(pokračuje Jan Skopeček)

1.
Zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů
/sněmovní tisk 90/7/ – vráceno prezidentem

Stanovisko prezidenta republiky s odůvodněním jeho nesouhlasu s tímto zákonem vám bylo rozdáno jako sněmovní tisk 90/8.

Já se nejprve zeptám paní ministryně Schillerové, coby navrhovatelky a místopředsedkyně vlády a ministryně financí, zda se chce vyjádřit ke stanovisku prezidenta republiky. Paní ministryně? Paní ministryně financí? Paní ministryně Schillerová? (Ve vládní lavici se diskutuje.) Ptám se vás, jestli chcete, coby navrhovatelka a místopředsedkyně vlády, se vyjádřit ke stanovisku prezidenta republiky tak, jak je podle procedury obvyklé? (Ministryně Schillerová reaguje mimo mikrofon.) Nepotřebujete už opakovat, dobře.

Pak se zeptám, zda se chce ke stanovisku prezidenta vyjádřit zpravodajka garančního výboru paní, poslankyně Murová? Nechce.

Otevírám tedy rozpravu a v rámci rozpravy tady máme přednostní práva. Jako první tu mám přednostní právo paní ministryně Schillerové. Také nechce využít tohoto přednostního práva. Poté tu je přednostní právo pana poslance Rakušana. Nemá zájem využít přednostní právo. Poté je tu přednostní právo pana poslance Jakoba. Pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Jan Jakob: Děkuju. Já bych přece jenom možná poprosil trochu o klid. Vím, že to bylo dlouhé hlasování. Vážený... (Odmlka pro hluk v sále.)

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Pane poslanče, rozumím.

Prosím kolegyně a kolegy, kteří se nechtějí věnovat projednávání tohoto bodu, ať opustí pěkně prosím sál Poslanecké sněmovny a přenesou diskuse do předsálí, aby pan poslanec Jakob mohl přednést svoje vystoupení.

Poslanec Jan Jakob: Děkuju. Vážený pane předsedající – chtěl jsem říct i vážená paní ministryně financí, bohužel z tak zásadního bodu odešla – vážené kolegyně, vážení kolegové, o tomto zákonu dnes nerozhodujeme poprvé, při hlasování o této variantě. Dokonce nerozhodujeme ani podruhé, ale dokonce potřetí. Poprvé jsme o něm rozhodovali po třetím čtení nebo v rámci třetího čtení. Tehdy koaliční většina schválila zákon i se změnami, které zásadně rozvolňují pravidla rozpočtové odpovědnosti. Podruhé jsme o něm rozhodovali poté, co nám jej vrátil Senát. Ten upozornil, že se z původně harmonizační novely stal nástroj pro oslabování domácích fiskálních pravidel. Navrhl nejproblematičtější změny odstranit. Koalice jeho argumenty odmítla. Původní sněmovní verzi prosadila přesně 101 hlasy, ani o jeden hlas více.

Dnes jsme tady potřetí, protože zákon vrátil Poslanecké sněmovně prezident republiky. To znamená, že před námi není stejná situace jako minule. Od našeho posledního hlasování přibyly nové skutečnosti. Přibylo podrobné stanovisko prezidenta republiky, které tady nechtěla okomentovat ani paní ministryně, ani paní zpravodajka, přibylo společné prohlášení 20 nezávislých ekonomů, a především přibyla další příležitost podívat se na tento zákon bez stranických klapek na očích.

Prezident nepoužil veto pro nic za nic. Uvedl dva hlavní důvody: za prvé, obavu z dopadu zákona na dlouhodobou udržitelnost veřejných financí; za druhé, významné oslabení parlamentní kontroly nad rozpočtovými procesy. To jsou dvě samostatné a velmi vážné výhrady. Jedna se týká peněz, druhá se týká moci. Jedna se týká toho, jak hluboké deficity může stát vytvářet, druhá se týká toho, kdo bude vládu při jejich vytváření kontrolovat. Dohromady vytvářejí velmi nebezpečnou kombinaci: více prostoru utrácet, méně parlamentní kontroly; více výjimek, méně povinnosti vysvětlovat; více moci pro vládu, méně pojistek proti jejím chybám. Právě proto dnes nejde jen o běžné hlasování o veto. Jde o poslední pojistku.

Minule jsem zde mluvil o osmi mýtech paní ministryně financí. Vysvětloval jsem, proč není pravda, že bez této novely nelze sestavit rozpočet, proč více výjimek neznamená více odpovědnosti, proč fiskální pravidla nebrání investicím a proč změna zákona nemůže nahradit skutečnou konsolidaci.

Nebudu celý ten projev opakovat. Všech osm mýtů ale stále platí. Ani jeden z nich nebyl bohužel vyvrácen. Ba naopak, vývoj posledních týdnů naši kritiku potvrdil.

Dnes se proto soustředím na sedm otázek, na které vláda stále nedala přesvědčivou odpověď, sedm otázek, které po stanovisku prezidenta republiky a po společném prohlášení ekonomů už nelze jen tak zamést pod koberec.

