a může chodit do svého civilního zaměstnání. Máme probační dohled a splátkové kalendáře. A především, a tady se zastavím u dat máme fenomenální nástroj v podobě zabavování řidičských průkazů. Zeptejte se Exekutorské komory. Zeptejte se lidí z praxe. Když exekutor pošle vyrozumění o pozastavení řidičského oprávnění, dějí se zázraky. Podle údajů z praxe až polovina, někdy i více dlužníků, kterým reálně hrozí ztráta papírů, do několika dnů přiběhne na úřad a dlužnou částku, kterou údajně roky neměli, vytáhnout a zaplatí. Proč to funguje? Protože auto potřebují k práci načerno, potřebují ho k pohodlnému životu. Tento civilní nástroj vymáhání funguje stokrát lépe než hrozba vězení, protože dlužníka neposílá do cely, ale míří tam, kde to opravdu bolí – na jeho komfort. Tyto nástroje udržují dlužníka ekonomicky aktivního a stát to nestojí ani korunu Z jakého zvráceného důvodu chceme tento funkční, levný a efektivní stav rušit a vracet se k nesmyslným a drahým kriminálům?

Dovolte mi, abych se dotkl i nezbytné právní teorie. Každý student prvního ročníku Právnické fakulty zná termín ultima ratio. Znamená to, že trestní právo to nejtvrdší, co stát ve svém arzenálu má, smí být použito pouze jako krajní, naprosto krajní možný prostředek. Smí nastoupit teprve tehdy, když absolutně selžou všechny ostatní mírnější civilněprávní či správní cesty. U neplacení výživného, což je v jádru spor rodinně-majetkový, nemá být hlavním cílem státu mstít se a trestat, má jím být obnova narušeného stavu. Vězení tento cíl ze své podstaty popírá. Náš předchozí krok, kterým jsme tuto hrozbu zrušili, byl dokonalým naplněním principu ultima ratio. Váš návrh na znovuzavedení je naopak flagrantním pošlapáním základních principů moderního práva a návratem do doby temna.

Chci se ještě pozastavit nejen nad obsahem samotným, o kterém jsem již hovořil, ale především nad způsobem, jakým je nám tato norma předkládána. To, co dnes projednáváme, není vládní návrh, který by prošel ohněm odborných debat. Je to poslanecký návrh a v tom tkví zásadní nebezpečí. Chybí mezirezortní připomínkové řízení. Návrh neprošel rukama odborníků z Ministerstva spravedlnosti, vnitra ani nejvyšších soudů v rámci standardních připomínek. Obcházení Legislativní rady vlády. Vyhýbáte se těm nejpřísnějším kontrolním mechanismům, které mají hlídat čistotu a ústavnost našeho právního pořádku. Uvědomte si prosím, že se zde nebavíme o technické novele zákona o odpadech nebo o úpravě otevírací doby v knihovnách. My zde novelizujeme trestní zákoník. Trestní právo je ultima ratio, nejzazší prostředek státní moci. Je to nástroj, kterým stát může sáhnout občanovi na jeho svobodu, majetek a čest.

Pokud rezignujeme na důkladný připomínkový proces u trestních norem, otevíráme Pandořinu skříňku právní nejistoty a nepředvídatelných dopadů na životy občanů. Předkládat změny v represivní politice státu formou poslanecké iniciativy jen proto, aby to bylo rychlejší, je hazardem s právním státem. Trestní zákoník vyžaduje stabilitu, preciznost a široký odborný konsensus, nikoliv politickou zkratku.

Vzhledem k tomu, že návrh neprošel řádným procesem, vyvstávají otázky, na které nemáme odpovědi. Jaký bude reálný dopad na judikaturu soudů, když nebyla k dispozici podrobná analýza dopadů, tedy RIA? Jak se s těmito změnami vypořádají aplikační praxe policie a státního zastupitelství, které nebyly do přípravy zapojeny? Nezpůsobí tato překotná změna víc škody než užitku v podobě procesních vad?

Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, nebudu zastírat, že jsem dnešní situací docela rozčarován. Tento sněmovní tisk číslo 115 by se neměl vůbec projednávat. Měl by být okamžitě stažen nebo zamítnut hned v prvním čtení. Pojďme si to ještě jednou pro ty, kteří nedávali pozor, zrekapitulovat.

Za prvé, zavírání do vězení nevede k zaplacení výživného, naopak to fakticky znemožňuje. Za druhé, návratem k vězení hrubě poškodíme zájmy samotných dětí, které chceme chránit. Za třetí, budeme státní rozpočet stát stovky milionů korun ročně naprosto zbytečně. Za čtvrté, přitížíme již tak přeplněným a kolabujícím věznicím. Za páté, převedeme další desetitisíce lidí do šedé ekonomiky. Za šesté, budeme ignorovat moderní, efektivní a levné civilní nástroje vymáhání, které se nám v praxi osvědčily.

Vyvážená pozice, o kterou bychom měli usilovat, spočívá v tom, že dlužník má nést odpovědnost, a o tom se nepřu, ale trestem musí být nucená práce, srážky ze mzdy, odebírání privilegií a důsledný civilní dohled, nikoliv státní cela za statisíce z kapes daňových poplatníků. Ponechme trest odnětí svobody skutečně jen na ty nejhorší prokazatelně podvodné a chronické případy a ne pro plošné trestání lidí v ekonomické nouzi. Vyzývám vás tedy všechny, nepřijměme tento vládní návrh, nesedejme na lep lacinému populismu, který předstírá tvrdost, ale ve skutečnosti ubližuje dětem a ruinuje veřejné finance. Dokažte, že se jako poslanci rozhodujete na základě dat, faktů a selského rozumu, nikoliv podle slepených emocí.

