Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Tak děkuji za dodržení času. V této chvíli není žádná faktická poznámka, ale hlášené přednostní právo - pan předseda Zdeněk Hřib. Máte slovo.

Poslanec Zdeněk Hřib: Já děkuji panu předsedajícímu, ono to není přednostní právo, je to normální přihláška, ale v zásadě to je asi v tuto chvíli úplně jedno. Vážené kolegyně, vážení kolegové, tu změnu jednacího řádu nějakou určitě potřebujeme. To nepochybně ano. Říkáme to roky. Ostatně jak tady i před chvílí padlo, tak Jakub Michálek, náš poslanec z minulých volebních období, tu změnu navrhoval. A opravdu tu změnu nepotřebujeme proto, že bychom chtěli třeba někoho umlčovat, ale proto, že chceme, aby ten parlament konečně fungoval tak, jak má. To znamená především předvídatelně. Třeba, že abychom už ráno věděli, do kolika hodin vlastně reálně budeme jednat. Férově, srozumitelně pro veřejnost, také možná tak, aby pracovníci Poslanecké sněmovny, tedy zaměstnanci, měli také určitou možnost si naplánovat svůj život. No a konečně taky tak, aby i opozice mohla vládu kontrolovat a kritizovat, ať už v té opozici bude kdokoliv.

Takže bohužel my tady teď vlastně jako základní východisko máme návrh, který místo té rozumné reformy vytváří systém, který ve výsledku umožní pokračování asi toho nejhoršího, co tady kdy vlastně bylo, a to tedy nekonečných obstrukčních maratonů jedné konkrétní osoby. A řekněme si to úplně bez obalu, kdyby to prošlo tak, jak je to předloženo, no tak se ve výsledku vytvoří prostor pro další nekonečná vystoupení předsedy hnutí SPD Tomia Okamury, no a pak to teda rozhodně není reforma. To je prostě pozvánka k dalšímu blokování Sněmovny, protože tady existují ty zkušenosti z minulosti. A dát bezdůvodně Tomio Okamurovi možnost mluvit bez časového omezení, to je skutečně jako dát nějakej extrabuřt. Mimochodem pro všechny ostatní poslance podle toho původního návrhu by totiž jinak ta omezení platila, i když mají přednostní právo. Takže otázka zní, proč by měl být Okamura ten jediný vyvolený? Tedy Tomio Okamura? Protože to je přesně ta otázka, na kterou bychom si měli odpovědět. A tady se nehádáme o nějaké teorii, my skutečně máme tu zkušenost, máme ta čísla, máme ty příklady, a Tomio Okamura drží tady ten rekord v délce nepřerušeného projevu, že v lednu 2024 například obstruoval v kuse 10 hodin a 44 minut a za období 2021 až 2025 – tedy to minulé volební období strávil u řečnického pultu více než šest dní čistého času. A tady opravdu nejde o to, že někdo jako by moc mluvil. To mluvení je jaksi podstatou tady té instituce, podstatou parlamentu, podstatou nějaké demokratické debaty. Ale je určitě rozdíl mezi debatou, která ty věci nějak posouvá dopředu, a mezi obstrukcí, která je vlastně cíleně nastavená tak, aby neposouvala dopředu opravdu vůbec nic, aby prostě jenom spotřebovala ten čas, zničila program, znemožnila ostatním pracovat a udělala z té Sněmovny nekonečný seriál. A jestli někdo tady roky ukazuje, že umí ten jednací řád využívat k tomu, aby tu Sněmovnu blokoval, no, tak je to právě Tomio Okamura. Ne nárazově, ne výjimečně, ale prostě dlouhodobě, systematicky, mnohdy s jediným cílem, aby se prostě nejednalo, aby se nehýbalo a rozhodnutí se oddálilo. A ty dopady jsou jasné. V tom minulém volebním období se jednalo po dvacáté první hodině častěji než za předchozí tři období dohromady. To fakt není žádný znak živé demokracie, to je znak rozbité předvídatelnosti a zbytečných nočních maratonů, které vyčerpávají nejenom poslance napříč kluby, ale také zaměstnance Sněmovny i odbornou veřejnost i média a ostatně také v konečném důsledku i veřejnost, která vlastně z toho nemá nic než pocit naprostého zmaru.

Takže vážení kolegové a kolegyně, ten parlament tady nemá být divadlem pro jednoho herce, nemá to být one man show jednoho politika. Není to jeviště, kde dostane jeden člověk bezlimitní prostor, zatímco všichni ostatní mají pravidla a omezení. A přesně toho my se vlastně bojíme v tom původním návrhu, tak jak byl předložen, protože pokud se vytvoří bezbřehá výjimka bez mantinelů, tak to bude problém. A jestli má někdo dostat tu možnost vystupovat bez časového omezení, no tak si koledujeme o jediné: o další maratony, další noci, další kolaps toho programu. No a kdo to z toho bude mít ten největší užitek? No samozřejmě ten, kdo už prokázal, že je schopen z mikrofonu tady udělat nástroj blokace – tedy Tomio Okamura. A připomenu, že lidé tady nechtějí nekonečné monology, lidé tady chtějí slyšet věcnou debatu, chtějí vidět rozhodování a chtějí, aby se řešily hlavně ty jejich problémy, se kterými se potýkají každý den ve svých životech. Chtějí, aby se ty zákony projednávaly nějak srozumitelně, aby vláda byla samozřejmě kontrolována, aby Sněmovna nebyla rukojmím člověka, který se chlubí tím, jak dlouho to tady dokáže zdržovat.

