Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(17.10 hodin)
(pokračuje Benjamin Činčila)
Takže tohle považuji za jednu z nejdůležitějších věcí, tu digitalizaci, aby šla ruku v ruce s tou legislativou a v těch konkrétních návrzích už to bylo provázáno.
Druhá věc, že zákon vůbec neřeší motivaci obcí k rozvoji jako území. Pro obec je samozřejmě změna územního plánu, výstavba infrastruktury školky, školy, silnice a další poměrně velkým nákladem. Ne vždycky je tam nějaký vyšší příjem a je potřeba motivovat ty obce, aby rozvíjely, aby měnily ten územní plán, modernizovaly ho a aby třeba dělaly i nějaké dílčí úpravy v územním plánování. Kolega Havránek z ODS tady mluvil o brownfieldech, to je určitě jedna z věcí, na které se s vámi rádi budeme v rámci stavebního zákona podílet.
Další velké riziko vidím v personálním a organizačním nastavení. To tady hodně zaznívalo, tak nebudu tím dlouze zdržovat: převody úředníků, nové agendy. Je tam extrémně krátká lhůta a myslím si, že to může způsobit poměrně velký chaos při implementaci celého toho zákona.
Velmi nešťastné ustanovení je také soulad stavby s právními předpisy. Posuzuje se ke dni podání žádosti, nikoliv ke dni rozhodnutí, což bude znamenat to, že ti, kteří tak nějak zapíchnou ten kolík na tom území včas, tak budou mít možná rychlejší to stavební řízení, nicméně naopak pro ty pozdější to může být velký problém a může to celý ten systém zase přizastavit nebo úplně zastavit.
Zásadně se také omezuje možnost uplatňovat námitky, nově jen proti nezákonnosti, nikoliv proti nepřiměřenosti, což je právě jako jedna z důležitých věcí ve stavebním právu a myslíme si, že tahle věc by se určitě měla změnit.
Tohle je několik poznámek ke stavebnímu zákonu, které(?) já tady mám. Ještě budou vystupovat asi další kolegové. My jako lidovci jsme připraveni přijít za vámi, jednat o tom, doplnit to buď formu pozměňovacích návrhů nebo některé technické věci vám třeba doporučit, abyste je upravili a budeme velmi rádi, pokud s námi na tom budete chtít spolupracovat, protože bydlení je opravdu priorita pro Českou republiku. A není to tady o tom, abychom si hráli každý na svém písečku. Děkuju vám za pozornost. Navrhuji přepracování sněmovní tisk číslo 67.
Předseda PSP Tomio Okamura: Tak nyní vystoupí paní - vy se hlásíte, ne? - nyní vystoupí paní poslankyně Eliška Olšáková, připraví se pan poslanec Matěj Hlavatý. Paní poslankyně Eliška Olšáková není, takže pan poslanec Matěj Hlavatý a připraví se pan poslanec Marian Jurečka.
Poslanec Matěj Hlavatý: Dobrý podvečer. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Dnes tady jednáme o novele stavebního zákona, o zákoně, který se na první pohled tváří technicky, ale ve skutečnosti zásadně mění vztah státu k občanům, obcím a veřejným zájmům. A právě proto je důležité o něm mluvit pomalu, srozumitelně a poctivě. Nejde o otázku, zda stavět, ale jak stavět?
Na úvod chci jasně říct jednu věc. Nikdo tady netvrdí, že současný stavební zákon funguje dobře, povolování staveb je rychlé nebo že systém nepotřebuje změnu. Současná úprava je složitá, roztříštěná a po letech novel často nepřehledná. Na tom se shodneme napříč politickým spektrem. Rozcházíme se ale v tom, jakým směrem se má změna vydat, protože zrychlit řízení tím, že oslabíme ochranu veřejných zájmů a práv lidí, není reforma. Je to rezignace na odpovědnost státu.
K této novele se velmi důrazně vyjádřil veřejný ochránce práv. Já ho v některých pasážích budu citovat. Ne se vším se s ním shodnu, ale byl bych rád, aby to tady na tom místě padlo a aby se o tom vedla i diskuse. Nejde o politický názor, který vlastně vydal, ale je to stanovisko orgánu, který chrání základní práva občanů. Ve svém dopise, který byl zaslán výborům, konstatuje: novela připouští výstavbu na úkor veřejných zájmů, jako je ochrana přírody a krajiny, památkové péče nebo závaznost územně plánovací dokumentace. A zároveň dodává: považuje za nepřijatelné, že tak zásadní změny jsou připravovány kvapně a bez dostatečné odborné diskuse. Tohle nejsou drobná upozornění, tohle jsou zásadní výhrady k samotné podstatě návrhu.