Otázka číslo jedna: Proč chce vláda přijmout národní fiskální pravidla, která mohou být benevolentnější než pravidla evropská? Vláda opakovaně říká, že chce udržet deficit vládního sektoru pod 3 procenty hrubého domácího produktu. Dobře. Pokud to vláda myslí vážně, proč současně trvá na zákoně, který umožňuje tuto hranici výrazně překračovat? To není jenom otázka nás z opozice. To je přesně rozpor, na který upozornilo společné prohlášení 20 ekonomů. Na jedné straně politický slib, deficit pod 3 procenty HDP. Na straně druhé zákonný rámec, možnost vzít výrazně nad 3 procenta, a to několika různými cestami. Co z toho tedy platí? Vládní slib, nebo zákon? Paní ministryně může říct, že vláda tyto možnosti nevyužije. Pak ale musím se znovu zeptat, proč je tedy do zákona vkládá. Proč potřebuje otvírat dveře, kterými prý nechce projít? Proč žádá tak široké oprávnění, když tvrdí, že ho nebude potřebovat?

Fiskální pravidla se nepíšou podle toho, čemu máme věřit v jednom televizním rozhovoru. Píšou se podle toho, co může vláda skutečně udělat. Nejde jen o tuto vládu, jde o každou příští vládu. Zákon nebude posuzovat dobré úmysly paní ministryně, zákon bude vytvářet možnosti, hranice. Jakmile jednou možnost vytvoříme, může ji využít kdokoli, třeba vláda, kterou dnes nepodporujete, třeba vláda, kterou jednou podporovat nebudete. Pravidlo musí být napsáno tak, aby obstálo v obou případech. 3 procenta navíc nejsou doporučený cíl, jsou horní hranice evropského rámce. Stát, který se během běžných let pohybuje těsně pod ní, si nevytváří bezpečný prostor. Vytváří si zranitelnost. Stačí zpomalení ekonomiky, stačí pokles příjmů, stačí mimořádná událost a deficit se dostane nad limit bez jakéhokoliv nového politického rozhodnutí.

Odpovědná vláda proto nemíří na hranu. Odpovědná vláda si vytváří rezervu. Právě o to se snažily naše pozměňovací návrhy. Navrhovali jsme bezpečnostní rezervu ve výdajovém rámci. Navrhovali jsme omezení běžné odchylky. Navrhovali jsme korekční mechanismus pro případ, že vláda pravidla poruší. Navrhovali jsme silnější roli Národní rozpočtové rady. Koalice tyto pojistky odmítla, naopak přijala nové výjimky. To je zásadní rozdíl mezi naším přístupem a přístupem vlády. My jsme chtěli vytvořit rezervu pro horší časy, vy vytváříte prostor pro vyšší výdaje už dnes. My jsme chtěli, aby porušení pravidel spustilo nápravu, vy chcete, aby se hranice předem posunula. My jsme chtěli, aby nezávislá instituce mohla včas varovat, vy její varování opakovaně ignorujete.

Prezident ve svém stanovisku připomíná, že české veřejné finance už dnes nejsou na dlouhodobě udržitelné trajektorii. Odkazuje na očekávaný náraz na dluhovou brzdu kolem roku 2037 a to je podle hodnocení Národní rozpočtové rady. Rok 2037 – může to znít vzdáleně, ale není. Je to za pouhých 11 let. To není horizont několika generací, to je horizont necelých tří volebních období. Mnozí z nás budou stále v aktivním věku, dnešní školáci budou vstupovat na pracovní trh a stát může být postaven před nutnost velmi tvrdých rozpočtových korekcí. Co taková korekce znamená? Rychlé zvyšování daní, rychlé omezování výdajů, škrty, které budou vynucené a radikální. A právě na možné nepříznivé sociální dopady takovéhoto vývoje prezident výslovně upozorňuje. Dluh totiž dlouho nevypadá jako sociální problém, až do chvíle, kdy se jím stane. Dokud si stát půjčuje, může rozdávat. Když narazí na limit, začne brát. Proto je tvrzení, že fiskální pravidla ohrožují sociálně citlivý stát, postavené na hlavu. Ve skutečnosti jej chrání. Chrání důchody před chaotickými zásahy, chrání zdravotnictví před vynucenými škrty, chrání školství před tím, aby se stalo první obětí dluhové krize, chrání schopnost státu pomáhat ve chvíli, kdy pomoc bude opravdu potřeba.

První otázka tedy zůstává bez odpovědi. Proč si vytvářet zákonný prostor pro deficit nad 3 procenty, když vláda tvrdí, že jej nechce využít?

