Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(17.00 hodin)
(pokračuje Adam Vojtěch)
Také musíme řešit implementaci nového nařízení o evropském prostoru pro zdravotnická data, takzvané HDS. To si možná ti, kteří se tomu věnujete, tak víte, a to je něco, co nás také čeká.
Další oblastí, která je pro mě naprosto zásadní a bohužel spala v tom předchozím období, nebylo v tom moc uděláno, byť to bylo slibováno, je reforma systému ochrany veřejného zdraví. Můj předchůdce sliboval, že tady vytvoří Kochův institut, že tady bude skutečně takováto moderní instituce. Za ty čtyři roky se nic nestalo a ten systém v zásadě funguje tak, jak fungoval v předchozích desítkách let, celkově možná 100 let zpátky. Vlastně nic se na něm moc nezměnilo a ukazuje se, že už pro dnešní výzvy je to nedostatečné, proto jedna ze zásadních priorit je největší reforma za posledních 100 let pokud jde o systém ochrany veřejného zdraví, kdy veškeré aktuální instituce, ať jsou to krajské hygienické stanice, ať je to Státní zdravotní ústav, ať jsou to zdravotní ústavy v Ostravě a v Ústí, budou sloučeny do jedné robustní nové instituce, nového Institutu pro veřejné zdraví, skutečně moderní instituce typu právě Robert Koch institut nebo Centra pro kontrolu a prevenci nemocí v Americe a podobně. Těch institucí na západě je celá řada, které takto fungují. U nás je nemáme a myslím si, že to je chyba, že skutečně takovou novou robustní instituci, která bude dostatečně financována, personálně vybavena a bude schopna čelit různým zdravotním krizím, ať už jde o infekční choroby a nebo i samozřejmě o otázku prevence chronických chorob, obezita a tak dále, to je všechno, co vlastně ten Institut pro veřejné zdraví by měl řešit, měl by vlastně státu poskytovat tuto podporu, ať už v čase krizí a nebo právě z hlediska zdravotních politik zaměřených na primární prevenci a prevenci například civilizačních chorob. To je něco, kdy jsem už zahájil přípravy a chci, abychom to do léta měli připravené v rámci nějakého dokumentu, který pak půjde do připomínek a zavazuji se v tomto směru, že skutečně tato instituce v tomto volebním období, po 100 letech fungování aktuálního systému, vznikne. Takže to považuji skutečně za zásadní věc.
Třetí oblast, o které se dlouhodobě hovoří a myslím si, že ji musíme posunout, je otázka kompetencí. Kompetencí nelékařského zdravotnického personálu, kde opakovaně deklaruji, a máme to v programovém prohlášení, že chceme posílit kompetence všeobecných sester a dalších nelékařských profesí, které mohou v tom systému dělat mnohem víc a mohou být mnohem přínosnější pro pacienty, ale bohužel z různých důvodů jim to není umožněno, ale je to samozřejmě i otázka kompetencí například praktických lékařů v rámci primární péče, odbourání preskripčních omezení, takže ta otázka kompetencí napříč je něco, co chci řešit včetně například lékárníků. Myslím si, že se musíme zamyslet nad tím, jak jsou kompetence nastaveny, jak by mohly být nastaveny tak, aby pro systém, pro pacienty, tyto profese přinášely vyšší přidanou hodnotu.
Druhá věc je otázka specializačního vzdělávání. Také něco, co se diskutovalo a vlastně ten zákon nebyl předložen v předchozím volebním období, kdy komunikuji s mladými lékaři a chceme nastavit specializační vzdělávání, které bude opět založeno na tom, jaké kompetence má mladý lékař získat v rámci specializačního vzdělávání. Nebude pouze o čase, že má skutečně někde trávit měsíce a roky, ale bude o tom, aby se jasně řeklo, co v rámci toho specializačního vzdělávání má ten lékař získat za kompetence a na základě toho pak bude moci jít k atestaci, a to je něco, co by mohlo pomoci třeba mladým lékařkám, které chtějí mít rodinu a víme, že dneska počet studentek na lékařských fakultách dramaticky roste, což je prostě objektivní fakt, je jich výrazně více než mužů studujících lékařskou fakultu A poté, pokud oni vlastně musí skutečně čekat 5, 6 let, než se dostanou k atestaci a do toho mají třeba rodinu a tak dále, tak se jim velmi výrazně prodlužuje ten čas. Jsou i pak diskriminovány v rámci toho systému, jsou hůře odměňovány, proto si myslím, že musíme ten systém změnit a založit ho skutečně na tom, že řekneme tomu mladému lékaři, že takové kompetence musíš získat v rámci toho specializačního vzdělávání a pak můžeš jít k atestaci a pracovat. Takže to je něco, co určitě s mladými lékaři chci diskutovat, aby ten systém byl v tomto směru upraven.
