Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Proto mi dovolte říct první, řekněme, slib. Já jsem připraven debatovat a jsem připraven diskutovat o tom, zda by v zákoně neměla být nějaká provazba úhrady za státní pojištěnce s úhradou za OSVČ, tedy nějaký vztah mezi minimální částkou platby za OSVČ a úhradou za státní pojištěnce. Ale nejsem úplně připraven diskutovat o tom, že se zruší mechanismus té valorizace. Abychom ale rozuměli tomu, co dnes předkládá ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, musíme se vrátit několik let zpátky do roku 2022, byť není dobré se vracet, tak já si to dovolím, protože v tom roce jsem byl ministr zdravotnictví a pokud někoho budu kritizovat a něco budu kritizovat, budu kritizovat sám sebe a vládu, ve které jsem byl. Do období, kdy jsem přebíral zdravotnictví v průběhu pandemie Covid-19, protože pandemie Covid-19 v té době přecházela z delty do omikronu.

My jsme zdědili zákon, který u části občanů měl představu o povinném očkování proti covidu. Dostali jsme se do situace, kdy jsme nevěděli, jak se bude chovat omikron. A ty debaty v první polovině toho roku 2022 v Poslanecké sněmovně se týkaly jenom přístupu k mutaci delta, která byla nejnakažlivější z těch mutací, byť ne nejletálnější. A těch počet úmrtí a pánbůh zaplať za to nebyl tak vysoký jako u předchozích mutací, už v žádném případě na počet nakažených. Do období, kdy stát během pandemie vlastně do systému veřejného zdravotního pojištění, a já použiju termín ne snad dehonestující, nalil mimořádné desítky miliard korun, k tomu se musíme vrátit, tak zdůvodnění, proč tam ty peníze šly. Ty peníze a můžeme si přečíst tehdejší vystupování ať už ministrů zdravotnictví nebo ministryně financí bylo jednoduché, je to jednorázové, jednorázové navýšení úhrad za státní pojištěnce tak, abychom mohli krýt náklady spojeny s pandemií covid, krýt náklady spojené s covidem. A nikdo z nás z tehdejší o opozice, já tehdy byl v opozici, nezpochybňoval, že zdravotnictví musí dostat tuto maximální podporu, ty peníze šly dílem na mimořádné odměny pro zdravotníky, kteří pracovali ve ztížených podmínkách.

Vzpomeňme si a v dobrém, ve velmi dobrém, prostřednictvím pana předsedajícího, na velmi emotivní vystoupení pana poslance Brázdila, co se týče záchranářů, co se týče těch, kteří jezdí v sanitkách, na které nebylo v té první fázi myšleno, a vzpomeňme si, že tímto způsobem odešly ze systému ne miliony, ne stovky nebo desítky milionů, ale miliardy a byly to jednorázové, dočasné, dočasné peníze, které měly do systému jít, a to dočasné si potřetí dovolím zdůraznit. Jenže toto mimořádné opatření má jednu vlastnost, nemůže trvat věčně. Problém každého mimořádného opatření bohužel je, že věčně trvá. Takže my jsme se dostali vlastně i vinou těchto mimořádných opatření nebo zásluhou chcete-li a tady bych si netroufl říct, že je to něčí vina, prostě byla taková situace do stavu, kdy z geometrického nárůstu úhrad nebo příjmů zdravotních pojišťoven se stal exponenciální nárůst a ta křivka se změnila. Ta křivka, o které tady můj předřečník, pan ministr Boris Šťastný mluvil se z křivky, která měla nějaký sklon, stala křivka, která ten sklon přestala mít a my jsme byli v situaci, že pokud bychom s tím nic neudělali, tak jsme se dostali do roku 2035 až 2038 k nějakému bilionu, bilionů, bilionů příjmů zdravotních pojišťoven.

Kdy jsme tehdy analyzovali stav systému, zjistili jsme dvě podstatné zkušenosti. Za prvé, zdravotní pojišťovny disponovaly vysokými rezervami. Ty rezervy byly generované těmito mimořádnými a schválenými příjmy tehdejší vládou.

Za druhé neexistoval žádný předvídatelný mechanismus, který by určoval vývoj plateb za státní pojištěnce, a to do budoucnosti tak, aby byl kontinuální a nevyžadoval každoročně zásahy v podobě politických rozhodnutí a pokud se má plánovat zdravotnictví v delším než jednoročním horizontu a je velká chyba, že úhradová vyhláška, a ano, mně se to také nepovedlo, byť jsem tu debatu spustil a pan doktor Hroboň s šéfem tehdejší rady poskytovatelů přišli s návrhem, i když to trvalo poměrně dlouho. Pokud se má úhradová vyhláška přetavit na úhradovou vyhlášku, která bude pokrývat více let a to je jediná správná cesta, tak pak musí být příjmy předvídatelné. A právě to, že byl přijat zákon o valorizaci úhrad za státní pojištěnce udělat z nepředvídatelného jednorázového navýšení, které si můžeme říct, jaké mělo důvody, jestli tlak odborů, jestli covid, v různých obdobích ty důvody byly různé, naprosto předvídatelný mechanismus a proto jsem rád, že ten zákon není zrušen, že bude dál platit.

