Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(16.30 hodin)
(pokračuje Vlastimil Válek)
A teď je otázka, čí je to vina, zda hospodaření těch pojišťoven, nebo zda je to vina úhradové vyhlášky, nebo čí je to vlastně vina. Struktury těch pacientů těch pojišťoven? Já to nevím, ale to je legitimní diskuse.
Nejsou to řečnické otázky, jsou to otázky, které bychom si měli položit dříve než dospějeme k závěru, že jediným možným řešením je dalších 21 miliard ze státního rozpočtu. Protože zdravotní pojišťovny nejsou pasivními pozorovateli systému. Nejsou to instituce, jejichž úkolem je pouze přerozdělovat prostředky a část z nich odčerpat na platy či odměny a rozesílat úhrady poskytovatelům zdravotních služeb. Zákon jim svěřuje významnou odpovědnost, na kterou často zapomínáme my jako politici, my jako občané a bohužel často i ty pojišťovny.
Mají plánovat síť poskytovatelů – pojišťovny jsou odpovědné za budování sítě poskytovatelů. Mají nakupovat zdravotní péči pro svoje klienty tak, aby ta péče byla dostupná v termínech, jak to stanoví stát. Mají uzavírat smlouvy tak, aby zajistily pro své pojištěnce dostupnou péči v celém rozsahu. Mají vytvářet zdravotně pojistné plány a odpovídat za efektivní využívání prostředků veřejného zdravotního pojištění, tedy peněz, které jim nesvěřil někdo, ale jejich pojištěnci, peněz jejich pojištěnců, jejich klientů.
Když jsem byl ministrem zdravotnictví, nikdy jsem netvrdil, že fondy zdravotních pojišťoven mají zůstat ležet netknuté na účtech, naopak. Opakovaně jsem říkal, že jde o prostředky pojištěnců a že mají sloužit financování zdravotní péče. Právě proto jsem odmítal tvrzení, že využívání rezerv automaticky znamená ohrožení systému. A naopak jsem chtěl, aby ty rezervy šly do úhradové vyhlášky. Nicméně součástí té úhradové vyhlášky pak byly jasné sliby poskytovatelů zdravotní péče, jak se zlepší dostupnost či kvalita péče. A není můj objev, ale jsou to data ÚZISu, kterému věřili bezmezně všichni ministři po tu dobu, co ho vede profesor Dušek.
V posledním roce, když jsem byl ministr, se poprvé po dlouhé době zvýšil počet pacientů, kteří chodili na screeningy, poprvé se zvýšil počet pacientů, kteří chodili na preventivní prohlídky. Postupně se začaly zkracovat velmi dlouhé čekací doby na implantace kyčelních kloubů, kolenních kloubů a byť ta situace není asi taková, jak by si každý občan České republiky přál, tak po covidu – vinou covidu – ty termíny byly velmi dlouhé, řadu měsíců, dokonce rok ty nemocnice nedělaly plánované výkony a my jsme cestou úhradové vyhlášky tím, že jsme ty výkony začali hradit nákladově, že jsme ty výkony začali hradit bez omezení, dosáhli toho, že se ty termíny začaly zkracovat, že jsme bonifikovali ty lékaře, kteří dělají preventivní prohlídky, že jsme bonifikovali ty lékaře, kteří mají pracovní doby, sdružené praxe – a v tom se pokračuje, je to dobré – kteří mají otevřené ordinace i v odpoledních hodinách, a to včetně pátku, třeba do šesti hodin. Tak zase jsme tím zlepšili aspoň částečně dostupnost péče praktických lékařů.
A samozřejmě jsme bonifikovali například ta pracoviště CT magnetické rezonance – je to můj obor – která pracovala v režimu 24/7/365 ve dvou směnách. Protože prostým navyšováním drahé přístrojové techniky, která ale není využívána ve dvou směnném provozu, kde se nevyšetřuje o víkendech, kde končí provoz ve dvě hodiny, se rozhodně vyšší efektivita nedosáhne. A tím, že jsme tyto mechanismy do úhradové vyhlášky dali, tak tím jsme zvyšovali efektivitu systému. To se týkalo i urgentních příjmů, kdy daleko lépe byly hrazeny ty urgentní příjmy, které fungovaly v režimu 24/7/365, které opravdu poskytovaly tu péči pro akutní pacienty, tedy pacienty ve vážném stavu, 365 dnů v roce, 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu.