Jedním z hlavních problémů této novely je posun základní logiky zákona. Nově se do něj dostává princip, že stavbu je třeba povolit téměř vždy. Nepovolení je až krajní možnost a veřejné zájmy se mají řešit jen zmírňujícím opatřením. Zákon doslova říká, že dotčené orgány uplatňují nejmírnější prostředky, které jsou dostatečné k ochraně jimi hájeného veřejného zájmu. To v praxi znamená trvalý tlak na oslabování ochrany. Protože kdo bude rozhodovat o tom, co je ještě dostatečné a podle jakých jasně daných kritérií?
Fikce souhlasu. Tichý souhlas místo odbornosti. To je zrovna ten případ, kde bych potřeboval jasné stanovisko, což je vlastně jakoby zvlášť nebezpečné. Pokud se dotčený orgán nestihne vyjádřit ve lhůtě, má se za to, že souhlasí. Veřejný ochránce práv k tomu říká zcela jasně: to může v praxi znamenat, že se důležité dopady staveb vůbec neprověří. Tohle není administrativní detail, to je zásadní oslabení odborného posuzování. Zvlášť v oblastech, kde se rozhoduje o zdraví lidí, hlukové zátěži, ochraně vody, ochraně památek. Opravdu chceme, aby o těchto věcech rozhodovalo mlčení místo stanovisek?
Novela zavádí velmi vágní pojmy. Například u nadlimitních zdrojů hluku se má zkoumat, zda stavebník provedl všechna opatření, která lze po něm rozumně požadovat. Veřejný ochránce práv umožňuje, že pojem rozumnost je zcela nejednoznačný a vytváří prostor pro libovůli. Navíc novela opouští princip, že se hluk v území posuzuje v souhrnu. Jednotlivé stavby mohou projít, ale jejich kumulace může zcela zničit kvalitu bydlení. A stát pak řekne, každá zvlášť byla v normě.
Superúřad - to já jako starosta malé obce vidím jako jeden z největších problémů a iluze odbornosti. Novela masivně integruje agendy dotčených orgánů do státní stavební správy. Vzniká takzvaný superúřad, který má rozhodnout o stavebním právu, o ochraně životního prostředí, o památkách, o ochraně zdraví. Veřejný ochránce práv k tomu uvádí: myšlenka, že jeden úřad je odborníkem na vše, zní líbivě, ale není uskutečnitelná, a tak v krátkém čase. Důvodová zpráva přitom neřeší personální zajištění ani odbornou přípravu. Bez toho nejde o reformu, jde o centralizaci bez odpovědnosti.
Novela zásadně zužuje pojem přístupnosti, nově se vztahuje pouze na osoby se zdravotním postižením podle blíže neurčeného zákona. Zcela mizí senioři, rodiče s kočárky, těhotné ženy. Navíc novela umožňuje, aby se požadavky na přístupnost neuplatnily, pokud jsou ekonomicky nepřiměřené. Veřejný ochránce práv k tomu říká: stavební úřady se tím dostávají do role posuzovatele toho, zda je právo na důstojný život ekonomicky únosné. Tohle je krok zpět a velmi nebezpečný.
Dalším vážným problémem je omezení opravných prostředků u velkých takzvaně vyhrazených staveb. Nebude možné podat řádné odvolání, zbývá pouze soudní žaloba, a i ta má omezený rozsah. Veřejný ochránce práv konstatuje: vyloučení řádného opravného prostředku představuje zvláště závažné omezení práv účastníků, zrychluje řízení, ale oslabuje právní ochranu lidí.
A nakonec to nejzásadnější. Novela umožňuje povolit stavbu v rozporu s územním plánem. Územní plán přitom není formalita. Je to výsledek demokratického rozhodování obce, kompromis mezi veřejnými a soukromými zájmy, základní nástroj samosprávy. Veřejný ochránce práv říká jednoznačně: novela popírá téměř 50 let platnou zásadu závaznosti územně plánovací dokumentace. Tímto krokem stát říká obcím - plánujte si, ale my se tím řídit nemusíme, a to je zásah do principu samosprávy. ***