Z těchto obsáhlých a prokazatelných a odborně zcela neprůstřelných důvodů navrhuji a apeluji na jednoznačné zamítnutí tohoto návrhu, a tímto ho tedy i podávám. Děkuji za pozornost a přeji všem, kteří mi ji dnes věnovali, protože jde opravdu o hodně. Děkuji. (Potlesk poslanců ODS.)

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Děkuji, pane poslanče. A teď tady máme faktickou poznámku, kterou má paní poslankyně Renata Vesecká, a potom pan ministr přednostní právo? Faktickou? (Ministr Tejc: Přednostní právo.) Dobře. Vaše dvě minuty.

 

Poslankyně Renata Vesecká: Děkuji. Já bych chtěla jenom velice krátce zareagovat na to, že hodně předřečníků si zde plete pojmy dluh a povinnost. Neplacení výživného je řazeno do trestných činů proti rodině a dětem. Je to kapitola trestního zákoníku, která kromě jiného obsahuje také třeba trestný čin opuštění dítěte, a zde je trestné to, že někdo opustí dítě, přičemž má povinnost o něj pečovat. Patří sem i trestný čin ohrožení výchovy dítěte a je to, jestliže někdo závažným způsobem poruší povinnost o dítě pečovat. Podstatné u trestného činu zanedbání povinné výživy je porušení povinnosti. Samozřejmě, že dluh je následek, a samozřejmě, že neexistují podle mezinárodního práva žádná vězení pro dlužníky, míněno v civilněprávním smyslu, ale vězení jsou právě pro porušení povinnosti. A to porušení povinností je to, co je podstatné ve vztahu k obsahu trestního zákona, a co by tedy mělo a podle mě musí být trestné.

Všichni předřečníci se zde zaměřili i na to, že stát bude trestat vězením pachatele. Opakovaně tady bylo řečeno, že je to opravdu výjimka, výjimečný trest, který by byl akceptován. Zásadní tresty, které by měly být ukládány, jsou tresty nespojené s přímým výkonem. Tady musím říci, že na rozdíl od pana ministra já si třeba myslím, že i trest podmíněného odnětí svobody zde má svoji váhu, jestliže soudy uloží zároveň jako podmínku osvědčení se zaplatit dlužné výživné. Potom dáváme šanci a zároveň tlačíme na to, aby dluh byl splněn.

A ještě si dovolím jenom velice rychle zmínit účel trestu. Účelem trestu samozřejmě není jenom represe, ale je to i prevence a prevence je i trestem jakýmkoliv.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji A nyní s faktickou poznámkou pan poslanec Jiří Vojáček. (Poslanec Vojáček: To byl omyl.) Omyl, ano? Dobře, v tom případě s přednostním právem pan ministr Jeroným Tejc.

 

Ministr spravedlnosti ČR Jeroným Tejc: Děkuji za slovo. Já navážu na pana poslance Bureše a souhlasil bych s ním, že trestní zákony a návrhy trestních předpisů se nemají, až na úplně výjimečné případy, předkládat poslaneckou iniciativou, ale tady ta situace je trošku jiná.

Za prvé se přiznávám k tomu, že kolegové z Ministerstva spravedlnosti z legislativy ten návrh psali. To znamená, není to tak, že by tady nebyl odborný dohled a odborný pohled na tu věc.

Za druhé, my nepřijímáme zcela novou legislativu. My se v zásadě vracíme zpátky k tomu, co tady platilo, takže nebude problém s judikaturou, nebude problém s tím, že by policie, státní zástupci a soudy si s tím nevěděli rady. Oni budou postupovat tak, jak postupovali doteď.

Není pravdou, že nejsou žádná data. Jak jsem říkal, počet exekucí v opatrovnických věcech se zvýšil v porovnání s kvartálem loňského roku, v tomto kvartále o přibližně jednu třetinu.

A není pravdou, a to už řekla paní předsedkyně Vesecká, že by to mířilo směrem, že každý, kdo nebude platit, skončí ve vězení. To ani nechceme a ani tak to není. Jestliže se bavíme o tom, že zhruba ve třech tisících případů byli lidé potrestáni, odsouzeni, dostali nějaký trest, tak zhruba tedy v 10 procentech to končilo trestem odnětí svobody a končilo to v případech většinou opakovaných anebo přeměny podmínek, kdy lidé, přestože byli v podmínce, přestože měli například uložen trest obecně prospěšných prací, nakonec skončili ve vězení. To, že tam ti lidé končí, je smutné, ale znamená to, že právě proto, aby tam neskončili jiní, ti v těch tisících případů, platí právě pod hrozbou toho, že by mohli být trestně stíháni. A věřte mi, já tu praxi jako advokát znám, zažil jsem to, bylo to vždy nepříjemné, ale jsou bohužel lidé, kteří se rozhodnou zaplatit to výživné, byť ty prostředky mají, nejsou z nuzných poměrů, jenom ve chvíli, kdy už hrozí to, že budou trestně stíháni, protože jinak jsou schopni ten majetek docela dobře ukrývat, přepisovat a žít v té šedé zóně.

