Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(21.50 hodin)
(pokračuje Václav Pláteník)
Prováděcí předpis adresuje požadavky na pohybovou, zrakovou a sluchovou přístupnost bez vazby na zákon 329 a bez omezení pouze na osoby s uznaným zdravotním postižením. Zákonná norma s užší definicí, než je rozsah prováděcího předpisu, vytváří vnitřní rozpor v právním řádu. Dle ustálené právní doktríny a judikatury Ústavního soudu musí prováděcí předpisy vycházet ze zákonného rámce a nesmí ho překračovat. Je-li zákonný rámec užší, než je realita prováděcího předpisu, nastává situace, kdy část prováděcí normy postrádá zákonný základ. Takový stav ohrožuje vymahatelnost požadavků přístupnosti v rámci stavebního řízení a vytváří prostor pro libovůli při jejich aplikaci. Tolik tedy k argumentaci paní zmocněnkyně.
Česká technická norma 73 – budovy a jejich části, přístupnost a využitelnost prostředí pro všechny lidi a navazující evropská norma, nebudu číst ta čísla, definuje přístupnost konzistentně jako vlastnost prostředí sloužící všem potenciálním uživatelům, přičemž výslovně identifikují seniory, rodiče s kočáry, těhotné ženy a osoby s dočasným omezením jako cílové skupiny požadavků přístupnosti. Je-li zákonná definice přístupnosti užší než definice použitá v příslušných technických normách, jejichž aplikace je v rámci stavebněprávní praxe předpokládána, vzniká výkladová nejistota s bezprostředními praktickými dopady. Jednoduše, stavební úřady, projektanti a investoři budou konfrontováni s protichůdnými normativními signály, což oslabí vymahatelnost přístupnosti jako stavebněprávního požadavku.
Česká republika ratifikovala úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením a přijala závazky vyplývající z jejího čl. 9 – přístupnost, který požaduje přijímání opatření k zajištění přístupu osob se zdravotním postižením na roveň základně s ostatními. Na to se odvolává i ten před měsícem vládou schválený dokument mimochodem. Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením ve svých obecných komentářích opakovaně zdůrazňuje, že přístupnost má být konstruována jako obecná vlastnost, nikoliv jako opatření výlučně cílená na osoby s uznaným postižením.
Dále je třeba poukázat na směrnici Evropského parlamentu a rady, vždycky vynechám ta čísla, o požadavcích na přístupnost u výrobků a služeb, která sice přímo nereguluje stavební právo, avšak etabluje zásadu, že přístupnost prostředí je veřejnou povinností s obecným osobním rozsahem. Přijetí zákonné definice, která by tuto zásadu ve vnitrostátním právu degradovala, je v rozporu s duchem harmonizovaného evropského přístupu. Vymezení přístupnosti jako výhradního opatření pro osoby se zdravotním postižením vede v praxi k jejich vnímání jako speciálních nebo výjimečných prvků určených pouze vymezené skupině uživatelů. Důsledkem je tendence projektantů, investorů i stavebních úřadů interpretovat požadavky přístupnosti restriktivně, nikoliv jako obecný standard. Typickým projevem je přístup, kdy výtah, bezbariérový vstup nebo přístupná toaleta nebo třeba vstup do tělocvičny jsou označovány za opatření pro zdravotně postižené, ačkoliv jsou ve skutečnosti využívány celou škálou uživatelů. Taková praxe vede k neefektivnímu umisťování a navrhování prvků přístupnosti, k jejich fyzické separaci od běžného uživatelského prostoru a v důsledku k ponižování nebo snižování důstojnosti těch uživatelů.
Odkaz na zákon 329 v zákonné definici přístupnosti staveb vyvolává v podmínkách stavebního řízení závažnou interpretační nejistotu, neboť zákon 329 neobsahuje žádné technické ani funkční vymezení přístupnosti prostředí. Kritéria pro přiznání příspěvku na mobilitu nebo průkazu OZP jsou zcela nepřenositelná do sféry technických požadavků na výstavu. Stavební úřady, které by se pokoušely aplikovat zákonnou definici přístupnosti odkazující na zákon 329, by se dostaly do situace, kdyby musely posuzovat hypotetickou způsobilost budoucích uživatelů stavby k přiznání dávek podle sociálního práva. A to je požadavek, který je z povahy věci nesplnitelný a v právním státě nepřijatelný. Z pohledu hospodárnosti a efektivity veřejných i soukromých investic do výstavby platí, že stavba navržená s prvky přístupnosti pro co nejširší okruh uživatelů má delší funkční životní cyklus, nižší náklady na budoucí adaptace a vyšší tržní hodnotu. Naproti tomu stavba navržená bez přístupnosti je v průběhu životního cyklu nucena k nákladným rekonstrukcím, řekněme k rekonstrukcím, které mohou být často nákladné.
