Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Tady se odkazuju na § 1 odst. 3, respektive § 38 a § 39. Tedy znovu přesně to, co bylo kritizováno v roce 1989 a bylo důvodem k přijetí řady předpisů o ochraně životního prostředí na počátku devadesátých let. Je naprosto neakceptovatelné, aby soukromá bytová výstavba od stanoveného rozsahu byla vyhrazenou stavbou, a tak vytržena z klasického povolovacího systému se všemi negativními důsledky, které spočívají například v tom, že povolovat ji bude centrální stavební úřad bez místní znalosti, proti jehož rozhodnutí se navíc nebude možné odvolat, což je přímé popření principů dvojinstančnosti správního řízení a zvlášť v momentě, kdy takový záměr nebude podléhat posouzení orgánem životního prostředí, se jedná o neakceptovatelné ustanovení.

Novela stavebního zákona definuje stavby pro hromadné bydlení jako stavby s převažující funkcí bydlení s podlahovou plochou od deseti tisíc metrů čtverečních, to je cirka 100 až 200 bytů a zařazuje je mezi vyhrazené stavby. Rozhoduje o nich v jediném stupni úřad rozvoje území České republiky, viz § 5 odst. 7. Novela stavebního zákona navrhuje princip, že otázky řešené na úrovni územně plánovací dokumentace se při povolování staveb již neprojednávají. To je nově upraveno v § 123a stavebního zákona. A ten jasně říká, že má se za to, že stavební záměr umisťovaný v zastavitelném území v souladu s územně plánovací dokumentací a v souladu s požadavky na výstavbu je přípustný, a to i z hlediska jiných zákonů, jejíž požadavky byly zohledněny v územně plánovací dokumentaci. Je-li to potřebné, stavební úřad stanoví podmínky k zajištění ochrany veřejných zájmů a práv účastníků řízení. A dále má se za to, že povolení záměru v zastavitelném území je v souladu s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení, pokud záměr splňuje požadavky na výstavbu a odpovídá plánovanému charakteru území, běžné okolní zástavbě nebo běžnému užívání okolního území. A teď, což je samozřejmě důležité, při rozhodování v území, které již bylo v souladu se stanoviskem orgánů ochrany přírody vymezeno v územně plánovací dokumentaci jako zastavitelné území, se při povolení záměru neposuzuje krajinný ráz. Při rozhodování v území, které již bylo v souladu se stanoviskem orgánu ochrany zemědělského půdního fondu vymezeno v územně plánovacím dokumentaci jako zastavitelné, se při povolení záměru neposuzují podmínky pro odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu.

A důvodová zpráva k novému ustanovení § 193a stavebního zákona pak zní: V souladu s obecným pravidlem formulovaným v § 71 odst. 2 návrh zákona výslovně vylučuje z posuzování záměru stavebním úřadem posuzování krajinného rázu a podmínek pro odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, pokud bylo v souladu se stanovisky orgánu ochrany přírody a ochranu zemědělského půdního fondu dané území vymezeno jako zastavitelné.

Já myslím, že ti z vás, kteří jsou v komunální politice, tak si teďka dobře uvědomují, jakým způsobem se tvoří územní plán, co je všechno obsahem územního plánu a že v žádném případě nejde do takového detailu, aby tyto věci, které jsou právě v tuhletu chvíli vyloučeny z posuzování záměru, byly zpracovány právě v rámci územního plánu. Ostatně tohleto je všechno i uvedeno i v důvodové zprávě tohoto tisku, takže stačí si ji poměrně pečlivě přečíst a sama důvodová zpráva toto všechno obsahuje.

Aktuálně platná úprava tak je stanovena v § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny již nyní. Předpokládá možnost neposuzování krajinného rázu v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. To znamená, je možno neposuzovat již dnes krajinný ráz, ale samozřejmě ve spolupráci s orgánem, který je k tomu dnes určen, to znamená orgán ochrany přírody, nikoliv ten jeden, řeknu, superúřad. V praxi je takové území však teritoriálně omezené, například na území města je tímto územím jen takzvaná silně urbanizovaná krajina, spíše v centrálních částech města nebo převážně v části území města, což je orgán ochrany přírody. Takové podmínky nedohodl, protože to nebylo objektivně možné. Vyžadovalo by to řešit velice podrobně stovky lokalit tak, aby byly zajištěny podmínky pro řádné posouzení krajinného rázu tak, jak to předkládá zákon o ochraně přírody a krajiny.

