(13.10 hodin)
(pokračuje Milan Wenzl)
A ještě jednu věc mám. Když jsem včera hovořil ohledně daně na dřevo, že v pizzeriích na tom budou biti, je to myšleno tak, pan ministr mi to vysvětloval, že tu daň tak či tak odvede ten podnikatel. Ale ten podnikatel díky tomuhle zvýší vlastně cenu toho jídla, cenu té pizzy. Tak stejně nakonec to zaplatí ten dotyčný, který tam půjde na to jídlo. Myslím člověk, který si přijde sednout na jídlo, doteď tam měl to jídlo za 200 korun, ale po zdanění to jídlo bude mít dražší. Protože ten podnikatel si to nenechá líbit, protože on ty peníze zase bude chtít od někoho dostat zpátky.
Já jsem slíbil, že to nebudu mít dlouhé, takže jsem to zkrátil. Rád bych vám všem popřál krásný víkend. Věřím, že určitě se nějakým způsobem domluvíme. A jestli by se chtěl někdo seznamovat, tak já jsem tady delší dobu nebyl, protože jsem byl nemocen, tak já nevím, jestli jste neměli nějaký seznamovací večírek, to nevím. Takže já jsem Milan Wenzl. A kdybyste někdo chtěl, tak můžete přijít, a jestli budeme na toaletách, tak se můžeme klidně pozdravit. Děkuji vám. (Veselost v sále, potlesk.)
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Nejen na toaletách, ale mohou to být i jiné prostory Poslanecké sněmovny. (Veselost, potlesk.)
Nyní prosím pana poslance Nového.
Poslanec Miloš Nový: Vážený pane předsedající, vážení ministři, vážené poslankyně, vážení poslanci, ozdravný konsolidační balíček projednáváme od středečního odpoledne, přičemž zde vystoupily desítky poslanců. Z tohoto důvodu není účelné, abych opakoval to, co zde již bylo v mnoha případech několikrát řečeno, proto se ve svém projevu zaměřím pouze na některé aspekty konsolidace veřejných financí, které z pohledu teoretického ekonoma považuji za důležité.
Za zcela zásadní aspekt naší diskuse považuji otázku, zda česká ekonomika ozdravný balíček potřebuje. Z úst opozice jsem slyšel, že nikoli. Byly zde předkládány argumenty o nízké míře zadlužení, o nebezpečí ekonomického útlumu, o negativních dopadech na firmy, včetně poklesu jejich konkurenceschopnosti, o faktorech stimulujících inflaci, o následném poklesu životní úrovně české domácnosti a podobně.
Hospodaření státu je možné zjednodušeně přirovnat k hospodaření běžné domácnosti. Jakým způsobem si může běžná domácnost dovolit žít nad poměry, tedy mít vyšší výdaje než příjmy? Existují tři možnosti, jak můžete uhradit své dluhy.
Za prvé, čerpáním ze svých úspor. Jaké úspory si ale vytvořila Česká republika v předchozích letech hojnosti? Možná si někteří z vás vybaví můj projev o biblických sedmi letech hojnosti a sedmi letech strádání. Minulé vlády místo toho, aby v tučných letech slovy proroka Josefa plnily sýpky a sklady a spořily tak na léta hubená, sklizenou úrodu projedly. Ba co více, zadlužily nás na další období. Takže místo kumulovaného přebytku, který by při jednoprocentních rozpočtových úsporách dosáhl téměř 420 miliard korun, máme úspory na nule.
Druhou možností, jak uhradit své dluhy, je prodej majetku. Když rodina po rodičích zdědí rodinný dům, pak jeho prodejem získá potřebné finanční prostředky. V případě české ekonomiky však nemáme po kom dědit. Zestátněný majetek, který stát po roce 1989 získal, byl téměř celý privatizován. Předpokládám, že nikoho v tomto sále nenapadlo prodat 70 % státem vlastněného ČEZu, abychom si o pár let mohli prodloužit "rozpočtový mejdan".