Zúžení zákonné definice přístupnosti snižuje standardy, jejichž dodržení je při výstavbě vyžadováno, a tím přímo ohrožuje ekonomickou efektivitu investic. Principy udržitelného rozvoje a celoživotní použitelnosti staveb, lifetime homes, jsou součástí moderní stavební politiky ve většině členských států EU, jsou s navrženým zúžením neslučitelné.
Tento návrh byl rovněž pozitivně konzultován s Národní radou osob se zdravotním postižením, Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých a Aliancí pro individualizovanou podporu a dalšími, a opakuji, že se s ním ztotožňuje i ČKAIT tady ve svém stanovisku.
Mně na závěr prosím dovolte konstatovat, že já rozhodně nejsem odborníkem na stavební právo, naopak obdivuju v jaké hloubce a šířce ho tady diskutujete, a rozumím tomu, že pokud máme ten systém zrychlit a zefektivnit, je potřeba přijmout i některé zásadní změny a třeba změnit váhu jednotlivých zájmů. S tím jsem ztotožněn. Proč to podle vás mají odnést ti nejslabší lidi v té společnosti, to si vyložit nedokážu, a proto věřím, že to ještě přehodnotíte! Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Nyní... Ano, už vidím, že už se zvedla. Nyní prosím paní poslankyni Gabrielu Svárovskou.
A než si připravíte notebook, tak omluvy: z osobních důvodů od 20 hodin se omlouvá poslankyně Jana Filipovičová – a to je všechno.
Máte slovo. Pardon. Ano, máte slovo.
Poslankyně Gabriela Svárovská: Ano, děkuji, pane předsedající. Vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové, zrychlení povolování staveb je legitimní cíl. Lidé i obce potřebují předvídatelná pravidla. A průtahy pochopitelně prodražují výstavbu i veřejné investice. Bohužel ten návrh zákona, který máme před sebou, není zrychlení ve veřejném zájmu. Je to prodeveloperská novela, a ačkoliv její zastánci ji rádi balí do slov o dostupném bydlení, energetice nebo veřejné infrastruktuře, ve skutečnosti bude fungovat jako kladivo na lidi v území, na sousedy, obce a spolky, na všechny, kteří chtějí mluvit do toho, co se bude dít v bezprostřední blízkosti jejich domovů.
Začnu tím, v čem se v debatě záměrně nejvíc mlží. Zrychlení povolování samo o sobě neřeší krizi bydlení. V Praze například už dnes leží stavební povolení na tisíce bytů, a přesto se nestaví. Proč? No, aby to nebylo moc rychlé a ceny bydlení nešly dolů. Více povolení v šuplíku totiž neznamená více bytů na trhu, ani to neznamená levnější bydlení. Pokud trh umožňuje dávkovat nabídku a držet ceny a vláda paralelně neřeší podporu družstevního, neziskového a městského nájemního bydlení, tahle novela usnadní život jen těm, kdo mají největší kapitál a největší vyjednávací sílu pro realizaci zisku. S dostupným bydlením to prakticky nesouvisí.
Takže se shodněme na tom, že toto není novela pro lidi, kteří chtějí bydlet, ani pro firmy, družstva nebo podniky, které by dostupné bydlení chtěly stavět. Jeden z klíčových předkladatelů této novely Andrej Babiš je podle veřejně dostupných informací spojený přes svůj holding SynBiol s developerským holdingem Hartenberg. Tahle novela zároveň nastavuje režimy, které velké projekty zvýhodňují, včetně zrychleného povolování a omezení řádného odvolání. Jinými slovy, předkladatel zákona je zároveň ten, kdo na podobném nastavení může přímo vydělávat. Tak tohle opravdu není veřejný zájem. To je ukázkový střet zájmů a kolikátý už! To je povyšování podnikatelského zájmu na veřejné dobro. ***
