Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(Jednání pokračovalo v 12.32 hodin.)
Předseda PSP Tomio Okamura: Čas přestávky uplynul. Takže jako další v pořadí - pan premiér je zde, takže jako další vystoupí pan poslanec Vojtěch Munzar.
Pane poslanče, prosím, máte slovo.
Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji, pane předsedající. Vážený pane premiére, vážení členové vlády, vážení kolegové, vážené kolegyně, dnešní hlasování je o vyslovení důvěry vládě České republiky a je to vyjádření důvěry nebo nedůvěry v to, že vláda bude dobře spravovat naši zemi, bude ji dobře reprezentovat jak navenek v zahraničí, tak posilovat obraz důvěryhodné politiky v očích našich občanů. A já bych si přál, abychom takovou vládu měli, i když se s ní třeba politicky neshodnu, ale obraz, který vidíme každý den od jmenování vlády, toto vše popírá. V této zemi už vlastně nepotřebujeme politickou satiru, vláda jí totiž dělá sama. A za tento obraz odpovídá premiér, protože ten je odpovědný za složení a fungování vlády. A je to ukázka síly, v tomto případě slabosti premiéra, že naše země navenek hovoří několika jazyky, znejišťuje naše zahraniční partnery a dovnitř země ukazuje už teď mnohdy trapné divadlo. Věřte, že z toho nemám vůbec žádnou radost. Radši bych, abychom diskutovali o věcných tématech, o věcných řešeních, kde bychom se třeba i na některých mohli shodnout. Ale bohužel tento mediální a reputační obraz nové vlády překrývá to, co skutečně přináší politicky, a vlastně co pro naši zemi nabízí. A tomu se chci ve svém projevu stručně věnovat.
Tato vláda vznikla na základě dvou falešných představ společnosti, které strany nové vládní koalice nejen využily, ale plánovitě i spoluvytvářely a podněcovaly. První falešnou představou je představa, že žijeme ve spálené a zdevastované zemi. Druhou představou je představa, že stát může vše zajistit, stát má neomezené zdroje, že může dát všechno všem a zajistit vše, což posiluje nárokovou společnost. Nejdřív se budu zabývat tou první falešnou představu o spálené zemi a tím, že jste vlastně říkali celou dobu, že všechno je špatně.
Naše země stejně jako okolní prošla několika krizemi za sebou a vlastně těmito krizemi se nedá projít bez ztráty kytičky. Přesto celosvětově, celosvětově patříme do skupiny států s nadprůměrnou životní úrovní. Neznamená to, že všechno je dokonalé a že všechno je bez chyb. Neznamená to, že každý jednotlivec si žije dobře nebo nadprůměrně. Je pravdou, že máme na to být ještě lepší. A to by mělo být ale důvodem k optimismu, ne důvodem k naštvanosti, zapšklosti, k nadávkám, že lepší nejsme. Když se podíváme na ekonomická data, která dávají obraz, skutečný obraz o naší zemi, tak se na to podívejte. Růst HDP 2,8 procenta, jeden z dnes nejvyšších nejen v Evropě. Inflace už druhý měsíc 2,1 procenta, jedna z nejnižších v Evropě. Nezaměstnanost 4,6 procenta podle metodiky Ministerstva práce a sociálních věcí, podle metodiky Eurostatu dokonce nižší, což je druhá nejnižší nezaměstnanost v Evropě. Tempo zadlužování - ano, tady se můžeme přijít, jestli nemělo být rychlejší, přesto trend je snižování tempa zadlužování. Ne tak rychle, jak bychom si všichni přáli, ale přesto šlo o krok správným směrem. Růst mezd meziročně o 7 procent průměrně, to znamená průměrně, reálně o 5 procent. To není obraz spálené země, to je obraz země, která se po krizích nastartovala a nastartovává. A bude záviset na nové vládě, zda v tomto trendu bude naše ekonomika pokračovat.
Když se podíváme na prohlášení vlády, tak tam ale slibuje vláda zvyšování výdajů, aniž by reálně řekla, kde na to vezme. Čteme tam věty, co vše stát, jaké poplatky stát na sebe převezme, jaký výdaj se zvýší, co vše komu dá. Ale jedna věc zkrátka platí, aby stát mohl někomu něco dát, tak to nejdřív musí někomu sebrat, a to buď stávajícím, nebo budoucím daňovým poplatníkům. Dá se za tím vším číst, že se vláda chystá na zalévání ekonomiky penězi na dluh. Takový postup by znamenal, že tyto výdaje zaplatíme dvakrát - jak pomocí úroků z narůstajícího dluhu, tak nově nastartovanou inflací, protože peníze na dluh jsou proinflačním tlakem. To je přesně opačná cesta, než kterou má jít země, která chce být konkurenceschopná a stabilní. Do budoucna to znamená přidávání nových inflačních tlaků do ekonomiky, které budou mít vliv na měnovou politiku, na opatrnost centrální banky, která tak nebude snižovat úrokové sazby, což bude znamenat naopak brzdění ekonomického růstu. Vláda nám nabízí expanzivní fiskální politiku, která nemá v době ekonomického růstu své opodstatnění. Vláda slibuje snižování daní, zároveň slibuje masivní nové výdaje, co komu kde přidá, aniž by realisticky ve svém vládním prohlášení popsala jejich krytí. Závazek držet hluboko deficit pod 3 procenty HDP zní hezky, ale není podložen konkrétními strukturálními reformami výdajové strany rozpočtu. Opakované vyjádření a spoléhání na takzvané úspory v provozu státu je opravdu frází vágní, nikoliv seriózním fiskálním plánem.
Svými sliby neustále posilujete tu druhou falešnou představu ve společnosti, a to je zvyšování očekávání nárokové společnosti. Žádná společnost nikdy nezbohatla na regulacích a přerozdělování. Vy jste celou dobu, celé minulé volební období tady u toho pultíku i v médiích říkali, co si kdo zaslouží a že stát dává všude málo - dává málo na platy státních zaměstnanců, dává málo na důchody, dává málo na různé příspěvky, dává málo na školství, dává málo pro firmy, dává málo na to či ono, to jste tady říkali. Tím ale vytváříte a vytvářeli jste falešnou představu o tom, že stát má neomezené zdroje a je pouhým rozmarem politiků kde a kolik přidají a kde ne. ***
