Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(12.10 hodin)
(pokračuje Samuel Volpe)
Stojíme na zásadní historické křižovatce a musíme si zde v tomto sále položit základní otázku: jakou státní správu jako Česká republika vlastně chceme. Za mě chceme moderní, stabilní, vysoce profesionální a nezávislou státní službu, která funguje jako pevná opora pro občany v dobách krizí i prosperity. Druhou otázkou by tedy mohlo být, jakou státní správu nechceme, a to za mě takovou, co by byla politickou kořistí a která by se měnila s každým závanem volebního větru vždy na základě výsledků voleb.
Tento předložený návrh zákona totiž zcela zásadním způsobem posiluje vliv ministrů a politických představitelů na personální rozhodování na úřadech. Státní správa se tímto krokem může velmi snadno stát pouhou prodlouženou rukou momentální politické moci namísto toho, aby zůstala nestranným vykonavatelem zákona, který slouží všem občanům bez rozdílu politické příslušnosti. Poslanecká sněmovna by měla a vede debatu o tom, jak posílit kvalitu státní správy a nikoliv jen zvýšit její závislost na politické moci. Zároveň si i myslím, že bychom se měli bavit o tom, jak můžeme přidat státním příslušníkům na platech. Jaký je smysl oddělení politiky od úřednického aparátu.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, vraťme se k naprostým základům teorie fungování moderního demokratického právního státu.
Proč vůbec v civilizovaném světě existuje institucionální dělící čára mezi politickým vedením rezortů a samotným úřednickým aparátem? Proč investujeme tolik úsilí do toho, aby úředníci měli specifické právní postavení? Odpověď je zcela přímočará. Stát nutně potřebuje odborníky. Potřebuje lidi, kteří disponují hlubokou institucionální pamětí, znají detailně legislativu, rozumí složitým procesům řízení a rozhodují striktně podle práva a odborných analýz. Stát potřebuje úředníky, kteří mají profesní jistotu a díky ní i odvahu říct ministrovi - pane ministře, tento váš záměr je v rozporu s platným právním řádem, toto rozhodnutí vykazuje obrovská ekonomická rizika nebo tento krok je prostě nehospodárný.
Politické vedení přichází s mandátem od voličů, přináší vizi, politický směr a strategické cíle. To je naprosto legitimní a správné.
Ale exekutivní aparát, který tyto vize uvádí do praxe, musí zůstat apolitický. Pokud tyto dva světy slepě propojíme, pokud zrušíme nezávislé pojistky a oslabíme roli státních tajemníků, což přesně sněmovní tisk 76 dělá, zničíme samotný motor racionálního fungování státu. Úředník již nebude partnerem, odborným garantem, stane se pouhým vykonavatelem politické vůle bez ohledu na zákonnost a efektivitu. A to je cesta k destrukci správy věcí veřejných. Úřad jako politická kořist a mechanismus čistek. Podívejme se na to, co se stane, když tento návrh projde do reálného života. Tím, že se odstraňují pojistky chránící úředníky před svévolným propuštěním a zjednodušují se účelové reorganizace, otevíráme stavidla pro systémové personální čistky. Z úřadu se přes noc stane politická kořist vítězů voleb, jakýchkoliv vítězů voleb.
Co to znamená v praxi? Znamená to, že s každou výměnou vládní koalice s každým novým ministrem a dokonce i s každou vnitrostranickou krizí, kdy se vymění ministr na jednom rezortu, nastane na úřadě plošné personální zemětřesení. Nové politické vedení si nepřivede pouze úzký tým svých politických poradců a politických náměstků, což je v pořádku, ale nově vedení dostane nástroje k tomu, aby vyčistilo úřad až po úroveň vedoucích oddělení a řadových specialistů, a to už z mého pohledu opravdu v pořádku není. Zkušení ředitelé odborů, lidé, kteří na svých pozicích seděli deset, patnáct či dvacet let, přežili tři, čtyři různé vlády a drželi kontinuitu složitých projektů, budou moci být ze dne na den propuštěni nebo odsunuti na vedlejší kolej. A místo nich? No místo nich nastoupí lidé se správnou stranickou knížkou samozřejmě, lidé, jejichž jedinou kvalifikací bude loajalita k ministrovi, osobní vazby na vládní stranu nebo zásluhy v předvolební kampani.
Legalizujeme tím systém politických trafik na úkor profesionality a státní správa nemá tu sloužit jako zaopatřovací ústav pro neúspěšné kandidáty politických stran, ale má za mě sloužit občanům této země.
Napsal jsem si bod vytváření prostředí strachu a servility. Ten bych asi okomentoval tím, že jde o posun od principu odbornosti k principu loajality, ale má ještě jeden, řekl bych, až mnohem toxičtější důsledek, a to je tím, že postupné vlastně vytváření prostředí, strachu a servility bez absolutního konformismu uvnitř státního aparátu je prostě za mě jednoduše problém. A teď si představme, prosím, sami sebe v pozici řadového úředníka nebo vedoucího odboru, který ví, že jeho setrvání, zaměstnání, jeho obživa a jeho profesní budoucnost závisí výhradně nebo bezprostředně, chcete-li, na libovůli politického šéfa, svého nadřízeného, nejvyššího. Jak se takový člověk zachová, když dostane k podpisu rozhodnutí, o kterém ví, že je například na hraně zákona nebo dokonce za ním, že je in fraudem legis. Jak se zachová, když uvidí, že veřejná zakázka je šitá na míru konkrétnímu uchazeči, který má vazby na vládní činitele. Bude to opět problém systému, který chrání nezávislost, má tento úředník oporu v zákoně.
Může a musí zasáhnout v systému, který zavádí sněmovní tisk 76, bude takový úředník vědět, že pokud se ozve bude při nejbližší reorganizaci označen za nadbytečného a z toho důvodu může být nebo je propuštěn. Právo na ochranu, které mu novela formálně ponechává, se přesouvá do zdlouhavých soudních sporů. Ale co je vám platné, že vám soud za pět let dá zapravdu, když dnes nemáte jak zaplatit hypotéku a uživit rodinu. Výsledkem bude armáda poslušných přikyvovačů a to jsem přesvědčen, že nechceme. Nechceme si vychovávat úředníky, kteří budou nosit ministrovi jen takové analýzy, které chce ministr vidět, budou psát takové posudky, které ladí s politickým programem vládní strany. Slepá loajalita se stane nejvyšší cenností a nejlepší strategií pro přežití. Ale stát, kde se rozhoduje na základě strachu a politického zadání, nikoliv na základě pravdy a zákona, přestává být právním státem, stává se státem autoritářským, kde právo platí jen pro někoho a veřejný zájem je obětován zájmu mocenskému.
Ke ztrátě kontinuity a k ekonomickým škodám pro stát.
Přejděme od principů k čistě pragmatickým a ekonomickým důsledkům politizace. Státní správa nerealizuje úkoly, které trvají týden nebo měsíc. Stavba dálnic, digitalizace daňového systému, transformace ekonomiky, příprava komplexních legislativních kodexů, to vše jsou strategické úkoly, které se plánují a realizují v horizontu deseti, patnácti nebo dvaceti let. Tyto projekty ze své podstaty dalece přesahují jedno čtyřleté volební období.
Aby stát mohl tyto miliardové projekty úspěšně a efektivně dotáhnout, nutně potřebuje stabilitu a kontinuitu. Potřebuje institucionální paměť. Potřebuje týmy expertů, kteří projekt znají od samého počátku, vědí, proč se v roce X rozhodlo o postupu Y a dokáží ho bezpečně vést přes úskalí měnících se vlád.***
