Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(15.20 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Naopak ten do první příležitost z různých důvodů propásne, se často stává nevoličem na mnoho dalších let. Tedy nejde jen o jedny komunální volby, jde o kvalitu demokracie na dalších 30 nebo 40 let. Často zaznívá otázka, zda jsou šestnáctiletí dostatečně vyspělí. Myslím, že bychom mohli položit i jinou otázku. Jaké důkazy máme pro tvrzení, že naopak nejsou? Ve věku 16 let mohou mladí lidé pracovat? Platí daně, platí DPH při každém nákupu. Mohou uzavírat řadu právních vztahů. Nesou odpovědnost za své jednání. Právní řád jim přiznává celou řadu práv i povinností. A přesto jim říkáme, na rozhodování o vlastní obci si ještě dva roky počkejte. To podle mého názoru není úplně přesvědčivé.
Politologická literatura i výzkumy vývojové psychologie ukazují, že kolem šestnáctého roku věku dosahuje člověk úrovně uvažování, která umožňuje racionální rozhodování v situacích, není potřeba reagovat pod bezprostředním tlakem. Právě volby jsou typickým příkladem takového rozhodování. Nikdo nevolí během 10 vteřin. Každý má týdny nebo měsíce na získání informací, na debatu, na přemýšlení, na porovnávání programů. To je úplně jiný typ rozhodování než impulsivní reakce.
Další z argumentů je možná ještě důležitější. Šestnáctiletí stále žijí převážně v prostředí rodiny a školy. Mají kolem sebe rodiče, učitele, spolužáky. Mají možnost o veřejných otázkách diskutovat. To je prostředí, které podporuje odpovědné rozhodování. Naopak osmnáctiletý člověk často právě odchází z domova, začíná vysokou školu nebo začíná pracovat, mnohdy se i stěhuje. Jeho první volby mohou přijít v období životních změn, kdy se o politiku zajímá méně, protože má úplně jiné starosti. A i to potvrzují výzkumy.
Podívejme se také do zahraničí. Nejsme v tom návrhu žádní experimentátoři. Rakousko umožnilo volit od 16 let už před řadou let a nejen v komunálních volbách. Zkušenosti jsou velmi pozitivní. Neukázalo se, že by mladí voliči destabilizovali politický systém. Neukázalo se, že by volili méně odpovědně, ba naopak. Řada studií ukazuje, že jejich volební účast byla srovnatelná, nebo dokonce vyšší než u skupiny osmnácti až dvacetiletých. Podobnou cestou se vydaly některé spolkové země Německa, stejně tak například Malta a další evropské země o podobném kroku diskutují. Jinými slovy, nejdeme do neznáma. Navrhujeme něco, co už bylo jinde úspěšně vyzkoušeno.
Možná v té budoucí diskusi tady zazní argument, že mladí lidé budou hlasovat podle svých rodičů. Každý člověk je do určité míry ovlivněn svým okolím, rodinou, přáteli, školou a zejména médii. To ale platí o všech věkových kategoriích, proto nemůže být argumentem proti volebnímu právu šestnáctiletých. Naopak diskuse, diskuse s blízkými je přirozenou součástí demokracii. Demokracie totiž nestojí na předpokladu, že existuje nějaký ideální volič. Nestojí na tom, že všichni mají stejné vzdělání, stejnou zkušenost, stejné informace. Demokracie stojí na tom, že lidé mají právo rozhodovat o věcech, které se jich týkají, a že společnost důvěřuje svým občanům.
Myslím, že bychom si měli položit ještě jednu otázku. Jaký signál dnes mladým lidem vysíláme? Na jedné straně je vyzýváme, aby byli aktivní, aby se zajímali o veřejné dění, aby chodili na dobrovolnické akce, aby pečovali o životní prostředí, aby přemýšleli o celé budoucnosti naší společnosti, ale když přijde na samotné rozhodování, řekneme jim: ještě ne, ještě počkejte. A tohle podle mě není správný přístup.
Náš návrh je přitom velmi opatrný. Nemění parlamentní volby, prezidentské volby ani krajské? Netýká se ani pasivního volebního práva. Pouze umožňuje šestnáctiletým občanům hlasovat ve volbách do zastupitelstev obcí. To je rozumné a je to přiměřené. Je to rozhodně odpovědné řešení. Nežádáme dnes Sněmovnu, aby tento návrh okamžitě schválila. Žádáme pouze to, aby o něm začala vést seriózní debatu. A právě proto navrhuji jeho pevné zařazení, aby se nestalo, že návrh zůstane ležet měsíce nebo roky bez projednání, abychom dali společně najevo, že jsme připraveni diskutovat i témata, která přesahují jedno volební období, protože právě od toho parlament přece je. Od toho, abychom zde vedli demokratickou diskusi.
Proto si dovoluji ještě jednou navrhnout pevné zařazení sněmovního tisku 181 dnes jako první bod jednání, alternativně jako první bod zítřejšího, tedy středečního odpoledního jednání. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní vystoupí pan poslanec Hladík, tady v zastoupení, je zmocněn předsedou poslaneckého klubu Marianem Jurečkou. A připraví se předseda ODS Martin Kupka. Prosím.
Poslanec Petr Hladík: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, krásné dobré odpoledne. Pojďme si zrekapitulovat, co tento týden budeme vlastně projednávat na plénu Poslanecké sněmovny. Je to 9 vládních návrhů, 8 návrhů poslaneckých, 5 návrhů je navrženo ve zrychleném řízení, tedy v § 90 a ani jeden návrh, který by předložili opoziční poslanci. Je to vlastně neuvěřitelná věc, že ty věci, které vládní většina chce tlačit, a jsou to věci, které kolikrát mají velmi důležitý dopad pro každého z našich občanů, tak jsou předkládány poslaneckými návrhy bez řádného projednání, bez diskuse, bez oponentury, bez Legislativní rady vlády. Takto je například předkládán stavební zákon. Máme se jím zabývat už tento týden, a přesto doposavad nikomu z nás poslanců, ani členům hospodářského výboru, nebyla zaslána stanoviska jednotlivých ministerstev, jednotlivých odpovědných úřadů. Jak tady máme hlasovat o jednotlivých pozměňovacích návrzích, když ani nevíme, jestli jsou vlastně souladné s legislativou, když ani neznáme názor jednotlivých ministerstev a odborných pracovišť na tyto poslanecké návrhy. Naopak tady máme dvakrát trestní zákon. Zřejmě ta politika – politika tvrdé ruky, kterou současná vláda razí, se bude realizovat přes trestní zákon. Začneme zpřísňovat a kriminalizovat kdeco. Tady máme na projednání, abychom zase zpátky kriminalizovali neplatiče alimentů. Neplatiči alimentů je obrovský problém. Za naší vlády jsme vyřešili tento problém tak, aby ten, kdo neplatí, tak stát za něho alimenty uhradil. Přece nemůže to dítě za to, že nemá na pomůcky nebo na věci do školy jenom proto, že jeho táta nebo máma neplatí alimenty. ***
