Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(18.10 hodin)
Poslankyně Zdenka Němečková Crkvenjaš: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, dámy a pánové, dovolte mi navrhnout nový bod, a to je Destrukce protidrogové politiky v České republice.
Proč chci navrhnout tento bod? Už jsme tady dneska slyšeli několikrát z úst kolegů, co se stalo 18. května, kdy byl materiálem takzvaně na stůl přesunut z Úřadu vlády Odbor protidrogové politiky na Ministerstvo zdravotnictví. To je první věc, která musím říct, že to odporuje podle mě všem demokratickým principům, aby tohle nebylo vůbec dopředu avizováno, aby takový velký krok nebyl vůbec projednán s odborníky.
A další věc je to, že to je problematika opravdu nadrezortní. A v žádném případě si nemyslím, že by Ministerstvo zdravotnictví mělo být to, které by mělo tu celou problematiku koordinovat. Protože se její agenda se týká jenom části problematiky, a to je vlastně prevence a léčba závislostí jako takových. Ale prostě Ministerstvo školství samozřejmě hraje v tom velkou roli, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra koneckonců, protože tady se jedná i o různé protiprávní jednání, delikty a kriminalitu, proto máme i na obcích koordinátory kriminality například, kteří se tomu věnují.
Takže ta naděje, kterou jsem měla minulé období, kdy se nám podařilo společně s kolegy z opozice projednat a schválit zákon o psychomodulačních látkách, kde se nám podařilo vlastně ty látky podle škodlivosti roztřídit a tím pádem udělat základ pro nějakou racionální politiku závislostí, to znamená ty, které jsou méně škodlivé pro společnost, pro jednotlivce, tak povolit v určitém omezeném režimu k prodeji, nezakazovat úplně, protože víme, že prohibice nefunguje, to už jsme se tady přesvědčili opakovaně nejenom my, ale i v průběhu staletí, nikdy to nefungovalo, vždycky lidé tíhli k nějaké formě závislostí, takže prostě si nedělejme iluze, že to zmizí z povrchu zemského.
Nicméně my musíme dělat prevenci. A to je to, co jsem si myslela, že ta vláda bude dělat toto období a že se na to soustředí. A upřímně řečeno, pan premiér Babiš jednu dobu se tvářil tak, že je to jeho priorita. Už jsem tomu skoro i uvěřila, protože jako koordinátora si vzal Pavla Béma, který si myslím, že v té problematice je jeden z nejuznávanějších odborníků i u nás i v zahraničí. Jindřich Vobořil mu taky byl jedním z poradců, takže jsem si říkala, že se opravdu vláda bude tomu věnovat a konečně se dočkáme i nějakého systému prevence, který bude fungovat a zabrání našim dětem, aby spadly do závislostí, protože závislosti se týkají asi milionu lidí. To není jenom závislost na drogách typu fentanyl, heroin, kokain, to je závislost i na jiných látkách. A upřímně řečeno, i digitální závislosti v dnešní době jsou věc, která nás a naše děti hlavně hodně trápí.
Takže to všechno je obrovská agenda, která si myslím, že byla po celou tu dobu těch 35 let zhruba na Úřadu vlády nějakým způsobem kultivována a fungovalo to. V Evropě nám závidí ten systém, dokonce některé věci od nás opisují. A my teďka tady tohle celé zahodíme a najednou se budeme tvářit, že nic z toho neexistuje. A půjdeme snad cestou třeba Spojených států, kde vidíme, jak vypadají lidé závislí na fentanylu. To opravdu chceme? Nebo chceme tady HIV pozitivní mezi uživateli? Protože kdo bude financovat ty služby, které pomáhají těm závislým a které vlastně docílily to, že máme tady jeden z nejnižších počtů hepatitid B a C mezi drogovými uživateli? Máme minimum úmrtí.
Takže to všechno jsou věci, které se nám doteďka dařily. A já upřímně řečeno nevím, jestli se nám to bude nadále dařit, protože si nejsem jista, že Ministerstvo zdravotnictví na to má aparát a kompetence, aby tu protidrogovou politiku dělalo způsobem, kterým se doteďka dělala.
