Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(13.20 hodin)
(pokračuje Jan Berki)
S největší pravděpodobností k tomu bohužel využije systemizaci, protože – a na to se budu i odkazovat právě v těch analýzách, tohle je jeden z prvků, který je jako velká otázka, jestli je dobře postaven, nebo není, protože se nakonec ukazuje, že systemizace bývá velmi často tím nástrojem, který ve skutečnosti vede k výměně těch takzvaně nepohodlných úředníků.
Na začátku bych tedy chtěl vycházet z práce Františka Kučery, který se v Politologické revue z roku 2018 právě věnuje českému zákonu o státní službě a jestli odpovídá mezinárodním protikorupčním standardům. Záměrně jsem vybral i publikace, které nejsou úplně aktuálního data, a to právě přesně proto, abych ukázal, co vlastně bylo na tom zákoně nebo je dokonce v průběhu kritizováno a jak se s tím vypořádáváme, s těmi jednotlivými změnami, respektive jestli odpovídáme na ty problémy správně, jestli k tomu nacházíme správné nástroje.
Celý ten článek začíná větou, která je podle mě ale kruciální pro celou tu naši debatu: Apolitická, stabilní, profesionální, transparentní, efektivní. To jsou hlavní charakteristiky žádoucí podoby moderní státní služby v demokratickém prostředí.
A tohle z mého pohledu mají být ta základní kritéria, skrze které se máme na ta opatření dívat. Jestli ta opatření skutečně vedou k tomu, že ta státní služba je apolitická, ve smyslu, ale podle mého názoru, tady myšleno stranická, nikoliv apolitická v nastavování veřejných politik, protože o tom v zásadě je značná část. Ale tady je potřeba taky zmínit, že tam máme ty správní činnosti, ty správní orgány, kde naopak chceme, aby to bylo skutečně striktně apolitické, kde se nebavíme o ani stranickosti, ale v tom smyslu ten člověk opravdu rozhoduje dle zákona a nikdo ho v tomto smyslu neovlivňuje jinak než ten zákon sám, případně nějaká judikatura.
Zároveň ale chceme, aby byla stabilní a profesionální. A tady se někdy musíme přiznat, že někdy ta mince bude mít skutečně dvě strany, protože bavíme-li se o stabilitě – a zase to bude v tom příspěvku několikrát zmíněno, tak to musí být na jedné nějaká jistota toho místa, i třeba jako růstu. Na druhé straně potřebujeme, aby pořád v tom systému byl ten, kdo je pod tou státní službou zodpovědný za svoje činy a aby to neznamenalo, že když má definitivu, že v podstatě už se nemusí jednak snažit ve smyslu pracovat na sobě, jednak že nenese zodpovědnost za to, jak vykonává to dané místo, tu danou agendu.
Dále pokračuje autor: Pokud se ale toto tvrzení pokusíme aplikovat na český zákon o státní službě, vyvstane nám řada otázek a pochybností. Přestože jde o jeden z klíčových zákonů, který ovlivňuje charakter a kvalitu státní správy, po dlouhou dobu bylo zjevné, že pro značnou část politické reprezentace tento zákon není žádoucí.
Autor pak bude ještě za chvilinku rozebírat, jak se vlastně vůbec ta úplně původní, ta první verze přijímala. A tady je zase potřeba se znovu vrátit k těm základním charakteristikám, k základním cílům, základnímu účelu, který ten zákon měl naplnit, protože přesně když do toho potom promítáme ta jakoby stranická očekávání, tak to deformuje ten zákon. A proto je potřeba si říct vždycky u těch jednotlivých opatření, ke kterému cíli směřují, co pomáhají naplnit, jestli mají nějaká rizika nebo jestli naopak ta rizika třeba minimalizují.
Stejně tak musíme brát v úvahu – pokračuje autor – že přijetí zákona a jeho výslednou podobu ovlivňovaly také vnější vlivy, a to ve dvou částečně se překrývajících směrech. První se týkal požadavku vyplývajícího z našeho členství v EU mít zákonem upravenou státní službu.
Tady přiznávám to, co naznačoval Karel Haas v tom svém příspěvku několikrát, ani Evropská unie nám neříká, jestli to má být nutně zákonem o státní službě nebo jestli to má být jinou právní úpravou. Dokonce, jak bude vidět zase o kousek dál, tak my tím zákonem o státní službě upravujeme také pouze část toho výkonu, část je definována jinými zákony už nyní.