Proto jsme tehdejší vládou navrhli 2 vzájemně provázané kroky, snížení těch mimořádně navýšených plateb za státní pojištěnce a současné zavedení automatické valorizace v této oblasti a tyto 2 věci není možné od sebe oddělovat. Tyto 2 věci se ale bohužel často účelově oddělují, ale ve skutečnosti tvořily jeden celek. Na jedné straně jasná předvídatelná legislativa, která říká, jak se bude vyvíjet příjem zdravotních pojišťoven, co se státních pojištěnců týče a můžeme se bavit, jaký základ má tvořit ten valorizační mechanismus. Ten základ se může měnit v závislosti na tom, jaká je inflace, jaký je stav české ekonomiky. To je asi legitimní debata. A na druhé straně mimořádné příspěvky, které byly schvalovány jako mimořádné a proto pro ně Sněmovna hlasovala a byly tady takto zdůvodňovány a každý z vás a každý z občanů si to může najít v zdůvodněních tehdejších představitelů vládních, jsme prostě zrušili, to je to snížení. Říkali jsme tehdy velmi otevřeně. Ano, po pandemii je možné vrátit výši plateb na nižší úroveň, protože systém disponuje významnými rezervami.

Současně ale musíme vytvořit mechanismus, který zajistí jejich stabilitu a předvídatelný růst v dalších letech, což je zákon o valorizaci plateb za státní pojištěnce, tedy automatickou valorizaci. A právě proto považuji za velkou chybu, že vláda chce do tohoto principu vstoupit, byť uznávám, že je legitimní debata o výši toho základu, z kterého je to vypočítáno. Jako ministr jsem se během své služby soustředil na kroky, které měly zdravotnictví dlouhodobě posílit. Ne na jedno volební období, ne na jeden rozpočet, ale s cílem nastavit pravidla, která budou systému sloužit řadu let. A dovolte mi povzdechnutí. Nemyslím si, že najdete ty 4 roky, co jsem byl ministr, jediný projev, kde bych kritizoval svoje předchůdce, ale naopak jsem několikrát zdůraznil, byť jsem tady byl velmi dehonestován, často nesrozumitelnou češtinou, že navazuji na kroky svých předchůdců, protože zdravotnictví potřebuje kontinuitu. Za 4 roky se nic nedá změnit a chtěl bych říct jeden příklad za všechny. Kdysi jako šéf Asociace akademických senátů lékařských fakult spolu s děkany a jedním z rektorů jsme přišli s tím, že by bylo dobré zvýšit počty studentů lékařských fakult. Tehdy byla vláda, tuším, že byl ministr Leoš Heger. My jsme našli příznivce na Ministerstvu zdravotnictví, nějakého Duška, profesora Duška, který udělal tehdy kalkulaci a řekl ano, má to svoji logiku, měly by to být tyto peníze, které půjdou přímo na Ministerstvo zdravotnictví. Tato vláda padla. Pak byla úřednická vláda, která to neřešila. Pak nastoupila vláda podobná té současné a začala to řešit. Finálně pan ministr Vojtěch toto donesl na vládu, vláda to schválila, tehdejší ministr školství Plaga to schválil a stala se z toho jakási smlouva na 6 let na jakousi dobu určitou. Já jsem ve chvíli, kdy jsem se stal ministr, tak jsem v tomto pokračoval a přesvědčil jsem ministra financí, respektive ministra školství, nevím, kdo v té... Gazdíka a stal se z toho vlastně mandatorní výdaj, který dneska nikdo už nediskutuje, je součástí státního rozpočtu a dlouhodobě ty peníze takto jdou a je to správné. A my máme jistotu, že v dalších letech zásluhou několika ministrů a různých politických stran budeme mít o 30 procent absolventů lékařských fakult víc.

Já jsem takto prosadil navýšení počtu studentů nelékařských zdravotnických oborů a pan ministr v tomto pokračuje. Posunuje tady toto dál a zase v budoucnu někdo, kdo bude na Ministerstvu zdravotnictví, protože všechno to má zpoždění 5, 6, 8,10 let, bude z toho spolu především s českým zdravotnictvím a pacienty mít politické body, protože bude mít o 30 procent absolventů nelékařských zdravotnických oborů víc. ***