Otázka číslo dvě: Kolik bude stát infrastrukturní výjimka? Prezident označil právě tuto část zákona za nejpodstatnější a nejméně žádoucí změnu směřující k rozvolnění fiskálních pravidel. To je velmi silné hodnocení. Zákon stanoví mimo výdajový rámec výdaje na dopravní a vodní infrastrukturu a na infrastrukturu energetické bezpečnosti. Na první poslech to zní samozřejmě dobře. Kdo by s tím nesouhlasil? Kdo by měl něco proti stavění silnic, železnic? Kdo by byl proti energetické bezpečnosti? Takto ale správná otázka nestojí. Správná otázka zní: Které konkrétní projekty, v jakém objemu, v jakých letech, s jakým dopadem na deficit, s jakým dopadem na dluh a kdo rozhodne, že daný výdaj už nemusí respektovat běžný výdajový rámec? Prezident upozornil na zásadní problém. Tato výjimka nemá spodní práh pro své uplatnění, jaký má výjimka třeba na obranné výdaje. Má se vztahovat na všechny stavby uvedené v příloze liniového zákona. Její rozpočtové dopady podle Národní rozpočtové rady v tuto chvíli ani nelze kvalifikovaně odhadnout.

Zastavme se u toho na chvíli. Sněmovna má schválit výjimku. Nevíme však, kolik bude stát. Nevíme, jak velký deficit může vytvořit. Nevíme, jak rychle se její rozsah může zvětšovat. A přesto máme hlasovat pro. To není odpovědné rozhodování, to je bianko šek bez vyplněné částky.

Zákon navíc nepracuje jen s klasickými investičními výdaji. Ekonomové ve svém prohlášení upozorňují taky na platby za dostupnost u projektů partnerství veřejného a soukromého sektoru – PPP projekty. PPP projekt může být samozřejmě správný nástroj, ale není to kouzlo. Neodstraňuje se tím náklad, jen jej rozkládá v čase a mění způsob, jakým jej stát platí. Když vláda rozhodne o budoucích platbách za dostupnost dálnice nebo jiné infrastruktury, jedná se stále o veřejné peníze. Je to stále závazek státu a musí být vidět v rozhodování o tom, co si stát může a nemůže dovolit. Projekt se nestane levnějším jen proto, že jeho výdaj vyjmeme z pravidla. Dluh se nezmenší jen proto, že na něj dáme visačku s názvem „investice“ a budoucí platba nezmizí jen proto, že ji dnešní vláda nemusí uhradit okamžitě.

Znovu zdůrazňuji, nejsme proti infrastruktuře. Česká republika potřebuje dálnice, železnice, energetické zdroje i vodní stavby. Ale potřebuje je stavět tak, aby se jejich financování nezměnilo v nekontrolovatelnou výjimku. Dobrá investice musí obstát ve třech testech: musí mít společenský přínos, musí mít rozumnou cenu a stát musí být schopen ji financovat. Tento zákon řeší jen první část a ještě velmi obecně, o ceně mlčí, o celkovém limitu mlčí, o vztahu k ostatním prioritám také mlčí. O mechanismu, který zabrání zneužití výjimky, není ani slovo. Vláda nám přitom tvrdí, že bez výjimky by se země přestala rozvíjet. To je falešné tvrzení. Nemusíme si vybírat mezi investicemi a odpovědností. Můžeme mít obojí. Musíme ale stanovit strop, musíme mít časové omezení, musíme mít přesnou definici projektů, musíme znát dopad na saldo a na dluh, musíme porovnávat přínosy a musíme zachovat parlamentní kontrolu. Pokud vláda takové parametry předloží v samostatném zákoně, můžeme o nich vést věcnou debatu, ale schválit dnes neomezenou a nekvantifikovatelnou výjimku jen proto, že slovo infrastruktura zní pozitivně, by bylo nezodpovědné.

Druhá otázka tedy zůstává. Kolik může infrastrukturní výjimka stát a proč to vláda neví dříve, než žádá o její schválení?

Otázka číslo tři: Proč má vláda získat možnost překročit zákonem stanovené výdaje až o 10 procent bez předchozího souhlasu Poslanecké sněmovny? 10 procent zní možná jako technický parametr, ale není. U státního rozpočtu jde o částku přesahující 200 miliard korun. Přes 200 miliard! Pro srovnání, letošní schodek státního rozpočtu je 310 miliard korun. Nejde tedy o drobnou operativní rezervu. Jde o částku, která může zásadně změnit celý rozpočet schválený Poslaneckou sněmovnou. A kdo má být spouštěčem? Bezpečnostní rada státu, tedy orgán vlády. Vláda si prostřednictvím svého vlastního orgánu navrhne, aby mohla překročit zákon, který schválila Poslanecká sněmovna. Vláda bude žadatelem, vláda bude posuzovatelem a vláda bude příjemcem nové pravomoci. A parlament? Ten se omezí na roli diváka.

Právě toto prezident označil za prolomení osvědčených mechanismů parlamentní kontroly, které vycházejí z ústavního principu dělby moci. To není formální námitka. Státní rozpočet je zákon. Je to jeden z nejdůležitějších zákonů, které každý rok přijímáme. Poslanecká sněmovna jím dává vládě oprávnění utratit konkrétní objem veřejných prostředků. Když vláda potřebuje výdaje zásadně změnit, má přijít znovu do Poslanecké sněmovny. Má vysvětlit důvody, má předložit čísla, má obhájit priority a má získat souhlas většiny. To není překážka akceschopnosti, to je demokracie. Paní ministryně, kdyby tady byla, možná namítne, že bezpečnostní situace může vyžadovat rychlost. Ano, může, ale rychlost a kontrola nejsou protiklady. Poslanecká sněmovna se samozřejmě může sejít mimořádně, rozpočtová změna může být projednána přednostně. V krizích jsme opakovaně dokázali schvalovat zákony během velmi krátké doby. Když jde o stovky miliard korun, není parlamentní kontrola luxus. Je to povinnost.

