Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

A tu odpověď my jsme se tedy minimálně jako členové a členky ústavně-právního výboru dozvěděli tak trochu pokoutně až ex post právě na půdě tohoto výboru, kdy návrh přišel politicky obhajovat vrchní pan ředitel Kněžínek z Úřadu vlády. A to je tedy podle mě přesně ten moment, který by nás měl opravdu varovat, protože tady už se nám úplně konkrétně stírá ta hranice mezi politickou a úřednickou sférou, protože úředník má být bezesporu garantem odbornosti a nestrannosti a on přitom vystupoval jako faktický autor a politický obhájce tohoto návrhu, který zásadně mění ta pravidla podoby státní služby. Jinými slovy přesně ty pojistky, které jsme tu roky budovali, ty se začínají rozvolňovat nejen v zákoně, ale už v samotné praxi, kterou tady právě při přípravě legislativních návrhů vládní koalice úplně stírá.

No a teď už tedy k tomu samotnému obsahu. Ten návrh systematicky oslabuje postavení státních úředníků. Tečka. Nejedním opatřením, ale souborem kroků, které jednoznačně vytvářejí ten směr, tedy větší nejistotu, menší ochranu a větší závislost na politickém vedení. Prodlužuje se zkušební doba úřednického aparátu, usnadňuje se odvolávání vedoucích zaměstnanců, oslabují se ty zavedené kontrolní mechanismy v případě jejich účelového vyhazovu a nahrazují se dlouhou soudní cestou, která je pro jednotlivce nejen časově, ale samozřejmě i finančně náročná. Formálně se to může tvářit jako zvýšení flexibility – ostatně ono to tady zaznělo ústy jednoho z předkladatelů, pana poslance Vondráčka, prostřednictvím pana předsedajícího, ale materiálně to není nic jiného než oslabení ochrany úředníků před vaší politickou svévolí.

A to samozřejmě tedy bude mít velice konkrétní dopady na lidi uvnitř tohoto systému, protože úředník, který ví, že jeho pozice je méně chráněná a snadněji zpochybnitelná, se bude prostě přirozeně více ohlížet na politické vedení, bude méně ochotný do konfliktu, méně ochotný trvat na odborném stanovisku, pokud prostě nebude v souladu s očekáváním toho konkrétního politického vedení. A tím se postupně úplně změní charakter celé státní správy. Tohle není žádná abstraktní úvaha. Tohle je úplně přesně ten konkrétní mechanismus, jak se prostě z té profesionální státní služby může stát aparát, který je v podstatě plně závislý na momentálním politickém vedení.

A mně to přijde naprosto příhodné ilustrovat na těch konkrétních případech, které už jsme v minulosti identifikovali jako hrozby a s občany a občankami jsme si je zažívali, ať už šlo o vyplácení nelegálních dotací – a dobře víme, že dnes už jsme ve fázi, kdy existují pravomocné rozsudky o tom, že dotace panu premiéru Babišovi byly vyplaceny právě v rozporu se zákonem a mají být vráceny – nebo o takzvanou celou bitcoinovou kauzu, která je taky k dnešnímu dni aktuální vzhledem k tomu, že pan ministr Tejc se rozhodl podat trestní oznámení a kdy právě minimálně on tedy identifikoval, že řada úředníků tenkrát jednala právě na základě nějakých politických pokynů.

A my dobře víme, že dlouhodobým obskurním snem právě pana premiéra Babiše je řídit tento stát jako firmu. Jenomže to je právě to, kde my se základně rozcházíme, protože firma může optimalizovat náklady, může rychle měnit lidi, řídit se nějakými krátkodobými cíli, ale stát, protože je tady pro občany a občanky, nikoliv pro jednoho svého šéfa, musí fungovat dlouhodobě. A to je zajištěno právě tou kontinuitou, předvídatelností a schopností ochrany práv.

Státní správa je zkrátka nositelem institucionální paměti. Je to systém, který drží ten stát pohromadě i ve chvílích, kdy se mění jednotlivé vlády nebo přicházejí krize. A jakmile tenhleten systém oslabíme, no tak dopady se sice možná projeví se zpožděním, ale právě o to budou hlubší.

Ten návrh přitom, a to mě mrzí neméně, vůbec neřeší ty skutečné problémy současné státní služby. Neřeší, proč náš stát, a to je podle mě úplně v pořádku a legitimní si přiznat, nedokáže udržet kvalitní lidi, neřeší platy, neřeší motivaci, neřeší řízení ani moderní personální práci, vůbec neřeší kvalitu.

Čili tím se v podstatě porušuje i to, co tato vláda slíbila lidem v této republice, neboť si to vetkla mimo jiné do své hospodářské strategie. Tím současným navrhovaným přístupem opravdu zkušené lidi neudržíme. Naopak já jsem naprosto přesvědčená o tom, že je postupně ztratíme a nahradíme je lidmi, kteří budou méně zkušení a více závisí na tom, kdo je zrovna u moci. To je cesta k oslabení státu, ne k jeho posílení.

