Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(Jednání pokračovalo v 15.00 hodin.)
Místopředseda PSP Jiří Barták: Dobré odpoledne. Dámy a pánové, vážené kolegyně, vážení kolegové, je 15 hodin a po přestávce pokračujeme v přerušeném bodu 12, kterým je Návrh poslanců Zuzany Ožanové, Patrika Pařila, Renaty Vesecké na vydání zákona, kterým se zrušuje zákon číslo 353/2019 Sb., o výběru osob do řídicích a rozhodčích orgánů právnických osob s majetkovou účastí státu (nominační zákon), ve znění pozdějších předpisů, sněmovní tisk číslo 116, prvé čtení.
Já ještě přečtu omluvu, od 14.15 hodin do 16.30 ze zdravotních důvodů se omlouvá pan poslanec Vladimír Pikora.
A já bych nyní rád předal slovo panu poslanci Munzarovi. Akorát musím chviličku počkat. Je to tady, už tu máme i zástupce vlády. Takže, pane poslanče, máte slovo. Ještě vám dám i ... Tak už to funguje.
Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji, pane místopředsedo. Já jsem byl přerušen minutu a půl před přestávkou. Já jsem rád, že již dorazili dva členové vlády, toho si velmi vážím. Já tady chci vystoupit, a já už jsem to tady říkal na začátku, já jsem byl jeden ze tří poslanců za ODS, kteří aktivně hlasovali proti přijetí tohoto zákona v roce 2019. A vlastně od toho se bude odvíjet i celý ten můj projev, k tomu, co chci tady říci, protože chci na tom ukázat, jak vlastně tady došlo k absolutní změně a obratu od předkladatelů o 180 stupňů.
Já vám přečtu a ocituju dvě věty, respektive dva odstavce. Jeden odstavec: Principem navrhované právní úpravy je transparentní výběr osob do řídících a dozorčích orgánů právnických osob s majetkovou účastí státu na základě objektivních kritérií a pod veřejnou kontrolou. Jde o pravidla spočívající zejména v nastavení výběrových řízení do řídících orgánů a nominačního procesu v případě dozorčích orgánů, zveřejňovací povinnosti, zveřejňování nominantů, zápisů z jednání výboru pro personální nominace a tak dále. Sněmovní tisk 220 z roku 2019 a verze předkladatelů, verze hnutí ANO z roku 2019.
Druhá citace: Stávající právní úprava nenaplňuje deklarovaný účel a vykazuje systémové i koncepční nedostatky. Sněmovní tisk, který probíráme, sněmovní tisk 116, verze předkladatelů hnutí ANO po sedmi letech roku 2026.
Na tom chci ukázat ten obrat o 180 stupňů a vede mě to k otázce, kterou jsem tady položil už před přestávkou a doufám, že mi zástupce předkladatelů na to odpoví. Co se vlastně změnilo u předkladatelů za těch sedm let? Když to pojmu šířeji, bylo nám tady předkládáno před těmi lety s vážnou tváří, že se jedná o systémové řešení, že se jedná o transparentnost. No a teď podle předkladatelů to už není potřeba. A není to poprvé, kdy zažíváme tady v této Sněmovně ten obrat o 180 stupňů. Stejný příběh je u zákona o státní službě.
Já tedy musím říct, že na tom vnímám jednu věc a nevím, jestli si to předkladatelé uvědomují. Když takhle dělají obraty v těch zákonech, které nám předkládají jak na běžícím pásu o 180 stupňů, jak tedy můžeme brát s vážnou tváří to a věřit jim, že ostatní zákony, které nám teď předkládají a budou předkládat, myslí skutečně vážně a zase za pár dnů, za pár týdnů, za pár měsíců něco nezmění a oni začnou popírat sami sebe a to, co nám tady s vážnou tváří předkládali. Sami bohužel dehonestujete svoji vlastní politiku a vlastně se řídíte známou scénkou z pohádky – odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil, a my si takhle tady v tom půlnočním království žijeme.
