Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(15.10 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Pokud někdo naznačuje, že kulturní akce může přijít o veřejnou podporu proto, že se na ní ministrům nedostalo potlesku, jedná se o zneužívání veřejné moci. A právě proto by se tím měla zabývat Poslanecká sněmovna, protože tady už nejde jen o špičkový folklorní festival, jde o princip fungování demokratického státu. Veřejné peníze nejsou majetkem vlády, nejsou odměnou za poslušnost – patří všem občanům a vláda je pouze spravuje.
Svoboda slova nechrání jen politiky u mikrofonu, chrání především občany, kteří mají právo dát najevo souhlas i nesouhlas. A pokud vláda reaguje na kritiku úvahami o krácení peněz, vysílá nebezpečný vzkaz: Kdo netleská, může být potrestán. Tohle není sebevědomá demokracie, tohle je politika uražené moci.
Politici musí umět snášet kritiku – to není slabost, to je základní předpoklad výkonu veřejné funkce. Každý z nás byl někdy kritizován, každý z nás zažil nesouhlas a někdy slyšel pískot nebo ostrá slova. To je cena za to, že jsme se rozhodli vstoupit do veřejného života. Jestliže ale první reakcí člena vlády není zamyšlení nad tím, proč občané protestují, ale úvaha o tom, že by se měla přehodnotit veřejná podpora dané akce, pak máme problém. A ten problém není v lidech ze Strážnice, ten problém je ve způsobu uvažování ministrů této vlády.
Překvapilo mě totiž něco jiného než samotné vypískání ministrů – překvapilo mě, jak rychle se z některých členů vlády stali zastánci názoru, že občané mají právo na svobodu slova jen do chvíle, než kritizují vládu. Pak už nejde o dialog, najednou se mluví o krácení dotací, a to je velmi nebezpečný posun, protože veřejné dotace nesmí být používány jako politický argument, nesmí být používány jako prostředek nátlaku, nesmí být donucovacím prostředkem poslušnosti občanů – mají být přidělovány podle předem známých pravidel podle kvality projektů nebo veřejného zájmu, nikoli podle toho, jak se publikum zachovalo k ministrovi. Když ministr začne spojovat veřejnou podporu kulturní instituce s reakcí publika, není to názor, je to jasný signál – signál směrem ke kulturním institucím, k pořadatelům, ale k celé občanské společnosti. A takové signály mohou vést k něčemu, co je pro svobodnou společnost mimořádně nebezpečné: k autocenzuře. Nemusíte nic zakazovat, nemusíte nikoho umlčet – stačí vytvořit pocit, že když bude někdo příliš kritický příště, nemusí dostat podporu. A lidé začnou přemýšlet sami: Koho raději nepozvat, jaké téma raději neotvírat, jakého hosta raději nepozvat na pódium. A právě tak vzniká prostředí, které svobodnou společnost oslabuje. A tomu nakonec dal korunu pan předseda Poslanecké sněmovny tím výstupem s redaktorkou České televize. Je to naprosto typický tlak, který vytváří prostor k tomu, aby novináři přistoupili k autocenzuře, a to je to nejhorší, co by demokratická společnost potřebovala.
Strážnice není důležitá jen kvůli tomu, co se tam odehrálo – je důležitá proto, že ukázala hranice uvažování této vlády. Místo otázky – Proč lidé pískají? – jsme slyšeli otázku – Proč bychom jim měli dávat peníze? To je přece úplně špatně. Veřejná moc nesmí spojovat veřejné peníze s politickou loajalitou – to je hranice, kterou demokratická vláda nesmí překročit.
A právě proto považuji za nezbytné, abychom se touto věcí zabývali tady v Poslanecké sněmovně – ne kvůli jednomu víkendu, ne kvůli jednomu festivalu, ale kvůli tomu, že podobné výroky nesmějí zůstat bez politické reakce. Vláda by se měla zamyslet nad tím, proč lidé pískají – ne nad tím, jak je potrestat. Pokud ministři nedokážou unést pískot a první, co je napadne, je sáhnout na dotace, pak není problém v lidech ze Strážnice – problém totiž sedí ve Strakově akademii.
Proto navrhuju zařazení tohoto bodu na pořad této schůze a navrhuji, aby byl zařazen jako první bod dnešního jednání. A ještě jednou zopakuji název. Bod by se jmenoval: Ohrožení svobody slova a nepřípustné zneužívání veřejných dotací k politickému nátlaku.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, ještě mi dovolte, abych se věnoval jednomu tématu, a chtěl bych navrhnout pevné zařazení sněmovního tisku 181, tedy návrhu zákona, kterým se mění zákon o volbách do zastupitelstev obcí, a to dnes jako první bod, alternativně jako první bod středečního jednání odpoledne.
Tady nejde o návrh, který by řešil nějaký okamžitý politický spor. Jde o návrh, který se dotýká samotných základů demokracie, otázky, kdo má mít možnost podílet se na správě věcí veřejných. Domnívám se, že právě takové návrhy mají být projednávány věcně, bez emocí a bez ideologických nálepek. Demokracie není jednou provždy hotový projekt, demokracie se vyvíjí.
V minulosti jsme rozšiřovali volební právo na skupiny obyvatel, které byly dříve z rozhodování vyloučeny. V různých zemích se vedly spory o volební právo žen, o majetkové cenzi nebo o věkové hranice. To už je v zásadě naštěstí minulostí. Dnes se vedou zejména diskuse o tom, zda hranice 18 let skutečně odpovídá tomu, kdy člověk získává schopnost odpovědně rozhodovat o věcech veřejných. A náš návrh na tuto debatu navazuje. Neříkáme v něm, že šestnáctiletí mají rozhodovat o složení Poslanecké sněmovny, tedy od složení vlády, říkáme něco mnohem skromnějšího: že by měli mít možnost spolurozhodovat o své vlastní obci. Komunální politika je totiž trochu jiná než politika celostátní. Právě obec je místem, kde mladý člověk nejvíce vnímá důsledky veřejných rozhodnutí. Chodí po místních chodnících, jezdí místní dopravou, navštěvuje místní školy, sportuje na obecních sportovištích. To všechno jsou oblasti, o kterých rozhoduje obec. Jinými slovy, komunální politika je vlastně politikou každodenního života. A právě proto dává největší smysl začít s rozšířením volebního práva právě zde.
Politologové dlouhodobě upozorňují na jeden mimořádně důležitý fenomén, říká se mu: vytvoření volebního návyku. Ukazuje se, že člověk, který jde volit při svých prvních možných volbách, má výrazně vyšší pravděpodobnost, že bude chodit k volbám celý život. ***
