Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(10.30 hodin)
(pokračuje Marek Výborný)
Tak tolik alespoň výběr některých těch dotazů. Já bych samozřejmě k té kapitole jich měl ještě více.
Dovolte mi ale nakonec mého projevu, dámy a pánové, se vrátit k té první větě programového prohlášení vlády, kde deklarujete, že obnovíte důvěru ve stát a instituce. Důvěru občanů ve stát neobnovíme tím, že budeme slibovat nemožné, zpochybňovat fungování institucí a relativizovat naše hodnoty. Důvěru lze obnovit jen odpovědností, pravdivostí a jasným ukotvením České republiky mezi demokratickými státy, kam historicky, hodnotově i bezpečnostně Česká republika patří. To bych si přál, přál bych to občanům České republiky, naší zemi, aby takto postupovala a prezentovala se toto vláda. Bohužel z toho programového prohlášení vlády, ale i z těch slov, která tady zaznívají, tak já, my lidovci, křesťanští demokraté tento pocit nemáme, proto znovu říkám, nemůžeme vyslovit vládě Andreje Babiše důvěru. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců opozice.)
Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji za vystoupení předsedovi KDU-ČSL Markovi Výbornému. A další s přednostním právem je předseda klubu TOP 09 Jan Jakob. Ještě než přijde - pro záznam - do 10 hodin z pracovních důvodů omluveny paní poslankyně Smejkalová Julie a Zajíčková Renáta. Od 10 hodin - to už jsem říkal předtím - je omluvená paní poslankyně Šebelová. Zároveň za ni funkci s přednostním právem přebírá paní poslankyně Pivoňka Vaňková.
Poslanec Jan Jakob: Děkuju za slovo, vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové. Dnes rozhodujeme o důvěře nastupující vlády Andreje Babiše. Nejde o běžné hlasování, nejde o formalitu, ani o politickou rutinu. Proto nebudu před ničím a před nikým couvat. Rozhodujeme totiž o tom, zda naši zemi povede vláda, která nechápe realitu světa, ve kterém žijeme a není schopna na ni odpovědně reagovat. A právě proto musím začít oblastí, která je zásadní. Bezpečností. Oblastí, ve které programové prohlášení nastupující vlády selhává už na samotném začátku. Žijeme v době, kdy se bezpečnostní situace dramaticky zhoršuje. V Evropě probíhá válka, která není lokálním konfliktem, ale otevřeným zpochybněním mezinárodního řádu. Autoritářské režimy testují pevnost demokratických států. Hybridní hrozby, kybernetické útoky, dezinformační kampaně a systematické oslabování důvěry ve stát se staly každodenní realitou. A přesto programové prohlášení nastupující vlády působí, jako by k tomu bylo slepé, jako by bylo napsáno pro svět, který už neexistuje.
Chybí v něm jasné pojmenování hrozeb, chybí strategická vize, chybí odpověď na otázku, jak chce vláda chránit bezpečnost občanů České republiky v prostředí, které je nestabilní, nepřehledné a čím dál nebezpečnější. Nevidíme jasný důraz na naše spojenecké vazby, na naše ukotvení v rámci Evropské unie a v rámci NATO. Nevidíme jasnou odpověď na to, kdo je ve světě agresor a kdo je jeho oběť. Nevidíme seriózní přístup ke kybernetické bezpečnosti. Nevidíme připravenost čelit dezinformacím, které systematicky rozkládají důvěru ve stát, demokratické instituce i média. A co je možná nejnebezpečnější - nevidíme pevné hodnotové ukotvení. Programové prohlášení je vágní tam, kde by mělo být jednoznačné. Opatrné tam, kde by mělo být jasné. Mlčí tam, kde by mělo mluvit nahlas. V situaci, kdy se rozhoduje o bezpečnosti Evropy, vláda nepůsobí jako sebevědomý člen euroatlantického prostoru, ale jako subjekt, který se bojí jasně pojmenovat realitu a rizika. Bezpečnost není vedlejší kapitola, bezpečnost není jedna kapitola mezi jinými, bezpečnost je předpoklad všeho ostatního, prosperity, svobody, sociální stability i demokracie.
Vláda, která žádá o důvěru v takto nebezpečné době, by měla nabídnout jasnou orientaci, kompetence a odvahu. Místo toho vidíme dokument, který je opatrný, až alibistický, obecný tam, kde má být konkrétní, a překvapivě slepý k realitě světa kolem nás. A já se ptám zcela vážně, jak máme dát důvěru vládě, která už na samotném začátku podceňuje největší výzvy současnosti? Vládě bez reflexe reality? Mě mrzí, že tady není paní ministryně financí. V oblasti veřejných financí se nejzřetelněji ukazuje vnitřní rozpor, schizofrenie nastupující vládní koalice. Na jedné straně slyšíme od některých koaličních partnerů, zejména od Motoristů silná slova o odpovědném hospodaření, vyrovnaných rozpočtech a nutnosti fiskální disciplíny. Na straně druhé stojí hnutí ANO se svými předvolebními sliby - plošnými, drahými, strukturálně neudržitelnými. Tyto dvě polohy nejdou dohromady. Nelze zároveň slibovat vyrovnané rozpočty a současně rozdávat miliardy bez jakéhokoliv plánu, kde na to stát vezme. Nelze mluvit o odpovědnosti a zároveň odmítat konsolidaci veřejných financí, protože se to právě politicky nehodí. Je krajně nezodpovědné zejména k budoucím generacím, populisticky rušit klíčové parametry důchodové reformy. Realita je jednoduchá. Konsolidace veřejných financí se za této vlády konat nebude. Ne proto, že by to bylo nemožné, ale proto, že je to politicky nepohodlné. A právě tato kombinace - vysoké výdaje, nulová konsolidace a žádná odvaha říkat pravdu - nás vede k tomu, co si dovolím nazvat rozpočtovým armagedonem. Stát, který si zvykne na trvalé schodky, který nemá plán, který nemá brzdy, který nemá rezervy, je stát, který hazarduje se svou budoucností. A vláda, která s tímto přístupem žádá o důvěru už při svém nástupu, si tuto důvěru nezaslouží. Další vážné obavy ve mně vyvolává přístup nastupující vlády k médiím veřejné služby. A říkám to zcela otevřeně. Tady už nejde o špatné rozhodnutí, tady jde o ohrožení samotných základů demokratického systému. Záměr zrušit televizní a rozhlasové poplatky není technickou změnou financování. Je to cílený politický krok, který má jeden jasný důsledek - závislost České televize a Českého rozhlasu na aktuální vládní většině - tedy zestátnění České televize a zestátnění Českého rozhlasu. A prosím, buďme upřímní. Tento scénář už známe, viděli jsme ho v Maďarsku, sledujeme ho na Slovensku. Vždy to začíná stejně - zpochybňováním práce novinářů, útoky na média veřejné služby jako celek, tvrzení, že jsou zbytečně drahá, neobjektivní nebo nepřátelská a nakonec změnou financování, která z nich udělá politicky závislé státní instituce. ***
