Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(16.40 hodin)
(pokračuje Barbora Pipášová)
Proto bych ráda požádala vládu, považujte duševní zdraví za samostatnou veřejnou prioritu, v radě pro duševní zdraví dejte prostor také odborníkům na školství a wellbeing ve škole, nejen zdravotnickému pohledu. Bez prevence nebudeme mít ani zdravé děti, ani stabilní školství, ani moderní zdravotnictví. A hlavně nezískáme důvěru lidí, kteří dnes často marně hledají pomoc.
Nicméně vím, že tato vláda často mluví o duševním zdraví a pevně doufám, že se bude aktivně podílet na této krizi a jsem schopna spolupracovat na návrzích.
Na závěr si dovolím mluvit o něčem hlubším, než jsou čísla a strategie. O základním principu, na kterém stojí naše vztahy jako jednotlivců, jako rodin, jako společnosti. Tím principem je důvěra, důvěra se nepozná podle slov. Pozná se podle toho, jestli se na vás někdo nevykašle, když je vám zle, jestli na druhém konci opravdu někdo zvedne telefon, jestli vám někdo pomůže, i když nejste slyšet, protože už nemáte sílu mluvit nahlas. Že to, co říká, platí, protože mezi slovy a činy je soulad. Důvěra není deklarace, je to zkušenost. A protože důvěra není něco, co můžeme předstírat a protože věřím, že politika má být založena na skutečné odpovědnosti za lidi, nemohu této vládě důvěru vyslovit. Děkuji. (Potlesk z řad opozice.)
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Tak, děkuji. A nyní vystoupí pan poslanec Hlavatý.
Poslanec Matěj Hlavatý: Vážený pane premiére, vážené kolegyně, vážení kolegové, dnes se nerozhoduje jen o důvěře jedné vlády, dnes se rozhoduje o tom, jestli Česká republika rezignuje na odvahu mluvit pravdu o své bezpečnosti.
Četl jsem programové prohlášení vaší vlády a musím říct, že to není plán obrany, to je obranný alibismus. Na papíře je to plné slov jako modernizace, profesionalita, efektivita, ale když se začnete ptát, jak a proč a kam, zjistíte, že odpověď mizí. Zůstává jen jedna konstantní věc. Strach. Strach pojmenovat realitu, strach pojmenovat agresora, strach pojmenovat, kdo dnes ve vaší koalici tahá za brzdu.
Začněme u strategického směřování. Vaše vláda se zaklíná suverenitou, ale ve skutečnosti odmítá spolupráci. Straší armádou EU, odmítá hlubší evropskou obrannou koordinaci a tváří se, že národní bezpečnost se dá budovat pouze v izolaci. To je iluze, a je to nebezpečná iluze.
My jako Starostové říkáme jasně, bezpečnost dnes nevzniká zavřením se do národních bublin, ale sdílením odpovědnosti se spojenci, s NATO, s Evropou, společné kapacity, společné nákupy a společná obrana.
Vy místo toho nabízíte návrat k logice: my si to nějak zařídíme sami. Jenže svět už takhle nefunguje a armáda se neřídí nostalgií v devadesátých letech.
Podívejme se na peníze. Vy mluvíte o auditech, revizích a efektivitě, to všechno je potřeba, ale vy se bojíte vyslovit jeden jednoduchý závazek, že obrana bude mít dlouhodobě garantovaná minimálně dvě procenta HDP. A nebudu mluvit o vícero procentech, která bychom měli plnit. My ten závazek říkáme otevřeně, protože armáda se nedá řídit improvizací a vojáci nemohou plánovat život podle toho, jak dopadne příští koaliční porada. Bez stabilního financování není obrana, je jen předstírání obrany.
A teď personální politika. Vy slibujete nástupní plat 50 000 korun. Dobře, ale to není systém, to je náborový leták. Vy řešíte peníze, ale neřešíte důvěru, neřešíte smysl služby, neřešíte vztah společnosti k obraně. My mluvíme o aktivních zálohách, o dobrovolnosti, o prestiži služby, o tom, že obrana státu není jen práce několika tisíc profesionálů, ale věc celé společnosti.
