Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(15.30 hodin)
(pokračuje Gabriela Svárovská)
Oligarchizace se neděje jedním zákonem, děje se po krocích. Oligarchizace státu nemusí probíhat dramaticky, že někdo přijde a řekne: Odteď stát patří mně. Probíhá nenápadně, postupně, oslabují se pravidla, kontrola, stabilita, odbornost a nakonec rozhodování státu začne obsluhovat zájmy vlivných a přestane sloužit veřejnosti.
Pokud dnes otevřeme dveře k rychlejším personálním zásahům bez účinných brzd, vytváříme prostředí, kde se soukromé zájmy prosazují snáz, protože odpor je pro úřednictvo hůř dosažitelný, drahý a riskantní. Tahle logika byla patrná i v posledních týdnech. Předvánoční reorganizace, rychlé přesuny a zásahy do klíčových pozic. Ať už tomu říkáte jakkoliv, ukazuje to způsob rozhodování o státní správě. Změny systemizace nebyly projednány s odbory, a tím se dostaly za hranu zákona. A já se obávám, že tento návrh, tento návrh zákona je cesta jak z podobných čistek udělat nový standard.
Co je na návrhu špatně? Pět zásadních problémů. Za prvé, špatný proces. Obchází se standardní příprava zákona. To jsme tady už probírali včera. Je to poslanecký návrh, který obchází standardní legislativní proces, mezirezortní připomínkové řízení, širší odbornou debatu, stanoviska klíčových institucí. Opět nebyl návrh projednán s odbory, s Odborovým svazem státních orgánů a organizací. Uspěchanost a tajnosti se vždycky promítnou do kvality a také do rizika protiprávnosti, a to je i případ těchto dvou tisků.
Za druhé, rozklad pojistek proti neoprávněnému politickému vlivu. Návrh ruší bez náhrady pozici nejvyššího státního tajemníka a institut služební komise, tedy mechanismy, které mají sloužit jako brzda politických zásahů do vrcholových pozic státní správy. A není rozhodující, kolikrát byly použity, ale že existují. Brzda, účinek a úloha brzdy je poskytovat ochranu a právě zamezovat zneužívání. Současně by státní tajemníci na ministerstvech byli nově jmenováni ministry se souhlasem premiéra. To je velká změna. A kdo si myslí, že to nemá politický rozměr, tak to jen nechce připustit. Neprávem vyhozeným státním zaměstnancům má zůstat v praxi na obranu individuální soudní spor, který, jak víme, v Česku trvá roky. To není ochrana, to je signál. Buďte zticha, nikdo se vás nezastane, a pokud budete chtít bojovat, budete bojovat dlouho a draho. Výsledkem má být zcela jistě autocenzura.
Za třetí, ještě větší roztříštěnost, ještě větší rezortismus. Zrušením centrálních koordinačních kapacit přijdeme o metodické vedení a sjednocování procesů napříč ministerstvy. Vznikne ještě více roztříštěný model, kde si každý rezort pojede po svém. Přitom dlouhodobý trend moderní správy je právě opačný: posilovat strategické řízení a koordinaci.
Za čtvrté, nerovnováha práv a povinností a odchod odbornictva. Návrh zachovává a místy rozšiřuje povinnosti a omezení státních zaměstnanců, ale ruší kompenzační a stabilizační prvky, procesní ochranu, přezkum, garance při organizačních změnách, ochranu proti politickým zásahům, a to má mít naprosto jasný praktický dopad. Úřady budou jako zaměstnavatelé ještě méně konkurenceschopné, ještě méně atraktivní pro špičkové odborníky a odbornice. A v situaci, kdy stát zoufale potřebuje právníky, analytičky, ekonomky, odborníky v oblasti IT, tohle je cesta špatným směrem.
Za páté, chaos. Předpoklad účinnosti k 1. červenci 2026 je nerealistický. Zrušením současného služebního zákona spadne celá řada prováděcích předpisů, služebních předpisů a vnitřních pravidel a není reálné je v tak krátké době nahradit tak, aby nevznikl právní a organizační zmatek. A zmatek ve státní správě vždycky znamená jediné: zpoždění, chyby, spory a další náklady. Proč je to i téma peněz? Slabý stát je drahý stát. Často slyšíme: zefektivníme stát, ušetříme, zrychlíme. Jenže slabý stát je drahý stát. Drahý je proto, že platí za chyby, platí za protiprávně přidělené dotace, platí za cinknuté a předražené zakázky, platí za neúčinnou kontrolu, platí za soudní spory a platí za rozpad profesionálních kapacit, protože zkušené lidi s profesionální ctí v takové státní správě neudržíte.