Z toho důvodu bych ráda, kdyby nám pan premiér tady vysvětlil, jak to vlastně bylo míněno, protože jsme tady slyšeli od pana ministra Šťastného, že vlastně se nic neděje, že Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky nadále funguje, takže to bude všechno koordinovat na těch ostatních ministerstvech. Takže všechno je sluníčkové a všichni budou spokojeni.
Ale pokud tomu tak je, tak řekněte mi, jaký je tedy důvod, proč to všechno nebylo dopředu avizováno, proč se to takovým pokoutným způsobem událo, že se to najednou přineslo zničehonic na stůl a schválilo bez jakéhokoliv avíza a projednání s odborníky?
Já tady mám několik dopisů od různých společností. Tady už kolegyně Šebelová citovala z dopisu od think tanku Racionální politiky závislosti, ale ozývá se i Společnost pro návykové nemoci, Asociace poskytovatelů adiktologických služeb. Ale mě hodně zaujal dopis od společnosti NARAZZ, což je Národní rada lidí se zkušeností se závislostí. A to jsou ti, kteří nejlépe vědí, jak jim ten systém dokázal pomoci. A tam mě zaujala věta, která zní: „Nám nejde o systém, nám jde o život.“
A proto prosím, kolegyně a kolegové, podpořte tento bod, protože nám všem by mělo jít o život našich spoluobčanů, o to, aby nespadli do závislostí, a pokud se tak nedejbože stane, tak aby jim měl kdo pomoci a abychom pokračovali v tom, co v naší zemi doteďka funguje, dovolím si říct, lépe než v okolních státech.
Takže ještě jednou zopakuji – bod pod názvem Destrukce protidrogové politiky v České republice – a zařadila bych ho jako třetí bod dnešního jednání po senátních vratkách. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Mám poznačeno. Další přihlášenou je paní poslankyně Vendula Svobodová a může se připravit paní poslankyně Gabriela Svárovská. Máte slovo.
Poslankyně Vendula Svobodová: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vláda už druhý týden útočí na lidská práva. Rozprášení lidskoprávní agendy na Úřadu vlády není systémové narovnání, zefektivnění a odstranění duplicit, jak se nám Andrej Babiš a jeho pravá ruka Tünde Bartha snaží namluvit. Čím více totiž člověk čte předložený materiál, tím jasněji vidí, že nejde o technickou změnu. Jde o zásadní politické rozhodnutí, které oslabí ochranu lidských práv, participaci romské komunity, rovnosti duševního zdraví i spolupráce s občanskou společností v České republice.
Jsou to témata, se kterými si dlouhodobě nevíme rady, a právě proto je nemůžeme jen tak lusknutím prstů uklidit na ministerstva a čekat, že se něco samo od sebe změní, že se snad ty problémy vyřeší. Rezortismus nepomůže, naopak agendu lidských práv upozadí, zneviditelní, nechá ji rozpustit v jiných tématech.
Navrhovaná změna je předkládaná jako technická reorganizace státní správy bez zásadního dopadu na fungování lidskoprávní agendy. Prý. Ve skutečnosti však představuje hluboký institucionální zásah, který tuto agendu oslabuje, fragmentuje a zbavuje její dosavadní nadrezortní povahy.
Vláda argumentuje tím, že nadrezortnost bude zachována prostřednictvím rad vlády a koordinačních rolí předsedy vlády. Tento argument však zaměňuje existenci poradních orgánů za skutečnou institucionální kapacitu prosazovat veřejnou politiku. Rady vlády nejsou exekutivní orgány, nemají vlastní aparát, rozpočtovou autonomii ani výkonnou pravomoc. Dosud byly funkční právě proto, že byly propojeny s odbory Úřadu vlády, které zajišťovaly analytickou a expertní činnost, koordinaci mezi rezorty, administraci dotačních programů, komunikaci s občanskou společností i dohled nad plněním strategických závazků státu.
Navrhovaná změna tento systém rozbíjí, a to zcela. Zaměstnanci, rozpočty, implementace i administrativní kapacity mají být přesunuty na jednotlivá ministerstva, která ze své podstaty sledují vlastní rezortní priority. To je celkem logické. Faktická kontrola nad lidskoprávní politikou se tak přesouvá z centrální koordinační úrovně na rezorty a v praxi to znamená, že poradní orgány budou moci formulovat doporučení, avšak skutečné rozhodování o prioritách a financování, personálním zajištění i implementaci budou vykonávat ministerstva. ***