Je potřeba také zdůraznit, že jedním z prvků, který výrazně ovlivňuje ten výkon státní služby, je právě ten správní řád, který nastavuje ta pravidla pro tu část, která skutečně má být apolitická, která má dohlížet poměrně výrazně pouze na naplňování toho zákona, nikoliv nastavování politik.
Druhý pak zahrnoval obsahovou stránku, to jest požadavek, aby státní služba, respektive zákon o státní službě naplňoval určité mezinárodní uznávané standardy.
A tady je zajímavé, že autor nezmiňuje jenom Evropskou unii – to je podle mě velmi důležité pro to, aby někteří – a teď se dívám úplně nenápadně velmi vlevo tohoto sálu, kde tedy nikdo z těch představitelů zrovna nesedí, aby neříkali, že to je zase nějaký diktát Evropské unie – ty standardy, které ovlivňují právě ty cíle a ta očekávání od toho zákona, mimo jiné tedy stanovují nebo hovoří o nich skupiny států proti korupci Rady Evropy anebo OECD. Takže tady je vidět, že bavíme-li se o nějakém naplňování cílů, o nějakých očekáváních, která od této právní úpravy máme mít, tak to není evropský diktát, ale je to skutečně nějaký mezinárodní standard, který má zajistit – a znovu to opakuji – apolitickou, stabilní, profesionální, transparentní a efektivní státní službu.
Když jsem se bavil o tom, že autor se pak dívá a kriticky hodnotí ten zákon o státní službě, tak je docela právě zajímavé, že bere některé parametry z protikorupčního barometru a aplikuje je právě na ten zákon o státní službě. Ale znovu podotýkám, bavíme se o verzi toho příspěvku, která je z roku 2018.
A já vám přečtu ty jednotlivé parametry, protože ty jsou docela zajímavé a podle mého zase nám poskytují zajímavé vodítko vzhledem k tomu, jak budeme hodnotit tu navrženou úpravu. Abyste to měli úplné a mohli si to případně dohledat, tak já budu číst i čísla těch parametrů: Je to parametr číslo 49 – demokratické zásady fungování veřejné správy, parametr 50 – oddělení politických a úřednických postů ve veřejné správě, 51 – neodvolatelnost úředníka politikem, 52 – maximální fixní počet a rozpočet politických poradců, 53 – předběžná ekonomická analýza potřebnosti úředníků, 54 – vymahatelný etický kodex úředníků veřejné správy a hmotná odpovědnost, 55 – oddělení odborných úředníků asistentů, 56 – výběr na úřednická místa na základě vstupní zkoušky, 57 – zákaz mimořádných odměn pro úředníky, 58 – definitiva pro úředníky podmíněná udržováním kvalifikace.
Já se u některých zastavím, zase budu citovat jednak z toho článku, jednak k tomu dám nějaký krátký komentář.
Základní charakteristika zákona – a teď budu citovat respektive autor cituje z programového prohlášení vlády Bohuslava Sobotky – a teď zase pozor, protože podle mého je důležité si znovu opakovat, co je vlastně cílem celé té úpravy: „Tento zákon musí zajistit plné odpolitizování státní správy, jasně definovat kritéria pro přijímání a odměňování úředníků, vytyčit podmínky kariérního postupu a zajistit vysokou úroveň vzdělanosti úředníků.“ A bavíme se o prohlášení, které bylo před tím přijímáním toho samotného zákona.
Co je potom ovšem zajímavé, jak probíhal trošku ten proces. „Samotný proces vytváření a přijímání komplexního a účinného zákona o státní službě byl již od počátku velmi komplikovaný.“ Cituju autora. „Do tohoto procesu vstupovali mnozí aktéři. Vlastní návrhy připravila Rusnokova vláda, jež nezískala parlamentní důvěru, poslanecký návrh zákona předložili i poslanci za ČSSD. Legislativní proces ovlivňoval i prezident republiky, jenž schválením zákona v prvním čtení podmiňoval jmenování vlády, po jeho schválení parlamentem prezident zákon vetoval a následně se obrátil se stížností k Ústavnímu soudu. Projednávání zákona tak bylo velmi nestandardní, zmiňme jen komplexní pozměňovací návrh, jenž byl předložen do druhého čtení, obstrukce opozice a nakonec kompromisní znění, jež bylo přijato i Senátem. ***