Někdy je to zcela nemožné bez znalosti konkrétního záměru. Předkladatel novely stavebního zákona pomíjí skutečnost, že orgán ochrany přírody může při projednávání územního plánu stanovit výškovou regulaci, hmotovou regulaci, sklon střech, ale zásahem například do kulturní charakteristiky místa může být například i barva fasády záměru a současná právní úprava tak dává orgánu ochrany přírody možnost, aby například nepovolil záměr situovaný vedle kulturní památky, zámku, kostela, kde je například navrhovaná neakceptovatelná, jasně oranžová fasáda po celé ploše objektu. Jiným příkladem může být například záměr, který splňuje výškovou regulaci, hmotovou regulaci, sklon střechy, ale jsou navrženy rozsáhlé skleněné plochy působící vizuálně velice rušivě vedle přírodní památky.

Takovou eventualitu nelze nikdy stoprocentně předpokládat v rámci projednání územního plánu. A právě k tomu slouží § 12 jako v podstatě poslední záchranná brzda. O to bychom samozřejmě dnes podle nové novely přišli. Všechny eventuality nelze v rámci projednávání územního plánu postihnout. A to samozřejmě všichni víme. A ty excesy se také dějí. Pokud je obtížné a někdy nemožné v případě posuzování krajinného rázu stanovit ve fázi projednávání územního plánu podmínky tak, aby z hlediska § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny splnily nároky na ně tímto zákonem kladené, tak v případě zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je tyto podmínky nemožné stanovit spíše většinou, než někdy. Jakým způsobem a orgán ochrany zemědělského půdního fondu stanoví například kompenzační opatření, když nebude znát konkrétní záměr, jeho rozsah, způsob provedení stavby? Jen pro ilustraci zmíním například § 9 odst. 8 tohoto zákona, který říká: Orgán ochrany zemědělského půdního fondu posoudí žádost a její přílohy a shledá-li, že půda může být odňata ze zemědělského půdního fondu, vydá k tomuto odnětí souhlas, ve kterém zejména vymezí, kterých pozemků nebo jejich části se tento souhlas týká a za b) stanoví podmínky nezbytné k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu a pro naplnění veřejného zájmu na zadržení vody v krajině, což samozřejmě by v tuto chvíli nepřipadalo v úvahu a samozřejmě schválí plán rekultivace podle odst. 6 písm. d), popřípadě stanoví zvláštní režim jeho provádění z hlediska časového plnění o ukončení prací, jsou-li proto zvláštní důvody, například při lomové či povrchové těžbě uhlí, kaolinu nebo při geologických průzkumných pracích, zejména u velmi hlubokých vrtů. A dále orientačně vymezí, zda a v jaké výši budou stanoveny odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, konečná výše odvodů se stanoví podle § 11, a vymezí etapy u záměru prováděných na etapách.

Není vůbec zřejmé, jakým způsobem orgán ochrany zemědělského půdního fondu zajistí řádnou ochranu veřejného zájmu dle tohoto zákona již ve fázi schvalování územního plánu, zase z (nesrozumitelné) územního plánu, a všichni, kdo dělali nebo přišli do styku s územním plánem, tak ví, že prostě v rámci současné tvorby územního plánu a aktuální praxe toto prostě nejsme schopni, nejsme schopni zajistit, a to samozřejmě již ve fázi schvalování územního plánu.

Chtěl bych jenom zmínit, že jedním z několika bodů, které je povinen orgán ochrany zemědělského půdního fondu při povolování záměru posuzovat, jen pro info. V České republice zmizí přibližně 17,9 hektarů zemědělské půdy denně, což je plocha odpovídající asi 25 fotbalovým hřištím za každý den. Za posledních 100 let přišlo Česko o milion hektarů kvalitní zemědělské půdy, což představuje přibližně třetinu veškeré půdy v zemi. A to je ten hlavní důvod ochrany, kdy nesmí dojít k nekontrolované zástavě ploch územních rezerv, které nyní slouží k zemědělskému využití.

Dámy a pánové, závěrem bych chtěl říct, že ochrana veřejných zájmů, tak, jak je dosud upravena v ustanovení § 12 zákona č. 114, zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, nemůže být navrhovanou novou úpravou z podstaty věci účelně zajištěna. Navíc nelze obecně připustit nejen z hlediska ochrany životního prostředí, aby v novele stavebního zákona zůstalo ustanovení, které konstatuje, že stavební záměr umisťovaný v zastavitelném území v souladu s územně plánovací dokumentací a v souladu s požadavky na výstavbu je přípustný, a to i z hlediska jiných zákonů, jejichž požadavky byly zohledněny v územně plánovací dokumentaci. ***