Jak říkám, projde-li tato úprava, a já věřím, že ano, budu se snažit jako ministr spravedlnosti, abychom více v těchto případech, a to je myslím ten cíl, v případech neplacení výživného využívali alternativní tresty, jakým je třeba právě domácí vězení tak, aby ti lidé neztratili úplně kontakt se svou rodinou, byť ve většině případů už jaksi nejsou v kontaktu s těmi dětmi, a aby také chodili do práce a platili tedy to výživné, tak jak mají.

Poslední věc – pracovní odměna. Už to tady padlo několikrát, tak ještě jednou. Každý vězeň, a pracuje jich zhruba 7 500 z těch téměř 20 000, tak je to 65 procent přibližně z těch práceschopných vězňů, tak jejich pracovní odměna je polovina minimální mzdy, což je nyní 11 200 korun. Z toho 33 procent z té čisté částky, kterou mají, tedy z 9 900 korun, platí výživné, to je 3 300 korun. Já si myslím, že to není málo. Není to málo v poměru k tomu, že neplatili předtím buď nic anebo měli velké dluhy na tom výživném.

Takže ano, ten systém není dokonalý. Já budu rád, když se ti, kteří neplatí výživné, vyhnou vězení, je to opravdu ten krajní prostředek a je jich opravdu málo v poměru k těm, co neplatí, kteří skončí ve vězení, ale je to jedna z cest, jak docílit toho, aby ti, kteří tu odpovědnost nést mají, kteří se rozhodli mít děti nebo si je pořídili, se nevyhýbali tomu základnímu, tedy péči o ty děti.

A uznávám, že na to není černobílý pohled. Já sám jsem v minulosti váhal, zda tedy zrovna tahle věc má být trestná, nemá být trestná, ale jak už řekly kolegyně, vyvíjí se ty názory a v tuhle chvíli na základě toho, co vím a jak se ta čísla vyvíjela v minulosti, se kloním k tomu, aby ta trestnost v té rovině úmyslného neplacení výživného byla zachována. Děkuju za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, pane ministře. Nyní tady máme faktickou poznámku a já dávám dvě minuty panu poslanci Janu Burešovi.

 

Poslanec Jan Bureš: Děkuji. Děkuji paní předsedkyni Vesecké i panu ministrovi za reakci, ale nedá mi to, abych nezareagoval. Zareaguju jenom možná na pana ministra. Víte, pane ministře, mě to docela zarazilo, když jste říkal, že tenhleten předpis psalo Ministerstvo spravedlnosti. Tím vlastně přiznáváte, že jste opravdu obešli mezirezortní připomínkové řízení. Když se ta novela předtím dělala a to neplacení výživného se dekriminalizovalo, ne úplně tedy, nebo nezavírá se za to tak, abych byl úplně přesný v tuto chvíli, tak to tím mezirezortním připomínkovým řízením proběhlo. Shodli se na tom odborníci.

A já jsem vždycky vnímal, že Poslanecká sněmovna může mít tisíce politických názorů na různé věci, ale že speciálně u těch novel trestního zákoníku se vždycky hodně dávalo na to, co říkají odborníci, to znamená soudci, státní zástupci, vědečtí pracovníci, prostě lidé, kteří se opravdu tomu trestnímu zákoníku věnují mnohdy celoživotně.

A vždycky jsem já vnímal, a to byla celá nálada tady v téhleté Poslanecké sněmovně, že u tohohle speciálního zákona, zákoníku tedy, abych byl úplně přesný, že tam to bylo hlavně o té odborné části, nikoliv o tom, jak my cítíme, jestli by měl být trest za vraždu vyšší nebo nižší, jestli bychom měli kriminalizovat více, že jezdí někdo bez řidičáku nebo méně.

A tady jste mě velmi překvapil, pane ministře, že se přiznáváte k tomu, že jste vlastně to mezirezortní připomínkové řízení obešli, že jste obešli ty odborníky a že je vlastně v tomto směru vypínáte a nenecháváte. A musím říct, že mě to velmi mrzí a že si myslím, že to je velká a velká chyba. Ona se nám jednou vrátí zpátky.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Mezitím nám naskočily další dvě faktické poznámky. S tou první přichází paní poslankyně Berenika Peštová, s druhou potom paní poslankyně Eva Decroix a než dojde paní poslankyně, tak od 20.20 do 23.30 z pracovních důvodů se omlouvá pan poslanec Matěj Gregor. Nyní máte své dvě minuty.

 

Poslankyně Berenika Peštová: Já děkuji za slovo, pane předsedající. Já si myslím, že nebudu potřebovat ani ty dvě minuty. Já jsem chtěla zareagovat na svého ctěného kolegu, pana poslance Bureše. Já si myslím, že nemá smysl tady vytahovat kdo si co si nebo kdo co připravoval, nepřipravoval. Já kdybych si vytáhla legislativu, která byla v minulém volebním období a která sem byla dávána jako poslanecká iniciativa a kdybyste si vytáhli, kolikrát jsem upozorňovala na to, že to jde poslaneckou iniciativou, byť víme moc dobře, že to připravila ministerstva, ať to bylo Ministerstvo průmyslu, Ministerstvo práce a sociálních věcí, tak to prostě bylo. Dávali jste sem novely bez toho, aniž by to prošlo řádným připomínkovým řízením. Osm let jsem to dělala, takže vím, čím to mělo projít a jednoduchá odpověď, která mi vždycky tady byla řečena, poslanci si můžou předkládat, co chtějí. Ano, možná třeba nějaká diskuse mohla proběhnout nebo neproběhla, třeba ta diskuse proběhla nebo naopak třeba je to z praxe toho ministerstva a pouze ministerstvo hojí a napravuje to, kde zjistilo, že to nefunguje nebo že musí být přísnější. Ale opravdu je zbytečné tady říkat, že někdo něco sem dal poslaneckou iniciativou a nešlo řádným procesem, protože vy jste to dělali jak na běžícím pásu. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, paní poslankyně. A máme tady nyní tedy již dvě faktické poznámky. S tou první přichází paní poslankyně Eva Decroix a s druhou pan poslanec Jan Bureš. Paní poslankyně, vaše dvě minuty.

