Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(16.40 hodin)
Místopředseda PSP Patrik Nacher: Tak děkuji za dodržení času. Faktickou poznámku už nikdo nevyužije, takže na řadě je Eva Fialová, připraví se Eliška Olšáková a Ivan Bartoš. Tak, paní poslankyně zpravodajko, máte slovo.
Poslankyně Eva Fialová: Tak já moc děkuju za slovo. Já vlastně poděkuju na začátku, Elišce Olšákové, která svým způsobem představila částečně můj pozměňovací návrh a já možná trošku to uvedu do jiného světla. Možná říci na začátku, co vlastně bylo tím konstruktem, jaký byl cíl a tak dále. Je zajímavé, trošku se nám ty role jako obracejí, což tak v politice bývá. My jsme v minulém období kritizovali, že se jedná o velice robustní systém, který je velice drahý, vytváří de facto státní realitku a hrozně drahý úřad, který bude vykonávat duplicitní činnosti, které v současné chvíli řeší jiné instituce, ať už státní nebo v přenesené působnosti na obcích. A ta kritika je dohledatelná a objektivní. Tak máme nárok nějakým způsobem přistoupit i k tomu tento zákon poupravit, protože úplně stejným způsobem jsme kritizovali to, co tady vznikalo a jaký vznikal nový drahý aparát, který financoval ze státních peněz kdekoho a šírně byl rozkročen a pomáhal zhruba 160 tisícům, měl pomoci nebo vzbuzoval naději pro 160 tisíc osob, které by v životě podle celkové té analýzy RIA, která byla předložená a předpokládaly se systémem, že by se vkládalo do systému dva, tři tisíce bytů za rok, tak nebyla schopná uspokojit celou tu skupinu a byla založená úplně objektivně na tom, aby si vyzobávali jednotliví poskytovatelé podpůrného opatření nejzajímavější bonitní klienty a ty ubytovávali. A to není asi tím cílem. Stát tu má být od toho, co nás k tomu vedlo, aby pomáhal těm nejzranitelnějším, kteří si nejsou schopni pomoci sami. A je potřeba žít v té realitě. Takže když máme hypotézu, která by se splnila, že budeme mít k dispozici ročně nějakých tři tisíce bytů, tak je potřeba k tomu zvolit adekvátní skupinu osob, o kterou se máme postarat jako stát. A je potřeba někde nastavit tu hranici a nenechávat ty nejvíc zranitelné, ty nejvíc komplikované případy neustále plavat v bazénu a pořád poukazovat na to, že někdy možná ta pomoc přijde. Takže ta hypotéza k tomuto pozměňovacímu návrhu byla postavena tak, pojďme pomáhat opravdu těm nejzranitelnějším, o které se má stát postarat a kteří si to nějakým způsobem zaslouží a v tom systému se svým způsobem snaží. To byla jedna věc, tato hypotéza.
Druhá hypotéza, na které se připravoval tento pozměňovací návrh, bylo odstranění opravdu duplicit, kterých tam bylo nespočet a neustálého vykazování evidence. A kde nám zůstával ten občan, který potřeboval pomoct? Oběhával nám razítka, až dokladoval první poslední. No tak proto jsme říkali, tak komu to dát za úkol, než učit nové zaměstnance na městech, jak k tomu přistupovat? Tak vždyť vlastně už nějakým způsobem funkční systém tady je. Ano, já nezastírám to, že úřady práce jsou zatížené, ale spoustu té agendy vykonávají a činí. A pokud mají nastavovat dobře sociální dávky a různou pomoc, tak ty informace o tom občanovi mají a jsou schopné efektivně nastavovat i další sounáležitosti. Proto se to převádí na úřad práce. Mají informace o tom, kde bydlí ten současný člověk, kolik mu tam jde finančních prostředků na poskytování, na podporu bydlení, ať už jako doplatkem nebo příspěvkem na bydlení, má informaci kolik má dětí, má informaci o tom, v jakém jsou zdravotním stavu ty jednotlivé domácnosti, jednotlivé osoby, jestli berou speciální příspěvky, jaké mají pracovní návyky dokonce a historicky jestli se snažili s tou situací něco dělat nebo nesnažili. Mají informace i proč docházelo třeba k odstěhování, jak často využívali hmotnou pomoc na vratné kauce a tak dále. No a tak není efektivnější toho člověka poslat na jedno místo, udělat místní šetření v podobě toho, že ten člověk přijde na kontaktní místo pro bydlení, ten udělá nějaký záznam a odkáže ho na úřad práce, který mu udělá maximální full servis. A pokud bude ten úřad práce vědět i to, že má k dispozici v dané lokalitě nějaký byt a svého poskytovatele, tak je schopný spárovat už jako nebo už si dokáže to představit přece, že ten byt je na to vhodný, že má takhle velkou a takovou domácnost a že má tento k dispozici v té evidenci. Nemusí se přece dotazovat zpátky na kontaktní místo pro bydlení, které nám řekne: a máte nějaký byt? A tenhle člověk: no máme, ale ten je moc drahý. A znovu se mu bude dělat posudek majetku, jestli vůbec si ten byt bude moct dovolit a tak dále. Takže ta efektivita a pružnost, kde tím základním cílem bylo postarání se, cílení(?), o toho daného občana v té krizové situaci, se cílila na úřad práce, kterému se, ano, rozšiřují kompetence, já to přiznávám, a přenášejí se z kontaktních míst na bydlení. Ale není to neuvážlivé, tak je potřeba si třeba něco takového uvědomit.