Jedna z velmi důležitých věcí, a bylo to tady zmíněno, kde já jsem velmi kritický k předchozí vládě, je oblast duševního zdraví. Za naší předchozí vlády Andreje Babiše, hnutí ANO, duševní zdraví byla naprostá priorita. Rozjeli jsme na přelomu let 2017, 2018 největší reformu systému péče o duševní zdraví v moderní historii. Cílem bylo, abychom poskytli nové služby pro pacienty s duševními chorobami, kteří do té doby byli často zavřeni roky, v některých případech i desítky let, za zdmi velkých psychiatrických nemocnic, často oddělené úplně od běžné společnosti. Duševní nemoci byly stigmatizované, lidé s duševními nemocemi podléhali stigmatizaci. My jsme tu reformu zahájili a začali jsme skutečně ty nemocnice transformovat, začali jsme snižovat počty pacientů, kteří jsou takto dlouhodobě hospitalizováni a začali jsme jim nabízet nové typy služeb. Začaly vznikat centra duševního zdraví, kterých za naší tehdejší vlády vzniklo 31, komunitní péče, multidisciplinární péče, kde jsou jak odborníci z oblasti zdravotnictví, to znamená psychiatři, tak i sociální pracovníci, kteří pomáhají těm lidem najít si bydlení, najít práci. Je to skutečně multidisciplinární přístup. Ta centra začala vznikat, byla podporována. Když přišla vláda Petra Fialy, tak v zásadě ta podpora prakticky skončila. Za naší vlády, říkám 31 center duševního zdraví, za vlády Petra Fialy těch center vzniklo, asi, tuším, šest. Takže ten nepoměr je poměrně markantní. Nebyla to priorita. Duševní zdraví nebyla priorita předchozí vlády. Pro nás to opět teď priorita je. My chceme navýšit počty center duševního zdraví o několik desítek. Už o tom hovořil předchůdce, můj předřečník, pan ministr Juchelka, protože to samozřejmě musíme řešit ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí tak, aby skutečně ta síť těchto komunitních center, té komunitní péče, byla dostupná nejenom pro dospělé pacienty, ale samozřejmě aby vznikala i centra duševního zdraví pro děti, protože vnímáme asi všichni stav duševního zdraví, pokud jde o dětskou a adolescentní populaci. Ta situace skutečně dobrá není a my musíme tyto služby nabídnout.
Nejsou to centra duševního zdraví, jsou to samozřejmě ambulantní služby, jsou to denní stacionáře, zkrátka širší spektrum služeb, a samozřejmě je to i otázka zajištění té akutní lůžkové péče pro ty psychiatrické pacienty s duševním onemocněním, kteří potřebují skutečně tu akutní péči. A ta lůžka se v minulosti nedostávala v tom systému. Jsme začali budovat nové kapacity a v tom také musíme pokračovat, protože nejdřív se samozřejmě musí řešit ta akutní fáze a pak následně ta fáze péče v rámci například komunitních služeb. Takže duševní zdraví se opět dostává na prioritní místa v rámci vládní politiky. Opět, řekněme, z té čistě rezortní roviny ministerstva se dostáváme na vládní úroveň. Vznikla Rada vlády pro duševní zdraví, odbor na Úřadu vlády, protože duševní zdraví není otázka jenom zdravotnictví. Ano, zdravotnictví je podstatné, ale je to naprosto klíčová role pro školství, Ministerstvo školství, pro MPSV, pro Ministerstvo spravedlnosti třeba v případě ochranného léčení, kde také vlastně ta situace není úplně uspokojivě řešena.***