Navíc pojem zhoršená bezpečnostní situace může mít velmi, velmi široký výklad. Jaká jsou přesná kritéria? Kdo ověří, že ta kritéria byla splněna? Na jaké výdaje lze potom ty peníze použít? Jak dlouho mimořádné opatření trvá? Musí je Poslanecká sněmovna dodatečně potvrdit? Co se stane, pokud bude použita neoprávněně? Na tyto otázky zákon nedává dostatečně jasné odpovědi. Odpovědné vymezení mimořádné situace musí být úzké, musí být časově omezené, musí být účelově vymezené, musí být transparentní a musí podléhat parlamentnímu potvrzení.

Tady však máme širokou pravomoc, vysoký finanční rozsah a slabou – vlastně žádnou – kontrolu. Vláda říká: Důvěřujte nám. Já říkám: Napišme raději dobrý zákon. Zákony nevznikají proto, že každé vládě bezvýhradně důvěřujeme. Vznikají proto, že moc potřebuje hranice.

Třetí otázka tedy také zůstává. Proč má o možném navýšení výdajů o více než 200 miliard korun rozhodovat vláda na návrh vlastního orgánu, a ne Poslanecká sněmovna?

Otázka číslo čtyři: Proč zákon oslabuje rozpočtové pojistky institucí, které mají být na vládě nezávislé? Prezident upozorňuje na takzvané parlamentní kapitoly. Patří mezi ně Poslanecká sněmovna, Senát, Kancelář prezidenta republiky, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, Národní rozpočtová rada, veřejný ochránce práv či ochránce práv dětí. Jsou to instituce s velmi rozdílnými úkoly, jedno ale mají společné: nemají být podřízeny vládě. Některé vládu kontrolují, některé chrání ústavnost, některé chrání práva občanů, některé představují jinou složku státní moci.

Zákon ruší podmínku souhlasu rozpočtového výboru se změnami v návrzích jejich rozpočtu. Tím fakticky posiluje postavení Ministerstva financí. Ministerstva, které je součástí vlády; ministerstva, jehož návrhy má například Národní rozpočtová rada nezávislé hodnotit; ministerstva, jehož hospodaření má kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad; ministerstva, které může být účastníkem sporu před Ústavním soudem.

To je zjevný problém v rámci systému brzd a protivah. Nejde o to, aby tyto instituce dostaly všechno, co požadují. Nejde o rozpočtovou nedotknutelnost. Nejde o automatické navyšování jejich výdajů. Jde o to, kdo a jak rozhoduje o případném krácení. Souhlas rozpočtového výboru je pojistka, že vláda nemůže prostřednictvím Ministerstva financí jednostranně zasáhnout do návrhu rozpočtu investice (instituce?), která ji má kontrolovat. To je pojistka parlamentní. Je to pojistka veřejná. Je to pojistka proti nepřímému tlaku. Paní ministryně tuto změnu dříve označovala za technickou úpravu nebo zvýšení flexibility. Ale flexibility pro koho? Pro nezávislou instituci, nebo pro Ministerstvo financí? Jestliže odstraníme nutnost parlamentního souhlasu, neposilujeme nezávislost institucí, posílíme exekutivu. A to je podstatný rozdíl.

Někdo může namítnout, že prezident hájí rozpočet vlastní kanceláře. Jenže tato námitka neobstojí. Prezident nehovoří pouze o Kanceláři prezidenta republiky. Hovoří o celé skupině institucí, včetně obou komor parlamentu, Ústavního soudu, NKÚ, ombudsmanů a Národní rozpočtové rady. I kdyby Kancelář prezidenta republiky na tomto seznamu vůbec nebyla, ústavní problém zůstává úplně stejný. Moc se koncentruje (nekoncentruje?) jen tím, že někomu odeberete zákonnou kompetenci. Může se koncentrovat i tím, že získáte větší vliv na jeho rozpočet. Rozpočtová závislost může být velmi účinnou formou tlaku. Právě proto mají demokratické státy podobné pojistky. Ne proto, že vždy očekávají zneužití, ale proto, aby mu předcházely.

Čtvrtá otázka tedy zůstává. Proč v zákoně o rozpočtové odpovědnosti současně oslabujete rozpočtovou ochranu institucí, které mají vládu kontrolovat a vyvažovat?