Já bych chtěl začít s jednou důležitou poznámkou. Já jsem tady říkal na začátku, že já jsem byl jeden z poslanců, kteří nehlasovali pro přijetí toho zákona. Můj názor se od té doby nezměnil. Nezměnil se tehdy, nezměnil se dnes a nezmění se ani podle toho, co zrovna vyjde v marketingovém průzkumu. Já jsem si i tehdy myslel, že ministr má nést svoji politickou odpovědnost za svůj tým, že nemá být alibisticky zakrytý za výbory, formální procedury a papíry, které mají vytvořit dojem, že když se něco zprocesuje, tak je to automaticky dobře. To jsem si myslel tehdy a myslím si to i dnes. Ale právě proto je dnešní debata vlastně tak zajímavá. Ne kvůli tomu zákonu samotnému, ale kvůli tomu, co to ukazuje o stylu politiky hnutí ANO, o stylu politiky předkladatelů, protože to bylo právě hnutí ANO a vláda Andreje Babiše v roce 2019, kdo ten zákon tehdy přinesl do Sněmovny, mluvil o něm skoro jako o zjevení transparentnosti. Zástupci hnutí ANO tehdy říkali, že jde o otevřené, transparentní výběrové podmínky, že je potřeba zákonně ukotvit výbor pro personální nominace, stabilizovat jeho existenci na úrovni zákona, že podzákonné normy a vnitřní pravidla nestačí. To tehdy nebyla poznámka nějaká na okraj, to byl hlavní argument pro přijetí, který jsme tady v Poslanecké sněmovně slyšeli. A dnes tatáž politická strana podporuje zrušení toho samého zákona a z úst zástupců vlády a vládní koalice slyšíme, že ten zákon je zdržuje, že doporučení výboru ztrácí smysl, že se to celé vlastně stačí řešit interně. A vláda k tomuto poslaneckému návrhu zaujala souhlasné stanovisko.
Ten zákon vlastně urazil za pár let neuvěřitelnou cestu, od vlajkové lodi transparentnosti z pohledu hnutí ANO až po přebytečný kus nábytku, o který vláda zakopává taktéž podle názoru hnutí ANO. A já se přiznám, nezaráží mě na tom jenom ta samotná změna názoru, protože každý může změnit názor, to je legitimní. Mě zaráží ta lehkost a rychlost tohoto obratu. Zejména když používáte dneska stejné argumenty, kterým jste se tehdy vysmívali. Říká se, že kdo v mládí nebyl levičák, nemá srdce a kdo není ve stáří pravičák, nemá rozum. Ale vám na to stačí pár let. U vás to někdy působí, že není potřeba být ani mladý, ani starý. Stačí někdy možná dopolední telefonát od moře nebo z Průhonic a odpoledne je všechno jinak.
A to je přesně ten problém, protože my se tady nebavíme o změně názoru po hluboké analýze po letech zkušeností, po po nějakém zásadním přehodnocení fungování státu. My se tady bavíme o situaci, kdy jedna politická síla jeden den říká, tohle musíme přijmout, je to důležité, je to transparentní, je to systémové. A vlastně druhý den, chvíli nato, stejná politická síla říká, je to zbytečné, nadbytečné, zdržuje nás to a vlastně to ani nedává smysl. Jednou je to systémové řešení, podruhé zbytečnost. Člověk skoro čeká, co z toho bude po nějaké příští interní koaliční poradě.
A mezitím, na to bych chtěl slyšet odpověď, protože mezitím se nezměnilo skoro nic, snad jen politické zadání a marketingový tón a to, že si státní správa na tento zákon zvykla. A tohle, přesně tohle podle mě vytváří obrovskou nedůvěru k legislativnímu procesu, protože každý občan, podnikatel, starosta, kdokoliv, kdo pozoruje, co se tady děje, si pak musí klást docela jednoduchou otázku. Když nám jednou říkáte, že je něco tak důležité, že kvůli tomu musíme přijmout nový zákon a za pár let nám říkáte, že jste se vlastně mýlili a že to celé bylo zbytečné, tak vlastně kdy mluvíte vážně? Tehdy nebo dnes? A jestli tehdy i dnes současně, tak už se opravdu nebavíme o tvorbě práva, ale o marketingové kampani přepsané do sbírky zákonů.
My jsme tehdy jako ODS říkali něco jiného. My jsme tehdy neříkali, tohle je spása státní správy. Neříkali jsme, když vznikne výbor a proces, všechno bude čisté a dokonalé. My jsme tehdy upozorňovali, že politickou odpovědnost a odpovědnost má nést ministr, že zákon nemá nahrazovat politickou odpovědnost. A říkali jsme také, že se ministři nemají alibisticky schovávat za formální procesy, protože formální proces sám o sobě nevytvoří charakter, odbornost ani soudnost. To byla naše tehdejší pozice. ***
