Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(13.10 hodin)
Poslanec Petr Hladík: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, dámy a pánové, krásné dobré odpoledne. Dovolte mi, abych se dnes znovu a důrazně vyjádřil k rozhodnutí zrušit nominační zákon. Ne jakéhosi izolovaného legislativního aktu nebo kroku, ale jako rozhodnutí, které vypovídá o tom, jak chápeme vlastně fungování státu, odpovědnost politiků a důvěru veřejnosti. Ten nominační zákon, o kterém tady dneska jednáme, zákon č. 353/2019 Sb., nevznikl náhodou. On vznikl jako série postupných kroků, protože v předchozí Sobotkově vládě byl ustanoven výbor pro personální nominace a následně přes dlouhou politickou diskusi průřezem politického spektra – už to tady bylo opakováno, ale musím to připomenout – a faktickému, nakonec výslednému pozměňovacímu návrhu, který předkládali tenkrát kolegové od lidovců, Pirátů a ANO, tak byl tento zákon prosazen. Nebyl to žádný akademický nebo není to žádný akademický experiment, byl to pokus reagovat na konkrétní realitu. Realitu, kdy se do klíčových pozic ve státních firmách dosazovali bez jasných pravidel, bez transparentnosti a často bez odpovídajícího odborného zázemí lidé jenom politicky motivovaní. Já nepléduji proti tomu, aby ve státních firmách jako zástupci vlastně vládní garnitury, tedy vlády jako takové, tak byli lidé, kteří jsou nominovaní zástupci vlády. Ale mají mít věcný, odborný kontext a znalost problematiky chodu té firmy jako takové. Pojďme si připomenout další politický kontext. Ten zákon byl přijat za vlády Andreje Babiše a právě tehdy zaznívala jasná slova o tom, proč je potřeba. Například Andrej Babiš opakovaně zdůrazňoval, že stát se musí řídit jako firma, ale zároveň transparentně, a že ho do vedení státních podniků mají jít odborníci, ne politici.
Andrej Babiš zřejmě už zapomněl na ta svoje slova. Tou ztrátou paměti tady Andrej Babiš trpí velmi, velmi často. Jinými slovy, je potřeba oddělit politiku od řízení státních firem a nastavit jasná pravidla. To totiž není opoziční kritika to, co my tady teďka předvádíme. Tohle je argumentace pro řízení a chod státu, ať už ve vládních lavicích sedí kdokoliv. O to větší otázka dnes visí ve vzduchu, co se vlastně změnilo od toho roku 2019? A pojďme si říct, co jsme tady řešili nebo se řešilo na půdě Poslanecké sněmovny od těch devadesátých let? Změnila se ta kultura? Změnil se princip dosazování lidí do státních firem? Udály se nějaké excesy od toho roku 2019? Já si musím říct, že ať už za Babišovy nebo Fialovy vlády, tak ne. A to je vlastně dobrá vizitka. Tak zřejmě něco zafungovalo, protože v předchozích vládách se tyto excesy tu více, tu méně stávaly. Ale zmizel ten problém? No, nezmizel ten problém. Ten problém stále existuje. Tedy kdo má být a jak má být obsazován do klíčových pozic dozorčích a správních rad státních firem. Já jsem moc rád, že se zlepšilo to prostředí natolik, že takové excesy nejsou. Ale znamená to, že už žádná pravidla nepotřebujeme? Znamená to, jak tady ctěná kolegyně, paní poslankyně Ožanová, prostřednictvím pana předsedajícího, argumentuje, že vlastně je to už dobré, takže můžeme po sedmi letech ten zákon bez náhrady zrušit? Já si myslím, že to takhle není, že prostě je dobře, pokud pravidla formulují a formují chod politické kultury. To, že to tady zafungovalo, je jenom dobře.
Zrušení tohoto zákona bez adekvátní náhrady není reforma. Je to rezignace. Rezignace na transparentnost, rezignace na kvalitu, rezignace na snahu kultivovat výkon veřejné moci. Přitom ten zákon měl hlubší smysl. Byl určitou autokorekcí systému. Vlastně sám jsem začal mluvit v minulém čase, ač je to nepatřičné, protože ten zákon stále máme. Je dlouhodobě ten zákon jako autokorekce systému, který je dlouhodobě vychýlen směrem k netransparentnosti, možná až klientelismu. Měl vyrovnávat prostředí, nastavovat mantinely, vnést do rozhodování řád. Ale zároveň, a to je možná ještě důležitější, byl jakousi autokorekcí pro samotného ministra. Mě to jako ministra nepotkalo, v rezortu životního prostředí žádná státní firma není a já jsem tedy nemusel nikoho do těchto pozic obsazovat.
Ale buďme také spravedliví a upřímní. Každý ministr – a je jedno za kterou politickou stranu a v jakékoliv vládě – tak je pod jakýmsi určitým politickým tlakem, politickým, personálním, někdy i osobním. Koaliční partneři řeknou, a my bychom v téhleté firmě chtěli mít Pepíka, tady Marušku, no a Franta půjde do ČEZu. A když ten ministr sám ví nebo mu je sděleno, že František, Maruška i Pepík jsou jenom čistí političtí nominanti bez jakékoliv odborné zkušenosti, tak v tom ČEZu prostě sedět nemají. A nemají být součástí rozhodovací správy tak velké instituce s tak velkým dopadem do byznysu, burzy nebo třeba k cenotvorbě pro české obce, občany v cenách elektrické energie a plynu. Je to jakási autokorekce, doporučení pro toho ministra, že se pak může i vůči svým koaličním partnerům trošku ohradit, vymezit si ten prostor a říct, podívejte se, tohle nejde obejít, to musí projít odborným posouzením ten člověk a když ten člověk není doporučen – a já vím od svých kolegů, bývalých ministrů ty případy, kde i za naší vlády někteří nominanti neprošly výborem pro personální nominace, nebyli doporučení a ti ministři nejmenovali tyto lidi. A myslím si, že zafungovala ta jakási míra autokorekce.
To není slabost, to je síla. To není omezování pravomocí, to je jejich kultivace. Výbor pro personální nominace byl praktickým nástrojem této autokorekce. Nebyl to orgán, který nahrazoval vládu nebo ministra, ale byl to orgán, který do procesu vnášel odbornost, srovnatelnost a transparentnost. Posuzoval kandidáty podle kvalifikace, zkušeností, manažerských schopností a integrity. Vytvářel tlak na kvalitu, nastavoval standard. Ano, jeho stanovisko je doporučující. A takto je to správně. Politická odpovědnost vždy zůstává na ministrovi. A je to správně, aby ministr byl ten poslední, který nakonec rozhodne, koho dosadí do správních a dozorčích rad státních firem. Ale opřít se o tohle odborné stanovisko vždy dávalo velký smysl, ať už ten ministr byl za jakoukoliv politickou stranu. Bylo to rozhodování, které nebylo ve vakuu. Bylo to rozhodování, které mělo oporu v odborném posouzení. Pokud ten systém má nedostatky – jistě měl nedostatky, protože každý systém má nějaké nedostatky – pak je možná fajn je pojmenovat, říct si na tomto plénu a mít snahu je upravit. Upravit tento zákon, buďto ho zpřesnit nebo přetvořit. Ale zrušit bez náhrady? Proč? To znamená vzdát se nástroje, který fungoval jako pojistka. A to se neděje izolovaně.
Současně sledujeme velký posun ve veřejné debatě. Místo respektu k institucím, lidem v nich pracujících, slyšíme neskutečné soudy a útoky. ***