Otázka číslo pět: Proč má parlament dostávat méně informací právě ve chvíli, kdy vláda získává více prostoru utrácet? Tato část zákona možná nepřitahuje tolik pozornosti jako stovky miliard nebo infrastrukturní projekty, výjimky, je ale velmi důležitá. Zákon ruší čtvrtletní zprávy o plnění státního rozpočtu, které jsou dosud předkládány rozpočtovému výboru. Pololetní zprávu navíc nemá projednávat plénum Poslanecké sněmovny, ale pouze rozpočtový výbor. Co to znamená v praxi? Méně pravidelných informací, méně veřejné debaty, menší prostor médií a občanů, slabší možnost včas upozornit na problém. Vláda získá širší možnosti měnit výdajovou trajektorii a parlament dostane méně příležitostí její postup kontrolovat. Znovu ta stejná kombinace: více volnosti nahoře, méně světla dole. To je přesný opak toho, co by mělo následovat. Čím větší pravomoci vláda dostává, tím silnější má být kontrola. Čím více výjimek zákon obsahuje, tím častější má být vykazování jejich použití. Čím větší mohou být odchylky od schváleného rozpočtu, tím dříve o nich má parlament vědět. Vláda to ale obrací. Více pravomocí, méně zpráv. Vyšší možné výdaje, nižší veřejná pozornost.

Paní ministryně může říct – a už přišla, to jsem rád – že data jsou přece dostupná průběžně. Ano, část dat dostupná je, ale zveřejnění tabulky není totéž jako politická odpovědnost a kontrola.

Zpráva není jen soubor čísel. Je to povinnost vlády vysvětlit vývoj, je to příležitost poslanců klást otázky. Je to veřejný záznam o tom, zda se rozpočet vyvíjí podle schváleného plánu. Je to okamžik, kdy lze problém zachytit dříve, než se stane nevratný. Rozpočet se neplní jednou za rok, plní se každý den. A parlamentní kontrola nemá přijít až poté, co jsou peníze utraceny. Má probíhat průběžně. Jinak nejde o kontrolu, ale jen o zpětné konstatování.

Pátá otázka tedy zůstává. Proč omezuje vláda pravidelné zprávy a veřejné projednání rozpočtového plnění ve stejné novele, která jí dává širší prostor pro navýšení výdajů?

Otázka číslo šest: Proč tak zásadní změny neprošly standardním připomínkovým řízením a řádným vyhodnocením dopadů? Původní návrh byl předložen jako harmonizace s novým evropským fiskálním rámcem. Vláda dokonce původně chtěla, aby Poslanecká sněmovna mohla návrh schválit už v prvním čtení. Sněmovna to odmítla. A pak se stalo něco zásadního. Do návrhu byly v Poslanecké sněmovně vloženy rozsáhlé změny prostřednictvím poslaneckých pozměňovacích návrhů: infrastrukturní výjimky, změny rozpočtové autonomie nezávislých institucí, nové možnosti překročení výdajů, oslabení parlamentního reportingu – tedy právě ty části, které dnes kritizuje i prezident republiky. Tyto zásadní změny neprošly běžným mezirezortním připomínkovým řízením jako standardní vládní návrh. Nebyly dostatečně prověřeny jejich vzájemné dopady, nebyl kvalifikovaně vyčíslen celý fiskální dopad. Nebyl vytvořen pro to, aby se předem vypořádaly připomínky dotčených institucí a odborné veřejnosti.

Prezident na tuto okolnost výslovně upozorňuje. Píše, že řada rizikových důsledků nemohla být před přijetím zákona informovaně posouzena a zohledněna. To je velmi vážná věta. Neříká jen, že vláda s kritikou nesouhlasila. Říká, že pro kvalifikované posouzení nebyly vytvořeny podmínky. I u drobné technické novely by to nebylo správné. U změny pravidel, která mohou ovlivnit stovky miliard korun a fungování dělby moci, je to zcela nepřijatelné. Čím větší dopad zákon má, tím pečlivější má být jeho příprava. Čím obtížněji se jeho následky napravují, tím více času máme věnovat kontrole předem. Čím více budoucích vlád zavazuje nebo jejich odpovědnost rozvolňuje, tím širší shodu bychom měli hledat. Tady se stal pravý opak. Závažnější obsah, slabší proces. Větší dopady, menší možnost je prověřit.

Vláda teď možná řekne, že na to není čas, že potřebují sestavit rozpočet, ale časový tlak nevytvořil prezident, nevytvořil jej Senát, nevytvořila jej opozice. Vytvořila jej vláda tím, že spojila nezbytnou evropskou harmonizaci s kontroverzními domácími změnami. Mohli jsme mít čistou harmonizační novelu, mohla projít včas, mohla mít širokou podporu a o infrastrukturních výjimkách, mimořádném 10procentním navýšení a změnách kontroly jsme mohli jednat odděleně, s vyčíslenými dopady a po řádné odborné debatě. To byla možná cesta. Ta cesta stále možná je. Pokud dnes veto nebo zítra nepřehlasujeme, vláda může bezodkladně předložit čistou harmonizační úpravu a může samostatně předložit každou další změnu, kterou považuje za potřebnou.

Pak ale bude muset u každé z nich říci, kolik stojí, proč je nutná, jak bude kontrolována a jaký bude její dopad na dluh. Právě tomu se dobrá legislativa nevyhýbá, právě to dobrá legislativa naopak vyžaduje.

Šestá otázka tedy zůstává. Proč máme bez řádného posouzení schválit změny, jejichž plný rozpočtový dopad podle nezávislé autority ani nelze kvalifikovaně odhadnout?

