Neautorizováno!
(20.40 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Pak ale bude muset u každé z nich říci, kolik stojí, proč je nutná, jak bude kontrolována a jaký bude její dopad na dluh. Právě tomu se dobrá legislativa nevyhýbá, právě to dobrá legislativa naopak vyžaduje.
Šestá otázka tedy zůstává. Proč máme bez řádného posouzení schválit změny, jejichž plný rozpočtový dopad podle nezávislé autority ani nelze kvalifikovaně odhadnout?
Otázka číslo sedm: Kolik varování ještě koalice potřebuje? Nejprve varovala Národní rozpočtová rada. Upozornila, že jde o výrazné rozvolnění fiskálních pravidel. Upozornila na možnost navýšit deficit o desítky až stovky miliard. Upozornila na vágní vymezení mimořádných situací. Upozornila, že národní mantinely mohou prakticky ztratit svůj význam. Koalice toto varování odmítla.
Potom zákon vrátil Senát. Neodmítl evropskou harmonizaci, pokusil se odstranit nejproblematičtější domácí přílepky a zachovat elementární smysl fiskálních pravidel. Koalice Senát přehlasovala přesně 101 hlasy.
Potom zákon vetoval prezident republiky. Nezpochybnil právo vlády určovat rozpočtové priority, naopak je ve svém stanovisku výslovně respektuje. Říká ale, že dlouhodobá udržitelnost, zdraví a transparentnost veřejných financí jsou hodnoty, které musí respektovat každá vládní většina bez ohledu na její politické směřování. To je přesně podstata fiskálních pravidel. Nejsou programem pravice, nejsou programem levice, nejsou programem vlády. Jsou mantinelem pro všechny.
Nakonec se ozvalo 20 ekonomů, lidé s různými profesními zkušenostmi, různými pohledy na hospodářskou politiku a různým odborným zázemím. Mezi signatáři jsou například Jiří Rusnok, Zdeněk Tůma, Mojmír Hampl, Tomáš Holub, Helena Horská, Daniel Münich, Štěpán Jurajda nebo Dominik Stroukal. To není jedna ekonomická škola, to není jeden názorový proud, přesto se shodli na společném varování: Rozpočtová pravidla neohrožují obranu, vzdělávání, zdravotnictví ani sociální zabezpečení. Naopak pomáhají zajistit, aby je stát dokázal financovat stabilně a dlouhodobě. Ekonomové respektují právo vlády nastavit priority – stejně jako prezident, stejně jako Senát, stejně jako my v opozici – ale právo stanovit priority není právem zrušit mantinely, právo vládnout není právem oslabit kontrolu a většina 101 hlasů není důkazem ekonomické správnosti. Je to pouze důkaz, že koalice dokázala shromáždit 101 hlasů. Někdo namítne, že ekonomové nejsou volení. To je pravda. O zákonu nerozhodují oni. Rozhodujeme my tady v parlamentu, ale právě proto je naše odpovědnost větší, ne menší. Odborníci mají profesní povinnost varovat, prezident má ústavní právo zákon vrátit, Senát má ústavní právo navrhnout změny a Poslanecká sněmovna má povinnost jejich argumenty skutečně zvážit. Nejen spočítat hlasy, nejen zopakovat stranické stanovisko, nejen říci že, rozhodla většina. Většina samozřejmě rozhodne, ale dobrá většina také naslouchá. Dobrá většina umí opravit chybu. Dobrá většina chápe, že změna názoru po nových informacích není slabost, je to odpovědnost.
Sedmá otázka tedy zůstává. Pokud koalici nestačilo varování Národní rozpočtové rady, Senátu, prezidenta republiky ani 20 nezávislých ekonomů, čí varování by jí konečně stačilo?
Vážené kolegyně, vážení kolegové, předpokládám, že v dnešní a zítřejší debatě uslyšíme několik známých a očekávaných výmluv – už jsme je tady v úvodu dnešního jednání některé slyšeli – proto na ně chci reagovat předem.
Výmluva číslo jedna: Když veto nepřehlasujeme, nebude možné sestavit rozpočet nebo splnit evropské povinnosti. Není to pravda. Rozpočet lze sestavit podle platných pravidel. Bude muset respektovat zákonný rámec, bude muset stanovit priority, bude muset hledat úspory. Jistě, bude to pro vládu obtížnější, ale obtížnější neznamená nemožné. Evropskou harmonizaci lze přijmout samostatně. Nikdo z nás ji neblokuje, naopak. Navrhujeme, aby nebyla používána jako nosič pro domácí rozvolnění pravidel. Jestliže vláda spojila potřebnou evropskou úpravu s kontroverzními výjimkami, nemůžete tvrdit, že každý odpůrce výjimek odmítá evropskou úpravu. To je politický trik, ne věcný argument.
Výmluva číslo dvě: Kdo nepodpoří zákon, je proti investicím a bezpečnosti. To také není pravda. Investice a bezpečnost jsou priority. Právě proto musí být financovány udržitelně. Stát, který ztratí kontrolu nad dluhem, nebude dlouhodobě schopen financovat ani obranu, ani infrastrukturu. Rozpočtové pravidlo nezakazuje postavit dálnici, nutí vládu rozhodnout, která dálnice má přednost, kolik bude stát a z čeho ji zaplatí. Rozpočtové pravidlo nezakazuje zvýšit výdaje na obranu, nutí vládu promítnout tuto prioritu do celkového hospodaření. To je jeho účel. Když každou důležitou oblast vyjmeme z pravidel, nebudeme mít odpovědnější stát. Budeme mít jen delší seznam výjimek.
Výmluva číslo tři: Vláda přece slíbila, že deficit udrží pod 3 procenty, takže žádné riziko nehrozí. Politický slib není fiskální pravidlo. Slib lze změnit na tiskové konferenci, zákon vytváří pravomoc. Slib platí pro jednu vládu, zákon platí i pro vlády příští. Slib nemá korekční mechanismus, zákon jej mít může. Pokud máme skutečně věřit 3procentnímu cíli, promítněme odpovídající disciplínu do zákona. Nedělejme to naopak.
Výmluva číslo čtyři: Prezident, Senát i ekonomové pouze politizují odborné téma. Ani tato výmluva neobstojí. Prezident ve svém stanovisku výslovně respektuje zásadní roli vládní většiny při určování fiskální politiky. Ekonomové ve svém prohlášení říkají totéž. Senát neodmítl harmonizaci s evropskými pravidly. Nikdo vládě nebere právo stanovit priority. Spor je o hranice, spor je o kontrolu, spor je o to, zda pravidla budou platit i tehdy, když vládu omezují. Označit každou kritiku za politickou je snadné. Odpovědět na ni je těžší. Ale právě odpovědi dnes potřebujeme. Ne nálepky, ne osobní útoky, ne další hlasovací disciplínu. ***