 

Poslankyně Eva Decroix: Já moc děkuji, pane předsedající. Já vás nebudu trápit dlouho, hlavně nebudu trápit pana ministra, protože já myslím, že my právníci, o to více pan ministr, který se věnuje trestné politice dlouho, asi všichni tušíme, že je to trošičku takové plácnutí do vody, ale já připomenu, ať je to tady zřejmé všem, a já souhlasím s paní kolegyní, ano, zanedbání povinné výživy je a má být trestné, ale to, prosím, je trestné i dnes. Jenom ať tady jako všichni nespadneme do nějaké jako vylhané propasti, že dnes není trestné neplatit výživné. Je jenom součástí jako všech ostatních trendů. My se nebavíme o tom, zda to má či nemá být trestné, ale o tom, jaká za to má být sazba a za jakých podmínek to má být trestné. A já jenom odcituji, aby to bylo všem zřejmé, Jaká dnes platí právní úprava. Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce a vydá tak oprávněnou osobu nebezpečí nouze, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

To znamená, že toto je již možné i pokud to nedělám naschvál a uvedu to dítě v nebezpečí nouze, tak budu potrestán. To znamená, my jsme jenom nevyhodnotili, zda toto nám vůbec k něčemu slouží a hovoříme o tom, že naše vláda dekriminalizovala. Ne, my jsme snížili sazbu, ale co je tam důležité, je tam to dítě. Je tam to nebezpečí nouze, protože v tom okamžiku má nastupovat trestní represe.

Nyní trestáme každého bez ohledu, zda tam to nebezpečí nouze je nebo není. Tak se potom bavme o tom, jestli, a paní kolegyně tady prostřednictvím pana předsedajícího citovala prevenci a represi. Dnešní legislativa splňuje obojí a jediné, o co tady jde, že neprošel pozměňovací návrh v minulosti, a to máte v programovém prohlášení, tak to musíte nějak dohrát, ale víme, že dětem tím nepomůžeme, protože již dnes je to.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Aby to bylo fér, tak jsem ten čas nechal stejně, jako měla paní doktorka Vesecká. Tak máme tady, prosím, tři faktické poznámky. S první přichází pan poslanec Jan Bureš, s druhou potom paní poslankyně Renata Vesecká a s třetí paní poslankyně Helena Válková. Vaše dvě minuty.

 

Poslanec Jan Bureš: Děkuji. Já vím, že na paní kolegyni Bereniku Peštovou by člověk neměl reagovat, protože se pak začneme tady asi jen vrstvit a budeme si tu dávat další a další faktické poznámky, ale já tady reagovat musím.

Já se přiznám, že jsem si tu statistiku nedělal, kolik bylo v minulém volebním období na Poslanecké sněmovně poslaneckých novel z řad vládní koalice a kolik z těch novel bylo takhle předtlačeno dopředu, aby se projednaly, ale troufnu si tvrdit, že ani jedna nebyla novela trestního zákoníku. A to jsem tady říkal před chviličkou, my jsme se snad vždycky tady na té Sněmovně shodovali na tom, že u takhle zásadní novely, u takhle zásadního zákoníku, jako je trestání člověka státem, bychom měli hlavně poslouchat ty odborníky, kteří nám radí a říkají nám, co bychom měli dělat a podle toho bychom se měli orientovat.

A tady je – a teď se možná podívejte do našeho programu. My už tady dneska máme snad jenom ty poslanecké novely. My už tady vlastně nemáme téměř nic jiného zařazeného na programu k projednávání, než jsou poslanecké novely. Obejití, vypnutí legislativního procesu, vypnutí mezirezortního připomínkového řízení. Máte vládu, máte ministerstva, máte kompetentní lidi na těch ministerstev. Čeho se bojíte? (Poznámka z levé části sálu.)

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Prosím, zachovejme opravdu klid v jednacím sále...

 

Poslanec Jan Bureš: (Poslanec J. Bureš skočil předsedajícímu do jeho řeči.) Já bych poprosil, abychom zachovali důstojnost téhle Poslanecké sněmovny. Pojďme to vyzkoušet. Pojďme to vyzkoušet, že se budeme navzájem poslouchat a budeme respektovat to, že má třeba někdo na něco jiný názor. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Vidíte, že pokud je tady hluk, že se opravdu zastávám, ať je to pravá nebo levá strana téhle Sněmovny. Prosím, pojďme se zdržet těch hlasitých projevů, ať se nezdržujeme. Děkuji.

Tak nyní dvě minuty pro paní poslankyni Renatu Veseckou, potom dvě minuty pro paní poslankyni Helenu Válkovou a potom dvě minuty pro pana poslance Jana Berkiho.