Všimněte si tedy, prosím, že já opravdu uznávám, že ani ten současný zákon o státní službě není dokonalý. A znovu opakuji, nám naprosto přijde legitimní ta debata bavit se o podobě státní služby, ale konečným výsledkem nemá být její úplná destrukce.

Ostatně on ani ten zákon o státní službě nevznikl úplně náhodou nebo rychle či překotně. Vy, kteří jste tady daleko déle než já, víte, že se přijímal dlouhé roky ve složitých debatách za účasti různých politických reprezentací, odborníků a veřejnosti. A ano, i právě pod určitým tlakem a dohledem Evropské unie, která po České republice dlouhodobě požadovala, abychom měli profesionální, stabilní a politicky neutrální státní správu jako základ fungujícího právního státu.

Byl to výsledek kompromisů, koaličních dohod a někdy i velmi obtížných jednání, jichž řada z vás byla účastníky a účastnicemi. Ale právě proto, že se jej pak podařilo přijmout, měl jednu klíčovou hodnotu. Snažil se nastavit pravidla tak, aby ta státní služba prostě nebyla závislá na tom, kdo je zrovna u moci.

A má to i širší rozměr. Jak jsem právě říkala, ta profesionální, nestranná státní správa je jedním ze základních předpokladů důvěryhodnosti státu v rámci Evropské unie. A pokud začneme oslabovat tyto pojistky proti politizaci, no tak tím otevíráme nejen právě ty otázky reputační, ale i praktické, a to znovu opakuji, zastavení vyplacení dotací, financí z operačních programů, které měly mířit k lidem, firmám a podnikům v České republice.

No a právě proto považuji za důležité alespoň v některých bodech ten návrh korigovat a v tomto smyslu i já předkládám několik pozměňovacích návrhů, které se týkají mimo jiné i souvisejících tisků a které tedy tu odůvodním, a pak se k nim samozřejmě přihlásím i v té podrobné rozpravě.

Můj první pozměňovací návrh se týká reorganizací ve státní správě. A tady je problém jiného typu, ale stejně zásadní. Nově se správně říká, že ty organizační změny mají být účelné, hospodárné a efektivní. To je důležité. Jenže bez toho, aby bylo možné tato pravidla reálně vymáhat, zůstane jen deklarací. V praxi totiž případný spor vypadá tak, že zaměstnanec tvrdí, že ta reorganizace byla účelová, jinými slovy sloužila k tomu, aby se mě zbavili, no a samozřejmě logicky úřad na druhé straně toho případného soudního sporu tvrdí opak. Jenže všechny podklady, analýzy, interní rozhodování, skutečné dopady má právě v rukou ten úřad. Čili ten zaměstnanec je v tomto případě v daleko slabší důkazní pozici.

Můj návrh proto zavádí mechanismus, který tuhle nerovnost vyrovnává. Ne, obrací to takzvané důkazní břemeno, ale prostě ho nastavuje férově. Říká, že pokud zaměstnanec předloží skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jeho odchod souvisel s reorganizací, tak musí Úřad prokázat, že ta reorganizace byla skutečně legitimní, že měla reálné důvody a že odpovídala zákonným principům. Neznamená to, že se ta reorganizace, alespoň v tom mém pozměňovacím návrhu, zakazuje, ani to neznamená to, že stát nemůže rušit místa, znamená to pouze to, že by měl být schopen v případných soudních sporech tyto své kroky obhájit. A to mi přijde jako naprosto základní princip právního státu. Je to ostatně mechanismus, který my již dnes používáme i v jiných oblastech, právě tam, kde existuje informační nerovnost, například v případech diskriminace nebo ochrany oznamovatelů. Čili nejde o zvýhodnění jedné strany, jde zkrátka prostě jenom o to, aby ta případná soudní ochrana byla reálně možná.

Druhým pozměňovacím návrhem, který také předkládám, se snažím řešit problém, kterým je vztah mezi politickým vedením úřadu a profesionální státní službou uvnitř ministerstev a Úřadu vlády. Konkrétně mi jde tedy o to, kdo vykonává působnost v pracovněprávních vztazích vůči zaměstnancům – a to je právě to zásadní, jaké výjimky z toho si může to konkrétní politické vedení vyhradit.

Pozměňovací návrh ústavně-právního výboru totiž v tomto případě ponechává velmi širokou a prakticky neomezenou možnost, aby si ji člen vlády nebo vedoucí Úřadu vlády kdykoliv vyhradil, bez jasných hranic, bez věcného omezení, bez jakékoliv systémové logiky. ***