Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(9.50 hodin)
(pokračuje Benjamin Činčila)
Tomu rozumím a proto právě my míříme na tu skupinu, aby se to dotklo všech, protože pokud říkáme, že máme napjatý státní rozpočet, že se ve velkém zadlužujeme a moc dobře všichni víme, že jo, a já tady teď do toho nechci jako zabředávat. Mně jde spíš o to, že pokud máme vynaložit miliardy ze státního rozpočtu, tak je dávejme těm, co to skutečně potřebují anebo všem, ale ne těmto, co to potřebují a třeba jenom méně než některé jiné skupiny. O tohle, o tohle nám jako lidovcům jde. Proto bychom byli moc rádi, kdybyste zvážili tu podporu toho našeho pozměňovacího návrhu. Já jsem tady o tom mluvil během interpelací s panem premiérem. On slíbil, že se na to podívá, že se nad tím potkáme. Možná vzhledem k Ankaře na to neměl úplně prostor, ale budu moc rád, pokud vy to zvážíte, protože opravdu míříte na skupinu obyvatel, která já netvrdím, že to nepotřebuje vůbec, ale potřebuje to zřejmě méně než ti, co vydělávají trochu méně nebo středněpříjmoví a ti mají taky děti a ti taky chodí do práce a ty taky dávají do té školky. Tak proč oni nemají dostat tu podporu toho školkovného? Mně to přijde extrémně nespravedlivé a je to velmi špatné vynakládání veřejných prostředků a proto přišel ten náš pozměňovací návrh.
Předseda PSP Tomio Okamura: Tak nyní na faktickou poznámku pan poslanec Marek Výborný. Prosím. Tak máte slovo.
Poslanec Marek Výborný: Děkuju, pane předsedo. Paní ministryně, děkuju, že jste vystoupila. Toho si vážím, že tu debatu vedeme, ale úplně jste nezareagovala nebo neodpověděla na to, co tady říkali jak kolega Jurečka, tak teď kolega Činčila. A to, co já považuju za velký lapsus z vaší strany mluvit a možná vás nebudu teďka citovat přesně o tom, že rodiče jsou vlastně sociálním problémem a že je řeší sociální systém. No pak se to tedy... tak jednak není, to říkám jako lidovec úplně na rovinu, tady nahlas. Rodiče, rodičovství není sociální problém a samozřejmě jsou situace i rodin a rodičů, kdy je potřeba jim robustním sociálním systémem pomoci, to nezpochybňuji, ale opravdu bych byl velmi opatrný o tom nazývat rodiče, rodičovství sociálním problémem. Ale co chci říct, vy vlastně říkáte těm nízkopříjmovým pomůžeme sociálním systémem. No ale pak jste se sama usvědčila z toho, že školkovným v té vaší podobě, kdy to jde mimo daňový bonus, tak pomáháte jenom těm, kteří to reálně nepotřebují tak naléhavě jako ti, kterým to školkovné skutečně pomůže a kolegové to tady říkali, jenom bych se opakoval. Prostě středně, vysokopříjmoví, proč by vysokopříjmový rodič měl mít nárok nebo měl pobírat tuto podporu v rámci školkovného, když ji vlastně reálně nepotřebuje? Je to skutečně efektivní nakládání s finančními prostředky daňových poplatníků tohoto státu?
Já se domnívám, že ne. Prosím, když tady, a já jsem u té interpelace shodou okolností byl, kdy tady pan premiér skutečně řekl, že se na to podívá, že to zváží, zkuste to s ním třeba po WhatsAppu zkonzultovat. Možná že je ještě varianta to skutečně podpořit ve smyslu toho, že i vy uděláte dobré rozhodnutí, dobré rozhodnutí i jako správkyně státní kasy. Děkuju.
Předseda PSP Tomio Okamura: Tak nyní vystoupí na faktickou poznámku pan poslanec Bohuslav Niemiec, tak a stále je připraven pan předseda Jan Jakob. Tak prosím, máte slovo.