Otázka číslo sedm: Kolik varování ještě koalice potřebuje? Nejprve varovala Národní rozpočtová rada. Upozornila, že jde o výrazné rozvolnění fiskálních pravidel. Upozornila na možnost navýšit deficit o desítky až stovky miliard. Upozornila na vágní vymezení mimořádných situací. Upozornila, že národní mantinely mohou prakticky ztratit svůj význam. Koalice toto varování odmítla.

Potom zákon vrátil Senát. Neodmítl evropskou harmonizaci, pokusil se odstranit nejproblematičtější domácí přílepky a zachovat elementární smysl fiskálních pravidel. Koalice Senát přehlasovala přesně 101 hlasy.

Potom zákon vetoval prezident republiky. Nezpochybnil právo vlády určovat rozpočtové priority, naopak je ve svém stanovisku výslovně respektuje. Říká ale, že dlouhodobá udržitelnost, zdraví a transparentnost veřejných financí jsou hodnoty, které musí respektovat každá vládní většina bez ohledu na její politické směřování. To je přesně podstata fiskálních pravidel. Nejsou programem pravice, nejsou programem levice, nejsou programem vlády. Jsou mantinelem pro všechny.

Nakonec se ozvalo 20 ekonomů, lidé s různými profesními zkušenostmi, různými pohledy na hospodářskou politiku a různým odborným zázemím. Mezi signatáři jsou například Jiří Rusnok, Zdeněk Tůma, Mojmír Hampl, Tomáš Holub, Helena Horská, Daniel Münich, Štěpán Jurajda nebo Dominik Stroukal. To není jedna ekonomická škola, to není jeden názorový proud, přesto se shodli na společném varování: Rozpočtová pravidla neohrožují obranu, vzdělávání, zdravotnictví ani sociální zabezpečení. Naopak pomáhají zajistit, aby je stát dokázal financovat stabilně a dlouhodobě. Ekonomové respektují právo vlády nastavit priority – stejně jako prezident, stejně jako Senát, stejně jako my v opozici – ale právo stanovit priority není právem zrušit mantinely, právo vládnout není právem oslabit kontrolu a většina 101 hlasů není důkazem ekonomické správnosti. Je to pouze důkaz, že koalice dokázala shromáždit 101 hlasů. Někdo namítne, že ekonomové nejsou volení. To je pravda. O zákonu nerozhodují oni. Rozhodujeme my tady v parlamentu, ale právě proto je naše odpovědnost větší, ne menší. Odborníci mají profesní povinnost varovat, prezident má ústavní právo zákon vrátit, Senát má ústavní právo navrhnout změny a Poslanecká sněmovna má povinnost jejich argumenty skutečně zvážit. Nejen spočítat hlasy, nejen zopakovat stranické stanovisko, nejen říci že, rozhodla většina. Většina samozřejmě rozhodne, ale dobrá většina také naslouchá. Dobrá většina umí opravit chybu. Dobrá většina chápe, že změna názoru po nových informacích není slabost, je to odpovědnost.

Sedmá otázka tedy zůstává. Pokud koalici nestačilo varování Národní rozpočtové rady, Senátu, prezidenta republiky ani 20 nezávislých ekonomů, čí varování by jí konečně stačilo?

Vážené kolegyně, vážení kolegové, předpokládám, že v dnešní a zítřejší debatě uslyšíme několik známých a očekávaných výmluv – už jsme je tady v úvodu dnešního jednání některé slyšeli – proto na ně chci reagovat předem.

Výmluva číslo jedna: Když veto nepřehlasujeme, nebude možné sestavit rozpočet nebo splnit evropské povinnosti. Není to pravda. Rozpočet lze sestavit podle platných pravidel. Bude muset respektovat zákonný rámec, bude muset stanovit priority, bude muset hledat úspory. Jistě, bude to pro vládu obtížnější, ale obtížnější neznamená nemožné. Evropskou harmonizaci lze přijmout samostatně. Nikdo z nás ji neblokuje, naopak. Navrhujeme, aby nebyla používána jako nosič pro domácí rozvolnění pravidel. Jestliže vláda spojila potřebnou evropskou úpravu s kontroverzními výjimkami, nemůžete tvrdit, že každý odpůrce výjimek odmítá evropskou úpravu. To je politický trik, ne věcný argument.

Výmluva číslo dvě: Kdo nepodpoří zákon, je proti investicím a bezpečnosti. To také není pravda. Investice a bezpečnost jsou priority. Právě proto musí být financovány udržitelně. Stát, který ztratí kontrolu nad dluhem, nebude dlouhodobě schopen financovat ani obranu, ani infrastrukturu. Rozpočtové pravidlo nezakazuje postavit dálnici, nutí vládu rozhodnout, která dálnice má přednost, kolik bude stát a z čeho ji zaplatí. Rozpočtové pravidlo nezakazuje zvýšit výdaje na obranu, nutí vládu promítnout tuto prioritu do celkového hospodaření. To je jeho účel. Když každou důležitou oblast vyjmeme z pravidel, nebudeme mít odpovědnější stát. Budeme mít jen delší seznam výjimek.