Když jsem byl ministrem zdravotnictví, nikdy jsem netvrdil, že ty fondy tedy mají zůstat stejné, a proto jsem do toho sáhl. Současně jsem ale u zdravotních pojišťoven očekával odpovědné hospodaření. A tady je věc, kde já se úplně nemohu shodnout. Já jsem přesvědčený o tom, že část zdravotních pojišťoven hospodařila velmi dobře, část zdravotních pojišťoven dlouhodobě dobře nehospodařila a nehospodaří. A já jsem očekával, že budou aktivně pracovat s daty, plánovat své výdaje, přistupovat síť poskytovatelů skutečným potřebám pacientů a využívat kompetence, které jim zákon svěřuje.
A nepřímo se domnívám, že s tím, že pojišťovny nehospodaří úplně optimálně, souhlasí i stávající ministr zdravotnictví, protože jinak si nedovedu představit ty důvody poměrně rozsáhlých změn ve vedení pojišťoven – rychlých změn nejenom na úrovni ředitelů, ale i krajských poboček u některých pojišťoven. Jaký jiný důvod by k tomu mohl být? Já ho nepodezírám, že by ty důvody byly politické, to bych si ani nedovolil.
Musíme si říct, komu vlastně záleží na tom, aby ten systém byl efektivní a dobře hospodařil. Jsou nespokojeni lékaři? No tak já jako lékař mám samozřejmě zájem poskytnout co nejlepší péči pacientům, udělat jim co nejlepší péči a samozřejmě používat co nejdražší, nejdražší... Nejkvalitnější prostředky pro tu péči co nejdražší, nejlepší stenty, co nejlepší kontrastní látky, co nejlepší přístroje, nejmodernější přístroje. Já myslím, že nenajdete v České republice radiologa, který by nechtěl poslední model tříteslové magnetické rezonance, který by nechtěl poslední model CT přístroje, který by nechtěl poslední model angiografie a intervenčního přístroje a který by nebyl ochoten udělat cokoliv pro to, aby ten přístroj co nejlepší měl. Aby měl co nejlepší vybavení, aby měl co nejlepší jednorázové prostředky... A tak se můžeme bavit o kardiolozích a o komkoliv. Ani nemůžeme chtít po lékařích, aby oni byli ti, kteří se budou jaksi samoregulovat. To je jako kdybychom chtěli autocenzuru po novinářích, to prostě takhle není.
Má tedy zájem pacient, aby ten systém byl efektivní? Pacient má zájem, aby ta vyšetření proběhla co nejrychleji, má zájem, aby ta vyšetření proběhla kvalitně, aby nebyly čekací doby ideálně vůbec žádné. Pacient má zájem, aby když si ráno v devět hodin zavolá, že chce nějaké vyšetření, aby mohl na to vyšetření tehdy, kdy se mu to hodí, co nejdříve. Tak toho taky těžko můžeme do toho tak, jak je systém teď nastavený – protože to vlastně není žádné pojištění, je to zdravotní daň, pacient neplatí víc nebo míň, když se o své zdraví stará nebo nestará, není do toho systému ekonomicky nějak vtažen – tedy toho taky nemůžeme tlačit do toho, aby zlepšil efektivitu systému.
Ministerstvo má velmi omezené prostředky (k tomu), jak tu efektivitu změnit. Má k tomu jenom vyhlášky a zákony, ale ty zákony jednak musí mít širokou podporu, jinak se stanou součástí – a k tomu to strašně svádí – součástí volebního boje. A co je jednodušší, než vyhrožovat pacientům v předvolební kampani, že se zhorší dostupnost péče, že nebudou tím, čím oni. To svádí populisty k tomu, aby to využívali a zneužívali a pak to vede k tomu, že se velmi těžko tomu ministru zdravotnictví nebo ministryni dělají správné, ale razantní kroky, které ten systém zlepší.
Takže ten, kdo by měl mít zásadní zájem na tom, aby systém fungoval efektivně – a takhle je to v celém tom pojišťovacím systému, je to připojištění aut, nemovitostí, je to při životním pojištění, není pojištění, u kterého by to tak nebylo – jsou ty pojišťovny. A u komerčních pojišťoven je k tomu tlačí princip komerčních pojišťoven. Ale zdravotní pojišťovny nejsou komerční pojišťovny.
A tady je moje hlavní výhrada k těm 21 nebo chcete-li 24 miliardám. Já jsem přesvědčen, že jenom soustavný kontinuální tlak Ministerstva zdravotnictví a celé politické reprezentace koaliční a opoziční na pojišťovny, který je donutí, aby se začaly chovat opravdu jako pojišťovny, povede k tomu, že začnou hledat ty rezervy v tom systému. Já nevím, jak ty rezervy jsou velké. Ty odhady se liší, liší se ne o miliardy, ale o desítky, ne-li stovky miliard, ale liší se.
Nicméně nasypáním peněz do systému ten tlak nevytvoříte. Já dám příklad, který... Nemám rád příklady, protože medicína není o kazuistikách, ta je o vědě, o studiích. Nicméně dám příklad. ***