Zbývá nám třetí možnost, kterou v případě rodiny je například bohatá bezdětná teta ochotná nám každý měsíc půjčit na úhradu našich dluhů. Mnou zmíněnou tetu v případě státu představují domácí a zahraniční věřitelé. Skončí-li jejich ochota nám půjčovat, končí i naše možnost žít nad poměry.
Mám-li tedy odpovědět na otázku, zda česká ekonomika potřebuje či nepotřebuje ozdravný konsolidační balíček, pak tuto odpověď je nejlépe hledat na příkladech zemí, které prodělaly to, čemu se říká státní bankrot. Nejlepším příkladem za všechny je pochopitelně Řecko. Krach řeckých veřejných financí byl odstartován domácími a zahraničními věřiteli, kteří ztratili důvěru v řeckou schopnost plnit své finanční závazky. Vím, že řecká ekonomika se z hlediska poměru dluhu k hrubému domácímu produktu nacházela ve zcela jiné situaci než česká ekonomika. Jenže u většiny věřitelů není podstatný aktuální stav, ale budoucí trendy. A ty v případě Řecka vedly k přesvědčení, že země se propadla do nezvládnutelných deficitů, se kterými není schopna si sama poradit. Účet všichni známe - pokles hrubého domácího produktu o desítky procent, enormní růst nezaměstnanosti, hrozící run na řecké banky, dramatický pokles životní úrovně řeckých domácností včetně poklesu životní úrovně řeckých důchodců.
Ztráta důvěry domácích a zahraničních věřitelů ve schopnost, ale také ochotu konsolidovat veřejné finance představuje právě ono akutní nebezpečí, které číhá na českou ekonomiku, přičemž je zcela lhostejné, zda pro to jsou či nejsou objektivní důvody. Zodpovědný hospodář si musí být této výstrahy vědom a musí s předstihem podle ní konat.
Tím, že české veřejnosti je předkládán ozdravný balíček, aniž bychom se nacházeli v situaci řecké ekonomiky, současná vláda i za cenu negativních politických nákladů dokazuje, že se jedná o vládu zodpovědnou, která myslí na budoucí generace.
Druhým aspektem, který mě v souvislosti s předkládaným ozdravným balíčkem zajímá, je otázka, jaké jsou náklady našeho zadlužování a náklady vytvářených deficitů. Nejčastěji se hovoří o přenášení dluhů na další generace. Tento problém ale není problémem ekonomickým, ale etickým a morálním. Zatímco pro mnohé z nás není přijatelné žít na úkor budoucích generací, uznávám, že výrazná část české populace s tím nemá žádný problém. Co se stalo s rozpočtově zodpovědnými občany České republiky, že jim dnes nevadí nechat si za své účty platit své děti a vnuky? Odpověď je jednoduchá. Byla to nezodpovědná fiskální politika předchozí vlády.
Uvedu tři příklady. Tím prvním byla jednak valorizace starobních důchodů nad rámec zákona, která spolu s nepříznivým demografickým vývojem české populace přispěla k prohloubení budoucích problémů důchodového účtu, a dále pak úprava valorizačního vzorce, kde došlo k navýšení váhy růstu reálných mezd z jedné třetiny na jednu polovinu. Druhým příkladem byl nezodpovědný růst platů ve veřejné sféře neodpovídající vývoji produktivity práce, který ve svém důsledku vedl k paradoxní situaci, kdy průměrné platy jsou vyšší než průměrné mzdy v sektoru soukromém. Třetím příkladem je covidová pomoc českým firmám, o které Nejvyšší kontrolní úřad prohlásil - cituji: Téměř 90 % meziročního nárůstu celkových výdajů státního rozpočtu nesouviselo s výdaji vynaloženými v souvislosti s bojem proti pandemii nemoci covid-19. Konec citace.
Není divu, že pod náporem fiskálního propojení české ekonomiky spojeného navíc s rozvolněním do té doby přísných rozpočtových pravidel došlo k tomu, co neváhám nazvat rozpočtovým zločinem. Česká ekonomika tak přešla z ekonomiky tržní na ekonomiku dotační, na ekonomiku nárokovou. ***
