Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(11.40 hodin)
Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, paní poslankyně. S faktickou poznámkou pan poslanec Hladík.
Poslanec Petr Hladík: Prostřednictvím paní předsedající k paní kolegyni Peštové. Vy jste udělala kulatý stůl, na něm vystoupila celá řada odborníků, já jsem tam byl také. A víte, co tam zaznělo? Cíle se nemění, cíle jsou stejné. PPWR je technická norma a ano, je blbě, že k ní nebyly vydané prováděcí předpisy – na tom se shodneme. Dokud nebudou vydány, má se to posunout – na tom se taky shodneme. Ale nemění se ty třídící a recyklační cíle? Ty jsou, paní kolegyně, stejné, kdybyste poslouchala a nemluvila s předsedkyní poslaneckého klubu. A... a to je důležité... My tady přece máme – a DG Competition neříká – udělejte monopoly. DG Competition ve svém rozsudku a v tom, co tady vedeme v otázce (?), je přece: tak buďto upravte váš zákon o obalech, aby tady opravdu byla možnost rovné soutěže, nebo si vyberte ten centralistický způsob řešení. Jsou tady obě dvě ty možnosti, ale vy svým návrhem neděláte ani jedno, vy jenom prostě monopolizujete EKO-KOM, ale vlastně se tváříte, že tady furt by ještě nějaká možnost pro někoho dalšího byla, a to na základě obecného hospodářského zájmu, který se prostě v jiných zemích Evropské unie pro obalovou legislativu nepoužívá.
Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, pane poslanče, za dodržení času. A nyní budeme pokračovat v obecné rozpravě. Přihlášená je paní poslankyně Svárovská.
Než dorazí k pultíku, tak načtu omluvy: omluven je pan poslanec Schrek od 14.20 z osobních důvodů.
Paní poslankyně, máte prostor.
Poslankyně Gabriela Svárovská: Děkuji. Děkuji paní předkladatelce, že mně umožnila přednést projev, protože myslím, že jsme skočili přímo do jádra věci, a některým méně ponořeným kolegům a kolegyním, myslím, že se můžou ztrácet některé souvislosti.
Takže, vážené kolegyně, vážení kolegové, projednáváme novelu zákona o obalech a otevíráme velmi podstatnou otázku, kdo bude v České republice kontrolovat systém třídění, sběru a recyklace obalových odpadů, kdo bude rozhodovat o toku peněz, kdo bude vykazovat data a kdo ponese odpovědnost za to, jestli skutečně plníme recyklační cíle. Odpad, zejména plastový odpad, je jeden z viditelných projevů neudržitelné ekonomiky, která zbytečně plýtvá surovinami, zatěžuje obce i veřejné rozpočty, zvyšuje emise a zanechává za sebou materiál, který v přírodě přetrvává desítky, stovky let a možná ještě déle.
Když vloni na jaře ve Středočeském kraji hořela skládka u Rynholce na Rakovnicku, šlo převážně o skládkované plasty. Hasiči tehdy vyhlásili zvláštní stupeň poplachu. Lidé v okolí několika kilometrů nemohli několik dnů větrat kvůli toxickému kouři, kontaminovaná hasební voda byla složitě zachytávána, aby se omezilo riziko znečištění půdy a povrchových i podzemních vod. Byla to velmi konkrétní ukázka toho, jak se špatně zvládnuté nakládání s plastovými odpady a s odpady vůbec nakonec vrací jako významný zdravotní, environmentální i finanční problém.
Chci říct hned na začátku, že nejsem principiálně proti tomu, aby v oblasti rozšířené odpovědnosti výrobců existoval jeden stabilní, celostátní a dobře fungující systém. Rozumím argumentu obcí – obce nechtějí roztříštěný systém, nechtějí několik různých operátorů, několik různých smluv, několik různých metodik a několik různých míst, kam budou posílat data. To je legitimní obava. Systém má být pro obce jednoduchý, předvídatelný a administrativně zvládnutelný. A tady mám k návrhu některé zásadní výhrady.
