Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(15.10 hodin)
(pokračuje Vojtěch Munzar)
A právě proto je ten dnešní obrat předkladatelů tak výmluvný. Já jsem byl k tomu zákonu a jeho fungování skeptický tehdy, jsem skeptický dnes.
Když veřejnost slyší na transparentnost, dostane transparentnost. Když veřejnost slyší na rychlost a nezdržování, dostane rychlost a nezdržování. A zákon? To je jen rekvizita. To je totiž to marketingové pojetí politiky.
Jednou se zvedne nějaký zákon a říká se „podívejte se, my jsme to vyřešili“. Podruhé se ten samý zákon (odsune stranou?) a říká se „podívejte, my jsme to zjednodušili“. Je to vlastně docela pozoruhodná disciplína. Je to takový legislativní akrobatický rokenrol. Jenže problém je, že stát se nemá řídit jako reklamní agentura. Zákony se nemají přijímat proto, že se dobře vyjímá slovo transparentnost na tiskové konferenci a nemají se rušit proto, že se dnes lépe vyjímá slovo efektivita. To není seriózní zacházení s právem.
A já nechci dneska vůbec vést spor o to, jestli ten původní zákon byl dobrý, nebo nebyl. Podle mého názoru nebyl, proto jsem pro něj nehlasoval. Já chci upozornit na něco jiného. Já chci upozornit na ten nebezpečný vzkaz, který tím vysíláme veřejnosti – totiž že zákony nejsou výsledkem pevných zásad a promyšlené úvahy, ale že jsou někdy jen momentálním politickým zbožím. Když je poptávka po jednom zboží, vyrobí se jeden zákon, když se změní poptávka, zboží se stáhne a nabídne se jiné. Jenže stát by měl fungovat trochu jinak – měl by fungovat stabilně a měl by budovat respekt k právu a nikoliv přistupovat tak, že vytváří ve veřejnosti despekt k právu.
Můj názor se nezměnil. My jsme tehdy nepropadali iluzi, že zákon spasí personální politiku státu, my jsme se s tím zákonem pouze smířili. Já osobně, když jsem hledal na tom zákonu funkčním nějaká pozitiva – a upozorňuju, že byl přijat proti tehdy mé vůli – tak jsem si řekl, že přináší aspoň nějakou štábní kulturu a může to být naopak ochrana politické reprezentace, že ho výbor může upozornit na skutečnost, kterou například ministr sám přehlédl. Ale nesnímá to samozřejmě politickou odpovědnost z jednotlivého ministra, na to zákon skutečně nepotřebujeme. Nicméně to byli dnešní předkladatelé, kteří tehdy trvali na přijetí takového zákona.
A hnutí ANO ten zákon nejdřív prodávalo jako důležitý symbol transparentnosti a dnes bez rozpaků podporuje jeho zrušení jako zákona přebytečného. To skutečně není vývoj pevného názoru, je to spíš výměna kulis během představení.
Takže bych byl rád, kdyby ta dnešní debata nebyla jenom konkrétně o onom zákoně, kde někteří kolegové z opozice konzistentně tvrdí, že ten zákon je potřeba, že přispívá k transparentnosti. Já si myslím, že na to jsme nikdy zákon nepotřebovali, ale to je věc názoru. Ale rozdíl je v tom, že ty názory naše jsou konzistentní.
Jestli chceme, aby legislativa byla výsledkem principu nebo momentálního marketingového zadání, to ukazuje ten přístup k zákonům, jakým způsobem nám ho předkládáte. Protože pokud platí to druhé, pak se opravdu nedivme, že veřejnost nad zákony krčí rameny a nad politikou ztrácí respekt. A to je velká škoda pro nás všechny, pro Sněmovnu, pro důvěru v právo a nakonec i pro samotné demokratické zřízení. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, pane poslanče.
Máme tady omluvu – od 15 hodin z důvodu zahraniční cesty se omlouvá pan vicepremiér a ministr Petr Macinka.
A další, kdo je v pořadí přihlášený, tak je paní poslankyně Renáta Zajíčková, která tady není, a další v pořadí je pan poslanec Václav Pláteník, který tu je. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Václav Pláteník: Děkuji, pane předsedající, za slovo. Krásné odpoledne, dámy a pánové, vážení předkladatelé. Na úvod říkám, že kdyby sem přišla vláda s tím, že chce po krátkém nebo středním období zrušit nějaký zákon, protože se neosvědčil, neřekl bych normálně ani popel, protože to se samozřejmě může stát. A to, jak dlouho ta doba trvá, je vždycky různé. Takže samo o sobě, že se zruší zákon, který se podle vlády neosvědčuje, by mě nechávalo naprosto klidným. Musíme se ale podívat na kontext a další kroky této vlády. Dovolte mi vás tady provést drobným exkurzem, který jsem si tady vypsal během hovoru svých předřečníků.
