Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

To znamená, projde to. To znamená malá domů na dotacích pro Agrofert. Zákaz dotací se v tom návrhu zužuje jen na nenárokové dotace a jen na úřad, který daný politik přímo vede. A příklad, promiňte. Příklad by mohl být, že třeba firma ministra zemědělství by nesměla brát nenárokové dotace z Ministerstva zemědělství, ale firmy předsedy vlády by mohly vždycky argumentovat, že premiér přece neřídí Ministerstvo zemědělství, průmyslu nebo zdravotnictví. To je přece nebezpečné a naprosto účelové zúžení! Já na to upozorňuji. To je účelové využívání státu pro malou domů pro Agrofert. Tady se to odblokuje.

Nárokové dotace mají být výslovně vyňaty podle toho, co tady navrhujete, a návrh tedy výslovně říká, že zákaz se má vztahovat jenom na dotace, na které není právní nárok, a to se týká zejména přímých zemědělských plateb, tedy právě oblasti, která je pro Agrofert naprosto významná. Návrh výslovně vyjímá nárokové dotace, především přímé platby v zemědělství. Pamatujme si to. To je důležité. Působí to nenápadně, ale je to naprosto účelové.

Já vám možná trošku politicky přeložím. Největší a nejstabilnější dotační proudy se mají dostat mimo tvrdý zákaz a místo zákazu se v té vaší novele, v tom návrhu zavádí námitkové řízení. To je mechanismus, že poskytovatel před poskytnutím té nenárokové dotace zveřejní záměr a osoby, které mohou být zkráceny na právech, mohou podat námitky. Proti rozhodnutí o námitkách se podle návrhu ale nelze odvolat. Zase, dovolte politický překlad. Odpovědnost se tedy přesouvá ze státu na ty, kteří by měli střet zájmů hlídat zvenčí. Místo jasné prevence dostaneme složitý, slabý a snadno obejitelný a hlavně nenápadně obejitelný proces.

Zkracujete tam taky lhůtu pro vymáhání neoprávněných dotací z 10 na 4 roky. To je zajímavé, že zrovna na 4 roky. Jestli náhodou třeba funkční období vlády nebo Poslanecké sněmovny není 4 roky. Návrh mění zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu a rozpočtová pravidla právě tak, že desetileté lhůty nahrazuje těmi čtyřletými. Přechodné ustanovení navíc říká, že nová lhůta se použije i na neoprávněné platby poskytnuté před účinností zákona – před účinností zákona. Kam tím asi míříme? Opět vám to přeložím. Nejde tedy o budoucí dotace. Může jí to omezení možnosti státu vymáhat zpět peníze, které byly proplaceny v minulosti. A kdo to tedy zaplatí? No, jedině daňový poplatník, protože stát jiné peníze nemá.

Veřejné zakázky se přesouvají do režimu, zadavatel může vyloučit. To doslova cituju z vašeho návrhu. To znamená, že návrh do zákona o zadávání veřejných zakázek vkládá ustanovení, podle něhož zadavatel může vyloučit účastníka, pokud jde o firmu, jejímž skutečným majitelem je veřejný funkcionář stojící v čele ústředního správního úřadu, který je v tomto řízení zadavatelem. Opět můj politický překlad. Z povinné ochrany veřejných peněz se stává volitelná možnost. Pro pána krále! Veřejné peníze budou volitelně chráněny. To je v oblasti střetu zájmů přece krok špatným směrem.

Nejde o to, dámy a pánové, že by zákon byl příliš přísný. Jde o to, že jeden člověk je pro tento zákon příliš velký problém. A koaliční poslanci neřeší střet zájmů, oni řeší, jak to udělat, aby ten střet zájmů přestal být vidět. Zákon má chránit občany před politiky, kteří mají soukromý zájem na veřejných penězích, kteří mají soukromý zájem na jejich penězích. To je důležité. A tento návrh dělá pravý opak. Chrání politika před zákonem. Je to, jako kdyby člověk, kterého zastaví radar na silnici, nepřemýšlel, jestli jel rychle a nepřekročil rychlost, ale šel do Sněmovny odhlasovat zákon, který ty radary na silnici zruší. Když Evropská komise říká: doložte, že střet zájmů není, vláda neodpovídá přesvědčivým řešením: doložíme to, nebude, vyřešíme to, ale odpovídá novelou, která má problém zamést pod koberec. To není legislativa v obecném veřejném zájmu, to je legislativa osobní potřeby. A to je něco, proti čemu tady naléhavě protestuji.

