Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(11.30 hodin)
(pokračuje Kateřina Stojanová)
Zflexibilnění státní správy – a rovněž jsem to říkala a říkám to opakovaně, je i za nás – věřím, že nehovořím jenom za Piráty, ale za celou řadu mých kolegyň a kolegů z opozice, bezesporu úplně legitimní debata. Ostatně – znovu to opakuji, proto jste tu v minulém sněmovním období přijímali tu flexinovelu, která přesně toto měla zajistit.
Nicméně nepočkali jste si na vyhodnocení a místo toho jste šli svou cestou, která se nedá nazvat jinak než po nás potopa. Takže jste na koleni ulátali tuto legislativní změnu a falešně, falešně se pouze zaštiťujete flexibilizací, jako kdyby to bylo vždy beze všeho pozitivní.
Kdokoliv, kdo kdy pracoval ve státní správě – a mohu vás ujistit, že já mezi takové lidi patřím, tak dobře ví, že státní správa nefunguje jenom podle paragrafů. Funguje především podle toho, jaké signály vysíláme lidem, kteří v ní pracují, právě mimo jiné z našich zákonodárných pozic, v každé chvíli, kdy se nějakým způsobem snažíme do její podoby a způsobu fungování zasahovat. Pokud úředník ví, že jeho pozice je méně snad stabilní, že jeho nadřízený může být snadněji vyměněn, že to politické vedení prostě získává větší vliv na personální otázky, tak se tomu začne přizpůsobovat A to je podle mě ten vůbec nejzásadnější problém této předlohy.
A zároveň – a nalijme si, prosím, sklenici čistého vína, i vaše ústřední přání. Protože ta nezávislost státní správy samozřejmě nekončí až ve chvíli, kdy je někdo odvolán, končí už ve chvíli, kdy se člověk začne bát. Budou to přesně ty chvíle, kdy si vedoucí takového odboru řekne: Mám opravdu trvat na svém odborném stanovisku? Mám upozornit na to, že se děje nějaký problém? Mám napsat negativní stanovisko? Mám ministrovi říct, že jeho požadavek třeba vůbec není v souladu se zákonem, když mi hrozí rozvázání pracovního poměru?
A právě proto považuji za mimořádně problematické také třeba posílení vlivu ministrů na hodnocení a odměňování úředníků. Protože člověka nemusíte vyhodit, abyste na něj vytvořili tlak. To snad ví každý, kdo kdy někde pracoval v nějaké podřízené pracovní pozici. Stačí, když ví, že jeho kariéra, odměny nebo profesní budoucnost závisí na politickém vedení, což už najednou není tedy jenom otázka nějakého organizačního uspořádání, ale právě té skutečné nezávislé státní služby.
Já jsem, myslím, docela poctivě poslouchala všechny ty debaty vedené zde na plénu, ale i v médiích, kde jsem se s předkladateli potkávala, že není důvod, proč by státní zaměstnanci – a to byl argument, který právě zazníval mimo jiné z úst předkladatelů – nemohli fungovat pod tím běžným zákoníkem práce, zvláště pak pokud pod ním částečně fungují třeba i úředníci – říkali jste to tak – územně samosprávných celků.
Tak já vám tento argument s dovolením pro dnešek ušetřím, protože je to úplně jednoduché: státní zaměstnanci prostě z logiky podstaty a způsobu svého fungování nejsou běžnými zaměstnanci. Mají třeba omezenou politickou činnost, mají přísnější pravidla pro střet zájmů, jsou na ně kladeny daleko vyšší nároky na nestrannost, loajalitu a profesionalitu. Mají dokonce omezen i výkon některých svých ústavních práv. Stát po nich prostě požaduje mnohem víc. Jenže tento zákon jim současně část té ochrany, která by s omezením části jejich práv zcela logicky měla jít ruku v ruce, odebírá. Jinými slovy – povinnosti zůstávají, omezení zůstávají, ale ochrana se oslabuje. A to tedy vůči těmto zhruba 70 tisícům lidí, státních úředníků, považuji za mimořádně nespravedlivé.