Současná vláda začala zrušením služebního zákona. Tam přináší to, že se na rezortech zbaví nepohodlných úředníků a ty nahradí poslušnými, ideálně vystrašenými kamarádíčky nebo loajálními zaměstnanci.
Dalším krokem (je) zrušení nominačního zákona – ten, který má chránit státní podniky před politickými trafikanty. Tím si otevře dveře ke státním firmám.
Už jsme si tady zvykli, že vláda opustila zákonný princip připomínkového řízení, ale své výrazné strategické návrhy, kterými plní své programové prohlášení vlády, předkládá jako poslanecké návrhy. Tím pádem vůbec se nedozvíme připomínky rezortů, názory odborníků, neprobíhá odborná veřejná debata – všechno je to dáno takzvaně na stůl.
Do toho vidíme, že se média veřejné služby snaží skrze rozpočet, finance dostat pod vliv vlády. To už vidíme dneska, když novináři pokládají nepříjemné otázky, poslanci hnutí ANO jim vyhrožují slovy „dejte si pozor“. Chtělo by se zeptat „nebo co“? A když se někdo na sociálních sítích dotkne velkého ega vládního zmocněnce pana Turka, tak mu sáhne po dotacích.
Zároveň vláda změnila – nebo se snaží sahat – zároveň vláda změnila pravidla, kdo musí a nemusí mít bezpečnostní prověrku, když pracuje na rezortu, a proto vznikají zmatky, kdo všechno má nebo nemá mít přístup k vyhrazeným informacím.
Kdyby každý tenhle krok byl osamocen, můžeme se bavit, proč se to děje, co je účelem, ale když tohle všechno vidíme v prvním čtvrtletí, v prvním kvartále vlády Andreje Babiše, není to náhoda. Je to záměrná snaha o uchvácení státu, snaha o kompletní ovládnutí státu, kde bude líp, ale jenom někomu. V tom případě my se musíme mít opravdu na pozoru.
Co se týče samotné materie a zrušení nominačního zákona, začnu možná netradičně souhlasem – ano, tento zákon zdaleka není dokonalý. Já jsem měl možnost pracovat pro předchozí vládu, ačkoliv jsem tím procesem sám neprošel, mnoho negativní zpětné vazby se ke mně dostalo. Slabá místa tam jsou, nástroje nejsou vždy dostatečně silné, jeho výstupy nejsou závazné a praxe ukazuje, že prostor pro zlepšení tady máme.
A právě proto bychom zde měli vést debatu o tom, jak ten zákon opravit, aby plnil účel, který má plnit, ne ho zrušit, protože není úplně stoprocentní. Prosté zrušení bez náhrady není řešení, je to krok zpět. Ten zákon nevznikl z plezíru, nebyla to žádná náhoda. Vznikl jako reakce na dlouhodobý problém a často kritizovaný v české praxi veřejné správy na netransparentní obsazování funkcí ve státních firmách, na praxi takzvaných politických trafik a (na) situace, kdy o miliardových podnicích rozhodovali lidé bez odpovídající kvalifikace.
Tento zákon měl přinést tři věci – transparentnější proces, odborné posouzení kandidátů a veřejnou kontrolu. Zdaleka ne vždy ideálně, ale funguje to jako minimální standard, to je podstatné slovo, je to minimální standard. Tím, že ho opustíme úplně, se vracíme naprosto zpátky do dob, kdy prostě jsme tady měli trafikanty jak na běžícím páse.
Zastánci zrušení říkají „výbor je pouze poradní, zákon není závazný, nepřináší skutečnou změnu“, ale ptám se – chceme zrušit každé pravidlo, které není úplně stoprocentně dokonalé? To bychom možná neměli žádná pravidla. Naopak, myslím si, že (je) naší povinností – a od toho tady jsme – ten systém zlepšovat. Ostatně připomínám rád, že v hospodářské strategii hnutí ANO slibovalo, že bude pracovat na kvalitní státní správě, ne že ji bude demontovat. ***
