Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(18.40 hodin)
(pokračuje Gabriela Svárovská)
Česká republika má v oblasti lidských práv konkrétní mezinárodní závazky. Například podle Úmluvy o právech dítěte musí chránit nejlepší zájem dítěte, právo každého dítěte na bezpečí, vzdělání, zdraví, ochranu před násilím a vykořisťováním. Každého dítěte, i romského dítěte i dítěte ze složitého rodinného prostředí. Má závazky podle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, kterou jsem v nultých letech za Ministerstvo zahraničních věcí vyjednávala. To znamená, přístupnost veřejných služeb, škol, dopravy, práce, bydlení, informací a spravedlnosti. Ne někdy, ne, až se to bude hodit, ale systematicky.
Má závazky v oblasti rovnosti žen a mužů. Má řešit nerovné odměňování, dostupnost péče, domácí a sexuální násilí, postavení žen na trhu práce, ochranu samoživitelek a zastoupení žen v rozhodování. Má závazky v oblasti ochrany menšin a zákazu diskriminace. Má bránit segregaci, nenávistným projevům, diskriminaci v bydlení, práci, vzdělávání a přístupu ke službám.
Má dokonce závazky i k občanské společnosti, protože demokratický stát není jen vláda a úřady. Demokratický stát stojí také na nezávislých neziskových organizacích, odbornících, komunitách, iniciativách a lidech, kteří upozorňují na problémy, které se moc často nechtějí slyšet. Má také závazky v oblasti ochrany klimatu, protože klimatická krize přímo ohrožuje naše základní práva.
Když vláda rozkládá instituce, které mají tyto závazky koordinovat, oslabuje schopnost plnit své povinnosti. Když se zároveň v OSN odmítne přihlásit k odpovědnosti státu za ochranu klimatu, vysílá jasný signál: Závazky budeme plnit jen tehdy, když se nám to bude politicky hodit, anebo až bude mít vedoucí Úřadu vlády čas.
Tady se dostávám k jádru problému. Silný demokratický stát chrání veřejný systém. Slabý stát slouží silným, privilegovaným. Ustupuje jim z cesty, vyklízí pole a přihrává zákony, dotace a výhody. Silný stát chrání lidi před diskriminací, znečištěním, chudobou, násilím, klimatickými dopady, svévolí institucí a tlakem ekonomické moci. Slabý stát říká: Vyřiďte si to sami, neotravujte, nemáme na vás čas. Musíme na vás šetřit, protože sami máme málo. Postarejte se o sebe sami.
Kdo se o sebe sám nejlíp postará? Ten, kdo má peníze, ten, kdo má právníky, kdo má média, kontakty, lobbisty, kteří si dokonce zařídili i výjimku ze zákona o lobbingu. Ten, kdo vlastní energetické firmy, developerské projekty, průmyslové podniky nebo mediální domy – Agrofert, SynBiol, Hartenberg a další.
Když vláda oslabuje ochranu klimatu, pomáhá těm, kdo vydělávají na fosilním byznysu. Když vláda oslabuje lidskoprávní agendu, pomáhá těm, komu vadí kontrola, transparentnost a hlas občanské společnosti. Když vláda rozděluje odpovědnost mezi rezorty tak, že nikdo neponese odpovědnost za celek nakonec žádnou, vytváří přesně ten typ státu, který oligarchům vyhovuje nejvíc.
Oligarchizace není jen ekonomický problém. Je to problém demokracie, je to problém právního státu, je to problém každého člověka, který nemá možnost zavolat ministrovi, koupit si advokátní kancelář nebo ovlivnit veřejnou debatu přes vlastní média. Protože, když stát přestane chránit práva, moc budou mít už jen ti, kdo ji dávno mají.
Takže několik otázek. Proč Česká republika nepodpořila klimatickou rezoluci OSN? Kdo o tom rozhodl a proč? Jak zněla instrukce k hlasování? Uznává ještě vláda své závazky podle Pařížské dohody a mezinárodního práva lidských práv? Proč vláda rozkládá agendu na Úřadu vlády? Kdo připravil analýzu? Kdo bude odpovědný za plnění mezinárodních lidskoprávních závazků? A tak dále a tak dále.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, tady jde o to, jaký stát chceme mít. Stát, který chrání lidi a veřejný zájem, nebo stát, který ustupuje tlaku mocných, ignoruje mezinárodní závazky a rozebírá instituce, které mají chránit ty, kdo nejsou slyšet? Vláda po tlaku veřejnosti částečně couvla. To je dobře, ale osm tajemníků bez odborného aparátu není zachování nadresortní lidskoprávní politiky. Je to chabé alibi.