A my upozorňujeme dlouhodobě - hlavním zdrojem průtahů rozhodně nejsou ty faktické poznámky, nejsou to ani běžné reakce v debatě. Ty faktické poznámky jsou často spíš jediný způsob, jak okamžitě reagovat na nějaká zavádějící tvrzení a jak držet tu debatu vlastně aspoň trochu v té faktické rovině, zabránit tomu, aby ta Sněmovna sklouzla do úplně nekontrolovatelných monologů bez korekce. Skutečný problém je jinde – a připomeňme si, že hnutí ANO se v tom minulém období vyžívalo v dlouhých a neomezených vystoupeních, při schvalování programu schůze, v obstrukčním užívání těch přednostních práv, v tom, že z procedury se dá udělat nekonečný závod bez cíle, a proto je teda naprosto absurdní, aby reforma, která se tváří jako protiobstrukční, tak vlastně ve výsledku vytvářela prostor pro tu výjimku bez limitu. Přesně pro toho člověka, který tady udělal z těch obstrukcí politickou pracovní metodu, tedy pro Tomia Okamuru.

Váženě kolegyně a kolegové, také se musíme podívat na tu druhou stranu, protože ta debata o jednacím řádu, ta se nevede jen mezi koalicí a opozicí, ta se vede i mezi těmi, kdo změnu používají jako to politické heslo, a těmi, kdo ji skutečně chtějí dotáhnout do funkčního konce. Takže hnutí ANO tady dlouhodobě říkalo, že změnu chce, ale opakovaně zaznívalo – jindy jo – Kóta indická bohyně jindy – ideálně až od toho příštího funkčního období. Jinými slovy problém existuje, ano, ale je špatně, pojďme to odložit, ne teď, až potom a tak dále. Jenomže bohužel, bohužel to došlo až do toho aktuálního stavu.

Takže mě to překvapuje, jakým způsobem vy jste se k tomu celou stavěli a jak jste zneužívali ten systém a že teď chcete vlastně dát stále ještě ten bianco šek Tomio Okamurovi. Takže pokud chceme reformu, která bude platit i zítra a pozítří, až se řekněme jednou ty role koalice opozice prohodí, no, tak musí platit velice jednoduchý princip: žádní vyvolení, žádné extra buřty, stejná pravidla pro všechny. Ano, můžeme se bavit o tom, jaký má být limit pro přednostní práva, můžeme se bavit o tom, jak nastavit rozumný prostor pro kluby, můžeme se bavit o tom, jak zajistit, aby v té rozpravě dostali šanci i řadoví poslanci, nebyla to soutěž několika držitelů přednostních práv. To skutečně všechno, jako je něco, o čem bychom se bavit určitě měli, ale rozhodně nemůžeme přistoupit na to, že pro všechny budou pravidla a pro jednoho jediného člověka bude tady výjimka bez limitu, protože to je prostě recept na další problémy.

A připomenu ještě jednou: je tady ten pozměňovací návrh, který podepsala celá řada poslanců a poslankyň z našeho klubu, kde jádro toho návrhu je v tom, že chceme, aby skutečně ministři chodili na interpelace. Myslím si, že to není nijak přemrštěný požadavek, aby ty interpelace – já vím, že vy máte tendenci neustále rušit, odsouvat a podobně – nicméně přece jenom je fajn, aby když už ty interpelace tedy jsou, tak aby tady byli ministři, kteří na to budou odpovídat. Proto jsou tam nastaveny parametry, které mně nepřijdou nijak přemrštěné. Prostě chceme, aby na většině těch interpelací skutečně ti ministři byli, ty odpovědi poskytovali a skutečně aby nějakým způsobem ta vláda mohla být volána k odpovědnosti. Proto je tady ten pozměňovací návrh Pirátů 291,kde tedy je ta sankce za neúčast ministrů spočívající v krácení platu o 20 procent na jeden měsíc, to znamená, je to skutečně takové kárné opatření, nic přemrštěného, pokud ta účast bude menší jak 60 procent v pololetí. To znamená, zkuste si to jako srovnat, kdyby normální člověk chodil do práce jen v řekněme 60 procentech, tak jako jestli by skutečně dostal 100 procent platu. Zkusme se nad tím takhle jako zamyslet. Tak my říkáme, že když bude chodit 59 procent času do práce, tak se mu to zkrátí o 20 procent, jeden měsíc dostane 80 procent platu Myslím si, že to fakt není nijak přemrštěný návrh. Není to nic přehnaného, troufnu si tvrdit, že toto je možné bez problémů schválit a že tím nijak tady ministry této vlády ani jakékoliv jiné následující vlády rozhodně nijak nepřetížíme.***