 

Poslankyně Renata Vesecká: Děkuji. Já už budu vystupovat naposled, protože se nechci dopouštět opravdu toho vrstvení dalšího a dalšího. Jenom chci zdůraznit, že právě to, co mi vadilo na té úpravě původní, kterou se snažíme změnit, je to, že byla vázána pouze a jen na ten stav nouze, zatímco ostatní trestné činy v té hlavě čtvrté, tak jak jsem je citovala, jasně deklarují, že podstatné je zavinění, to znamená porušení povinnosti. A to porušení povinnosti by nemělo být deklarováno jako trestné, pouze pro případ, že má tak závažný následek, opravdu už závažný, že je to stav nouze. Takže proto já hovořím o tom, že je potřeba změna. Samozřejmě chápu, že do této doby do současné právní úpravy zůstává tento trestný čin. Ale vadí mi tam, že chybí stav, kdy není vyvolána nouze u dítěte.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji a nyní dvě minuty pro paní poslankyni Helenu Válkovou.

 

Poslankyně Helena Válková: Děkuju. Já to jenom doplním. Ono to tak není přesně vyjádřené, že už máme kriminalizaci. My vůbec nemáme kriminalizaci s výjimkou jednoho jediného případu, kdy je příčinná souvislost mezi tím jednáním a uvedením té osoby v oprávněnou nouzi. A to se velice těžko prokazuje. Nic jiného tam není. Je tam – ne, je tam opravdu jenom toto jednání, byť i z nedbalosti. A když si vezmete ten příklad, a to tady říkala paní poslankyně Decroix, vaším prostřednictvím, pane místopředsedo, tak ten chudák pan Jiří, ten právě kvůli té nedbalosti by, pokud byly ty osoby ovšem uvedeny v oprávněné nouzi, tak by byl trestný. To chceme napravit, že to z toho vyhazujeme. A naopak kriminalizujeme to prosté v uvozovkách neplnění vyživovací povinnosti.

A teď to nejdůležitější, a to chci uklidnit pana poslance Bureše vaším prostřednictvím, pane místopředsedo. Vůbec se nemusíte bát, protože až do 31. prosince 2025 platila s výjimkou tedy té minizměny, byť ve svém dopadku pro ty, který(?) z nedbalosti plní, může být významnější, ale těch je minimum, ta úplatná právní úprava, ke které se vracíme. Takže co to tady dramatizujeme? Já když to poslouchám: zásadní novela, obrovská reforma, nezodpovědné chování, obcházení rezortního, mezirezortního řízení. Vždyť se vracíme k tomu, co platilo, a my jsme tady otevřeně přiznali, že jsme trošku překotně a ukvapeně přijali úpravu, která není optimální, co předtím platilo docela dobře. Takže já opravdu přestávám rozumět té diskusi. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji paní poslankyni a posledním přihlášeným s faktickou poznámkou je pan poslanec Jan Berki. Máte slovo.

 

Poslanec Jan Berki: Děkuju, pane místopředsedo. Já se jdu vaším prostřednictvím obrátit k vám velmi přátelsky. Ale poprosím vás, abyste opravdu hlídal ty dvě minuty, protože to nejde o to, jestli se nastavilo koaliční poslankyni a pak opoziční, ale musel byste takhle nastavovat úplně všem poslancům a poslankyním. Tak vás jenom poprosím, aby všichni potom měli jen ty dvě minuty.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji za upozornění. A nyní tedy se vstupem do rozpravy přichází pan poslanec Marian Jurečka.

 

Poslanec Marian Jurečka: Děkuji. Dobrý večer. Pane předsedající, kolegyně, kolegové, já jsem rád, že ještě tady před hodinou a půl, když byl tady poměrně velmi prázdný sál, bylo tady asi devět koaličních poslankyň a poslanců, tak teď už je výrazně více zaplněn. Tak já bych k tomuto tisku chtěl říci několik svých poznámek i z té poslední čtyřleté zkušenosti z Ministerstva práce a sociálních věcí, kdy jsme se tím tématem opakovaně zabývali a vedli jsme i debaty s Ministerstvem spravedlnosti.

Musím říct, že ten tisk, který tady před sebou máme, a už tady padlo hodně poznámek na to, že to je obejití legislativního standardního procesu. Paní poslankyně Bernika Peštová to tady komentovala. No, mně to přijde jako říkat: vy jste to dělali blbě, a my to budeme dělat ještě blběji. Tak to je taková jako trochu divná obhajoba. Ale dobře, jako je to právo poslanců, já ho vůbec nikomu neupírám. Neupírám ani to, že tady je zpátky tento návrh, byť ho nepovažuju za šťastný, protože si myslím, že prostě z hlediska nástrojů pro opravdu efektivní pomoc těm dětem, těm konkrétním samoživitelkám, samoživitelům vlastně ten návrh nepřináší vůbec nějaké systémové zlepšení.

Čekal bych, že ta vládní koalice, která říkala, že má všechny ty věci připravené, že na nich dělala dva roky, tak tady přijde s návrhem několika novel zákonů, kterými tu situaci kolem výživného bude řešit, protože narovno říkám, my jsme v některých věcech mohli udělat víc, ale prostě už na to nebyla v tom posledním roce a půl síla, čas, prostor poměrně po přehlcené Poslanecké sněmovně.