Zdržení se u klimatické rezoluce OSN není nějaká diplomacie. To je politický signál, že Česká republika nechce stát za ochranou klimatu, nechce přijímat práva a odpovědnosti.
Já si myslím, že Česká republika má stát na straně práva, veřejného zájmu a lidí. Ne na straně alibismu, fosilních zájmů a rozkladu institucí. Proto Vás žádám o podporu zařazení obou bodů na program této schůze. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Talíř. Já vám přeji hezký podvečer. Vystřídali jsme se v řízení schůze a budeme pokračovat dalšími přihláškami. Pane poslanče, prosím.
Poslanec František Talíř: Děkuji za slovo. Hezký podvečer i ode mě, vážené kolegyně a kolegové. Navrhuji zařadit bod: Chceme nezávislá média? Otazník. Protože tam je určitý hokej v tom, co vlastně navrhujete, co se hrne zprava zleva. Patrik Nacher se tady snažil v tom svém vystoupení, řekněme, ukolébat naši pozornost. Byla to taková pohádka o tom, že všechno nakonec dobře dopadne, že ty ztráty, které sám navrhuje, nebudou přece tak velké, protože doslova říkal: Bude to komplikované, pomalé, postupné. Budeme to muset všechno teprve zjistit a vyhodnotit, kdo tedy nakonec to nemá platit.
No, jenže pak si člověk říká, jaký je tedy toho smysl? Protože oblíbený argument této koalice je právě v tom, že vybírání poplatků je složité a komplikované, proto to pojďme nahradit. Najednou tady slyšíme z úst Patrika Nachera: Nebojte se nic. To, co já navrhuji – ne Oto Klempíř, ale to, co já navrhuji – bude pomalé, bude tam postupný náběh. Člověk si říká, jakou to má vlastně logiku. A jakou má logiku to, že včera v poledne přijde návrh od Patrika Nachera, jehož tedy oblíbenou disciplínou je ukazovat na všechny prstem a říkat: Vy jste to nečetli, vy jste to nečetli, vy jste to nečetli? Tak zdravím, prostřednictvím pana předsedajícího a televizní obrazovky, Patrika Nachera.
Jenom bych chtěl říct, že hned včera k obědu jsem si to přečetl a právě to, co jsem tam četl, tak mně z toho vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Protože on tam mimo jiné v tom návrhu píše, že celkový finanční dopad bude v řádech stamilionů korun českých, ale není tam vlastně uvedeno tedy, kolik přesně by to mělo být. Proto my se ptáme, proto zařazuji tento bod. Protože pokud se nás tady snaží přesvědčit o tom, že to bude vlastně nakonec v pohodě a nebojte se, ono to nebude tak zlé, ale zároveň černé na bílém v tom návrhu stojí, že to budou prostě stovky milionů, ale není specifikováno kolik, a ještě je tam účinnost hnedka následujícího měsíce po tom, co si to případně protlačíte, tak to určitě není v souladu s evropskou legislativou, která právě vyžaduje to, aby to financování bylo předvídatelné. Na tom není předvídatelného vůbec nic.
No, a co se teď nestane? V poledne přijde do systému tento návrh – asi záměrně před večerní koaliční schůzkou – kde naopak jako u maturity se ministr Oto Klempíř snaží obhájit ten svůj návrh s tím, že je mu dán čas do poloviny června. Ptám se, jestli to není spíše nějaká nesplnitelná meta, ale to si vyřešte mezi sebou v koalici. Nicméně, celkově je to hokej, ve kterém se obávám, se nevyzná vůbec nikdo, už vůbec ne vládní koalice. Často si mezi sebou protiřečíte. Ale pozor, veřejnoprávní média nejsou tady jako hračka někde na pískovišti. To je jeden z pilířů naší demokracie. Proto tedy navrhuji zařadit bod – Chceme veřejnoprávní média, chceme nezávislá média? – otazník – jako třetí bod dnešní schůze. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. Nyní by měla pokračovat paní poslankyně Eva Šrámková. Paní poslankyně, prosím, máte slovo. ***
