Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(19.40 hodin)
(pokračuje Jiří Pospíšil)
To je potom jako rezignace na fungování státu. My nemůžeme platit všechny dluhy za někoho, kdo je má podle zákona platit, protože vězení je dražší, jo. Tak tahle logika by vedla k tomu, že se nám rozpadne systém povinnosti, systém plateb a tak dále. Z mého subjektivního pohledu, je to můj názor, jo, do té debaty, která tu zazněla. Ale měli bychom fakt zvážit, jak ty prostředky jsou. Takže to je nějaká moje... K tomu moje postřehy, nějaké moje přihlášení í se k tomu tématu.
Je fajn, že tu debatu otevíráme, byť já budu vždycky tvrdit, a snad mě tady paní profesorka nenařkne, že to je ješitnost tehdejšího předkladatele trestního zákoníku, že já bych byl rád, aby trestní zákoník byl novelizován, opravdu je to zákoník, návrhy Ministerstva spravedlnosti, holt to trošku bude o pár měsíců případně delší, a aby fakt proběhla debata na ústavně-právním výboru, protože já neumím posoudit ta fakta, a omlouvám se, teď to myslím fakt věcně, od kolegů, kteří to navrhují a zastávají tu novelu, jestli po těch třech měsících, ale fakt tak jasná fakta (?), jestli máme jít vrácením té restrikce. Ono kdyby to bylo třeba s půlročním odkladem, připravilo to ministerstvo, byla už nějaká fakta z justice, od exekuční komory a tak dále, tak bychom třeba tu věc mohli posoudit ještě komplexněji v návaznosti na další instrumenty.
A moc prosím, pane ministře, mohu-li si to dovolit jako řadový, nevýznamný opoziční poslanec, koukněme se na tu exekuční rovinu, kterou jsem tu zmiňoval, ten náš příběh zabavování řidičských průkazů, a pokud uvažujete s variantou posílit to ještě o další takovéto možné restrikce vůči dlužníkům, já to vítám a velmi rád se do té debaty na ústavně-právním výboru zapojím.
Takže děkuji, že jste mě takto vyslechli. Debata je zajímavá a rád se do ní na tom výboru zapojím. Děkuji pěkně.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Tak, nyní vstoupí pan poslanec Dvořák, připraví se paní poslankyně Decroix, a ta už, mám pocit, vystupovala s přednostním právem. Tak, prosím.
Poslanec Karel Dvořák: Děkuji, pane předsedající. Dobrý večer, dámy a pánové. Ta debata zjevně si zaslouží hodně prostoru. Myslím si, že jsme slyšeli mnoho zajímavých pohledů na celou tuto věc z mnoha různých perspektiv a rád bych na začátek zdůraznil, že všechny ty perspektivy považuji za legitimní. Trestní právo je určitým vyjádřením hodnot naší společnosti, ale já bych si přál, aby mnohem více tyto hodnoty byly vpisovány do trestního kodexu nikoliv na základě pocitů, ale dat. A tomu bych se rád ve svém příspěvku k tomuto tématu věnoval.
Je to prostě totiž tak, že v České republice každý měsíc čekají tisíce dětí na zaplacení peněz, které jim dle zákona náleží. Tyto děti nechtějí nic mimořádného, chtějí prostě výživné, které jim soud přiznal. A já bych byl moc rád, kdybychom se dnes věnovali otázce, ne jak přísněji trestat, ale jak tyto peníze skutečně dostat k těm dětem, které je potřebují.
Na našich stolech máme návrh, a opět poslanecký, byť se jedná o možná počtem písmen relativně malou změnu, ale věc významnou. Jedná se o konstrukci skutkové podstaty a velice mě mrzí, a hněvám se na předkladatele, že zvolili tuto cestu a nenechali tento návrh projít standardním způsobem. Tento návrh tedy do určité míry chce zvrátit reformu, nebo sadu změn, chcete-li, která je účinná od 1. ledna tohoto roku, a zpřísnit trestnost zanedbání povinné výživy podle toho již několikrát zmiňovaného § 196 trestního zákoníku.
K těm datům malý komentář. Nalejme si, dámy a pánové, čistého vína. To, o čem tady mluvíme, o té generální prevenci, tak k tomu žádná data prostě neexistují. Není možné stanovit, dokázat, změřit, jaké množství lidí odradí od nějakého nezákonného jednání to, že je něco takového zakázáno. Jistě, nějaký účinek to má, ale myslím si, že exaktně ho změřit nemůžeme. Máme ale jiná data, a těm bych se rád věnoval.