Nicméně ale pár čísel k tomuto tématu bych jako rád na úvod řekl. Exekutorská... Takhle, ještě musíme si uvědomit, stát dneska nemá žádný jednotný, jednoduchý registr, kde bychom viděli všechny rodiče, a tam, kde se neplatí výživné. To nemáme. To je jako jeden z prvních deficitů, který si myslím, že systémově není OK. A my jsme s paní ministryní, ještě tenkrát Evou Decroix, řešili, že by tady měl vzniknout státní opravdu registr exekucí, abychom se tady nespoléhali na data jenom Exekutorské komory, abychom mohli efektivně s těmi daty pracovat.

Ale Exekutorská komora uvádí, že v roce 2024 bylo zahájeno celkem 4 400 exekučních řízení, která se týkala výživného, z toho přibližně 3 780 případů se týkalo výživného na nezletilé dítě. V roce 2023 to bylo 4 750 řízení a i tehdy naprostá většina se týkala právě výživného na nezletilé děti. To jsou poměrně jasné statistiky.

Poznámka druhá. Když se podíváme do tohoto tisku 115 a podíváme se do důvodové zprávy, tak já nejsem nadšen z toho, když ti předkladatelé té důvodové zprávy neříkají úplně pravdu. Tady se hovoří o tom, že trestný čin zanedbání povinné výživy patřil mezi nejčastější trestné činy v České republice. Já nevím, kdo si co představujeme pod pojmem nejčastější, ale pokud je to pět procent, tak to asi není úplně statisticky to, co bychom mohli říct, že je nejčastější, pokud jde o konkrétní počty zahájených trestních stíhání a zkrácených přípravných řízení. Státní zástupci v roce 2024 vyřídili 303 882 věcí podle § 196. A když se podíváme potom na ten nepodmíněný trest odnětí svobody, tak ten byl uložen 344 osobám u základní skutkové podstaty a 36 osobám u kvalifikované skutkové podstaty. Tolik data a rozpor s tím, co uvádí předkladatelé v důvodové zprávě.

Současně víme, že ta změna, která byla účinná od 1. ledna 2026, měla logicky okamžitý dopad na vězeňství. Podle důvodové zprávy bylo k 1. lednu 2026 v důsledku dekriminalizace propuštěno 302 osob. U dalších 331 vězňů soud rozhodoval o nevykonání trestu bez toho, aby to nutně vedlo k propouštění. A u dalších 377 osob se mělo rozhodovat o poměrném zkrácení trestu. To tedy ukazuje, že ta trestní rovina není okrajová a také to ukazuje, že trestní právo v tom celkovém počtu těch necelých 5 000 případů vlastně je poměrně opravdu hrubý nástroj na konci celého toho příběhu.

Druhá část toho problému je to náhradní výživné jako takové. Dnes je to nastaveno jako dávka, která má dítěti pomoci, pokud ten druhý povinný rodič neplatí. Maximální částka je stále 3 000 korun měsíčně a je tady poskytováno celkem 72 měsíčních výplat. My jsme to v minulém období vlastně třikrát tady posunovali, abychom ty rodiče nenechali bez prostředků.

Já bych tady chtěl podotknout pár věcí, které by mně za nás, třeba i za lidovecký klub, dávaly logiku, nad kterými by stálo (za to) se zamyslet. A pokud to nebude chtít udělat opravdu systémově vládní koalice vládním návrhem, tak já jsem připraven iniciovat z té věci poslanecký návrh, který by reagoval na několik docela podstatných věcí. (Ruch v sále.)

To znamená, první věc, kterou bych navrhoval změnit, je ta samotná základní výše náhradního výživného. Těch 3 000 korun měsíčně, za prvé, platí pro děti bez ohledu na jejich věk. Všichni, kdo jsme rodiči, tak víme, že se náklady v rodině liší podle toho, jestli mám dítě předškolního věku, mám dítě na základní škole, mám dítě na střední škole nebo mám dítě na vysoké škole. Tak to je první věc, která by stála za úpravu, 3 000 korun kategorizovat podle věku dítěte.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Pardon. Prosím, prosím o zachování klidu v sále. Děkuji.

 

Poslanec Marian Jurečka: Pak si taky řekněme, že 3 000 korun je částka, která je stará od roku 2021, to znamená, ta částka by si zasluhovala valorizaci a celý ten mechanismus by si zasluhoval to, aby měl pravidelnou valorizaci vždy k 1. lednu na základě inflace. To znamená, prosil bych – druhé opatření – zvážit to, abychom opravdu kromě škálování uměli udělat i valorizační schéma, protože pak, když to je zamrzlé pět let, tak to nepokrývá adekvátně náklady na dobrou výchovu a vzdělání a uspokojení potřeb dítěte.

Potom si dovolím další věc zmínit: zrušme už to posunování po 12 nebo 24 měsících a zrušme dnešní podmínku 72 měsíčních výplat. To přece nedává ve vztahu k tomu dítěti vůbec žádnou logiku. My přece chceme tímto nástrojem, proto jsme ho kdysi zavedli, podpořit rodiče samoživitele, samoživitelku a uspokojovat potřeby dítěte. Takže zrušme těch 72 měsíců a dejme to už bez téhle nesmyslné podmínky – a já lituju budoucího nebo současného a jakékoliv budoucího ministra, pokud ta podmínka zůstane, aby tady chodil každý rok do Sněmovny a vždycky říkal: a ještě to prodlužme a vymýšlel do důvodové zprávy, proč to zase ještě prodloužíme o těch 12 nebo 24 měsíců. Vždyť toto je na Chocholouška.

