Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(23.00 hodin)
(pokračuje Michaela Moricová)
Znáte snad někoho, kdo na úřady chodit chce, že je to jeho oblíbená Kratochvíle? Škrty v rozpočtu DIA znamenají jediné, projekty se budou protahovat, prodražovat, rozpadnou se odborné týmy a stát bude ještě víc závislý na externích dodavatelích. To není úspora, to je drahý a pomalý moloch, kterému říkáme stát, to je staré myšlení těch, kteří nevěří tomu, že se dá rychle jít kupředu a zjednodušovat.
A nejde o izolovaný krok. Vláda zároveň zrušila program Digitální Česko na Úřadu vlády, tedy rámec, který měl dlouhodobě koordinovat digitalizaci veřejné správy i celé společnosti. Jeho konec k 31. prosinci 2025 je symbol, je to symbol toho, že tahle vláda digitální budoucnost České republiky neřeší a ona tak nějak neřeší budoucnost celkově. Jde ale hlavně o symbol snahy odstranit vše, co připomíná, že Piráti odvedli dobrou práci a umí posouvat stát kupředu.
To je tak nízké a neprozíravé, že je to vlastně hloupě ideologické. Vláda ráda mluví o efektivitě, ale škrtá právě tam, kde by stát mohl dlouhodobě šetřit.To je čas občanů, jejich nervy i peníze. Místo modernizace a pomoci lidem slyšíme hrozby návratu EET, takže zjednodušovat a pomáhat se vám nechce, ale kontrolovat každou transakci a zaklekávat na podnikatele, to je sen slabé vlády v čele se slabým premiérem Andrejem Babišem.
Už teď je přitom jasné, že návrat Andreje Babiše k moci povede ke zhoršení situace, nikoliv ke zlepšení. Tahle vláda nemá žádná skutečná řešení v rámci krize bydlení ani rostoucích životních nákladů. Řeší jen sama sebe, nikoliv budoucnost České republiky a jejich občanů.
Piráti to vidí jinak. My budeme bojovat za dobrá řešení, za stát, který funguje, za moderní Česko, které se dívá dopředu a ne zpátky k modelům, které nás posouvají k Rusku a k Maďarsku. Proto tento rozpočet nemůžeme podpořit. Není to rozpočet moderního státu, ale rozpočet, který bere digitalizaci a celkovou modernizaci jako náklad a ne jako investici do budoucna. Rozpočet vlády, která místo posunu země všechno zhoršuje, tedy kromě situace Agrofertu, čímž se dostávám vlastně k tomu, že tahle vláda je koalicí Motoristů sobě, Kremlu sobě a Agrofertu sobě.
A já se ptám, jestli vůbec něco zůstane pro občany? Protože pokud chceme stát, který lidem pomáhá a ne jim život jenom komplikuje, musíme do digitalizace investovat nejen slovy, ale konkrétními prostředky a přesně to tento návrh rozpočtu nedělá. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Tomio Okamura: Tak nyní vystoupí paní poslankyně Gabriela Svárovská a připraví se pan poslanec Bendl.
Prosím, máte slovo.
Poslankyně Gabriela Svárovská: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážení páni ministři, připozdilo se, tak vás ušetřím rozboru rozpočtu svých dvou nejoblíbenějších rezortů, a to je rezortu zahraničí a rezortu životního prostředí. Hezky to tady shrnul pan kolega Martin Šmída a děkuju také kolegyni Kátě Demetrashvili, že zmínila program transformační spolupráce, který jsem na Ministerstvu zahraničních věcí před 20 lety založila a který 20 let fungoval v letech lepších, v letech horších, v letech tučnějších i letech hubenějších a přinesl České republice reputaci, přinesl inspiraci mnoha jiným zemím světa, jako například Švýcarsku, které nyní podle programu transformační spolupráce buduje svůj vlastní program podpory lidských práv a demokracie.
Přinesl také vhled do situace v mnoha zemích světa, který je neocenitelný, protože diplomacie, pane ministře, to jsou především informace, to je především přehled o světě, to je především porozumění světu, bez kterého se neobejde ani vaše nejoblíbenější disciplína, kterou je ekonomická diplomacie.