A proč máme vytvářet drahý úřad, který již vlastně ve státě máme a stát už ho dávno nějakým způsobem má. Dobře, předává mu nějakou další pravomoc nebo povinnost, ale která může být opravdu do budoucna velice efektivní a může nastavovat efektivní tu práci s tím daným člověkem a vracet ho zpátky do života. To byl ten základní konstrukt, který k tomu přispíval.
Ano, a vyslyšeli jsme názory i praxe, protože co se stávalo, a paní kolegyně Olšáková prostřednictvím pana předsedajícího to tu přiznala, pokud ty oerpéčka nemusela zřídit si kontaktní místo pro bydlení, tak ho přehodili na nejbližší oerpéčko, které k tomu bylo příslušné a jako ten člověk nebude dojíždět přece na to kontaktní místo. Takže jsme vyslyšeli, ano 205 ORP povinně, ale se základním poradenstvím, které už chci upozornit na to, že běžně sociální odbory dělají, na každém úřadu je dělají. Nikoho nikam nepošlou, nikoho nevyhodí, zeptají se na jeho situaci a odkážou ho na místa, kam patří.
No takže tím pádem ano, díky tomu, že se to přenáší na úřady práce, tak je zbytečné psát závazné stanovisko protože si nebudu psát pro kolegyni nebo někoho vedle, závazné stanovisko, když je vedle v kanceláři a tím se zjednoduší celkově celá ta administrativa.
No a abych se vrátila, co byl další z těch požadavků, protože často tady v různých debatách slyšíme o tom, děláte něco plošně, něco nám nevyhovuje a vždycky by měla být ta pomoc adresná, tak se zaujmul takzvaný zvláštní zřetel. Takže tím pádem, když se vyhodnotí situace, že člověk si nemůže dovolit bydlení a nemá to vlastní přičinění, tak zvláštním zřetelem, když už bude mít to šetření a evidenci zapsanou z toho daného oerpéčka, které tu situaci velice dobře zná – dám úplně příklad, který často se hodně akcentuje, že důchodce nebude moci pořídit nebo nebude mít nárok na to bydlení, tak asi důchodce, který bude mít velké úspory, bude mít dostatek opory v rodině, tak úplně nepotřebuje pomáhat s tím, aby bydlel v drahém, předraženém bytě nebo v nějakém jiném bytě. Já to nechci excelovat, ale existují takoví, kteří celý život pracovali a díky své pozici jsou bezdětní, nemají žádnou rodinu, nikdo se o ně nepostará a nemají žádné úspory. Tak asi toho člověka nevyhodíme a pokud nemůže si přivydělat nebo být nějak aktivní, tak proto je tam daný právě ten zvláštní zřetel a bude se s ním pracovat individuálně. A to by měl být ten cíl, ke každému přistupovat individuálně a řešit jeho danou situaci a pomoci mu, pokud opravdu v té svízelné situaci bude.
No ale protože se někde ten strop základní nastavit musí, tak já tady ocituju zásadní paragrafy, které se do toho pozměňovacího návrhu vložili, které zohledňují tento princip. Pak jsme říkali, že určitě jsou zranitelnými osobami oběti domácího násilí, u těch se absolutně nebude posuzovat nějaký příjem, automaticky jim bude poskytnuta pomoc. ***