Pak si dovolím třetí úpravu, kterou bych velmi prosil, abychom tam udělali, úpravu. Ten systém dneska stojí na tom, že velké množství té zodpovědnosti musí odehrát rodič samoživitel, a to v situaci, kdy celou řadu těch dat stát má. To znamená, pojďme se podívat na to, jak zjednodušit celý proces a jak ta data, která stát si umí zajistit, by si stát prostě zajistit měl a neměl by každé 4 měsíce – a teď, promiňte ten výraz – v dnešní podobě toho, co stát si může získat, tak vlastně do určité míry šikanovat toho rodiče: musíš mně tohle všechno doložit, abych já ti tedy (nesrozumitelné) poslal až těch 3 000 korun měsíčně náhradního výživného. Zase, a to říkám i sebekriticky k nám, i my jsme toto měli zvážit a upravit a zjednodušit, ale prosím pěkně, zkusme tady toto udělat.

Za čtvrté, pojďme to zrychlit, pojďme udělat institut, kdy například tam dáme natvrdo lhůtu – do 15 dnů, pokud rodič přijde, ukáže, je tady opravdu exekuční příkaz, tak aby stát, potažmo úřady práce šly a začaly vyplácet. Pokud by se v čase ukázal nějaké jiné rozhodné skutečnosti, stát si to může v příští měsíční výplatě náhradního výživného v pohodě stáhnout. To znamená, pojďme toto zrychlit a zjednodušit ten proces.

Za páté bych si dovolil za nás navrhnout automatický regres státu. Jakmile stát vyplatí náhradní výživné, pohledávka má v tomto rozsahu přejít na stát ze zákona – ono už tam dneska vlastně je, ale není to dotažené v bodech, které budu uvádět za chviličku dál – aby to bylo bez další nutné aktivity rodiče, bez dalšího běhání a bez dalšího dokazování toho, co stát ví.

A teď co si myslím, že navazuje na debatu, která tady odehrávala se v posledních dvou hodinách, a to je výrazné zlepšení nástrojů, které můžeme opravdu do toho systému přidat. To znamená – teď prosím pěkně o pozornost – navrhujeme tvrdý systém veřejných plateb. Pokud má dlužník dostat od státu peníze, ať už jde o daňový přeplatek, daňový bonus, přeplatek na pojistném, jakoukoliv platbu z České správy sociálního zabezpečení, vratku od zdravotní pojišťovny, dotaci, například ze Státního fondu životního prostředí, ze Státního zemědělského intervenčního fondu, z PGRLF a podobně, nebo jakoukoliv jinou podporu, která se vyplácí přímo fyzické osobě či OSVČ, pak má platit prostě jednoduché pravidlo: nejdřív dítě, potom dlužník.

My dneska fungujeme v režimu, že neplatiči výživného jsou úplně v pohodě OSVČ, fyzické osoby, a dostávají měsíčně nebo kvartálně vratku třeba z DPH. My to neumíme stáhnout v tom systému. My mu vrátíme přeplatek na daňových zálohách, my mu vrátíme přeplatek na odvodech na Českou správu sociálního zabezpečení – a on v pohodě dluží výživné, stát to vymáhá velmi komplikovanou cestou, kdy jenom 6 procent toho výživného dneska umíme vymoci, ale neumíme zapojit efektivní nástroj, který stát drží v ruce. My tomu dlužníkovi dokonce pošleme dotaci, třeba v rámci Státního fondu životního prostředí. Tak pojďme se podívat na to, kdy všechny tyhle platby – bychom mohli efektivně říci prostě: ne, napřed budou sloužit k úhradě pohledávky, kdy stát vyplatil náhradní výživné. To si myslím, že je všechno řešitelné a pojďme zvážit ty nástroje, které tady padaly – kromě řidičáku – já si umím představit lovecký lístek, rybářský lístek, to jsou všechno nástroje, který podle mě – například zbrojní průkaz – které kromě řidičáku mohou motivovat ty lidi, aby se nedostávali do situace, že neplatí výživné, ale požívají jiných požitků.

A poslední věc, kterou řeknu, to navrhnu i k tomuto tisku ve druhém čtení jako pozměňovací návrh, kdy máme tady skupinu neplatičů náhradního výživného, kteří se mistrně vyhýbají tomu, že jsou podnikateli ve smyslu podnikatel, majitel, spolumajitel právnické osoby, kteří vlastně se tváří: no, ale já vlastně jako nemám žádný příjem. Své běžné životní náklady si skryje do běžných provozních nákladů firmy, a pak tam stojíme u soudu a ten soud se dneska, když se podívám na paragrafy v trestním zákoně, vlastně není schopen efektivně (?) k tomu, že ten člověk prokazatelně se takovýmto způsobem vyhýbá systému, vlastně vysmívá, a nemáme tam oporu pro to, aby ten soud mohl k tomuhle přihlédnout. Takže to je třeba jedna z konkrétních věcí, kterou já si dovolím za náš klub navrhnout jako pozměňovací návrh, protože i toto může v mnoha případech pomoci k tomu, abychom opravdu byli schopni donutit ty lidi výživné platit, případně vymoci zpětně náhradní výživné, které za ně dočasně zaplatil stát.

