Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(20.10 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
A rozhodující slovo v tom mají vaši koaliční partneři. A právě se dostáváme k jádru problému. Koaliční partneři vás, pane nepřítomný premiére, dnes mají v kleštích. Mají v rukou nástroj, který zásadně ovlivňuje vaši osobní situaci. A v takové konstelaci nemůže premiér vystupovat jako silný nezávislý autoritativní předseda vlády. Nemůže si dovolit konflikt. Nemůže si dovolit jasný řez. Nemůže si dovolit vyzvat k odpovědnosti. To není žádná spekulace, to je bohužel politická realita. Výsledkem je slabý premiér. Premiér, který nekoriguje excesy svých ministrů. Premiér, který nedokáže ochránit důstojnost ústavních institucí. Premiér, který v krizové situaci nejedná, ale vyčkává. A vláda, jejíž předseda je slabý, je slabá jako celek.
Vážení kolegové, vláda, která není schopna jednat s respektem k prezidentovi republiky, vláda, jejíž premiér není schopen řídit vlastní kabinet, a vláda, jejíž předseda je svázán osobními zájmy a obavami, taková vláda nemůže ručit za stabilitu, důvěryhodnost ani řádné fungování státu. A i to je jeden z důvodů, proč si tato vláda důvěru Poslanecké sněmovny nezaslouží.
Ano, zazněly zde a ještě nepochybně zazní kauzy pana vicepremiéra Macinky - vydírání prezidenta republiky, krytí ruských agentů, omezování práce novinářů, popírání klimatické změny, nepravdivé majetkové přiznání, to všechno jsou vážné věci, velmi vážné věci, ale dovolte mi jednu poznámku. Problém této vlády není jeden ministr. Problém této vlády je to, že na tyto kauzy nedokáže reagovat, že chybí jasný distanc, že chybí odpovědnost, že chybí politická sebereflexe. A kdo za to nese odpovědnost? Předseda vlády, premiér, který má řídit kabinet, a místo toho ho nechává rozkládat zevnitř.
A teď se dostávám k tomu, co považuji za nejzásadnější bod z mého pohledu dnešní debaty, k bodu, který sám o sobě stačí k tomu, aby vláda ztratila důvěru Poslanecké sněmovny. Návrh státního rozpočtu této vlády je v rozporu s platným zákonem České republiky. Ne s nějakým doporučením, ne s nějakou dohodou, ale se zákonem. Zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti jasně stanoví limity výdajů veřejného sektoru. Tyto limity nebyly přijaty náhodou. Byly přijaty proto, aby chránily veřejné finance před populismem, krátkozrakostí a politickým pohodlím. A tento zákon byl porušen. Podle výpočtu zhruba o 60 až 70 miliard korun. To potvrzuje i zcela nezávislá instituce Národní rozpočtová rada. To není technická odchylka, to je flagrantní porušení zákona! Vláda má právo navrhovat rozpočet, nemá ale právo porušovat zákony.
A co je ještě horší? Tato vláda místo nápravy navrhuje zákon změnit. Ne proto, aby byl lepší, ale proto, aby zakryla vlastní selhání, aby odstranila česká fiskální pravidla a spokojila se s minimem, které stanoví maastrichtská kritéria. To je rezignace na jakoukoliv rozpočtovou odpovědnost. To je vzkaz budoucím generacím, že se o ně vláda nestará. A to je důvod, proč říkám zcela otevřeně: vláda, která vědomě porušuje zákon, nemá moji důvěru.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi v této souvislosti připomenout něco, co je z hlediska ústavy naprosto klíčové, ústavní slib každého z nás. Na začátku mandátu jsme všichni bez výjimky složili tento slib, který je v ústavě naší země: Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Tento slib není ceremoniální formalita. Není to prázdná věta pronesená pro kamery. Je to osobní závazek každého poslance vůči této zemi, vůči právnímu řádu a vůči občanům, kteří nám svěřili mandát. A právě proto je nutné říct zcela otevřeně: Pokud Poslanecká sněmovna v příštích týdnech vědomě schválí státní rozpočet, který je v rozporu se zákonem, pak se nejedná jen o politické rozhodnutí, jedná se o porušení ústavního slibu těch, kteří budou pro takový návrh hlasovat. Nelze se vymlouvat na stranickou disciplínu, nelze se vymlouvat na koaliční dohodu, nelze se vymlouvat na předchozí vládu, nelze se vymlouvat na cokoliv jiného. Ústava ani zákony neznají v tomto jakoukoliv výjimku. Každý poslanec má povinnost zachovávat zákony. Nejen tehdy, když se to hodí, nejen tehdy, když je to pohodlné, ale vždy, i v situaci, kdy je to politicky nepříjemné. Hlasování pro návrh státního rozpočtu, v němž je zřejmé, že je v rozporu s platným právním řádem, znamená vědomé rozhodnut tento závazek porušit. Znamená to hlasovat v rozporu s vlastní přísahou. A to je hranice, kterou by demokratický zákonodárce nikdy neměl překročit. Nejde zde o spor vlády a opozice, nejde o to, kdo je v koalici a kdo je v opozici, jde o to, zda Poslanecká sněmovna jako celek respektuje právní stát, nebo zda sama rezignuje na povinnost ctít zákony, které má naopak chránit.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, každý z nás ponese osobní odpovědnost za své hlasování. Nejen politickou odpovědnost před voliči, ale i morální odpovědnost vůči vlastnímu svědomí a vůči slibu, který jsme složili na svou čest. A na tuto odpovědnost se bude jednou ptát historie.
Další oblastí, kterou nelze přehlédnout, je plán vlády zrušit klíčové parametry důchodové reformy. Reformy, která byla nepopulární, ale byla nutná. Reformy, která reagovala na demografickou realitu, ne na volební průzkumy. Populistické rušení těchto opatření znamená jediné - přenesení odpovědnosti na naše děti a vnuky. Znamená to, že vláda si kupuje krátkodobý politický klid za cenu dlouhodobé nestability. To není sociální politika, to je nezodpovědnost.
A konečně, musím se zastavit u záměru vlády zrušit televizní a rozhlasové poplatky. Je to totiž zásadní politické rozhodnutí se zcela jasným důsledkem - vytvořit přímou finanční závislost České televize a Českého rozhlasu na státním rozpočtu, tedy na aktuální vládní většině, jinými slovy, zestátnění médií veřejné služby. ***
