Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(13.00 hodin)
(pokračuje Jan Sviták)
Co tedy ten zákon skutečně mění? Nemění to, zda stát umí zasáhnout – stát zasáhnout umí a zasahuje – zákon mění to, kdo bude rozhodovat, v jaké formě bude rozhodovat a jak dlouho bude moci rozhodovat.
V tomto tisku stojí, že vláda bude příslušná k regulaci cen pohonných hmot, nastane-li mimořádná tržní situace nebo vyžadují-li to důsledky této mimořádné tržní situace. Současně tam stojí i to, že tím není dotčena působnost Ministerstva financí. Dále tam stojí, že vláda může takové opatření vydat až na 12 měsíců a může jej vydat opakovaně. To znamená, že tento zákon není o tom, jestli má stát nástroj. Ten má. Tento zákon je o tom, že vláda chce silnější nástroj, déletrvající nástroj a méně svázaný nástroj.
Sama vláda to na webu ministerstva říká úplně otevřeně. Nový režim má přinést vyšší akceschopnost a ústavně i legislativně silnější nástroj, než dosavadní cenové výměry Ministerstva financí. Tento citát je za mě naprosto zásadní. Vláda sama přiznává, že jí nejde o to, zda regulovat, ale o to, aby regulovala silněji. My máme plné právo se ptát proč. Proč jí nestačí nástroj, který dnes používá? Proč jí nestačí režim, který už dnes stanovuje maximální ceny každý den? Proč potřebuje silnější instrument právě teď a právě takhle napsaný?
Odpověď podle nás spočívá v právní formě a kontrole. Dnes Ministerstvo financí vydává cenový výměr jako opatření obecné povahy. Navržený zákon ale přesouvá rozhodování na vládu a umožňuje cenový výměr ve formě nařízení vlády. To není jen technická změna formuláře. To je změna moci, to je změna kontroly, to je změna soudní obrany.
Senát i jeho výbory namítaly, že dnešní ministerský režim je možné napadat u správních soudů, zatímco vládní nařízení by takto přezkoumat nešlo a zůstala by jen mnohem vzdálenější a pro řadu subjektů méně použitelná cesta k Ústavnímu soudu. Nejde jen o politickou námitku. Soudní judikatura v jiných věcech dlouhodobě rozlišuje mezi opatřením obecné povahy a aktem vlády. Správní soudnictví váže právě na režim opatření obecné povahy.
Tady je pro mě jedna velmi jednoduchá otázka, na kterou vláda nikdy přesvědčivě neodpověděla. Pokud je dnešní regulace správná, proč je potřeba ji převést do jiné formy, která oslabí běžnou soudní kontrolu? Jaký je ten důvod? Pokud je to ve veřejném zájmu, proč zároveň zužovat obranu těch, kterých se zásah týká? My samozřejmě nejsme proti tomu, aby stát jednal. My jsme proti tomu, aby stát jednal tak, že si zároveň ztíží vlastní kontrolu. Kdo tohle přehlíží, ten nevede spor o cenu nafty. Ten vede spor o kvalitu právního státu.
Myslím, že je potřeba podívat i na ekonomická fakta, která jsou podle mého pro dnešní debatu úplně zásadní. Ministerstvo financí zveřejnilo výsledky monitoringů marží čerpacích stanic. Do šetření bylo zapojeno 2 530 čerpacích stanic od 558 provozovatelů. Co ministerstvo zjistilo? Že šetření nepotvrdilo, že by po vypuknutí konfliktu došlo ke zvýšení indikativních marží. U nafty marže po vypuknutí konfliktu klesly a po spuštění monitoringu klesaly dál. U benzínu zůstaly nejprve podobné a pak také klesaly.
Čili, vláda nás žádá o roční a opakovatelnou pravomoc k silnější regulaci trhu, ale současně sama říká, že monitoring nepotvrdil plošný nárůst marží. V tom vidím zásadní rozpor. Je jisté, že mohly existovat jednotlivé extrémy. Mohly existovat lokality na dálnicích, v příhraničních oblastech, kde ceny vyletěly a byly takříkajíc přestřelené, ale z toho nevyplývá, že je potřeba napsat zákon, který vládě dává bianco šek na 12 měsíců a to opakovaně.
Tady musí zaznít úplně prostá věta, že když data neprokazují plošné selhání trhů, stát nemá vytvářet plošný a dlouhodobý mimořádný režim. To považujeme za nepřiměřené. Je to nepřiměřené o to víc, že stejná vláda už dnes používá stávající nástroj a může jej v rámci zákona o cenách dál odůvodňovat a upravovat.