A pojďme si říct, že tyto obavy nesdílí pouze opozice nebo alespoň část opozice. To není žádná naše spanilá jízda, která by neměla žádné věcné opodstatnění. Proti návrhu se třeba vyjadřují i odbory. Brojí proti němu odborníci na státní správu. Upozorňují na něj organizace zabývající se transparentností a kvalitou státní správy. A znovu, není to náhoda nebo snad nějaký jejich ideologický nebo hodnotový rozpor s touto vládou. Je to naprosto předvídatelný důsledek toho, že lidé, kteří prostě státní správu dlouhodobě sledují, velmi dobře vědí, a ostatně můžeme to vidět i my na řadě zahraničních příkladů, že profesionální nezávislá odborná státní správa se rozpadá přesně takovým jedním velkým nesystémovým rozhodnutím ve prospěch aktuální politické reprezentace.
A jistě pro vás není překvapením, že jde o státy, kde se třeba mimořádně dařilo a daří rozrůstání oligarchie. Oligarchizace, ať už ji sledujeme v tom českém, nebo zahraničním prostředí, má společného jmenovatele, což je právě to postupné prorůstání ekonomické moci do politické a následné snahy tuto moc upevnit tím, že se oslabují nebo přímo rozkládají jednotlivé instituce, na které mají politici tímto způsobem následně svůj přímý politický vliv. A jednou z těchto klíčových institucí ve svém souhrnu je samozřejmě i nezávislá státní správa.
Čili v okamžiku, kdy se právě veřejná moc začne koncentrovat v rukou úzké skupiny ekonomicky silných aktérů napojených na politické rozhodování, stává se pro ni profesionální, stabilní a pravidly vázaná státní správa překážkou. Ta totiž brání tomu svévolnému nakládání s vlivem, zakázkami a regulacemi. Je to nezávislá státní správa, která funguje jako pojistka kontinuity, odbornosti a zákonnosti. Inu, tedy přesně těch prvků, které se v prostředí oligarchizace jeví jako limitující.
Proto se v různých zemích opakují podobné vzorce toho, co tu i my sledujeme s nástupem této vlády. Tlak na reorganizaci úřadů, personální zásahy, obměny vedoucích pozic, snižování stability úřednického aparátu nebo oslabování služebních zákonů. Tyto kroky bývají přesně právě navenek prezentovány tím způsobem, jako to slyšíme od vás, jako modernizace, zefektivnění nebo zracionálnění veřejné správy. Říkejte tomu, jak chcete. Ve skutečnosti však často vedou ještě k větší závislosti úředníků na momentální politické vůli a tím i k oslabení jejich schopnosti odolávat tlaku přesně těmto soukromým ekonomickým a politickým zájmům jednotlivých politiků a političek.
Česká republika bohužel v tomto ohledu není žádnou výjimkou. I u nás můžeme za poslední roky sledovat debaty a jednotlivé kroky, které se dotýkají stability a nezávislosti státní správy, ať už třeba právě prostřednictvím těch vašich změn organizačních struktur jednotlivých úřadů nebo prostřednictvím úprav pravidel, které mají konkrétní dopad na postavení úředníků. Právě v kombinaci s rostoucím vlivem velkých ekonomických hráčů v politickém prostoru to pak vytváří to prostředí, ve kterém je nezávislá expertiza stále častěji a silněji vystavována tlaku.
Důsledkem takového vývoje pak není jenom oslabení institucí v jednotlivých zemích. V praxi to znamená daleko menší předvídatelnost rozhodování státu, vyšší riziko střetu zájmů a tím pádem postupnou erozi důvěry veřejnosti v to, že stát opravdu jedná objektivně a nestranně. A právě proto o tom mluvím, protože právě tento vztah mezi oligarchizací a oslabováním státní správy je tak zásadním. A jde o dva procesy, které se navzájem posilují a společně proměňují charakter demokracie s pravidly vázaného systému na systém, který je daleko více mocensky závislý na jednotlivých politicích a političkách.
A všichni novináři, kteří teď mapují prorůstání byznysových zájmů a vlivů do veřejného sektoru, nám prokazují mimořádně významnou službu a patří jim za to obrovský dík. ***