Vážená paní ministryně, nemám ráda váš rozpočet, ale vážím si vaší trpělivosti a vytrvalosti, se kterou tady posloucháte naše projevy. Poslouchám dnešní debatu o rozpočtu, slovní potyčky o tom, kdo je tady nejpravicovější a slyším upřímnou bezradnost, kde ještě škrtat. Opoziční výhrady ke škrtům jsou oprávněné, stejně jako výhrady k obcházení rozpočtové odpovědnosti. Jenže v téhle rovnici chybí jedna strana, jedna klíčová část, a to je příjmová strana rozpočtu. Když stát neumí férově a rozumně vybrat peníze, nakonec to vždycky skončí u jediného řešení, oslabení veřejných služeb, institucí a kapacity státu. A pak se můžeme donekonečna dohadovat o tom, kde bude škrtání bolet míň. V návrhu rozpočtu podle mého názoru chybí prioritizace, férovost a odpovědné příjmy. Chybí jasná priorita investic, které zvyšují dlouhodobou odolnost země. Které to jsou? Vzdělání, věda, výzkum a inovace, veřejné zdraví. A mimochodem, pan ministr pro prevenci mě nepřesvědčil, že plně vnímá komplexnost tématu zdraví.
Je to dostupné bydlení a sociální soudržnost, je to ochrana nenahraditelných přírodních zdrojů a energetická bezpečnost. Tohle jsou investice, které se vrací a bez nich budeme pořád jenom hasit krize.
Druhá věc je férovost, jsme ochotni šetřit na službách pro lidi a na investicích do budoucna, ale u extrémních majetků se pořád tváříme, že vyrostly na stromě, že vznikly někde ve vzduchoprázdnu, nějak mimo veškeré zdroje přírodní, lidské, intelektuální, tvořivé, mimo veškerou infrastrukturu této země, nějak samy od sebe, bez vazby na cokoliv.
A teď zásadní fakt, který v téhle místnosti dneska ještě nezazněl. Příjmová strana státního rozpočtu byla v posledních letech vědomě vybrakovaná a ničím nahrazená nebyla. Slon v místnosti je zrušení daně ze superhrubé mzdy. Národní rozpočtová rada už v roce 2020 vyčíslila, že při tehdy prosazovaném nastavení mohly veřejné rozpočty přijít až o 88 miliard korun ročně. A zároveň tehdy zaznívalo i z Ministerstva financí, že neexistuje plán, jak tento výpadek kompenzovat, a tedy že si stát pomůže dluhem.
Tohle je jádro problému. Výpadek se stal strukturálním a náhrada nikdy nepřišla. Chci připomenout ještě jeden třetí rozměr strukturální nespravedlnosti. Náklady znečištění. Zelená politika stojí na jednoduchém férovém principu znečišťovatel platí. Platí za skryté náklady, za škody na krajině, přírodě, na lidském zdraví a ano, i na klimatu, protože změna klimatu přináší obrovské náklady v podobě extrémů počasí a sanace škod, které způsobují.
V tom je ve skutečnosti podstata útoků na zelenou transformaci. Není ve výhradách k evropským pravidlům, které často dost nešikovně a přepjatě implementujeme, o tom se dá a má diskutovat. Útoky na zelenou transformaci, útoky hloupé, smyšlené, pavědecké a záměrně manipulované jsou o tom, kdo ponese skutečné náklady, jestli platí znečišťovatelé nebo občané a ano, i podnikatelé, svým zdravím, zničenou krajinou, pesticidy v půdě, znečištěním ve vodách, účty za energie, škodami po povodních a suchu, zatímco část velkých znečišťovatelů dostává dotace, výjimky, slevy nebo účet schová do cen a dividend.
Pokud vláda hledá stabilní příjmy a zároveň chce chránit lidi, nemůže dál tolerovat, aby environmentální náklady nesli všichni a zisky privatizovalo pár velkých. Když mluvíme o deformacích, musíme mluvit i o nadměrných dotacích pro agroprůmysl a další silové hráče. V praxi se dlouhodobě posiluje koncentrace jejich ekonomické moci a jejich oligopolní postavení, které tlačí dolů malé a střední podniky, farmářky, sedláky, sadaře a zelinářky a nakonec i spotřebitele, kteří zaplatí víc za menší kvalitu potravin. Nejvyšší kontrolní úřad popsal případy, kdy nastavení podpory umožnilo, aby významná část dotací šla velkým podnikům, například když 37 z 51 projektů připadlo na velké firmy a dotace šly do stovek milionů až miliard, protože podmínky zvýhodňovaly velké projekty, anebo se za malými podniky skryly ty velké.
Přestaňme dotacemi posilovat koncentraci a silové hráče, když pak v rozpočtu ospravedlňujeme škrty na veřejné služby, ochranu krajiny a zdraví. ***