Slýchám někdy takové námitky, jako že Andrej Babiš střet zájmů vyřešil svěřeneckým fondem. Tak pozor, kdyby byl střet zájmů skutečně vyřešen, nebylo by potřeba narychlo měnit zákon. Sami se usvědčujete z toho, že to není pravda, a pokud je vše v pořádku, proč se tedy oslabují pravidla? Proč se zužuje zákaz? Proč se vyjímají nárokové dotace? A proč se zkracuje lhůta na vymáhání jenom na čtyři roky? A proč právě ty čtyři roky?

Zákon je nespravedlivý k firmám, říká se. Nikdo přece Andreji Babišovi nebrání podnikat. Já jsem první, kdo tady bude v Poslanecké sněmovně bránit živnostníky a podnikatele, protože to jsou lidé, kteří produkují reálné daně. To jsou lidé, ze kterých náš stát bohatne a nejenom my jako zákonodárci, ale všichni státní zaměstnanci a tak dále, znáte to, jsme prostě živi. Nikdo nebrání Andreji Babišovi podnikat. Nikdo mu nebrání ani vlastnit majetek. Nikdo mu nebrání odejít z politiky, pokud bude chtít. Ale bude si muset vybrat. Nikdo mu nebrání prodat firmu. Nikdo mu nebrání zvolit skutečně nezávislé a důvěryhodné řešení, ale nemůže chtít všechno zároveň. To nejde. V demokratickém, v právním státě, kde mají pravidla platit padni komu padni, nemůže chtít všechno zároveň. Nemůže chtít být premiérem, ovlivňovat stát a zároveň mít ekonomický prospěch z firem závislých na veřejných penězích.

Objevuje se taky námitka: premiér přece neřídí jednotlivá ministerstva. Já už jsem na to narazil. Tak to je z mého pohledu pouze formalismus, který odporuje politické realitě, když tohleto někdo říká. Předseda vlády je hlavou vlády. Vláda rozhoduje kolektivně. Premiér určuje agendu, premiér navrhuje ministry, drží politickou většinu a má zásadní vliv na chod celé exekutivy. A tvrdit, že premiér nemá vliv na rezorty, je popírání smyslu funkce premiéra. To přece nemůžete myslet vážně.

Nárokové dotace jsou automatické, tam střet nehrozí. To jsem si taky našel, že se říká. A já na to říkám, že u nárokových dotací stát nastavuje pravidla, parametry, kontroly, metodiky a výklady. A pokud o těchto pravidlech rozhoduje vláda vedená člověkem spojeným s velkým příjmem těchto peněz, těchto dotací, střet zájmů nezmizí jen tím, že dotaci nazveme nárokovou.

Je to evropská hysterie a udávání do Bruselu. To jsem si přečetl na Facebooku. Tak to tedy není. Je to ochrana peněz českých občanů, a pokud Evropská unie peníze neproplatí, nezaplatí to Brusel, nezaplatí to Evropská unie, zaplatí to výhradně český daňový poplatník. To je důležitá věc. Pamatujme na to. Vlastenecká politika nemůže být zametání problémů pod koberec, ale mělo by být naším zájmem, naším vlasteneckým zájmem, milí kolegové z SPD, zabránit tomu, aby se z veřejného rozpočtu stala pokladna pro holding premiéra. Veřejné peníze nemohou být kořistí jednoho člověka, nemůžou být ani třeba kořistí hnutí ANO. Nejsou to peníze vlády, nejsou to peníze premiéra. Jsou to výhradně peníze daňových poplatníků, jsou to výhradně peníze nás, občanů, daňových poplatníků v České republice. Každá koruna, kterou stát vyplatí v režimu pochybností a kterou Evropská komise následně odmítne proplatit, tak to je koruna, která může chybět ve zdravotnictví, ve školství, v obraně, v dopravě, obcích, kdekoliv jinde, co stát spravuje. A ve vašich deficitních rozpočtech je to ještě naléhavější problém.

A proto já říkám jasně, jestli má někdo nést podnikatelské riziko spojené se střetem zájmů Andreje Babiše, tak to v žádném případě nemůže být česky občan. Nemá to být daňový poplatník a nemá to být tím pádem ani státní rozpočet. To jsou peníze daňových poplatníků. Má to být ten, kdo si vybral být současně politikem a majitelem impéria závislého na veřejných penězích. Právní stát, a to Česká republika pevně věřím stále je, se pozná podle toho, že pravidla platí pro všechny stejně, pro mocné i pro toho nejposlednějšího v našem státě, o kterého se máme postarat. Ne podle toho, že dokáže stát trestat slabé, a ne podle toho, že umí kontrolovat malé obce, školy, malé podnikatele, živnostníky a tyhle všechny, jak o sobě oni sami říkají, pidižvíky. Právní stát se pozná tak, že když zákon postaví premiéra ke konfrontaci, tak i ten musí uznat, že tady jsou hranice, které dodržuje prostě každý. ***