Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(10.20 hodin)
(pokračuje Zdeněk Hřib)
Takže v krajských městech nám tady v docházkové vzdálenosti od hlavních dopravních uzlů leží tisíce nevyužitých nebo podvyužitých pozemků a bohužel současná pravidla zástavbu znemožňují. Takže z toho důvodu chceme zavést princip patnáctiminutového města, hustší zástavbu budeme cíleně soustřeďovat do okruhu, do nějakých, řekněme, 15 minut chůze od zastávek vlaku, tramvaje, autobusového nádraží, klidně metra, kapacitních autobusových linek, trolejbusů a tak dále. Takže obce budou mít ze zákona povinnost upravit své územní regulace, územní plán, územní studie, regulační plány tak, aby tedy v okruhu do 15 minut chůze od klíčových zastávek veřejné dopravy umožňovaly bytovou výstavbu o minimální hustotě 200 obyvatel na hektar v Praze, 150 obyvatel na hektar v krajských městech a 100 obyvatel na hektar v malých městech. A stát poskytne metodiky a stanoví obecné parametry, zvláštní pravidla třeba pro památkové zóny, protože jenom tímhle způsobem může vzniknout hustá zástavba podél dopravních uzlů, jakou můžeme vidět třeba v Kodani nebo ve Vídni – to jsou, řekněme, takové učebnicové evropské příklady.
Za čtvrté chceme, aby obec byla aktivním stavitelem. To znamená, aby skutečně obce nebyly jenom pasivními přihlížejícími, ale aktivními hráči v tom systému. Pozemek dneska tvoří až 30 procent ceny bytu. A my chceme ten podíl snížit na, řekněme, 10 až 15 procent tím, že ty obce budou aktivně vykupovat a zasíťovávat pozemky, budou je buď samy stavět, nebo ty pozemky prodají a při prodeji stanoví jasnou podmínku maximální možné výše nájmu za metr čtvereční.
Takže jak by to mělo tedy přesně fungovat? Mělo by to fungovat tak, že – poměrně logicky – teď tedy soukromí developeři logicky staví tam, kde to je výhodné pro ně, že jo, od toho tady jsou, aby vytvářeli zisk, ne řešili dostupnost bydlení. Takže nestaví tam, kde by to třeba město nebo jeho obyvatelé nejvíc potřebovali. Náklady na pozemek přitom tvoří nějakých 20 až 30 procent celkové ceny bytu. A jsou jednou z hlavních příčin zdražování bydlení v posledních letech. A v České republice bude vždy potřebná podpora bydlení pro lidi s běžnými, s průměrnými a podprůměrnými příjmy. Takže dnes čelíme situaci, kdy i pracující lidé s běžnými příjmy často na důstojné bydlení nemají šanci dosáhnout.
Takže řešení je v tom, že obec přestane být jenom pasivním regulátorem a stane se skutečně aktivním hráčem na trhu, tedy bude aktivně vykupovat a připravovat pozemky k výstavbě, zasíťuje je a buď rovnou postaví obecní nájemní byty, nebo ty pozemky prodá developerům či bytovým družstvům. A při tom prodeji stanoví jasnou podmínku maximální možné výše nájmu za metr čtvereční nebo s dalšími podmínkami typu převedení části bytů obcí na dostupné nájemní bydlení a vybudování infrastruktury. A cílem je předvídatelný rozvoj obce. A chceme také, aby se využívaly takzvané PPP modely, kdy soukromý developer část bytů předá obci za zvýhodněných podmínek. Takže chceme, aby obce byly podporovány skrze finanční podporu, skrze výhodné úvěry. Takže chceme obnovit úvěrové dotační programy na už připravené projekty bytové výstavby, které bohužel se kvůli vám zastavily a stále stojí i přes vaše plané sliby, a cílem je, aby se snížil podíl pozemků na ceně bytu z dnešních 20 až 30 procent na nějakých, řekněme, 10 až 15. A ta inspirace je třeba v Helsinkách, kde – Helsinky vlastní tedy 70 procent půdy ve městě, Vídeň třeba 60 procent a výsledkem jsou skutečně ekonomicky smíšené čtvrti (best get?), kde vedle sebe bydlí různé příjmové skupiny.