Další věc, o které se mluví podle mého málo, a přitom je pro trh rozhodující, je dopad na menší a nezávislé provozovatele. V dostupných materiálech je podklad, který upozorňuje na to, že velké firmy mají dohromady asi 1 200 až 1 400 čerpacích stanic, zatímco nezávislých pump je přibližně 1 800 až 2 000 a provozuje je více než 800 subjektů. To tedy rozhodně není okraj trhu. To je významná část trhu. Právě na ni dopadá dlouhá a administrativně tvrdá regulace nejvíce, protože tyto stanice nemají za sebou ani rafinérie ani stát.
Některé stanice byly postaveny před volbu, zda zavřít nebo kupovat drahé individuální dovozy ze zahraničí, kdy cena přesahovala 50 korun za litr. Teď si všichni představme, co se stane, když těmto hráčům dlouhodobě nastavíte režim, v němž se jim takový dovoz nevyplatí. Co udělají? Nebudou dovážet. Pokud nebudou dovážet, nebude to problém vysoké ceny, bude to problém dostupnosti. Není to jen námitka opozice, protože i sama paní ministryně řekla, že kdyby šla marže níže, Česko by se mohlo stát pro trh s ropou neatraktivní a mohlo by to ohrozit dodávky. Takže i vláda implicitně přiznává, že u těchto zásahů existuje určitá hranice, bod, za kterým se z politicky hezké a pro voliče zajímavé myšlenky záměru může stát zásobovací problém.
My tady dneska nehájíme nikoho, kdo by si chtěl bezdůvodně zvyšovat zisk. My hájíme to, aby zákon nevytvářel takové prostředí, v němž nejzranitelnější části trhu přestanou být schopné si zboží obstarat.
Teď úplně krátce k legislativní nouzi. Ústavní soud už před lety řekl, že podmínky pro stav legislativní nouze musí být vykládány velmi restriktivně. Ne proto, že by chtěl brzdit stát, ale proto, že legislativní nouze omezuje normální parlamentní proces a oslabuje prostor pro věcnou debatu, pozměňovací návrhy i kontrolu. Co se stalo tady u nás? Vláda týdny mluvila o cenách pohonných hmot, týdny se vedla veřejná debata, týdny běžel monitoring marží, týdny už fungovala regulace marží i denní určování maximálních cen. Přesto byl klíčový systémový zákon předložen na poslední chvíli a ve stavu legislativní nouze, i s požadavkem na zrychlené projednání.
Senát i jeho výbory přitom řekly, že vláda tuto zrychlenou proceduru řádně a přesvědčivě nezdůvodnila. Toto je i velmi důležitý moment do politické argumentace. Když vláda skutečně věří, že potřebuje rozšířit vlastní moc na rok dopředu, musí být schopna takový návrh obhájit v normálním legislativním procesu. Kdo má dobrý zákon, ten se nebojí debaty. Kdo má přesný zákon, ten se nebojí pozměňovacích návrhů. Kdo má přesvědčivé odůvodnění, ten neutíká k procedurálním zkratkám. Proto je správné říkat a opakovat. Nejsme proti rychlé pomoci, jsme proti tomu, aby se rychlost stala výmluvou pro nekvalitu. K tomu se váže i konstruktivní rovina celé debaty.
V Senátu zaznělo i z úst kolegy Ondřeje Lochmana, že zákon by šel opravit. Že by šlo přesněji vymezit podmínky mimořádné situace. Že by šlo zkrátit roční lhůtu na 90 dnů, a že by šlo podmínit další prodloužení souhlasem Poslanecké sněmovny nebo dokonce obou komor Parlamentu. Že by šlo ponechat nebo posílit soudní ochranu. Stejné připomínky má i Svaz průmyslu a dopravy. Tohle je pro mě hodně důležitý moment. Opozice totiž neříká, nic nedělejme. Opozice říká, dělejme to přesně, dočasně, pod kontrolou a tak, aby bylo jasné, kdy a proč stát vstupuje do trhu. To je úplně jiný postoj než vládní zkratka, dejte nám roční povolenku a pak nám věřte.
Kdyby před námi ležel text, který by měl přesný spouštěč, krátkou lhůtu, automatický konec účinnosti a jasnou parlamentní i soudní kontrolu, vedli bychom úplně jinou debatu. Ale ten text před námi neleží. ***