Rozdíl je i v modernizaci. Vy se upínáte na domácí průmysl, to by mohlo být správně, ale bez evropské koordinace, bez zapojení do špičkových projektů, bez společných nákupů zůstane český průmysl na periferii technologického vývoje. My mluvíme o kyberprostoru, o umělé inteligenci, o vesmíru, o hybridních hrozbách, protože moderní válka nezačíná tankem na hranicích, začíná lží, dezinformací a útokem na důvěru společnosti.
A právě tady se dostáváme k jádru problému. Tahle vláda umlčela ministra obrany Zůnu. Ne proto, že by selhal, ne proto, že by byl nekompetentní, ale proto, že mluvil pravdu. Ve chvíli, kdy jasně pojmenoval Rusko jako hrozbu, kdy mluvil o válce v Evropě bez relativizace, přišel tlak ze strany SPD. A vy, pane premiére, jste se nepostavil za svého ministra, vy jste ustoupil. Tohle není detail, tohle není epizoda, tohle je zlom. Od této chvíle ví každý ministr. Jediné, může mluvit jen tolik, kolik dovolí extremistický koaliční partner. Odbornost musí mlčet. Pravda se dávkuje a bezpečnost státu se stává rukojmím politického vydírání. Tomu se neříká stabilita, tomu se říká normalizace. Normalizace mlčení, normalizace strachu, normalizace toho, že se lidem neříká pravda, aby nebyl problém. A pak tu čtu o strategické komunikaci. Ano, ta je potřeba, strategická komunikace není PR, není to uhlazování reality. Strategická komunikace začíná odvahou říct lidem, v jakém světě žijeme. Vy tu odvahu nemáte, protože se bojíte SPD. A vláda, která se bojí vlastního koaličního partnera, nemůže garantovat bezpečnost státu.
Jako poslanec Starostů říkám jasně, této vládě důvěru nedám, ne proto, že bych byl proti armádě, ale proto, že bezpečnost se nedá dělat potichu, alibisticky a se strachem v očích. Bezpečnost potřebuje odvahu, pravdu a jasné hodnoty. A ty tahle vláda nemá. Děkuji. (Potlesk z řad opozice.)
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Tak, děkuji za vaše vystoupení a nyní v pořadí vystoupí paní Španihelová Martínková, Jestli to říkám správně. Doufám, že se vám nezkomolil jméno, paní poslankyně.
Poslankyně Lenka Martínková Španihelová: To je v pořádku. Dámy a pánové, dobrý den. Velmi pečlivě jsem prostudovala programové prohlášení vlády a bedlivě budu sledovat sliby, které občanům dáváte.
V sociální oblasti je to v první řadě podpora pro neformální pečující. Mluvíme o lidech, kteří pečují o své děti, partnery, sourozence či rodiče. Tito lidé často pečují 24 hodin, sedm dní v týdnu bez možnosti oddechu, zástupu, bez toho, aby měli stejné zajištění, jaké má každý běžný zaměstnanec. Tedy nárok na jasně vymezenou pracovní dobu, nárok na odpočinek, na dovolenou, na další pracovní benefity. Ve chvíli, kdy je osoba, o kterou pečují, v nemocnici, ztrácejí nárok na příspěvky na péči a zůstávají tak po tuto dobu zcela bez příjmu. Ta situace je velmi složitá, věřím, že si ji umíte představit. Vítám tedy prohlášení ministra Juchelky, že tuto oblast chce řešit, a to nejen hmotné zajištění neformálních pečujících, ale i zvyšování dostupnosti komunitních zařízení pro ty, kteří nemohou z různých důvodů zůstat v domácí péči, a dále budování kapacit odlehčovacích služeb, které uleví rodinám a pečujícím, kteří se domácí péči snaží zvládnout co jim síly stačí. Budu na tuto situaci vytrvale upozorňovat a podporovat kroky, které povedou ke zlepšení jejich situace.
Z minulosti víme o mnoha úskalích, na kterých se snahy o změnu zasekly. Doufám, že vzhledem k deklarované podpoře i ze strany pana premiéra to tentokrát bude jiné.
Podporu ovšem nepotřebují jen rodiny neformálně pečující. Určitou formu podpory potřebují i další rodiny v rozmanitých životních situacích. Rodiny s dětmi, se seniory, sendvičové rodiny, neúplné rodiny nebo ty, kde došlo ke ztrátě zaměstnání. ***
