Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(20.10 hodin)
(pokračuje Vendula Svobodová)
Neplacení a především neobdržení výživného je tolik zásadní pro rodinný rozpočet samoživitelů, že bychom se měli spíš než na to trestání soustředit právě na to, a to je ta podstata, a to jsou ty chybějící finance v rodinném rozpočtu. Předně je potřeba říct, že neplacení výživného není nic, co by stálo, co by nestálo, tak pozor, aby bylo jasno, takže to není, co by nestálo za veřejné odsouzení. To je samozřejmě špatně. To se tady všichni na tom shodneme, že skutečně rodiče mají ty svoje děti vyživovat. Tu povinnost mají. Ale vlastně my se musíme ptát na to, co ty děti? Jako dostanou to, na co mají nárok? Pokud ten rodič je skutečně ve vězení, tam se ta situace stěžuje i pro toho rodiče i pro zbytek té rodiny.
Dnes v Česku držíme ve věznicích přibližně 18 až 20 000 osob, což jsou data Vězeňské služby, trošku jsem to zaokrouhlila. A teď se pojďme podívat, kolik stojí vlastně ten jeden vězeň. Ten jeden vězeň stojí stát zhruba něco mezi dvanácti sty až osmnácti sty korunami denně. Takže v průměru počítám 1 500 korun denně, což je 45 000 za měsíc. A to nezapočítávám žádné další náklady započítávám pouze a jenom tu vězeňskou soustavu už do toho nejsou započítané soudy, není do toho započítaná policie, nejsou do toho započítané třeba OSPODy a třeba i náklady na nějaké další programy.
A teď si vlastně položíme jednoduchou otázku, kolik činí to maximální státem hrazené výživné? A to jsou 3 000 měsíčně. Měsíčně. Takže tady máme 45 000 měsíčně náklady na jednoho vězně a 3 000, které to dítě, pokud se nepovede vymoct nic, tak dostane od státu. A mně přijde, že ten model je vysoce ekonomicky neefektivní, ale ve výsledku je i kontraproduktivní. Ta osoba ve výkonu trestu buď nepracuje, nebo pracuje velmi omezeně a dostává jenom část toho svého výdělku. Ten člověk nevytváří žádné hodnoty, nemá vliv na tu svoji rodinu. Má taky z toho výkonu trestu velmi malou možnost uzdravit ty svoje zpřetrhané vztahy, spíš jako naopak, a především tedy nepřispívá na tu výživu svého dítěte, což je ta podstata.
Trestem tady tedy nevymáháme výživné. A trestem to jeho placení fakticky znemožňujeme. A po návratu ten trestaný člověk má ještě nižší šanci najít si nějakou slušnou práci, která by ho uživila. A pak tu ještě máme ten pocit toho vzdoru, který v něm určitě ve věznici nějakým způsobem narostl nebo se vytvořil nebo pracoval.
Tak a taky tady nesmíme přehlížet otázku recidivy, kdy podle těch dostupných dat máme dvě třetiny, že se nám dvě třetiny odsouzených osob po propuštění do věznice vrací. To znamená, že to vězení jednoduše nám nevede k té nápravě, ale k reprodukci problému. Vytváříme tím prostředí, které spíše upevňuje sociální vyloučení než nějakou odpovědnost. A to vlastně pořád se pohybuju v nějaké datové rovině.
Už to tady zaznělo od kolegů a kolegyň, kolegů, já jsem ty kolegyně vlastně tak dobře neslyšela, přišla jsem později, takže od kolegů tady zaznělo, že existují i vhodnější nástroje. A já s tím souhlasím. Můžeme vymáhat to výživné u člověka, který je na svobodě, dá se mu zabavit majetek, dá se mu pozastavit to řidičské oprávnění, což se ukázalo jako velice efektivní, že těm lidem to skutečně vadí, když ten řidičák nemají, je to svým způsobem i nějaká statusová záležitost, ale je to i pro ně jako svoboda. Oni když nemají ten řidičák, tak jsou prostě místa, kde ten autobus nezajíždí tak často, jsou místa, kde zajíždí třeba i jenom třikrát denně. A věřte tomu, i já pocházím z takhle malé vesničky, kde jsme měli tři spoje denně. A tam si prostě bez řidičáku úplně neškrtnete. Zároveň můžete seškrtat některé ty požitky. Určitě tady už padlo, že se dají omezit vstupy třeba na fotbal. Někoho to skutečně může bolet. A pak samozřejmě tu máme to náhradní výživné vyplácené státem.
