Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

A když už ten vězeň práci dostane, jaká je realita? Pojďme si to rozebrat. Zaměstnanost vězňů sice roste, ale odměny jsou absurdně minimální. Vězeň pobírá takzvanou pracovní odměnu, ze které se mu okamžitě strhávají poplatky. Celých 32 procent jde na úhradu nákladů samotného výkonu trestu, tedy platí státu za to, že ho vůbec vězní. Dále se mu strhává na další poplatky. Co reálně zbude na to výživné? Zůstane mu několik stokorun, v tom nejlepším naprosto ideálním případě nízké jednotky tisíc měsíčně. A to mluvím o těch šťastnějších, kteří práci ve vězení dostanou. Z takové částky nikdy nesplatí ani ten základní dluh, natož nabíhající úroky, penále a náklady exekutorů. Výsledkem je dokonalý paradox. Vy chcete trestat člověka za to, že neplní povinnost a jako trest zvolíte to, že mu tu povinnost objektivně a fyzicky znemožníte plnit. Vězení neřeší výživu dítěte, vězení řeší jen politické PR předkladatelů.

Pojďme se nyní podívat na situaci z pohledu toho nejzranitelnějšího – z pohledu toho dítěte. Vládní koalice se tu často zaštiťuje zájmem dětí. To je ale, s prominutím, jen zástěrka. Co potřebuje dítě samoživitelky nebo samoživitelé? Dítě nemá bytostný zájem na tom, aby otec nebo matka seděli v cele v teplákách s pruhem v jedné z našich nápravných institucí. Dítě zajímá, jestli pojede si třídou na lyžařský výcvik. Dítě zajímá, jestli má zaplacené teplé obědy ve školní jídelně. Dítě potřebuje nové zimní boty. Potřebuje zaopatření.

Místopředseda PSP Jiří Barták: Pardon, prosím, abychom snížili hladinu hluku v sále. Děkuji.

Poslanec Jan Bureš: Co se stane v momentě, kdy schválíte tento návrh a soudce pošle rodiče do vězení? Za prvé výživné se fakticky a okamžitě zastaví. Úplně. Za druhé dojde k naprostému zpřetrhání zbytků rodinných vazeb. Představte si to stigma pro to dítě. Spolužáci se zeptají: Kde máš tátu? (Vlevo hovoří poslanci mezi sebou.) Pane místopředsedo, prosím, zjednal byste klid v sále?

Místopředseda PSP Jiří Barták: Tak prosím opět...

Poslanec Jan Bureš: Třeba pan poslanec Brázdil tady na mě pokřikuje.

Místopředseda PSP Jiří Barták: ... bych požádal, abychom snížili hladinu hluku v sále. Děkuji.

Poslanec Jan Bureš: A dítě musí říct nebo raději tajit, že je táta ve vězení. To je to, co pro děti chcete? Za třetí, z dlouhodobého hlediska ten rodič ztrácí pracovní návyky. Až se po roce nebo dvou letech vrátí z věznice s cejchem trestance, s dírou v životopise, s výpisem z Rejstříku trestů, myslíte si, že ho někdo zaměstná? No nezaměstná. Ten dluh, který mezitím narostl do astronomických výšin, se stává prakticky a definitivně nevymahatelným. Pokud je cílem trestu zajistit prostředky pro dítě, váš návrh dělá přesný, absolutní a měřitelný opak.

A teď se pojďme bavit o něčem, na co by vládní koalice měla slyšet. O penězích státního rozpočtu. Vy se tu dennodenně zaklínáte konsolidaci veřejných financí, škrtáte lidem, kde se dá, a přitom tu navrhujete černou díru na peníze daňových poplatníků. Pojďme si to spočítat, vážení kolegové. Víte vůbec, kolik nás, daňové poplatníky, stojí jeden jediný vězeň v českém vězeňském systému? Podle aktuálních dat Vězeňské služby stojí jeden vězeň stát zhruba 1 500 až 1 800 korun denně. Vycházím z veřejných zdrojů. Vezměme si teda tu nižší částku, těch 1 500 korun krát 30 dní, to je 45 000 korun měsíčně. Za rok nás takový neplatič výživného ve vězení stojí víc než půl milionu korun. Půl milionu! A pokud ho soud pošle do vězení na dva roky, jak váš zákon umožňuje, stát za něj zaplatí rovný milion korun.

A teď ten hlavní (nesrozumitelné). Průměrný dluh na výživném, kvůli kterému se u nás před naší úspěšnou novelou zavírali lidé, se pohybuje kolem 50 až 100 000 korun. Rozumíte té absurditě? Vy tu navrhujete, aby stát, tedy my všichni ze svých daní, zaplatili jeden milion korun za to, že exemplárně potrestá člověka, který dluží 50 000 korun. A víte, co je na tom nejhorší? Z toho jednoho milionu, co vyletí komínem Vězeňské služby, to dítě neuvidí ani jednu jedinou korunu. Stát neinkasuje výživné. Stát platí statisíce za vězení a navíc, a to je další náklad, matka bez prostředků spadne do sociální sítě a stát jí začne vyplácet sociální dávky.