Ještě evropská dimenze. Evropské fondy nejsou peníze z Bruselu zadarmo. Je to systém, kde Evropská unie v zásadě říká: utraťte peníze na určené cíle podle pravidel a my vám ty výdaje zpětně proplatíme. A aby to fungovalo, Evropská unie musí věřit, že stát má stabilní a profesionální správu. Transparentní výběr lidí, kontrolní mechanismy, odolnost proti politickému ovlivňování a střetům zájmů. Proč na tom záleží? Protože když se objeví pochybnosti o transparentnosti zakázek, o nezávislosti kontrolních mechanismů, o tlaku na úředníky, Evropská unie má nástroje. Může pozastavit proplácení některých výdajů, může uložit finanční korekce, tedy říct: Tohle, tuhle část, vám zpětně neproplatíme. A v krajním případě to dopadne tak, že projekty buď stojí, nebo se platí z českého rozpočtu. Také máme v tomto směru bohaté zkušenosti.
Už jsme to v historii zažili. V minulosti byly evropské platby v Česku v některých programech přerušovány kvůli problémům v systému řízení a kontroly. Neznamená to, že zítra někdo zmáčkne červené tlačítko, ale říkám, že tenhle návrh zvyšuje riziko, že pro Evropskou komisi bude český systém méně důvěryhodný. A proč to zmiňuji? Protože v roce 2014 se služební zákon zaváděl mimo jiné i proto, že Evropská komise chtěla pojistku, aby rozhodování o evropských penězích nebylo snadno politicky ovlivnitelné. To byla praktická ochrana peněz evropských i českých. A tohle riziko teď znovu otevíráme. Opravdu si nemyslím, že německý, francouzský a další daňový poplatník bude sypat peníze do cinknutých státních zakázek v České republice. Evropští i čeští daňoví poplatníci nemají platit za systém, kde se kontrola oslabuje prostřednictvím personálních zásahů. Kdo si myslí, že tohle EU nebude zajímat, ten si neuvědomuje, jak tvrdé a detailní jsou audity a jak drahé jsou finanční korekce.
Ano, chceme reformu. Státní správu reformovat musíme, respektive musíme v reformě pokračovat. V reformě, kterou zahájila minulá vláda. Ale tento návrh neřeší hlavní problémy, neřeší prakticky žádné problémy, které státní správa ve skutečnosti má. Hlavní problém je zastaralý a nekonkurenceschopný platový a kariérní systém a neefektivní řízení. Předložený návrh místo řešení těchto problémů zvyšuje riziko politizace a neposkytuje elementární záruky neutrality. Pojďme jednat o reformních krocích, pojďme jednat o zákonu o státní službě, který bude řešit to potřebné: posílení role státního tajemníka jako šéfúředníka, který koordinuje vrcholné úředníky a odpovídá ministrovi za výsledky. Skutečně jednotná státní služba a funkční řízení vrcholného managementu, aby se kvalitní lidé dali přivést, udržet a rozvíjet. Reforma platového systému, aby stát dokázal soutěžit o odborníky podle reality trhu práce a podle výkonu. Zefektivnění řízení, projektové řízení a koordinace napříč úřady. Digitalizace, automatizace a využití umělé inteligence v rutinních procesech.
Poslední novela účinná od 1. ledna 2025 upravila některé dříve kritizované prvky, ale její dopady, jak víme, a už se to tady dneska rozebíralo, ještě nebyly vyhodnoceny. Není proto poctivé tvrdit, že systém je nějak vyčerpaný, že musíme jednat okamžitě a celé to překopat, bez dat, bez hodnocení a prakticky naslepo.
Závěrem, vážené paní kolegyně, vážení páni kolegové, návrh zákona není dobře připraven, není podložen analýzou, vznikal mimo standardní proces, oslabuje klíčové depolitizační pojistky a vytváří riziko pro neutralitu státu, a tím i pro to, aby o veřejných penězích rozhodovala pravidla, a ne vliv. ***
