Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(9.50 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
To je podle mě naprosto špatná filozofie. A tato filozofie postupuje, prostupuje celým návrhem. Vláda tvrdí, že cílem je narovnání podnikatelského prostředí, že jde o spravedlnost, o rovné podmínky, o férový výběr daní. Na první poslech to zní hezky. Ale pak otevřeme samotný návrh a co v něm najdeme? Výjimky, další výjimky, zvláštní režimy, přirážky, slevy, osvobození, zvýhodnění některých skupin, zvýhodnění některých oborů, odlišná pravidla pro různé podnikatele.
A proto se ptám, jak lze současně hovořit o rovnosti a vytvářet tolik výjimek? Jak lze současně hovořit o narovnání prostředí a zavádět tolik zvláštních režimů? Jak lze současně tvrdit, že všichni mají mít stejné podmínky a současně psát do zákona nové a nové odchylky.
To přece není narovnání podnikatelského prostředí. To je vytváření nových rozdílů. Jedni budou evidovat, druzí budou mít zvláštní režim. Jedni budou mít slevu, druzí budou platit přirážku. Jedni budou mít výjimku, druzí nikoliv. Jedni budou mít zvýhodněné spropitné, druzí nikoliv. Výsledkem není jednoduchost, není spravedlnost, natož nějaká rovnost. Výsledkem bude složitější daňový systém, méně přehledný systém, systém, ve kterém se další a další skupiny budou zcela logicky ptát, proč ony ano, a my ne?
A budou mít samozřejmě pravdu, protože jakmile jednou stát začne vytvářet nesystémové výjimky, spustí řetězovou reakci. Každá výjimka vyvolá tlak na další výjimku. Každé zvýhodnění vyvolá požadavek na další zvýhodnění. Každý zvláštní režim vyvolá otázku, proč stejný režim nemá nikdo jiný. Takto nevzniká dobrý daňový systém. Takto vzniká daňový systém, který je čím dál složitější, čím dál méně srozumitelnější a čím dál méně spravedlivý.
A právě to je další velký rozpor tohoto návrhu. Vláda tvrdí, že chce pořádek, ale vytváří složitost. Tvrdí, že chce rovnost, ale vytváří výjimky. Tvrdí, že chce efektivitu, ale vytváří nové administrativní náklady. Tvrdí, že chce moderní správu daní a vrací nástroj minulosti.
To je důvod, proč s tímto návrhem nemůžeme souhlasit. A nejde jen o princip, jde také o ekonomiku celé věci. Jestliže stát zavádí takto rozsáhlou povinnost, měl by říct jednu základní věc, kolik to skutečně přinese. Ne hrubý politický odhad nebo marketingové číslo. Ne optimistický scénář, ale skutečnou, čistou bilanci. Kolik EET přinese. Kolik budou stát výjimky. Kolik bude stát sleva na evidenci tržeb. Kolik bude stát osvobození spropitného. Kolik budou stát zvláštní režimy. Kolik bude stát provoz systému. Kolik budou stát úpravy informačních systémů. Kolik budou stát následné kontroly. Kolik budou stát náklady finanční a celní správu. Kolik to bude stát podnikatele na straně jejich vlastní administrativy, techniky, času a povinností. Teprve po odečtení všech těchto nákladů můžeme mluvit o skutečném fiskálním efektu A právě toto číslo v debatě postrádám.
Jako bychom měli hlasovat o systému, aniž bychom věděli, zda se skutečně vyplatí. Jako bychom měli zavádět novou povinnost, aniž bychom věděli, zda čistý přínos převýší náklady. Jako bychom měli přijmout zásah do podnikatelského prostředí jen proto, že to politicky dobře zní.
To je velmi špatný přístup. Veřejná správa má fungovat na základě dat. Nemá fungovat na základě nostalgie. Nemá fungovat na základě politických hesel a symbolů. Má fungovat na základě dat a analýz, na základě měřitelných výsledků, a přesně to v tomto návrhu chybí.
Proto mám stále silnější pocit, že celý návrh vznikl obráceně. Nejprve padlo politické rozhodnutí, vrátíme EET, a teprve potom se začaly hledat argumenty, proč by to mělo dávat smysl. Správný postup by měl být opačný. Nejprve identifikovat problém, potom doložit jeho rozsah, vyvodit dostupné nástroje, posoudit náklady a přínosy, tak jak jsem říkal před chvílí, potom zvolit nejméně zatěžující řešení. A až nakonec předložit zákon.
Tady to ale vypadá jinak. Nejdříve politický symbol, pak argumentace. Nejdříve rozhodnutí, pak hledání zdůvodnění. Nejdříve návrat vlajkové lodi, pak pokus vysvětlit, proč je to prý nutné. A právě proto je tento návrh tak problematický. Zvlášť silně se to ukazuje u bezhotovostních plateb. A zde se dostáváme k otázce, kterou považuji za jednu z nejdůležitějších v celé této diskusi, nejen politicky, ale i ústavně. Protože nejde jen o to, co si kdo myslí o EET. Nejde jen o to, zda někdo EET podporoval, nebo odmítal v minulosti.
Jde o to, zda Parlament bude respektovat hranice, které už jednou vymezil Ústavní soud. Ústavní soud se otázkou evidence bezhotovostních plateb zabýval velmi jasně a řekl podstatnou věc. Cituji: Tržby plynoucí z bezhotovostních převodů jsou obecně poměrně dobře dohledatelné a není tedy dostatečně silný a legitimní zájem státu na jejich plošné evidenci. Konec citace.
To není politický komentář. Není to názor opozice, to je závěr Ústavního soudu České republiky, a právě proto bychom jej měli brát vážně.
Bezhotovostní platba není anonymní, nezmizí, zanechává digitální stopu. Je dohledatelná. Je kontrolovatelná. Je evidovaná v bankovním systému. Je zachycena v účetnictví. Lze ji porovnat s daňovým přiznáním. Lze ji analyzovat. A samozřejmě ji lze kontrolovat. A proto se ptám, jakou novou informaci stát získá tím, že bude tutéž bezhotovostní platbu evidovat ještě jednou? Jaký nový údaj dostane? Jakou novou kontrolní možnost získá? Proč nestačí nástroje, které už stát má? Proč je nutné podnikateli ukládat další povinnost u transakce, která už digitální stopu má? ***
