Neautorizováno!
(20.30 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
To je zjevný problém v rámci systému brzd a protivah. Nejde o to, aby tyto instituce dostaly všechno, co požadují. Nejde o rozpočtovou nedotknutelnost. Nejde o automatické navyšování jejich výdajů. Jde o to, kdo a jak rozhoduje o případném krácení. Souhlas rozpočtového výboru je pojistka, že vláda nemůže prostřednictvím Ministerstva financí jednostranně zasáhnout do návrhu rozpočtu investice (instituce?), která ji má kontrolovat. To je pojistka parlamentní. Je to pojistka veřejná. Je to pojistka proti nepřímému tlaku. Paní ministryně tuto změnu dříve označovala za technickou úpravu nebo zvýšení flexibility. Ale flexibility pro koho? Pro nezávislou instituci, nebo pro Ministerstvo financí? Jestliže odstraníme nutnost parlamentního souhlasu, neposilujeme nezávislost institucí, posílíme exekutivu. A to je podstatný rozdíl.
Někdo může namítnout, že prezident hájí rozpočet vlastní kanceláře. Jenže tato námitka neobstojí. Prezident nehovoří pouze o Kanceláři prezidenta republiky. Hovoří o celé skupině institucí, včetně obou komor parlamentu, Ústavního soudu, NKÚ, ombudsmanů a Národní rozpočtové rady. I kdyby Kancelář prezidenta republiky na tomto seznamu vůbec nebyla, ústavní problém zůstává úplně stejný. Moc se koncentruje (nekoncentruje?) jen tím, že někomu odeberete zákonnou kompetenci. Může se koncentrovat i tím, že získáte větší vliv na jeho rozpočet. Rozpočtová závislost může být velmi účinnou formou tlaku. Právě proto mají demokratické státy podobné pojistky. Ne proto, že vždy očekávají zneužití, ale proto, aby mu předcházely.
Čtvrtá otázka tedy zůstává. Proč v zákoně o rozpočtové odpovědnosti současně oslabujete rozpočtovou ochranu institucí, které mají vládu kontrolovat a vyvažovat?
Otázka číslo pět: Proč má parlament dostávat méně informací právě ve chvíli, kdy vláda získává více prostoru utrácet? Tato část zákona možná nepřitahuje tolik pozornosti jako stovky miliard nebo infrastrukturní projekty, výjimky, je ale velmi důležitá. Zákon ruší čtvrtletní zprávy o plnění státního rozpočtu, které jsou dosud předkládány rozpočtovému výboru. Pololetní zprávu navíc nemá projednávat plénum Poslanecké sněmovny, ale pouze rozpočtový výbor. Co to znamená v praxi? Méně pravidelných informací, méně veřejné debaty, menší prostor médií a občanů, slabší možnost včas upozornit na problém. Vláda získá širší možnosti měnit výdajovou trajektorii a parlament dostane méně příležitostí její postup kontrolovat. Znovu ta stejná kombinace: více volnosti nahoře, méně světla dole. To je přesný opak toho, co by mělo následovat. Čím větší pravomoci vláda dostává, tím silnější má být kontrola. Čím více výjimek zákon obsahuje, tím častější má být vykazování jejich použití. Čím větší mohou být odchylky od schváleného rozpočtu, tím dříve o nich má parlament vědět. Vláda to ale obrací. Více pravomocí, méně zpráv. Vyšší možné výdaje, nižší veřejná pozornost.
Paní ministryně může říct – a už přišla, to jsem rád – že data jsou přece dostupná průběžně. Ano, část dat dostupná je, ale zveřejnění tabulky není totéž jako politická odpovědnost a kontrola.
Zpráva není jen soubor čísel. Je to povinnost vlády vysvětlit vývoj, je to příležitost poslanců klást otázky. Je to veřejný záznam o tom, zda se rozpočet vyvíjí podle schváleného plánu. Je to okamžik, kdy lze problém zachytit dříve, než se stane nevratný. Rozpočet se neplní jednou za rok, plní se každý den. A parlamentní kontrola nemá přijít až poté, co jsou peníze utraceny. Má probíhat průběžně. Jinak nejde o kontrolu, ale jen o zpětné konstatování.
Pátá otázka tedy zůstává. Proč omezuje vláda pravidelné zprávy a veřejné projednání rozpočtového plnění ve stejné novele, která jí dává širší prostor pro navýšení výdajů?
Otázka číslo šest: Proč tak zásadní změny neprošly standardním připomínkovým řízením a řádným vyhodnocením dopadů? Původní návrh byl předložen jako harmonizace s novým evropským fiskálním rámcem. Vláda dokonce původně chtěla, aby Poslanecká sněmovna mohla návrh schválit už v prvním čtení. Sněmovna to odmítla. A pak se stalo něco zásadního. Do návrhu byly v Poslanecké sněmovně vloženy rozsáhlé změny prostřednictvím poslaneckých pozměňovacích návrhů: infrastrukturní výjimky, změny rozpočtové autonomie nezávislých institucí, nové možnosti překročení výdajů, oslabení parlamentního reportingu – tedy právě ty části, které dnes kritizuje i prezident republiky. Tyto zásadní změny neprošly běžným mezirezortním připomínkovým řízením jako standardní vládní návrh. Nebyly dostatečně prověřeny jejich vzájemné dopady, nebyl kvalifikovaně vyčíslen celý fiskální dopad. Nebyl vytvořen pro to, aby se předem vypořádaly připomínky dotčených institucí a odborné veřejnosti.
Prezident na tuto okolnost výslovně upozorňuje. Píše, že řada rizikových důsledků nemohla být před přijetím zákona informovaně posouzena a zohledněna. To je velmi vážná věta. Neříká jen, že vláda s kritikou nesouhlasila. Říká, že pro kvalifikované posouzení nebyly vytvořeny podmínky. I u drobné technické novely by to nebylo správné. U změny pravidel, která mohou ovlivnit stovky miliard korun a fungování dělby moci, je to zcela nepřijatelné. Čím větší dopad zákon má, tím pečlivější má být jeho příprava. Čím obtížněji se jeho následky napravují, tím více času máme věnovat kontrole předem. Čím více budoucích vlád zavazuje nebo jejich odpovědnost rozvolňuje, tím širší shodu bychom měli hledat. Tady se stal pravý opak. Závažnější obsah, slabší proces. Větší dopady, menší možnost je prověřit.
Vláda teď možná řekne, že na to není čas, že potřebují sestavit rozpočet, ale časový tlak nevytvořil prezident, nevytvořil jej Senát, nevytvořila jej opozice. Vytvořila jej vláda tím, že spojila nezbytnou evropskou harmonizaci s kontroverzními domácími změnami. Mohli jsme mít čistou harmonizační novelu, mohla projít včas, mohla mít širokou podporu a o infrastrukturních výjimkách, mimořádném 10procentním navýšení a změnách kontroly jsme mohli jednat odděleně, s vyčíslenými dopady a po řádné odborné debatě. To byla možná cesta. Ta cesta stále možná je. Pokud dnes veto nebo zítra nepřehlasujeme, vláda může bezodkladně předložit čistou harmonizační úpravu a může samostatně předložit každou další změnu, kterou považuje za potřebnou. ***