Takže to je vlastně nějakých – já jsem (?) vyjmenoval asi 8 konkrétních opatření, která by opravdu mohla vést k tomu, že zjednodušíme, zrychlíme, zvýšíme vymahatelnost vůči těm, kteří se dlouhodobě jako rodiče vyhýbají tomu podílet se na nákladech, výživě, vzdělání a rozvoji svého dítěte. Pokud to nebude v nějaké brzké době chtít navrhnout vláda a vládní koalice svým vládním návrhem, pak říkám, za nás jsme připraveni soubor těchto věcí – je to asi nějakých 6 zákonů, které by se musely novelizovat – připravit jako poslanecký návrh z opozičních lavic, protože prostě mně to dává jako velkou logiku. Chodíme tady kolem toho jak kolem horké kaše, ta data dneska stát má, umí si ta data propojit a umí garantovat to, že ty peníze těm lidem prostě nevyplatíme – a tečka. Děkuju vám za pozornost. (Potlesk v sále.)

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. A o vystoupení s přednostním právem požádal ministr spravedlnosti Jeroným Tejc.

 

Ministr spravedlnosti ČR Jeroným Tejc: Děkuji za slovo. Budu velice stručný a poděkuji všem za překvapivě věcnou a korektní debatu. Jsem rád, že jsme debatovali nejen otázku trestního práva, kde se asi neshodneme a kde, jak to vypadá, rozhodne koaliční a nekoaliční dělení, ale chtěl bych, abychom se shodli alespoň v těch dalších věcech, jak zvýšit vymahatelnost práva – to je určitě cílem jak koaličních, tak opozičních poslanců – a po dohodě s paní předsedkyní ústavně-právního výboru Veseckou – a za to jí děkuji – bych chtěl nabídnout, že bychom společně provedli debatu v netrestní rovině, to znamená, probrali bychom jednotlivé možnosti, které tady v minulosti byly diskutovány a jsou na stole, o tom, jak zvýšit vymahatelnost výživného i jinou cestou než tou trestní, a myslím si, že ta debata může být úspěšná na základě toho, co tady dnes od řady z vás zaznělo. Děkuju.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Já také děkuji. Nikoho nemám přihlášeného, končím tedy obecnou rozpravu. Ptám se, zda budou závěrečná slova? (Nesouhlasná gestikulace.) Ne. Já ještě přivolám jednou kolegy z předsálí.

V tuhle chvíli už se pohybujeme v klasickém projednávání, už ne v tom zkráceném. A zazněl tady návrh na zamítnutí předloženého návrhu od pana poslance Bureše. To bude první věc, kterou budeme hlasovat.

Ještě než budeme hlasovat, tak omlouvám od 21 hodin z pracovních důvodů paní poslankyni Barboru Urbanovou. Tak.

Udělám věc, na kterou určitě všichni čekáte, už se ozvala nějaká klepání. Všechny jsem vás odhlásil a prosím abyste se přihlásili vašimi hlasovacími kartami. Tak, vidím, že se nám i ustálil počet.

 

Znovu prosím, připomínám, nyní hlasujeme o zamítnutí předloženého návrhu.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Zmáčkne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?

Hlasování číslo 118, přihlášeno155 poslanců, pro zamítnutí 57, proti 89. Návrh nebyl přijat.

 

Nyní se tedy budeme zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání. Nejprve rozhodneme o přikázání garančnímu výboru.

 

Organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání ústavně-právnímu výboru jako výboru garančnímu. Navrhuje někdo přikázání jinému výboru jako garančnímu? Nikdo se nehlásí.

Přistoupíme tedy k hlasování. Kdo souhlasí s tím, aby předložený návrh byl přikázán ústavně-právním výboru jako garančnímu výboru, zahajuji hlasování. Kdo je pro? Zmáčkne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?

Hlasování číslo 119, přihlášeno 156 poslanců, pro 154, proti nikdo. Návrh byl přijat.

 

Konstatuji tedy, že tento návrh byl přikázán k projednání ústavně-právnímu výboru jako garančnímu výboru.

Organizační výbor nenavrhl přikázat tento návrh dalšímu výboru. Má někdo návrh na přikázání dalšímu výboru nebo výborům k projednání? Tak, pan poslanec Papajanovský. Pardon. Ne, pardon. Pan poslanec Pláteník, jak tam bylo písmeno pé, vidíte, už je pozdní večer. (Pobavení v sále.)

 

Poslanec Václav Pláteník: Děkuju za slovo, pane předsedající. Já si po konzultaci s paní předsedkyní dovoluji navrhnout, aby se tomuto tisku věnoval i výbor pro sociální politiku Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Má prosím někdo ještě nějaký jiný návrh? Ne.

 

Takže máme tady jediný návrh. Výbor pro sociální politiku.

Zahajuji tedy hlasování. Kdo je pro, aby se přikázal tento návrh dalšímu výboru, tedy Výboru pro sociální politiku? Zmáčkne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?

Hlasování číslo 120, přihlášeno 157 poslanců, pro 67 poslanců, proti žádný. Návrh nebyl přijat.

 

A vzhledem k tomu, že nenastaly žádné další návrhy, které by se hlasovaly, tak ukončuji projednávání tohoto materiálu.

A nyní se dostáváme k materiálu číslo 19 (bod 12):

Aktualizováno 27. 4. 2026 v 11:21.