Co tedy bylo platné, účinné do konce roku 2025? Trestné bylo pouhé nedbalostní neplacení výživného po dobu delší než čtyř měsíců bez ohledu na to, zda dítě reálně strádalo. Výsledek byl ten, že sedm procent všech trestných činů v zemi se týkalo právě tohoto § 196. Dalším následkem tím pádem bylo také to, že každoročně za to byly odsuzovány tisíce osob. Slyšeli jsme tady už ten přesný rozpad toho, jak ty tresty dopadly, jaké tresty byly uloženy.
Jaká ale byla reálná efektivita? Institut pro kriminologii a sociální prevenci ve svém výzkumu zjistil, že trestní stíhání vedlo ke skutečnému splacení dluhu na výživném u pouhých sedmi procent pachatelů. U zbývajících 93 procent to přineslo jen náklady pro stát, pro soudní soustavu a samozřejmě i pro samotné rodiny.
Zastánci kriminalizace často argumentují institutem účinné lítosti, tedy možností zániku trestní odpovědnosti, pokud dlužník nakonec zaplatí. Ale podívejme se, co to v praxi pro samoživitelku nebo samoživitele znamená. Nejprve musí čekat minimálně čtyři měsíce, pak podat trestní oznámení, pak čekat další měsíce na soudní řízení. A výsledek? I ten úzký okruh případů, kde účinná lítost vůbec přichází v úvahu, tvoří podle dat Nejvyššího státního zastupitelství jen přibližně 10 procent trestních věcí. A jen u části z nich nakonec dojde ke skutečnému zaplacení. Pro drtivou většinu rodin jde tedy jen o dlouhé období ekonomické nejistoty a psychické zátěže s krajně nejistým výsledkem.
Existuje ještě jeden ekonomický paradox, který musíme pojmenovat. Průměrný čistý měsíční příjem vězně se pohybuje kolem 7 000 korun, mám-li správná data, je možné, že se jedná o starší číslo. Ale pro tu ilustraci si myslím, že to je zcela dostačující. Z toho je na výživné určena jedna třetina, tedy přibližně 2 300 korun. Přitom průměrná mzda téhož člověka na svobodě je trojnásobná, tedy přibližně 22 000 korun. Uvěznění tak reálně snižuje schopnost dluh splácet, Nemluvě o tom, že ne všichni uvěznění pracují. Zaměstnanost vězňů je cirka 60 procent práceschopných osob a o to méně pracují ti, kteří jsou uvězněni na kratší dobu, tedy typicky za ty společensky méně nebezpečné trestné činy, mezi které neplacení výživného patří.
Další zajímavé číslo, kterým bych rád argumentoval pro to, abychom nepřijali ten návrh, který teď projednáváme, je to, že tomu odpovídá i padesátiprocentní míra recidivy u tohoto trestného činu, což si myslím, že rozhodně není výzva k přísnějšímu trestání, ale je to exaktní důkaz toho, že trestní represe chování dlužníků nemění. Naopak cirka podmíněných trestů se přeměnila v nepodmíněné, čím vznikla procesní spirála neplnění, trest, ztráta zaměstnání, ještě větší dluh, další stíhání. A i tam, kde k nepodmíněnému trestu nedojde, zanechá odsouzení záznam v Rejstříku trestů. Fikce bezúhonnosti, tedy to, že na pachatele se hledí, jako by nebyl odsouzen, se při trestu odnětí svobody nebo podmíněném trestu neuplatní automaticky a je vázána na splnění zákonných podmínek. Záznam v rejstříku tak může dlužníkovi zásadně ztížit nalezení zaměstnání a tím i schopnost výživné do budoucna vůbec platit. Trestní postih tak paradoxně oslabuje přesně tu schopnost, jejíž posílení má být jeho cílem. Nemluvě o tom, jak v uvozovkách dorazí už tak často katastrofické vztahy k rodině
Novela číslo 270 z minulého roku přinesla do našeho právního řádu přesně to, co trestní právo vyžaduje, princip ultima ratio, tedy využití trestního práva jako nejzazšího prostředku, který nastupuje až tehdy, kdy jiné nástroje selhaly. A tady, kolegyně a kolegové, si neodpustím malou poznámku. Nikdy jsem neslyšel tolikrát to sousloví ultima ratio, jako v tomto sále, když jsme projednávali vydání, respektive nevydání předsedy vlády a předsedy této Sněmovny. Mnozí z vás tímto principem trestního práva opakovaně argumentovali. Tak já bych byl rád, kdybyste si na tuto trestněprávní zásadu vzpomněli i při vaší legislativní práci. ***