Paní předkladatelka se opírá o nedávný rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci slovinského systému rozšířené odpovědnosti výrobců. Soudní dvůr připustil, že členský stát může zvolit model jedné neziskové organizace, která plní povinnosti výrobců v oblasti nakládání s odpady. Ale sdělil také, že monopolní nebo výlučný systém je slučitelný s evropským právem jen tehdy, pokud skutečně slouží veřejnému zájmu, pokud je neziskový, pokud je nastaven podle jasných environmentálních cílů a pokud podléhá přísné veřejné kontrole. Jinými slovy, evropské právo neříká jednoduše: monopol je v pořádku, ale říká, že pokud už stát vytvoří nebo potvrdí výlučné postavení jednoho systému, musí být schopen doložit, že je to nezbytné, přiměřené, transparentní a že systém skutečně plní cíle a bude plnit cíle ochrany životního prostředí.
A právě to je otázka, kterou si musíme položit a rozebrat při novelizaci českého systému a konkrétně u EKO-KOMu. EKO-KOM je dnes fakticky výlučný operátor českého systému obalových odpadů. Obsluhuje tisíce firem, spolupracuje s tisíci obcí a jeho systém pokrývá prakticky celou Českou republiku. To je obrovská systémová moc. A s takovou mocí musí jít ruku v ruce také odpovědnost, dohled a transparentnost. Leckomu se zdá, že systém funguje, protože lidi třídí. Češi opravdu třídí docela dost, obce v tom odvádějí velký kus práce, ale třídění není totéž co recyklace. Ve žlutém kontejneru cesta plastového odpadu nekončí, ale začíná. Pro stát, pro evropské cíle, které jsou zároveň i naším českým zájmem, i pro životní prostředí je rozhodující, kolik materiálu se skutečně recykluje, kolik plastů se vrací do výroby, kolik končí ve spalovnách nebo jako výmět a kolik nerecyklovaného plastu nakonec zaplatíme z veřejných peněz. A tady už je obrázek mnohem méně nadějný.
Kritici systému dlouhodobě upozorňují, že Česká republika má problém zejména s materiálovou recyklací plastu. Návrh může dále upevnit faktický monopol EKO-KOMu, který je předmětem širší regulatorní a evropské debaty. Přichází v době, kdy obalové hospodářství prochází největší transformací za poslední dekády v souvislosti s novým evropským nařízením o obalech a obalových odpadech, tedy dnes i včera tady mnohokrát zmíněnému PPWR. To je velmi podstatné. Komu vyhovuje současný systém, pro koho je výhodný, ať už z jakéhokoliv důvodu, je podružné.
Ani tržní logika není samospasitelná. Zájmy odpadových firem nejsou rozhodující a neměly by nezdravě vstupovat do rozhodování a stejně tak zájmy výrobců plastů a těch, kteří je uvádějí na trh. Musíme rozhodovat podle veřejného zájmu – na tom se určitě s paní předkladatelkou shodujeme. A veřejný zájem je jasný: méně obalového odpadu, více skutečné materiálové recyklace, plnění recyklačních cílů, nižší účet pro státní rozpočet a systém, na který se mohou spolehnout obce, výrobci i veřejnost. Proto se nechci v této debatě automaticky stavět na jednu stranu sporu mezi stávajícím systémem, obcemi, odpadovými firmami a recyklátory.
Obce legitimně říkají, že nechtějí roztříštěný systém, který jim přidá administrativu. Recyklátoři ale stejně legitimně upozorňují, že faktický monopol nesmí být zabetonovaný, bez jasné odpovědnosti za skutečnou materiálovou recyklaci. A stát má povinnost rozhodnout podle toho, co nejlépe a nejpříměji povede k plnění recyklačních cílů. Proto nestačí říct, že jeden operátor vyhovuje obcím. Pokud má být jeden operátor zachován, musí být jeho fungování mnohem tvrději svázáno s výsledky. Musí být jasné, kolik plastu se skutečně materiálově zrecykluje, kolik skončí jako výmět, kolik se spálí a za kolik nerecyklovaného plastu nakonec zaplatí stát v takzvaném plastovém odvodu, který nás stojí zhruba 2 až 2,5 miliardy korun ročně, a to už po započtení toho, co systém vykazuje jako recyklaci, a o způsobu vykazování těch dat také panují určité pochybnosti. ***