Za páté. Pátý bod – jsme tak zhruba v půlce – je modulární a typová výstavba. Každý dům totiž nemusí být unikátním uměleckým dílem. Tak by vám vysvětlili architekti, co tomu rozumí, tak... je to o tom, že když chcete město stavět, aby k něčemu vypadalo, tak tam potřebujete přece jenom nějaký podíl takových těch obyčejných krabic nebo jak bych to jako řekl, aby právě vynikly solitéry, které jsou připraveny s nějakou unikátní architektonickou vizí, protože jinak by prostě to celé zaniklo.
Chceme, aby se podporovaly dřevostavby, chceme, aby byla podporována prefabrikace, protože ta výstavbu zlevní, taky zrychlí. Já jsem ze Zlína, takže já k prefabrikaci mám takový speciální ještě vztah samozřejmě. Pokud jste fandové funkcionalismu a prefabrikované výstavby, tak rozhodně Zlín, je to pravé ořechové pro vás – ostatně to bylo místo, kde se začínalo s prefabrikovanými stavbami. Tam vlastně vznikl koncept „sekat to jak Baťa cvičky“. Nejdřív tedy sekali jako Baťa cvičky rodinné domky, že jo, jsou ty půldomky, potom tedy začali sekat jako Baťa cvičky větší bytové domy, panelová výstavba, potom to tedy bohužel zmršili komunisté, kteří prostě obětovali urbanistickou kvalitu sídlišť vůči tomu, aby se stavělo tedy ultra levně. Takže prostě místo nějaké kompozice začali stavět tak, že (Gestikuluje a ťuká do pultíku.) se prostě udělala jeřábová dráha a jelo to skutečně jako pásová výroba. Tak to samozřejmě věci neprospělo, nicméně přece jenom na dobře plánované prefabrikované výstavbě, která tvoří město krátkých vzdáleností a skutečně je tam zaměření na kvalitní urbanismus, tak potom problémy netvoří. Tady v Praze – například se můžete jet podívat do Ďáblic. Sídliště Ďáblice je často citováno a uváděno jako příklad toho, že je tady sídliště, prefabrikovaná výstavba, ale s kvalitním urbanismem, který je mimochodem zajištěn tím, že v prostoru mezi domy, že tam jsou vyloučena auta, mimochodem.
Takže modulární stavby jsou výhodné i v tom, že nepotřebují nějaké individuální stavebně-technické posouzení, což tedy značně zkracuje dobu i náklady na výstavbu, protože pochopitelně stavební řízení má jako několik aspektů, že jo. Jednak je to to, že když vám tam přelézá územní plánování, tak potom tam řešíte územní řízení a tohleto... tak to jsem říkal, to se musí vymístit dopředu, od toho jsou zóny zrychlené výstavby, a potom samozřejmě nějakou část stavebního povolení tvoří zase stavebně-technické posouzení, to je ta druhá půlka. Takže když zkombinujete modulární výstavbu v zónách zrychlené výstavby, tak už prakticky není co povolovat, do jisté míry by se dalo s lehkou nadsázkou říct, že potom už povolení můžete vydávat třeba na poště, protože tam už vlastně není co povolovat. A když není co povolovat, tak taky není proč by tam potom to povolování drhlo. Takže to je cesta, jakým způsobem je možné ten proces výrazně zrychlit.
Takže zatímco teď se tedy každý bytový dům projektuje prakticky od nuly, tak – a projektová dokumentace tvoří nezanedbatelnou část nákladů, a to nepočítáme čas vynaložený na přípravu toho – tak výsledkem jsou potom prostě drahé, pomalé projekty, které odrazují menší investory i obce. A to je problém. Takže my podporujeme třeba využití prefabrikovaných staveb, využití dřevostaveb, chceme, aby vznikla státní knihovna typových projektů pro obecní projekty, takových, které jsou už jednou schválené, opakovatelně použitelné. Tyhle návrhy bytových domů nebudou potřebovat potom individuální posouzení, to vychází z nějaké inspirace, třeba z Japonska nebo z Finska, musí se to jenom zasadit trochu do lokálních podmínek, to samozřejmě je vždycky trochu potřeba – a chceme podpořit prefabrikovanou a modulární výstavbu domů, včetně dřevostaveb, jasnou certifikační cestou, abychom usnadnili přístup na trh inovativním řešením.
Takže připomenu, v Kodani například tvoří modulární výstavba přes 30 procent nových bytů. Ještě jednou, přes 30 procent nových bytů, paní ministryně. To je ta cesta, jak zlevnit výstavbu. ***