Výmluva číslo tři: Vláda přece slíbila, že deficit udrží pod 3 procenty, takže žádné riziko nehrozí. Politický slib není fiskální pravidlo. Slib lze změnit na tiskové konferenci, zákon vytváří pravomoc. Slib platí pro jednu vládu, zákon platí i pro vlády příští. Slib nemá korekční mechanismus, zákon jej mít může. Pokud máme skutečně věřit 3procentnímu cíli, promítněme odpovídající disciplínu do zákona. Nedělejme to naopak.

Výmluva číslo čtyři: Prezident, Senát i ekonomové pouze politizují odborné téma. Ani tato výmluva neobstojí. Prezident ve svém stanovisku výslovně respektuje zásadní roli vládní většiny při určování fiskální politiky. Ekonomové ve svém prohlášení říkají totéž. Senát neodmítl harmonizaci s evropskými pravidly. Nikdo vládě nebere právo stanovit priority. Spor je o hranice, spor je o kontrolu, spor je o to, zda pravidla budou platit i tehdy, když vládu omezují. Označit každou kritiku za politickou je snadné. Odpovědět na ni je těžší. Ale právě odpovědi dnes potřebujeme. Ne nálepky, ne osobní útoky, ne další hlasovací disciplínu.

Potřebujeme odpovědi na konkrétní otázky: Jaký je maximální dopad infrastrukturní výjimky? Jak bude parlament kontrolovat 10procentní překročení výdajů? Proč se oslabuje souhlas rozpočtového výboru u nezávislých institucí? Proč se ruší čtvrtletní zprávy? Jak zákon zabrání deficitu nad 3 procenty? Kde je korekční mechanismus? Kde je vyčíslení dlouhodobého dopadu na dluh? Dokud tyto odpovědi nemáme, není odpovědné veto přehlasovat.

Kritika bez návrhu řešení by byla málo. Proto chci jasně říct, jaký postup považuji za správný.

Za prvé, nepřehlasujme prezidentské veto. Nechejme tento zákon padnout v podobě, která kombinuje potřebnou harmonizaci s nebezpečným rozvolněním.

Za druhé, přijměme bezodkladně čistou harmonizační novelu. (Rušivý hovor v lavicích poslanců ANO.)

Místopředseda PSP Jiří Barták: Promiňte, pane poslanče.

Prosím, abychom zachovali v sále klid až do konce jednacího dne. Děkuji.

Poslanec Jan Jakob: Děkuju, pane předsedající.

Teď abych navázal... Za druhé – v tom postupu – přijměme bezodkladně čistou harmonizační novelu, takovou, která převede nový evropský fiskální rámec do českého práva, ale nebude k němu přidávat široké domácí výjimky. Jsem přesvědčen, že taková novela může získat širokou podporu napříč celou Poslaneckou sněmovnou.

Za třetí, pokud vláda považuje zvláštní režim pro infrastrukturu za nezbytný, ať jej předloží samostatně s přesným seznamem výdajů, s horním finančním limitem, s časovým omezením, s vyčíslením dopadu na deficit a dluh, s posouzením Národní rozpočtové rady a s pravidelnou kontrolou Poslanecké sněmovny.

Za čtvrté, pokud vláda potřebuje mimořádnou bezpečnostní doložku, ať je skutečně mimořádná, ať se vztahuje na přesně definované bezpečnostní a obranné výdaje, ať je časově omezená, ať vláda bezodkladně informuje Poslaneckou sněmovnu, ať její použití musí parlament v krátké lhůtě potvrdit, ať mimořádná situace není volnou vstupenkou k přepsání rozpočtu o stovky miliard.

Za páté, zachovejme parlamentní pojistky u rozpočtu nezávislých institucí. Zachovejme čtvrtletní zprávy, zachovejme veřejné projednání pololetního plnění rozpočtu Poslanecké sněmovny. Kontrola není zbytečná administrativa, kontrola je podmínkou odpovědného výkonu moci.

Za šesté, vraťme do zákona skutečné mechanismy odpovědnosti: bezpečnostní rezervu, jasný limit běžné odchylky, automatické korekční mechanismy, povinnost předložit nápravný plán, silnou a respektovanou roli Národní rozpočtové rady. To jsou nástroje, které z pravidel dělají skutečná pravidla. Bez nich máme pouze politickou deklaraci. Tento postup není blokádou, je opravou. Není odmítnutím evropského rámce, je jeho poctivou implementací. Není útokem na investice, je ochranou jejich dlouhodobého financování. Není oslabením vlády, je obnovením rovnováhy mezi vládou a parlamentem.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, minule prošla původní sněmovní verze přesně 101 hlasy, přesně minimem, které bylo potřeba. Dnes nebo zítra bude pro přehlasování prezidenta znovu potřeba nejméně 101 hlasů. To dává dnešnímu hlasování velmi konkrétní rozměr. Každý, každý hlas rozhoduje. Každý hlas má taky svoje jméno. Každý hlas nese osobní odpovědnost. Nikdo se nemůže schovat za to, že jeho hlas nebyl důležitý. Každý může být ten stoprvní.

Ano, i vy kolegové, co se tam bavíte.