Takže cílem je více ty dlužníky motivovat k placení a zároveň tím pádem zajistit reálnou podporu pro děti. A to je to podstatné. O to tady jde. Takže pojďme se bavit o tom, jak dát jistotu těm ohroženým rodinám. Ne o tom, že budeme ve vězeňském systému zabetonovávat další lidi, kteří i když se vrátí, tak jich dvě třetiny v nedlouhé době po propuštění v té věznici opět skončí.
A pokud tady není problém platit v průměru 45 000 měsíčně za náklady za odsouzenou osobu, nemusel by být tedy problém navýšit i to maximální možné výživné placené státem, u kterého víme, že reálně té rodině pomůže, že skutečně ty peníze potřebují, že je dobře využijí. Jinými slovy, místo toho, abychom směřovali peníze na provoz věznic, pojďme je posunout k dětem, k rodinám, o které skutečně jde.
A já jsem si vědoma toho, že tady výrazně zjednodušuji. Ale víte co, já si to můžu dovolit, protože vy vlastně taky zjednodušujete. Posílat poslaneckou novelu sem v devadesátce bez nějaké chuti o tom jakoby výrazně diskutovat mně ukazuje, že vlastně o tu diskusi úplně nestojíte. A proto jsem se tady mohla uchýlit k řadě zjednodušení a jít jenom po té podstatě, protože to je asi to maximum, co by právě případné projednání v té devadesátce připouštělo.
To je asi tak všechno, co jsem k tomu chtěla říct. Podstata je opravdu taková. Pojďme ty peníze přesunout k těm rodinám. Není potřeba lidi uzavírat ve vězeňském systému, když víme, že jim k nápravě nepomáhá. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji paní poslankyni. A máme před sebou vlastně dvě poslední vystoupení v rámci obecné rozpravy, nyní tedy pan poslanec Jan Bureš a potom pan poslanec Marian Jurečka. Máte slovo.
Poslanec Jan Bureš: Dobrý den, pane ministře. Dobrý den, pane místopředsedo. Dobrý den, páni ministři. Oni mě zdravili persenlich (osobně), tak já jim takto odpovídám.
Vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, dovolte mi, abych se ujal slova k tomuto neuvěřitelnému a nebojím se říci možná i historicky odborně zcela pomýlenému návrhu, který se k nám dostal pod označením sněmovní tisk číslo 115. Předstupuji před vás pocitem naprostého zmaru, protože jsem věřil, že určité civilizační a legislativní debaty už máme v České republice za sebou, že jsme se posunuli.
Když jsme v této Sněmovně nedávno schvalovali novelu trestního zákoníku, kterou jsme konečně zrušili tu automatickou nesmyslnou hrozbu vězení za neplacení výživného, oslavovali jsme to. Oslavovali jsme to společně s předními odborníky na trestní právo, s kriminology, s probačními úředníky a s řediteli našich přeplněných věznic. Udělali jsme krok k moderní Evropě 21. století. Rozloučili jsme se s konceptem dlužnických vězení, která do moderního státu prostě nepatří.
A co se děje dnes? Současná vládní koalice zjevně ve snaze nahnat laciné politické body u té části veřejnosti, která volá po co nejpřísnějších trestech pro všechny a za všechno, nám tu předkládá návrh, kterým chce toto kolo dějin otočit zpět. Chcete to celé zvrátit.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, cítím povinnost tu stát a hájit ten obrovský kus dobré práce, který jsme tu odvedli. A budu to hájit velmi podrobně, argument po argumentu, číslo po číslu, tak dlouho, dokud si předkladatelé z vládní koalice neuvědomí, jakou destrukci by schválení tohoto tisku způsobilo.
Začněme úplně od základu, od samotné filozofie práva. Musíme si položit jednu zcela fundamentální otázku. Proč vůbec stát neplacení výživného trestá? Co je naším cílem? Odpovězme si na to sami. Je vaším cílem ukojit jakousi prvoplánovou touhu po krevní mstě? Je cílem zničit toho dlužníka tak, aby se už nikdy nezvedl ze dna? Nebo je hlavním cílem, jediným a skutečným cílem, zajistit, aby to dítě dostalo své peníze? Já pevně doufám, že se všichni shodneme na tom druhém. Jde nám o dítě.
A teď se podívejme na to, jak do tohoto vznešeného cíle zapadá váš návrh na znovuzavedení vězení. Osoba ve výkonu trestu se ocitá za mřížemi, cvakne zámek a v ten moment ten člověk ztrácí jakoukoliv možnost pracovat ve svém běžném zaměstnání. Stát mu to zakáže. Možnost práce ve věznicích jsou u nás stále velmi, velmi omezené. ***