Poslanec Bohuslav Niemiec: Dámy a pánové, já budu také krátký a jenom bych se chtěl připojit tady k této žádosti o to zvážit tuto výjimku zapojení těchto rodičů do daňového bonusu, protože ta debata mě celkem silně kontrastuje s tou debatou, kterou jsme vedli včera o dálniční známce. O výpadku nějakých 500 milionů v příštím roce a 800 milionů v tom následujícím roce. A tady si myslím, že to jsou opravdu peníze potřebné, dobře vynaložené, kdežto u té dálniční známky ten můj názor je opačný. Takže prosím, zkusme to opravdu zvážit, zamyslet se nad tím a podpořit to. Děkuji.
Předseda PSP Tomio Okamura: Tak nyní vystoupí předseda klubu TOP 09 Jan Jakob a připraví se se stanoviskem klubu paní poslankyně Lucie Sedmihradská. Tak prosím, máte slovo.
Poslanec Jan Jakob: Tak děkuju, pane předsedo. Vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové, blížíme se k závěrečnému hlasování o návrhu zákona o evidenci tržeb. Za poslední týdny jsme zde vedli dlouhou debatu, ale poměrně věcnou. Zazněly desítky vystoupení, mnoho argumentů i technických detailů, proto nemá smysl všechno znovu opakovat. Chtěl bych využít svého závěrečného vystoupení k něčemu jinému. Chtěl bych se vrátit k samotné podstatě tohoto návrhu, protože dnes nehlasujeme jen o evidenci tržeb. Dnes hlasujeme o tom, jaký má být vztah mezi státem a občanem. O tom, jaký stát chceme rozvíjet. Jestli stát, který při každém novém problému vytváří další evidenci, další povinnost a další administrativu. Nebo stát, který se nejdříve podívá na to, jaké informace už má, jak je dokáže lépe využít a teprve potom zvažuje, zda je skutečně nutné ukládat občanům nové povinnosti. To je podle mě skutečný spor, který dnes vedeme. Když jsem vystupoval při prvním čtení tohoto návrhu, položil jsem jednu jednoduchou otázku. Jaký problém roku 2026 nebo 2027 se vláda snaží řešit nástrojem z roku 2016? Očekával jsem, že během projednávání dostaneme jasnou odpověď, že uslyšíme nové analýzy, nová data. Že se dozvíme, proč právě dnes potřebujeme znovu zavádět systém, který vznikal za zcela jiných ekonomických, ale i technologických podmínek. Jenže místo toho jsme většinou slyšeli argumenty, které zaznívaly už před deseti lety. Přitom svět se za deset let zásadně změnil. Změnilo se podnikání, změnily platební návyky, změnila se i digitalizace státu a změnily se i možnosti Finanční správy. A právě proto bych očekával, že se změní i způsob, jakým stát přistupuje ke správě daní. Místo toho se vracíme ke stejnému principu. A právě s tím mám zásadní problém.
Dovolte mi proto položit 5 jednoduchých otázek. Ne proto, že bych na ně odpověď neznal, ale proto, že jsem ji během celé rozpravy neslyšel.
Otázka první. Jaký konkrétní problém roku 2026 tento návrh řeší? Ne sloganem o lepším výběru daní, ale konkrétně. Co dnes Finanční správě chybí natolik, že bez obnovení evidence tržeb nemůže svou práci vykonávat efektivně? Odpověď jsme podle mého názoru nedostali.
Otázka druhá. Kolik skutečně tento návrh přinese veřejným rozpočtům? Ne odhad, ne politické klišé, ale aktuální ekonomickou analýzu vycházející z dnešní struktury plateb z dnešního podnikatelského prostředí a dnešních možností finanční správy. Ani to jsme neslyšeli.
Otázka třetí. Kolik bude tento návrh stát? To nejen stát, ale i podnikatele. Kolik času budou muset věnovat těmto novým povinnostem? Kolik budou stát úpravy těch systémů? Kolik bude stát samotná správa evidence? Ani zde jsme podle mého názoru nedostali úplnou odpověď.
Otázka čtvrtá. Proč mají být znovu evidovány také bezhotovostní platby? Platby, které už dnes zanechávají digitální stopu. Platby, které jsou dohledatelné. Platby, u nichž stát disponuje nesrovnatelně větším množstvím informací než před 10 lety. Jakou novou hodnotu jejich opětovná evidence přinese? Ani na tuto otázku jsme přesvědčivou odpověď neslyšeli. ***