Proto se právě na vás, kolegyně a kolegové, kteří minule hlasovali pro původní verzi zákona, obracím. Od té doby se situace změnila. Máte nové stanovisko prezidenta republiky, máte nové společné prohlášení 20 ekonomů, máte časový odstup, máte možnost podívat znovu na argumenty Senátu a máte možnost své původní rozhodnutí změnit. To není prohra. Není to slabost. To není zrada koalice. To je výkon poslaneckého mandátu. Poslanec neskládá slib vládě, neskládá slib ministryni financí, neskládá slib předsedovi svého klubu. (Hlas zleva: Jó, jó.)

To je dobře, že to víte.

Místopředseda PSP Jiří Barták: Ještě jednou prosím poslance, aby opravdu dodržovali klid v Poslanecké sněmovně. Děkuji.

Poslanec Jan Jakob: Poslanec skládá slib České republice a rozhoduje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Položte si proto před hlasováním několik jednoduchých otázek: Chci dát vládě možnost navýšit výdaje o víc než 200 miliard korun bez souhlasu Poslanecké sněmovny? Chci schválit infrastrukturní výjimku, jejíž celkový dopad dnes neumíme kvantifikovaně vyčíslit? Chci oslabit parlamentní pojistku u rozpočtu institucí, které mají být na vládě nezávislé? Chci dostávat méně pravidelných zpráv o plnění rozpočtu? Chci přijmout národní pravidla, která mohou umožnit deficit hlubší než 3 procenta HDP? Chci ignorovat Senát, prezidenta, Národní rozpočtovou radu i odbornou veřejnost? Chci se spolupodílet na nebezpečném zadlužení příštích generací našich dětí a našich vnoučat? Pokud je odpověď na některou z těchto otázek „ne“, pak nemůžete poctivě hlasovat pro přehlasování veta prezidenta.

Někteří z vás možná souhlasí s evropskou harmonizací, ale nesouhlasí s oslabením kontroly. Pak hlasujte proti přehlasování veta a podpořte čistou harmonizační novelu. Někteří z vás možná podporují investice do infrastruktury, ale chtějí znát jejich cenu. Pak hlasujte proti přehlasování veta a požadujte samostatný zákon s jasným limitem. Někteří z vás možná chtějí dát vládě nástroje pro bezpečnostní krizi, ale nechtějí vyřadit parlament. Pak hlasujte proti přehlasování veta a požadujte doložku s parlamentním potvrzením.

Dnešním nebo spíš zítřejším hlasováním bohužel nemůžeme zákon opravovat, nemůžeme přijmout pozměňovací návrhy, nemůžeme odstranit jednu problematickou část a jinou zachovat. Máme jen dvě možnosti: buď prezidentovo veto přehlasujeme, zákon vstoupí v platnost se všemi svými riziky, nebo veto nepřehlasujeme a vytvoříme prostor pro lepší zákon. Já volím druhou možnost.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, při minulém projednávání jsem řekl, že zákony buď platí, nebo neplatí, že nemohou platit pro občany, ale ne pro vládu, že pravidla bez následků jsou jen doporučení.

Dnes k tomu musím dodat ještě jednu věc. Kontrola buď existuje, nebo neexistuje. Může být silná v projevech a slabá v zákoně. Nemůže být důležitá před volbami a na obtíž po převzetí moci. Nemůže být označována za základ demokracie, dokud vládu neomezuje, a za zbytečnou administrativu ve chvíli, kdy ji omezovat začne. Prezidentské veto není útokem na vládu, je ústavní pojistkou. Není překážkou rozvoje, je varováním před nevratnou chybou. Není vítězstvím opozice, je příležitostí pro celou Poslaneckou sněmovnu, příležitostí vrátit se o krok zpět: oddělit evropskou harmonizaci od domácích výjimek, vyčíslit dopady, obnovit parlamentní kontrolu a přijmout pravidla, která budou fungovat nejenom pro tuto vládu, ale i pro vlády budoucí.

Senát nás varoval, Národní rozpočtová rada nás varovala, prezident republiky nás varuje, 20 nezávislých ekonomů nás také varuje...

Místopředseda PSP Jiří Barták: Promiňte, pane předsedo.

Je 21 hodin a na základě dohody všech poslaneckých klubů přerušuji 29. schůzi Poslanecké sněmovny do středy 26. srpna...

Poslanec Jan Jakob: Taky byla na grémiu dohoda, že ten řečník, když to...

Místopředseda PSP Jiří Barták: ... 26. srpna do 9 hodin. To znamená, že zítra můžete ve svém projevu pokračovat.

Ještě bych omluvil anebo přečetl omluvu pro zápis: od 19.15 hodin do 20 hodin ze zdravotních důvodů je omluven pan poslanec Denis Doksanský.

Dámy a pánové, uvidíme se tady zítra v 9 hodin ráno. Začínám řídit já, takže předpokládám, že si budu pamatovat, i kde kdo skončil. Pěkný večer, na shledanou.

(Jednání skončilo v 21.01 hodin.)

Následující část projednávání bodu pořadu schůze

Aktualizováno 27. 8. 2026 v 9:06.