(7.40 hodin)
(pokračuje Vladimír Zlínský)
Koncept malé profesionální armády je rovněž nepříliš efektivní v situaci ohrožení státu organizovanými skupinami náboženských radikálů, kteří mohou v pro ně příhodnou dobu zaútočit nejen na obvyklé měkké cíle, ale doplnit je útokem na kritickou infrastrukturu, což povede k navázání kapacity početně malé armády, v důsledku čehož nebude schopna posílit ochranu všech prvků kritické infrastruktury, natož aby mohla vyčlenit početnější síly na eliminaci samotných útočníků. Tyto konflikty ukázaly, že k vyřešení konfliktu už v jeho zárodku je potřeba nejen kvalita výzbroje a výcvik vojáků, ale i včasné nasazení dostatečného počtu ozbrojených jednotek schopných a ochotných bránit územní celistvost a suverenitu našeho státu. Můžeme si rovněž klást například otázky, zda a jak jsme schopni vyřešit uzavření a dlouhodobější ostrahu státních hranic, jak dlouho by vydržel funkční integrovaný záchranný systém i státní správa v podmínkách dlouhodobějšího blackoutu postihnuvšího nejen Českou republiku, ale i větší část Evropy. Nakonec o tom jsem hovořil při svém minulém vystoupení.
Rovněž je potřeba připomenout, že bodů kritické infrastruktury je v naší zemi více než 1 400 a k tomu je potřeba připočíst množství objektů důležitých pro obranu státu. Bohužel, jen malá část z nich je kvalitně chráněná. V řadě případů je ochrana spíše jen formální. Jak tedy řešit současnou situaci, kdy naše společnost je funkčně zcela závislá na nepřerušeném přísunu energií, zboží a informací, kdy je tedy velmi jednoduché paralyzovat přerušení těchto toků?
Základní otázkou tedy není jen kvalita výzbroje profesionální armády, ale schopnost ochránit objekty kritické infrastruktury v případě ohrožení státu. Po masivním a sofistikovaném útoku na kritickou infrastrukturu by přestaly dodávky elektřiny, plynu, tepla, pitné vody a potravin. Nebyla by funkční kanalizace, byl by problém s distribucí pohonných hmot, zdravotní a sociální péčí. Zkolabovala by bezpečnost a po několika dnech či týdnech by zřejmě došlo na docela významné části území k rozpadu společnosti a funkčnosti státu. O vůli dnešních občanů takto strádat a vést odhodlaný odpor podporou vojska, případně i vlastní aktivní účastí, není za této situace potřeba šířeji diskutovat. Bohužel, kapacity profesionální armády i přes doplnění příslušníky aktivních záloh nedokážou pokrýt ostrahu kritické infrastruktury v dostatečném množství, a to ani v situacích, kdy by nebylo nutné vést bojovou činnost. V této situaci si lze také obtížně představit ochotu vojáků a politiků plnit alianční závazky, když by se uvedené vážné problémy mohly týkat také rodin velké části naší armády i politické reprezentace.
Jeden z možných návrhů řešení této problematiky je zavedení povinné vojenské služby, bohužel velké množství kasáren, výcvikových prostorů, letišť, skladů, výstroje techniky bylo prodáno, předáno či vyřazeno. Armáda už dnes nemá dostatek výcvikových kapacit, výstroje ani personálu k zajištění smysluplného výcviku takto velkého počtu osob, nárazově ani dlouhodobě. Společnost po roce 1989 prodělala výrazné kulturní, společenské i sociální změny a došlo ke značnému rozvolnění identifikace občana se svým státem. V tomto prostředí není reálné bez silného vnějšího impulzu či ohrožení najít dostatečnou podporu mezi občany a voliči, kteří by po výčtu všech nákladů na znovuzavedení základní vojenské služby byli ochotni toto podpořit. Nejzásadnějším argumentem proti znovuzavedení základní vojenské služby je však skutečnost, že se jedná ve své podstatě o daň realizovanou formou služby, která je na základě dlouhé historické zkušenosti nespravedlivá, a tedy nedemokratická. To je způsobeno tím, že vždy je odvedena jen část daného populačního ročníku. V roce 1989 bylo odvedeno 78 % odvedenců, v roce 1999 57 %. Pouze určitá forma zdanění těch, kteří nevykonávali vojenskou službu, či naopak určité daňové zvýhodnění těch, kteří tuto svoji povinnost splnili, může vést k určitému spravedlivému narovnání. Ovšem hledat objektivně spravedlivou metodiku bude velmi obtížné. Většina politiků, kteří mluví o možnosti opět zavést základní vojenskou službu, uvádí možnost alternativy v podobě civilní služby. To sice zvyšuje procento nastoupivších z daného populačního ročníku, ale v České republice již po pěti letech od zavedení této možnosti více než polovina mužů dala přednost této civilní službě. V současnosti by byl tento podíl spíše ještě vyšší, což by v důsledku nesplnilo základní cíl pro znovuzavedení základní vojenské služby, to je plošně vycvičit mladé muže, případně i ženy, v základních schopnostech se podílet na obraně státu a ve schopnosti řešit krizové situace.
Další alternativou je spolehnout se na mobilizaci a propracované mobilizační plány s adekvátním materiálním zabezpečením. Bohužel, mobilizace je sice efektivní způsob, jak stát může získat poměrně velké množství vojáků se základním výcvikem, ale ti jsou k dispozici nejdříve po třech měsících výcviku. Tento systém tedy není vhodný pro situace, které se rychle vyvíjí a je potřeba je vyřešit v řádu dní či několika týdnů. Situace, kdy na Ukrajině museli vojáci odcházet na frontu již po dvou až třech týdnech základního výcviku, je potřeba brát jako varování a s mobilizaci počítat jako s krajní možností. To nemá ovšem znamenat, že se má na mobilizační plány rezignovat. V optimálním případě by bylo řešením navýšit výrazně počty vojáků z povolání, kdy ale narazíme na dva základní problémy. První z nich je demografický pokles počtu pro armádu perspektivních občanů ve věku 18 až 30 let, který se projevil i na civilním trhu. Druhým zásadním problémem jsou obrovské finance, jež by bylo nutné vynaložit na značný počet profesionálních vojáků vyčleněných jen na ostrahu objektů kritické infrastruktury. To vše za situace, kdy mohou být tyto objekty v příští dekádě vážně ohroženy v součtu třeba i několika dní či týdnů. Pro účely strážní služby, kde není až tak potřeba mít náročný vojenský výcvik, je vhodné použít aktivní zálohy, jejichž provozní náklady jsou v České republice v průměru více až pětkrát nižší než u profesionálních vojáků. Jednoduchými počty dojdeme k tomu, že při stejných finančních nákladech místo 3 000 profesionálů můžeme použít k ostraze kritické infrastruktury nejméně 15 000 příslušníků aktivních záloh, což by mohlo vyřešit problematiku strážní služby. Aktivní zálohy by tedy mohly vyřešit problematiku strážní služby, ale pro velkou část existence aktivních záloh se jejich počty pohybují jen mezi 2 000 až 3 000 lidí, což jsou počty, které systémově nemají příliš velký význam. Na těchto nízkých počtech se podílí několik faktorů, jako byl dlouhodobý nezájem armády o aktivní zálohy, neřešení problémů se zaměstnavateli, rozložení doby výcviku, neakceptování sociálních, kulturních a ekonomických změn ve společnosti, které se projevily výrazným zpřetrháním vazeb mezi armádou, občanem a státem. ***