Dostáváme se k bodu číslo 4, k otázce spravedlnosti samotného procesu. Neplacení výživného má v reálném životě stovky různých podob a příčin. Ano, nebudu vám lhát a nikdy jsem to netvrdil – část těchto dlužníků jsou sprostí podvodníci. Jsou to lidé, kteří peníze mají, jezdí třeba v drahých autech napsaných na někoho jiného a matce svých dětí nepošlou ani stovku. Ale dámy a pánové, obrovská, drtivá většina těch, kteří skončili kvůli výživnému ve vězení, jsou lidé, kteří se do problémů dostali objektivně. Ztráta práce v těžce zkoušeném regionu, vážná nemoc, neplatnost a pád do spirály vícečetných exekucí, ze kterých už prostě není úniku.

Trestní právo je ale neuvěřitelně tupý nástroj. Je to sekera, nikoliv skalpel. Často nedokážeme jemně rozlišit, zda jde o úmyslné vyhýbání se povinnosti nebo o holou objektivní sociální neschopnost platit. Riziko znovu zavedení vězení tkví v tom, že budeme opět kriminalizovat a zavírat lidi, kteří by rádi platili, ale momentálně prostě nemají z čeho. Kriminalizujeme chudobu. A to by se v moderním sociálně orientovaném státě dít nemělo.

Pojďme k bodu číslo 5. Jaký je reálný psychologický dopad hrozby vězení na chování dlužníka v ekonomice? Představte si dlužníka, který ví, že mu nad hlavou visí Damoklův meč kriminálu. Má na krku podmínku. Pokud si takový člověk najde legální práci, co se stane? Okamžitě mu na účet a na mzdu skočí exekutor a zabaví mu téměř vše. Dlužník si spočítá, že i když pracuje legálně osm hodin denně, nezbyde mu ani životní minimum a přesto mu hrozí, že ho zavřou, protože ty srážky nemusí pokrýt celý dluh a běžné výživné. Co tedy udělá? Hrozba vězení ho doslova zažene do kouta šedé ekonomiky. Začne své příjmy dokonale skrývat bude pracovat nelegálně, na stavbě třeba, bez papírů. Peníze bude brát takzvaně na ruku v obálce. Bude se vyhýbat jakémukoliv kontaktu s oficiálními institucemi.

A víte, čeho tím návrhem docílíte? No, za prvé, výživné se bude vymáhat ještě mnohem hůř, protože na papíře ten člověk nebude mít žádný příjem. Za druhé stát navíc přijde o stovky tisíc na daních a sociálním a zdravotním pojištění, které by jinak odváděl. Za třetí dítě opět nic nedostane.

Dostáváme se k jádru problému. Zastánci tohoto návrhu, autoři tisku 115, se nám tu snaží vnutit falešné dilema. Snaží se veřejnosti namluvit, že buď budeme dlužníky zavírat, nebo projdou bez trestu a matky zůstanou bez pomoci. To je ale kolosální lež. Mnoho států Evropské unie již dávno upřednostnilo civilní a správní nástroje vymáhání před trestní represí. A ty nástroje, vážení předkladatelé, my už dávno máme k dispozici v našem právním řádu. Máme srážky ze mzdy a účtů, máme povinnou pracovní aktivaci, úřady práce, máme obecně prospěšné práce, kde dlužník odpracovává svůj dluh vůči společnosti, ale u toho dál spí doma a může chodit do svého civilního zaměstnání. Máme probační dohled a splátkové kalendáře. A především, a tady se zastavím u dat máme fenomenální nástroj v podobě zabavování řidičských průkazů. Zeptejte se Exekutorské komory. Zeptejte se lidí z praxe. Když exekutor pošle vyrozumění o pozastavení řidičského oprávnění, dějí se zázraky. Podle údajů z praxe až polovina, někdy i více dlužníků, kterým reálně hrozí ztráta papírů, do několika dnů přiběhne na úřad a dlužnou částku, kterou údajně roky neměli, vytáhnout a zaplatí. Proč to funguje? Protože auto potřebují k práci načerno, potřebují ho k pohodlnému životu. Tento civilní nástroj vymáhání funguje stokrát lépe než hrozba vězení, protože dlužníka neposílá do cely, ale míří tam, kde to opravdu bolí – na jeho komfort. Tyto nástroje udržují dlužníka ekonomicky aktivního a stát to nestojí ani korunu Z jakého zvráceného důvodu chceme tento funkční, levný a efektivní stav rušit a vracet se k nesmyslným a drahým kriminálům?

Dovolte mi, abych se dotkl i nezbytné právní teorie. Každý student prvního ročníku Právnické fakulty zná termín ultima ratio. Znamená to, že trestní právo to nejtvrdší, co stát ve svém arzenálu má, smí být použito pouze jako krajní, naprosto krajní možný prostředek. Smí nastoupit teprve tehdy, když absolutně selžou všechny ostatní mírnější civilněprávní či správní cesty. U neplacení výživného, což je v jádru spor rodinně-majetkový, nemá být hlavním cílem státu mstít se a trestat, má jím být obnova narušeného stavu. Vězení tento cíl ze své podstaty popírá. Náš předchozí krok, kterým jsme tuto hrozbu zrušili, byl dokonalým naplněním principu ultima ratio. Váš návrh na znovuzavedení je naopak flagrantním pošlapáním základních principů moderního práva a návratem do doby temna. ***